Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Najmanová (* 1939)

• narodila se 4. února 1939 v komuně Reflektor v Sovětském svazu (SSSR)

• její prarodiče a rodiče přijeli do Reflektoru v letech 1925 a 1926

• strýc Leopold Brumek byl zatčen a uvězněn v únoru 1938, obviněn ze špionáže

• strýc zemřel 4. února 1939 v lágru Bulatovo

• otec bojoval od roku 1941 ve Svobodově armádě, padl v Polsku

• pamětnice se v 11 letech s rodinou vrátila do Československa

• vystudovala střední zdravotnickou školu, stala se porodní asistentkou

• vdala se za Karla Najmana, který také žil v Reflektoru, měli dvě děti

• v roce 2024 žila v Novém Strašecí

„Strýce Leopolda zavřeli na bratrovy narozeniny, 18.února 1938. A pak ve vězení zemřel 4. února 1939, v den, kdy jsem se já narodila! Celý život jsem si vyčítala, že jsem neměla žít já, ale strýček,“ vypráví Vlasta Najmanová o složitých pocitech spjatých se zatčením bratra její maminky v Sovětském svazu. V té době tam celá rodina žila v osadě Reflektor, mezi českými přistěhovalci, kteří přišli za lepším životem, ale brzy poznali drsnou realitu dřiny na rozlehlých pláních ruské stepi. Ve 30. letech na ně kromě těžké práce dolehly represe ze strany sovětských orgánů. Někteří Češi byli za práci vykonávanou pro sovětskou zemi ve jménu budování komunismu „odměněni“ vězením a pracovními tábory. Vlasta Najmanová prožila v Reflektoru prvních jedenáct let svého života.

V komuně všichni pracovali a dostávali stejně

Vlasta Najmanová se narodila 4. února 1939 matce Marii, rozené Brumkové, a otci Václavovi Šárovým v komuně Reflektor, která se později změnila na kolchoz, tedy zemědělské družstvo. Vesnice dodnes existuje a nachází se v Rusku, asi 200 km na východ od toku Volhy, na břehu řeky Bolšoj Uzeň. Nejbližším městem byl Engels u Volhy, kde žili němečtí přistěhovalci a za řekou město Saratov.

„Dědeček myslel, že ten Lenin to tam vede dobře a že jim budou pomáhat,“ vysvětluje, proč se v roce 1926 rodiče její matky, dědeček Rudolf Brumek a babička Anna, vydali z Ostravy se svými dvěma dětmi Marií a Leopoldem na cestu vlakem do vzdálené stepi v Sovětském svazu. Vlak cestou přes Československo posbíral rodiny, které chtěly začít nový život a vydaly se do neznáma. Po příjezdu do města Saratova museli překročit Volhu a dojet k řece Bolšoj Uzeň, kde měli začít budovat uprostřed pusté stepi svou vesnici. Na místě určeném pro Reflektor nebylo skoro nic, ačkoliv prvním vlakem přijeli Češi již o rok dříve.[1] Mezi nimi byl i dědeček Alois Šára a babička Božena z otcovy strany, kteří přijeli se svými syny Antonínem, Václavem a Aloisem ze Smečna. Měli údajně obavy z další války v Evropě a chtěli se tak vyhnout případnému odvodu hochů do armády.

Češi se předem zavázali, že si přivezou všechno potřebné na čtyři roky a po sovětské společnosti nic chtít nebudou. Vezli si nástroje i stroje, například součásti generátoru na výrobu elektřiny nebo mlecí zařízení. V oblasti panovalo extrémní kontinentální počasí – horká léta střídaly kruté zimy. Proto bylo nutné nejdříve vykopat zemljanky, které sloužily jako úkryt před větrem a drsným počasím. V nich se zpočátku učily i děti, postavili jim tam lavice, do školy se ovšem v zimě nechodilo a v létě prázdniny začínaly již v květnu. Budovy si přistěhovalci stavěli z cihel zvaných vepřovice, které si sami vyráběli v cihelně. Později, když stála škola, posloužily vykopané díry jako nádrže na vodu a rybník pro husy a kachny.

„Byla tam pekárna, tam se pekl chléb, společně se vařilo a na poli nebo na zahradě se pěstovala zelenina, byli tam koně a krávy. Postavila se i velká jídelny, kam všichni chodili na jídlo, doma neměli nic,“ popisuje Vlasta Najmanová rovnostářské fungování komuny. Zpočátku všichni členové komuny dostávali stejnou odměnu, to se ovšem ukázalo jako nevýhodné, když například rodina měla šest dětí a pracoval jen otec. Proto došlo časem k přeměně na kolchoz, kde byli pracující odměňováni podle odvedené práce, většinou v naturáliích. Kolchoz musel také odvádět povinné dávky státnímu hospodářství.

Lidé bydleli v bytovkách, které si zbudovali, později i v jednoduchých domcích, v osadě byla klubovna a kino. „Na klub se lidi skládali, říkali pak, že si každý tancuje na svém prkně, protože dřevo bylo drahé a každý se musel přičinit,“ vzpomíná Vlasta Najmanová na těžké podmínky ve stepní osadě. Jinak mezi obyvateli panovala soudržnost. „V Reflektoru si všichni pomáhali, když byla zabijačka, rozneslo se to po sousedech. Tak jsme mezi sebou žili, drželi jsme pohromadě, byli jsme jako rodina,“ dodává ještě.

Rodiče Vlasty Najmanové se seznámili v Reflektoru, mamince bylo v době příjezdu 11 let, tatínkovi 15, jeho matka Božena ovšem rok po příjezdu zemřela. Po ukončení školní docházky ve vesnici děti jezdily na koních do okresu Jeršov, později byla v Reflektoru postavena desetiletka a střední škola, na vysokou školu museli odcházet do Saratova nebo Moskvy.

Vyčítala jsem si, že jsem neměla žít já, ale strýček

Ve 30. letech, poté, co si Češi doslova ze země vydupali živobytí a bydlení, zasáhl některé rodiny tvrdě sovětský represivní režim. V den, kdy měl narozeniny mladší bratr Vlasty Najmanové, 18. února 1938, zatkli strýce Leopolda Brumka. Tomu bylo 27 let a studoval v Saratovu na zvěrolékaře. Sešel se s kamarády, zpívali české písně a zřejmě je někdo udal, domnívá se pamětnice, které se až ve 20. letech 21. století povedlo z ruských archivů získat původně tajné dokumenty nespravedlivě obviněných. Leopolda Brumka zatkli v Saratovu a spolu s několika dalšími Čechy ho obvinili ze špionážní a antisovětské činnosti.[2] Nejprve vše popřel, později se zřejmě pod vlivem mučení a trýznivých výslechů k vymyšleným zločinům přiznal. Byl odsouzen na osm let v lágru - gulagu - v táborovém komplexu Usollag u města Solikamsk na Urale. Leopold Brumek však nevydržel kruté podmínky věznění a zemřel již 4. února 1939 v lágru Bulatovo. „Strýc by býval naopak prospěl Sovětskému svazu, protože by z něj byl zvěrolékař a v kolchoze by se mohl starat o všechny ty zvířata. Mohl by je očkovat i operovat i jim pomáhat na svět, co dělá zvěrolékař. Jenomže oni přišli o toho zvěrolékaře tím, že ho zahubili,“ dodává pamětnice k tragédii, která zasáhla její rodinu. Sama se velice těžce srovnávala s tím, že strýc zemřel v den jejího narození, a ačkoliv ho nikdy nepoznala, říká: „Celý život jsem si vyčítala, že jsem neměla žít já, ale strýček, chtěla jsem, aby žil.“

Když vypukla druhá světová válka, Češi toužili nejprve jít bojovat za svou československou vlast. Avšak jednak nebylo jednoduché Reflektor opustit, a za druhé měli již sovětské občanství. Do Rudé armády ovšem vstoupit nesměli, Sověti se obávali cizince do ozbrojených sil brát. Proto muži z Reflektoru odešli do Bzuluku, jakmile se dozvěděli, že se tam formuje Svobodova armáda, neboli 1. československý armádní sbor[3], který bojoval na východní frontě po boku sovětských vojsk. Na svého tatínka se tudíž Vlasta Najmanová příliš nepamatuje, odešel v roce 1941, kdy jí bylo jen dva roky. „Já si pamatuju jen, že byl opřený o futra u kuchyně, a já jsem tancovala, říkala jsem tomu „prisjadka“, měla jsem malou židličku a mrskala jsem nohama, to byl vlastně tanec kozáček. Tak to byl asi tatínek, ten muž, co tam byl opřený a díval se na mě,“ vybavuje si jedinou mlhavou vzpomínku z dětství. Otec se totiž z války už nevrátil, padl jako tankista u města Żory v Polsku. „Přišel o nohy, když Němci zasáhli jeho tank a vykrvácel, “ vypráví Vlasta Najmanová o tom, že se později dozvěděli, jak tatínek zahynul. 

Bylo 35 stupňů a já jsem řvala, že mi je zima.

Po válce se rozhodli Brumkovi i Šárovi vrátit do Československa, v Reflektoru je už nic nedrželo. Povolení k odjezdu nebylo lehké získat, přednostně mohly odjet rodiny těch vojáků, kteří došli se Svobodovou armádou do Československa. „Babička říkala, že by šla v košili, o vodě a chlebu, že by nemusela mít nic a že chce domů umřít,“ vzpomíná pamětnice na silnou touhu Rusko opustit. Vraceli se na jaře roku 1950 tak, jak přijeli, vlakem, cesta jim i s přespáním u známých trvala šest dní. Po 24 letech mířili znovu na Ostravsko, do Svinova. Přes hranice měli zvláštní doprovod. Jelikož šlo po letech o první přímý vlak Moskva – Praha, cestující vítali komunistický ministr informací Václav Kopecký a prorežimní spisovatelka Marie Majerová.

Ve Svinově se rodina ubytovala u sestry dědečka, začátky nebyly lehké, protože maminka byla sama na tři děti. Kromě Vlasty měla ještě Jiřinu a Jaroslava, narozené 1934 a 1937. Vlastní bydlení jim pomohli sehnat příbuzní, ze Svinova se přestěhovali do Ostravy - Přívozu. „V létě, když jsme přijeli, byly 35stupňové horka, já jsem nosila flanelové šaty s dlouhým rukávem a řvala jsem, že mi je tady zima, všechno bylo jiný, nerozuměla jsem nikomu,“ vybavuje si Vlasta Najmanová složité první měsíce po návratu a dodává: „Každý začátek je těžký, ať jste kdovíkde.“

Maminka si našla místo ve Vítkovických železárnách (tzv. Mannesmannce) ve Svinově jako dělnice, sestra  vystudovala pedagogickou školu a stala se učitelkou, bratr po krátkém působení v dolech pracoval jako řidič nákladního vozu. Vlasta Najmanová také začala chodit do školy, i když zpočátku měla problémy s češtinou, kterou doma sice mluvili, ale byla více zvyklá na ruštinu. Cítila se vydělená z dětského kolektivu. „Já jim záviděla táty, cítila jsem, že mi něco chybí,“ vysvětluje další důvod, proč měla problémy si v novém prostředí přivyknout. Překvapilo ji, že „o velké přestávce každý ve škole dostal hrnek kakaa a rohlík, to jsem viděla rohlík poprvé, babička je nepekla v Rusku.“ Prarodičům v Československu neuznali důchod za práci odvedenou v komuně Reflektor, dostávali jen zanedbatelnou částku a dědeček pracoval až do 73 let.

Máňo, neplač, kdyby žil, tak by ho zavřeli

Přestože měla celá rodina dost existenčních starostí, uvědomovali si, co se v Československu v 50. letech dělo, probíhaly vykonstruované veřejné procesy. „Ty procesy jsme zažili, to si pamatuju, to bylo s Rudolfem Slánským, my jsme měli rádio po drátě, s Miladou Horákovou. Věděli jsme, že je to nespravedlivé. A maminka, když ještě plakala, že tatínek zahynul, tak babička říkala mamince: ‚Máňo, neplač, kdyby ti žil, tak by ti ho teď zavřeli.‘ A divili jsme se, že lidi ještě psali dopisy, ať je popraví. Jací to byli nepřátelé, když celej život pracovali pro tu republiku?“ klade si Vlasta Najmanová řečnickou otázku, když připomíná zinscenovaná soudní řízení tehdejší doby.  

Vlasta Najmanová v roce 1955 nastoupila na čtyřletou zdravotní školu, tenkrát otevírali jen obor porodní asistentka. Ačkoliv chtěla původně být dětskou zdravotní sestrou, nikdy nelitovala a po maturitě nastoupila do nemocnice. „Porodní asistentka, to bylo nejhezčí povolání, které jsem si vybrala,“ říká spokojeně i po letech. V roce 1962 se provdala za Karla Najmana, kterého znala již z Reflektoru. V roce 1963 se jim narodila dcera Jiřina a o tři roky později syn Václav. Manžel pracoval jako řidič hromadné dopravy v Praze, později se rodina odstěhovala do Nového Strašecí. Tam zažili okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vlasta Najmanová pracovala v dětských jeslích a tehdy nechodili několik dní raději ani na procházky, protože ulicemi projížděly tanky. Hned po invazi jel Karel Najman do Prahy, aby fotografoval a svou dobrou ruštinou vojáky přesvědčoval, že tu žádná kontrarevoluce nehrozí. Vojáci ovšem plnili rozkazy, k debatám a prosbám, aby odjeli, zůstávali hluší. Po okupaci museli všichni zaměstnanci projít prověrkami, zda souhlasí s pobytem „spřátelených vojsk a bratrskou pomocí“. V rodině pamětnice nikdo nebyl členem komunistické strany.

Až do roku 1978 navštěvovali Najmanovi v létě manželovy příbuzné v Reflektoru a také v Kyrgyzstánu, zemi, která leží na hranicích Číny. Jezdili vlakem, což musela být cesta dlouhá nejméně 5 500 kilometrů. Vlasta Najmanová opustila dočasně práci v jeslích, aby mohla být v Ostravě se svou starou maminkou. Později pracovala na plicním oddělení v kladenské nemocnici, kde zůstala až do důchodu. Tam také zažila události listopadu 1989 a pád komunistického režimu, který uvítala s radostí. Dodnes sleduje politické dění, přála by si, aby válka na Ukrajině brzy skončila. „Putina se Rusové bojí, diktátoři nesnáší pravdu, chtějí, aby jim lidi lhali. V Rusku nemá cenu protestovat, z vězení člověk nic neudělá, “ komentuje současnou situaci. Do Reflektoru se po roce 1989 již nepodívala. Vlasta Najmanová má čtyři vnoučata, v roce 2024 měla dvě pravnoučata a žila v Novém Strašecí.

 

[1] Gulag.cz. Online. GOLICYN, Alexej. Gulag.cz. 2024. Dostupné z: https://gulag.cz/cs/novinka/ceska-komuna-reflektor-v-sssr-historie-zrady. [cit. 2024-05-10].

[2] Gulag.cz. Online. ČERNOUŠEK, Štěpán. Gulag.cz. 2024. Dostupné z: https://gulag.online/people/brumek?locale=cs. [cit. 2024-05-10].

[3] 1. českoskoslovenský armádní sbor: Svobodova armáda. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 1.5.2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/1._%C4%8Deskoslovensk%C3%BD_arm%C3%A1dn%C3%AD_sbor. [cit. 2024-05-10].