Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Erik Navara (* 1931)

• narozen 24. února 1931 v Brně

• v roce 1938 absolvoval s otcem cestu do Spojených států amerických

• otec korespondoval s Albertem Einsteinem a americkému námořnictvu předložil svůj návrh na protiponorkové torpédo

• v roce 1953 absolvoval hutní fakulty v Ostravě

• roku 1968 absolvoval stáž ve Švédsku

• po srpnu 1968 se rozhodl pro emigraci do Švédska

• v letech 1977–1979 pracoval v Lusace v Zambii

• v letech 1987–2001 působil v Zimbabwe

• v roce 2023 žil v Jihlavě

Erik Navara se narodil 24. února 1931 v Brně jako jediné dítě rodičům Zdeňce a Františkovi. Rodina se v roce 1936 přestěhovala do Telče. Oba rodiče byli gymnaziální profesoři. Matka byla absolventkou Karlovy univerzity a učila chemii. Oborem otce byla deskriptivní matematika a fyzika. Oba rodiče vedli svého syna k exaktním vědám. „Řešili se mnou slovní složité úlohy, víra v Boha u nás neměla místo.“

Dopisy od Einsteina

Když bylo pamětníkovi sedm let, tak ho otec vzal na léto za strýcem do americké Iowy. „Ani jsem nevěděl, proč tam jsem, ale bylo mi tam dobře. Až dodatečně jsem zjistil dva hlavní důvody, proč jsme tam jeli. Ten první tkvěl v tom, že otec byl prozíravý a už v roce 1935 tušil, že Hitler vyvolá válku, která může zasáhnout i naše území. Proto si řekli, že bude lepší, když budu v Americe, kde máme příbuzné,“ říká Erik Navara.

Druhý důvod cesty do USA spočíval v tom, že se František Navara setkal v New Yorku s technickými experty amerického námořnictva, kterým předal svůj návrh na navádění protiponorkových torpéd. [1] Jeho návrh byl přijat. Americké námořnictvo ho ještě rozpracovalo a v roce 1942 torpéda poprvé použilo proti nacistickým ponorkám. [2]

Téměř neuvěřitelné je, že kontakt s americkým námořnictvem Františku Navarovi poskytl Albert Einstein. František mu dopisem poslal svůj návrh. Vyměnili si několik dopisů a Albert Einstein ho doporučil svým kontaktům. „Otec od něj pak dostal doporučení, že se může zastavit v American Navy.“ František se v září vrátil do Československa a Erik Navara v Americe nastoupil do třetí třídy.

O otcově vynálezu a dopisování s jedním z nejvýznamnějších vědců všech dob neměl pamětník dlouhá léta tušení. Vzhledem k přicházející druhé světové válce musel František z důvodu bezpečnosti o svém vynálezu zachovat naprostou mlčenlivost. Až o čtyřicet let později se jakoby mimochodem pamětníkovi svěřil. „Povídal mi: ,Koukej, já tady mám schovaný ty Einsteinovy dopisy, tak já ti je prostě dám.‘ A až teď mi to vysvětlil, co se v té Americe stalo.“

Ve Spojených státech amerických nakonec pamětník zůstal pouze rok, jelikož začala druhá světová válka. Cestu domů absolvoval osmiletý chlapec sám. „Dovezli mě do Chicaga, tam mě posadili na vlak do New Yorku. Tam na mě čekala rodina českých emigrantů, která mě doprovodila na loď. I mnohadenní cestu Atlantikem pamětník absolvoval sám. Do Československa dorazil v roce 1939.

Válku prožíval s rodiči v Telči. „Bylo to takové klidné město. To, co obyvatelé Prahy nebo i Jihlavy prožívali za války, to bylo v Telči nějaké utlumené.“ Tehdejší každodenností byl nedostatek potravin. „Každou chvíli mě maminka poslala do některé z okolních vesnic pro vajíčka nebo mléko.“

Erik Navara si vzpomíná, jak sledoval příjezd Rudé armády do Telče. O odsunu Němců, který byl na Vysočině poměrně bouřlivý, tehdy nevěděl. „V Telči tolik Němců nebylo, zato v Jihlavě jich bylo hodně. V té době jsem o tom moc nepřemýšlel. Všichni říkali, že to tak má být. Až po mnoha letech se mi na to změnily názory.“

Po roce 1948 jsem v tom měl galimatyáš

V roce 1945 Erik nastoupil na gymnázium v Moravských Budějovicích. Po válce zajistili rodiče synovi další výjezd do ciziny. Od roku 1946 byl Erik Navara rok na kurzu v Anglii. „Tehdy jsem si uvědomil, že britský život je úplně jiný.“

Zameškaný rok pak musel na gymnáziu dohnat, ale v roce 1949 úspěšně odmaturoval a složil zkoušky na Hutní fakultu Vysoké báňské univerzity v Ostravě. Během vysokoškolského studia si začal uvědomovat tíhu komunistického režimu. „V roce 1948 byla ohromná propaganda. Měl jsem v tom galimatyáš. To, co se ve skutečnosti děje, jsem si začal uvědomovat až později. Že jsme prodělali puč a žijeme v diktatuře.“

V roce 1953 fakultu absolvoval a začal pracovat jako metalurg. V ten samý rok se oženil s Ilonou, svou láskou ze studií, a brzy se jim narodila dcera Helena. Nedlouho poté byl však poslán na vojenskou službu.

Na vojnu Erik Navara odjel na Slovensko. Nejprve sloužil v Levicích, poblíž maďarských hranic. „Byl volební rok. Jednou nás nahnali do vycházkového a že jdeme do Levic volit. Šli jsme do volební místnosti, kde nějaký místní politik hodinu a půl mluvil maďarsky. Bylo to jižní Slovensko. My jsme mu nic nerozuměli, tak jsme u toho spali. Pak nás dali do řady, jeden z nás hrál na harmoniku, a hezky postupně jsme museli vhodit lístek do urny. Žádná plenta, nic!“ Vojnu pamětník dosloužil v Martině.

Poté, co se konečně mohl vrátit z vojny domů, se rozhodl na Slovensku zůstat. Nastoupil na slovenskou Akademii věd v Košicích, kde obhájil kandidaturu. V té době mu bylo nabídnuto členství v KSČ. „To se nedalo dost dobře odmítnout, tak jsem podepsal přihlášku a stal se kandidátem členství.“

Až teď jsem pochopil, jaký obrovský byrokratický kolos byla nejen VTR, ale celá StB

V 60. letech se režim v Československu začal postupně uvolňovat a pro vědecké pracovníky už nebylo zcela nemožné vyjet na konference do zahraničí. Erik Navara jezdil nejprve na konference ve východním bloku – po Slovensku, do Polska nebo východního Německa, později i na západ.

Díky kontaktu s vědci ze zahraničí se Erik Navara dostal v pol. 60. let do hledáčku Státní bezpečnosti, přesněji vědeckotechnické kontrarozvědky (VTR). „S StB se setkal každý, kdo měl styky s cizinou, ať už služební, nebo soukromé,“ doplňuje pamětník. VTR byl samostatný úsek ministerstva vnitra. Jeho cílem bylo získávání vzorků, zařízení, plánů, výrobních postupů a technologií v oblastech automatizace, energetiky, strojírenství, výpočetní techniky, chemie, elektroniky a také metalurgie. [3]

V dokumentech z Archivu bezpečnostních složek [4] je uvedeno, že Erik Navara byl „ve styku s orgány ministerstva vnitra od roku 1965. Nejprve byl využíván jako důvěrník [5] na vyhodnocování technických materiálů v oblasti metalurgie a v srpnu 1966 byl převeden do sítě ideospolupracovníků (IS) VTR. Slib o spolupráci podepsal 27. 7. 1966. Po celou dobu styku plnil své úkoly svědomitě (…). Jako IS byl využíván především k typování zájmových osob po linii VTR a k mezinárodním konferencím o práškové metalurgii.“

Erik Navara si však podle svých slov není vědom žádné aktivní spolupráce se státní bezpečností. „Ty občasné diskuse s pracovníkem [StB], kterého jsem osobně poznal, nijak nevybočovaly z běžných styků mezi výzkumnými pracovníky, takže tehdy jsem tomu nepřikládal žádný mimořádný význam. Teprve z dokumentů [Archivu bezpečnostních složek] jsem poznal, jak jsem byl podrobně kádrován a kolik mých přátel a známých bylo osloveno. Až teď jsem pochopil, jaký obrovský byrokratický kolos byla nejen VTR, ale celá StB.“

V lednu 1968 odjel na dlouhodobý stipendijní pobyt u prof. Fischmeistera ve švédském Göteborgu. Ani ta by se pochopitelně nemohla uskutečnit bez schválení VTR. „Přišli na pracoviště a dávali mi různé rady, např. abych se nestýkal s emigranty. Dělal jsem, že souhlasím s režimem. To musel každý,“ říká Erik Navara.

Podle archivu bezpečnostních složek i ve Švédsku „plnil úkoly VTR, které se týkaly informací ohledně výzkumného programu, procesu výroby apod.“ „Státní bezpečnost po mě nechtěla, abych plnil nějaké speciální úkoly, podílel se na špionáži nebo tak něco. Měl jsem pouze povinnost napsat zprávu, kam jsem přidal několik technických poznatků o výzkumu. Ale nic konkrétního,“ říká pamětník.

Říkal jsem ženě, ať počítá s tím, že už se nevrátíme

Erik Navara přijel na návštěvu ze Švédska do Československa v květnu 1968, právě v době vrcholu Pražského jara. „Pomalu jsem nemohl poznat svoji zem, protože v tom máji všechno bylo najednou úplně jiné než před mým odjezdem jen o pět měsíců dříve.“ Nadšený obrovskými změnami, kterými Československo procházelo, se však musel vrátit k rozdělané práci do Göteborgu. Na léto za ním přijela žena a dcera. Heleně se podařilo dostat povolení a odletěla za příbuznými do Ameriky. Ke konci léta odcestovala a pamětníkova žena se vrátila do Košic. Rodinu, kterou tak rozděloval doslova celý svět, překvapila rychlá změna politické situace.

Na koleji, kde Erik Navara bydlel, měli v přízemí televizní sál. Každý večer se naplnil lidmi, kteří přicházeli sledovat televizi. Když šel 21. srpna 1968 ráno do práce, překvapilo ho množství lidí v sále v tuto netypickou denní dobu. Zeptal se proto jednoho z kolegů, co se děje, a ten se podivil, že pamětník o ničem neví. V televizoru uviděl záběry Prahy a v ní stovky tanků. „Měl jsem z toho šok. Žena byla v Košicích a dcera v Americe. Nevěděl jsem, jestli zavřou hranice, nebo ne.“ Pamětníkova žena na poslední chvíli stihla dát výpověď a odjela do Švédska. „Říkal jsem jí, ať prodá wartburga i byt a počítá s tím, že už se nevrátíme.“ Dcera Helena z Ameriky už neletěla domů, ale rovnou do Göteborgu. Vyřídit všechna povolení však byla velmi složité a finančně nákladné.

Tam, kde se Slunce stává Měsícem

Bylo jasné, že s probouzející se svobodou v Československu je konec. Byl na univerzitě zaměstnán pod statusem hostujícího pracovníka. Naštěstí měl profesor, který ho zaměstnával, pochopení pro jeho situaci a navrhl mu, aby se stal jeho doktorandem. Tím pádem si mohl na univerzitě místo ponechat. O čtyři roky později, v roce 1972, splnil podmínky pro udělení titulu Ph.D., ale tím pádem musel univerzitu opustit.

V tu chvíli se však k němu dostal inzerát na učitelská místa na nově otevřené univerzitě ve městě Luleå u Botnického zálivu. Zde získal zaměstnání jako lektor pro fyzikální metalurgii, a s rodinou se tak stěhovali do Luleå. „Začínalo to jako všechno nové. Bylo málo studentů a málo zaměstnanců. Pořádaly se roztomilý večírky a parties. Hodně jiný život než v Göteborgu.“

Po pěti letech v Luleå začal pamětník toužit po novém dobrodružství, a tak v roce 1977 využil nabídky práce na nové fakultě v Lusace v Zambii. S rodinou se na dva roky přestěhovali ze Švédska do Afriky. „Studenti byli výborní. Byla to skutečně smetánka. Jen ti, co měli nejlepší známky na střední, tak se tam dostali. Pracovalo se s nimi skvěle. V Zambii jsou obrovské fabriky a doly, povrchové i podzemní, na měď. Většina těch studentů se připravovala na to, že budou pracovat jako inženýři v těch měděných dolech.“

Po návratu do Švédska si Navarovi nemohli zvyknout a život v Africe jim chyběl. Štěstí jim však přálo, protože v Zimbabwe právě vybudovali novou univerzitu, kam přijímali vyučující. Zájemci z Evropy jezdili na pohovor do Londýna. Erik Navara se na pohovor vypravil a byl vybrán na tříletou profesorskou pozici na novou univerzitu. Ze Švédska jeli tedy Navarovi do další africké země. Po třech letech ho kolegové přemlouvali, aby neodjížděl, a tak si prodloužil pobyt o další tři roky. Navarovi zůstali v Zimbabwe i poté, co už jim nemohly být vypláceny peníze ze Švédska. [6]

Situace v Zimbabwe se však začala v devadesátých letech značně komplikovat. V důsledku reforem prezidenta Roberta Mugabeho se země dostala do obrovské ekonomické krize. Na práci Erika Navary se to projevilo například tak, že už mu nebyly propláceny cesty do Evropy. Přesto v roce 1998 přijal místo ředitele jednoho z nově budovaných výzkumných ústavů. Po třech letech, kdy si pamětník vychoval za sebe nástupce, se však rozhodl s rodinou Zimbabwe opustit.

V roce 2001 se po letech v Africe Navarovi vrátili do Švédska. Zimbabwe se s nimi rozloučilo krásným způsobem. Chvíli před odjezdem zde viděli úplné zatmění Slunce. „Teď jsme viděli, jak to Slunce se stává Měsícem, ale pořád je plný světla, a až když ho úplně zakryje, tak můžete odložit ty brýle a pak chvíli je skoro tma. Teď jsme viděli, jak psi běhají okolo celý vyděšený a slepice kdákají.“

Kazily se tu charaktery

Navarovi se vrátili do Švédska, kde nějakou dobu žili jako penzisté. Shledali však, že Švédsko není pro penzi ideálním prostředím. Po čtyřiceti letech se tedy rozhodli vrátit do České republiky. „Na severu bylo krásně, ale v době, když tam člověk pracoval a mohl provozovat zimní sporty. V pozdním věku už si té zimy člověk tolik neužije. Nakonec já jsem z Vysočiny. Moje žena je sice z Ostravy, ale je ráda, že je tady, protože tam je smog.“

Dnes (rok 2023) žijí Erik a Ilona Navarovi v Jihlavě. Jsou rádi, že během komunistické doby žili mimo Československo, a mohli tak poznat demokracii ve Švédsku. „Ve Švédsku se mi politika nejdřív velmi líbila, ale pak jsem začal být lehce kritický. Tam to s tou sociální politikou přehnali.“ Zároveň si mohli zkusit život v Africe, který je pro Evropany nepředstavitelný. O události v Československu se po celou dobu své nepřítomnosti zajímali. O sametové revoluci například zjišťovali podrobnosti od velvyslanců v Zimbabwe. „Za normalizace bylo hrozné to, že se kazily charaktery.“

 

 

 

[1] Navádění torpéd fungovalo na základě senzorů „hydrofonů“, které by zachycovaly zvuk lodních šroubů nepřátelských plavidel a podle potřeby pohybovaly kormidlem torpéda.

[2] http://jihlava.idnes.cz/zivotni-pribeh-syna-vynalezce-akustickeho-torpeda-erika-navary-z-jihlavy-15e-/jihlava-zpravy.aspx?c=A151127_2208447_jihlava-zpravy_mv

[3] https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/vedecko-technicka-rozvedka

[4] Viz dokument Výňatek z Archivu bezpečnostních složek v sekci dodatečné materiály.

[5] kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D) (…) není na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategorií vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon). https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/

[6] Kromě místního platu dostávali ještě peníze od švédského fondu na podporu rozvojových zemí.