Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Náprstková, roz. Chvátalová (* 1950)

• narodila se 1. července 1950 v Praze

• vyučila se knihařkou

• zapojila se do protestů po sovětské okupaci v roce 1968

• mezi lety 1969 a 1973 pracovala jako knihařka Městské knihovny v Praze

• v roce 1970 se jí narodila dcera Kateřina

• od roku 1973 dodnes pracuje jako knihařka a restaurátorka knih v Knihově Národního muzea

• během 70. a 80. let vázala samizdatovou literaturu

• od poloviny 70. do poloviny 80. let vedla knihařské praxe na Střední průmyslové škole grafické

• v současnosti žije s dcerou a vnukem na pražských Vinohradech

Nejlepší dětství na světě

Jana Náprstková, rozená Chvátalová, přišla na svět 1. července 1950 v Praze. Matka Růžena byla v domácnosti a otec Ladislav pracoval jako radiomechanik na ruzyňském letišti. Spolu s bezmála o pět let starší sestrou Věrou prožila krásné dětství na Žižkově. „To bylo nejlepší dětství na světě… Za Bulharem byla Praha, my jsme bydleli na ,vesnici‘, bylo to báječné, sáňkovali jsme Štítnovkou až dolů...“

Jana hrála kuličky, prozkoumávala staré dvory, projížděla se tramvají sedmičkou až na Pražský hrad a zpátky. S rodinou trávila prázdniny v jihočeském Vimperku. Vzpomíná, jak jako malinká tajně utíkala do blízkého kostela. Vzdálená otcova sestřenice, ke které jezdili, byla možná Němka, ale o tom se doma vůbec nemluvilo.

Na základní školu pamětnice nastoupila do žižkovské Cimburkovy ulice. Protože bydleli jen o pár domů dál, chodila samozřejmě ráno mezi posledními. Měla štěstí na celkem dobré a laskavé učitele. I když ve škole museli odříkávat „nějaké blbosti“ a stresovaly ji každoroční tréninky evakuace do krytů v Žižkovském tunelu a nepotrpěla si ani na pionýrské ceremonie. Až zpětně si pamětnice uvědomila, v jak temných dobách se vlastně její dětství odehrávalo.

Janino dětství bylo okořeněno několika prodlouženými prázdninami v exotické cizině. Otec jednu dobu pracoval pro tzv. vládní letku a „všichni, kdo to letadlo obsluhovali, s nimi letěli – když už spadne vláda, tak ať spadnou všichni ti, co se v tom šťourali“. V první polovině šedesátých let jakožto zaměstnanec aerolinek pobýval v Iráku, Sýrii či na Kubě, někdy i dlouhodobě a s manželkou. Matka nechtěla dcery dávat do žádné instituce, a tak se o ně starala prateta Mařka, kterou prý dokázaly pořádně pozlobit.

Jana rodiče několikrát navštívila na Blízkém východě. „Bylo to hezké, hodně pestré, barevné, bylo tam vedro. Já jsem se hlavně kamarádila s dětma zahradníků, zdrhala jsem do morušových hájů, na to nikdy nezapomenu, to bylo báječné. Trhali jsme, co jsme mohli, chodili jsme mezi hady a vůbec mi to nepřišlo. Pak jsem dostala rákoskou, to bylo takové normální, dětské.“

Báječná puberta

Obdobím dospívání pamětnici provázela starší sestra Věra. Jana asi od čtrnácti let intenzivně chodila do divadel, kin, na výstavy a přednášky, o trochu později s kamarádkou Olgou na víno. Bylo možné leccos, poměry se uvolňovaly: „Měla jsem báječnou pubertu, protože jsem mohla všechno a měla jsem pocit, že konečně ten svět je lepší.“ Po základní škole chtěla Jana studovat střední keramickou školu v Bechyni, ale matka jí to zatrhla. Poté, co se zotavila z komplikované operace páteře, se tedy pamětnice v Nuslích vyučila knihařkou. Ke knihám měla od dětství vřelý vztah a knihařina jí brzy také přirostla k srdci.

Nové obzory Janě v polovině šedesátých let otevřela také sestřina svatba se Zdeňkem Pincem, budoucím studentským vůdcem tzv. pražského jara a redaktorem Literárních listů. Jana s matkou se odstěhovaly do věžáku na Červeném Vrchu a žižkovský byt přenechaly mladým manželům. Pamětnice se na Žižkov často vracela na návštěvy, vždy se tam něco - tak trochu „tajného“ - dělo, scházeli se tam přátelé, především z okruhu Literárek. Noví známí byli pro Janu velkou inspirací, ráda vzpomíná třeba na Petra Chudožilova. Po jejich boku se snažila zapojit do událostí kolem pražského jara, podepsala manifest Dva tisíce slov. Co pro ni toto společenství znamenalo, líčí pamětnice takto:

„Myslím, že mě to přesvědčilo o tom, že se nemůžu zachovat jinak, nemůžu uhýbat, nemůžu kličkovat ve svém životě a hlavně musím mít jasný názor na to, co se tady potom dělo, co jsem cítila a chtěla nebo nechtěla.“

Občas se jako jediná z rodiny víceméně tajně vídala s otcem, se kterým od poloviny 60. let (kdy se rodiče rozvedli) ostatní nemluvili. Na jednom z těchto setkání se otec snažil Janě dát větší obnos zahraniční měny, snad marek, a nabádal ji k odchodu na Západ. Ona to však, uprostřed uvolněné atmosféry pražského jara, nechápala a razantně odmítla. Naštvala se a jejich styky ochably.

Prostě jsem pomáhala, kde jsem mohla, to pomáhal každý samozřejmě

V roce 1968 měla podle kalendáře 21. srpna svátek Jana. Pamětnice k němu dostala „dar“ skutečně danajský:

„Vzbudily mě ve tři nebo čtyři hodiny ráno zvláštní zvuky. Tak jsem se podívala z okna, a tam jel jeden tank za druhým, směrem do Prahy, takže jsem si okamžitě vzala nějaký batoh, napsala jsem matce dopis, že se asi už nikdy nevrátím, že jdeme bojovat, a šla jsem samozřejmě do vnitřní Prahy za sestrou na Žižkov.“ Při své pěší cestě Jana potkávala další tanky a vojáky, necítila strach, spíš šok a potřebu něco dělat. Cestou k budově rozhlasu i při dalších příležitostech se naivně snažila vysvětlovat vzniklé „nedorozumění“ vojákům, kteří sami moc nevěděli, co v Praze dělají.

Na obsazování Československa Jana vzpomíná jako na rychlé a dramatické, záhy se zapojila do letákové kampaně organizované lidmi kolem Literárek. Letáky se tiskly ve smíchovské tiskárně, při jejich vyzvedávání zažila ostřelování mostu. Na letácích byly informace o situaci, výzvy ke klidu a nenásilí a doporučení, která rádia poslouchat. Podobné tiskoviny, spolu s ujištěním „Praha je s vámi“, vozila stopem i do Ostravy a Olomouce. Všude na silnicích byly kolony, potkávala další a další vojáky.

„Všechno najednou mělo jinou barvu a jiný rozměr, ne vyloženě tragický, ale najednou všechno šlo stranou a nejdůležitější bylo to, co se dělo, a nějak pomoci tomu, aby se to odestálo, abychom nebyli okupovaní, to bylo strašně důležité.“

Zpětně vnímala, že vlastně neměli žádnou šanci. I když chodila na demonstrace, dělala, co mohla, naivní naděje na odvrácení okupace slábla a v srpnu 1969 pohasla docela. Mezi lidmi se opět rozmáhal strach, prospěchářství a kolaborantství, které přebily společné naděje pražského jara a jednoznačné odsouzení invaze v šedesátém osmém.

Rodina a práce

V roce 1969 se pamětnice stala knihařkou Městské knihovny, převazovala knihy, opravovala vazby a podobně. Nejraději měla působiště v menších dílnách na Smíchově a v Libni. Práce to byla sice špatně placená, ale příjemná.

Roku 1970, když bylo pamětnici dvacet let, se jí narodila dcera Kateřina. Manžel Petr Náprstek byl grafik, bydleli odděleně, on na Smíchově, Jana s dcerou zůstaly v bytě na Červeném Vrchu u matky. (Ta pak odjížděla pracovat na montáže do zahraničí a v nevelkém bytě se vyskytovala zřídkakdy.) Petr a Jana se brzy rozešli, ale k rozvodu došlo až mnohem později.

Rovněž v roce 1970 předčasně, v pouhých padesáti letech, zemřel Janin otec. Pamětnice se nikdy nedozvěděla, jestli je pravdivé její podezření, že byl u StB. Ani zda věděl o invazi dopředu, co si o tom všem myslel, jestli byl v 68. v Rusku nebo jaké to bylo po válce v Revolučních gardách v Liberci. Nikdy se s ním o tom nebavila, téměř ani s matkou, která na rozdíl od otce ve straně nebyla.

Od roku 1973 dodnes, už celých 44 let, je pamětnice zaměstnána v Knihovně Národního muzea v oddělení rukopisů a starých tisků. I přes komplikované období po Chartě oceňuje, že „tam byli strašně chytří, příjemní lidé, kteří se mi snažili pomoci – protože jsem zůstala sama s dítětem… Mohla jsem si udělat různé nástavby pro restaurování knižních vazeb a papírového materiálu.“

Ve stejné době, kdy začala pracovat v Národním muzeu, vázala své první „samizdaty“, nejdříve snad přednášky a podklady pro potřeby lidí kolem Zdeňka Pince. Účastnila se i některých bytových přednášek a seminářů, detaily si však nepamatuje.

Na podzim 1976 potřeboval Zdeněk Pinc pro někoho knihařku, poslal Jana Víta, měli s Janou sraz na Tylově náměstí poblíž tehdejší dílny v Rumunské ulici. V klopě měl karafiát a v ruce Rudé právo – tak se seznámila se svým budoucím přítelem. Nadále vázala samizdaty především pro něj.

Charta a Anticharta

Zkraje roku 1977 se pamětnice dostala k textu Charty, chtěla ji podepsat, ale okolí jí to rozmluvilo. Tehdy už chodila s Janem Vítem, který podepsal, a doporučená strategie byla, aby podepisoval vždy jen jeden z dvojice. Navíc se starala o malou dceru a také se hodilo na sebe nepřivolávat tolik pozornosti. „Asi to bylo dobře, protože bych už asi nevázala tolik samizdatů, začala jsem pak vázat ve velkým.“

Dost velké pozdvižení vzbudilo pouhé její odmítnutí podepsat Antichartu. V Národním muzeu byla kampaň přiostřena tím, že tu jako entomolog působil někdejší aktér pražského jara Zdeněk Mlynář. Jana byla mezi dvěma třemi zaměstnanci, kdo nepodepsali. Málem byla vyhozena z práce. Udržela si ji jen díky radě tamního právníka – nejít si pro výstupní razítko a vzít si neplacenou dovolenou. Asi po měsíci, když aféra trochu utichla, se vrátila a mohla zůstat. Na pracovišti byla ale hlídána a byly jí prohlíženy věci. Vědělo se o jejích kontaktech na tehdy už bývalého švagra a lidi z disentu. Po sedmi letech se také rozvedla. Tchyně tehdy řekla Petrovi: „Prosím tě, rozveď se s ní, ona chodí s těma chartistama.“ Jana na to vzpomíná se smíchem, vždyť to byla pravda, a vztahy s Petrem i jeho rodinou zůstaly dobré. I po rozvodu si pamětnice ponechala jméno Náprstková.

Soboty, neděle, noci – to bylo pořád

Janina neoficiální samizdatová „kariéra“ trvala minimálně od poloviny 70. let v podstatě do konce režimu. Zřejmě první samizdatovou knihou, kterou vázala, byla Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala (asi 1975), jejíž text autor předal Janovi Vítovi. A ještě v letech těsně před revolucí vázala některé knihy z filozofické edice Delta či se podílela na přípravě samizdatových obnovených Lidových novin.

I kvůli konspiracím a snaze moc nevědět si mnoho publikací a edic nepamatuje, pletou se jí dohromady. Nicméně jisté je, že jí prošly pod rukama tisíce zapovězených knih. Dělala toho hodně, ale na málo z toho si vzpomíná: „Byla to pro mě strašně rychlá doba. Tím, jak jsem byla pořád pod tlakem nic nevědět a na nic si nevzpomínat, jsem si možná naprosto všechno z té hlavy vygumovala.“

Naštěstí se nám podařilo leccos rekonstruovat. Hlavním dlouhodobým zásobitelem práce byl Jan Vít, který Janě kromě projektů, na kterých se sám podílel (např. kulturní revue Spektrum na přelomu 70. a 80. let, průběžně vydávané texty z archivu Jana Patočky či filozofická edice Delta) dohazoval i další práci. Jiné „zakázky“ byly nárazové, když se o Janě někdo dozvěděl a požádal ji o spolupráci.

Mnohé samizdaty, které Jana vázala, vznikaly spontánně, když se někdo rozhodl opsat vlastní či cizí text pro pár přátel nebo rozšířit vlastní překlad, který nemohl vyjít oficiálně. Příležitostně takto vázala pro Jaroslava Kořána nebo unikátní „dětský samizdat“ Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové v překladu Jarky Vrbové, která exempláře na počátku 80. let rozdávala před Vánocemi rodinám s dětmi.

Dále pamětnice vázala třeba politologické úvahy Petra Pitharta (například Obranu politiky), kunsthistorické texty pro Josefa Kroutvora a Kristiána Sudu nebo různé texty pro katolický a evangelický disent. Docházelo také k mimoedičním opisům knih, které souběžně „vyšly“ například v edici Petlice či Expedice, často z iniciativy Jana Víta, který se snažil literaturu zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů. Jana takto vázala třeba Vaculíkovy, Hrabalovy nebo Kunderovy texty.

Většina knih byla zpracována co nejúsporněji a nejjednodušeji, ale v dílně se vyskytly i náročnější kousky. Šlo například o některé publikace edice Kvart či do kůže vázané knihy edice Rukopisy VBF přes Vladimíra Binara. „Ten mi přinesl takové skopovice, které se nedaly vytenčit, to bylo strašné...“ Jinak Jana sháněla materiál, kde se dalo. Od paběrkování odřezků a nenápadného „odlupování“ ze zásob muzea se časem vypracovala k systému dohod s dodavateli, aby mohla plátna a lepenky odebírat i pro sebe. Samizdaty vázala často zdarma, někdy za 10 Kčs za kus, jindy snad dostávala za práci jedenáctou, hůře čitelnou kopii knihy. Archiv si ale nedělala, bylo pro ni důležité, aby se knihy dostaly dál mezi zájemce – nejen z okruhu Charty. Cenila si provilegia, že má ke svobodné literatuře přístup, a většinou všechno přečetla za noc či dvě a poslala to dál.

Jana měla lis a základní vybavení na vázání knih doma a do práce je chodila pokud možno jen ořezávat. Na samizdatech pracovala, jak se dalo, po nocích a víkendech… Její nasazení je fascinující i vzhledem k tomu, že zatímco většina lidí kolem samizdatů přes den pracovala na stavbách, po kotelnách a vrátnicích, ona podobnou práci dělala i oficiálně.

Stránky ke svázání se z bezpečnostních důvodů obvykle nepředávaly v dílně muzea. Buď je někdo donesl k Janě domů, nebo je přinesl Jan Vít, výjimečně je vyzvedávali u „zadavatele“ doma a vláčeli v krosnách. Asi pět let bydleli společně v Karlíně, kam se za Janem pamětnice s dcerou přestěhovala kolem roku 1983.

Otevřená dílna

Kolem roku 1979 Janino oddělení přesídlilo na tehdejší Gottwaldovo (dnes Masarykovo) nábřeží. Suterénní knihařská dílna s číslem popisným 20 se nacházela naproti Mánesu, hned vedle knihárny UMPRUM. Většina výše zmíněných knih vznikala právě tam.

V dílně vládla svobodomyslná a příjemná atmosféra a byla do značné míry autonomní. Kromě pamětnice a její dlouholeté kolegyně (pracují spolu dodnes) Jany Tomšů tu působila pouze kamarádka Saša Štulcová z Muzea české hudby, jen asi tři roky koncem 80. let. Dílnu hojně navštěvovali kamarádi a známí. Někteří si tu nechali vázat své věci, nejen samizdatové, jiní chodili jen tak. Kromě spontánních sešlostí dámy z dílny pořádaly i velké vánoční večírky/happeningy. Častými návštěvníky dílny byli třeba Ctibor Turba, Mirek Kodym nebo fotografky Libuše Jarcovjáková a Dagmar Hochová. Paní Hochová bydlela také na nábřeží a Jana měla v oblibě jak ji, tak její fotky. Dělala pro ni fotografické knížky, stejně jako pro Pavla Štecha či Jaroslava Krejčího.

Před kolegyní Janou Tomšů nejdřív pamětnice své ilegální aktivity tajila, postupně však knih přibývalo a na jedné várce pro výše zmíněného Vladimíra Binara, se kterým se i druhá Jana znala, pracovaly dokonce společně. Právě knih z Rukopisů VBF bylo jednu dobu velké množství v krátkých intervalech, až se Jana bála, že už toho je moc, že se to provalí. Myslím, že je pro ni velmi charakteristické, že se tato obava netýkala vlastní osoby a případných nepříjemností, ale toho, že by nemohla dále pomáhat šířit svobodnou literaturu. A i když některá práce byla náročná a vyčerpávající, ani si nepřipustila možnost ji nedodělat: „Vždycky jsem to musela udělat, to by mi vůbec ani nepřišlo na rozum, že to nestihnu, to se prostě muselo stihnout.“

Přátelská otevřenost dílny měla i své stinné stránky. Někdy tam bylo lidí zkrátka až moc a pro samé návštěvy bylo těžké pracovat. Především se ale Jana domnívá, že mezi „známými známých“ mohli být i udavači a někteří návštěvníci dílny byli StB sledováni. Naštěstí se i přes několik hloubkových prohlídek nikdy nic nenašlo, čemuž se pamětnice diví; má pocit, že o všem museli vědět, nerozuměla tomu. „Myslím, že si to jenom tak mapovali, protože jinak si to nedovedu vysvětlit, že mě třeba nesebrali, protože museli vědět, že to dělám.“ U výslechu byla asi dvakrát, bylo to nepříjemné, ale nikoli dramatické, vesměs opakovala, že si nic nepamatuje. Asi dvakrát StB vyslýchala i Janu Tomšů.

1989 a roky poté

„Ono to všechno vlastně začalo tím exodem východních Němců. To bylo úplné zjevení tady v Praze. Vím, že jsme jim tam taky nosili ty čaje… Pořád jsem si říkala, jak je možné, že to prostě jde… Jak to dokázali? Vždyť je to vlastně tak jednoduché se sebrat, tolik lidí… stovky lidí. A nechali tady úplně všechno, to se mi tak líbilo…“

Revoluci už vlastně očekávala, vnímala příznaky kolapsu socialismu v zahraničí a divila se, že přišla až v listopadu 89. Přesto pro ni představovala velkou úlevu, byla nesmírně ráda; naději viděla hlavně pro mladší generaci. Když dcera Kateřina a její tehdejší přítel Marek Najbrt přiběhli z Národní třídy zmlácení i nadšení, jak změní celý svět, jako by sledovala sama sebe ve stejném věku, ve stejné euforii šedesátého osmého roku.

Sama nejvíc revoluci prožívala na chalupě u Milevska. „Tam jsem přijela jako nějaká jurodivá žena a všem jsem vysvětlovala, co v té Praze, a jak je to důležitý... Kdepak. Ten venkov. Než se ledy pohnuly, a pokud vůbec... Všichni koukali, no jo, zase ty Pražáci – a je to tam dodnes.“

Po revoluci Jana dál pracovala v dílně Národního muzea, která se časem přestěhovala na Žižkov do Krásovy ulice, a nadále obětavě vázala i pro přátele, teď už legálně. Kromě práce v dílně také vyjížděla na zámky restaurovat historické tapety.

Stále stejné tempo

Dnes Jana v Nové budově Národního muzea opravuje rukopisy a staré tisky podle potřeb Knihovny, kontroluje stav depozitáře a připravuje artefakty na výstavy. Minimálně jednou ročně se účastní ambulantního výjezdu do nového depozitáře starých tisků v Terezíně. Pracovní nasazení má, zdá se, stejné jako za doby samizdatů. Už by mohla jít do důchodu, ale zasloužený odpočinek evidentně odkládá. Už se chystá na několikaletý projekt restaurování čínských tapet na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Pamětnice bydlí na pražských Vinohradech spolu s dcerou a malým vnoučkem Kryštofem. Významnou součástí bytu je samozřejmě domácí knihařská dílna.