Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Najman (* 1936)

• narodil se 14. července 1936 v Mladé Boleslavi

• zažil bombardování města letectvem Rudé armády 9. května 1945

• vystudoval broušení a rytí drahých kamenů na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově

• s manželkou Libuší se vzali v roce 1959, vychovali dva syny

• v roce 1959 nastoupil do mladoboleslavského výtvarného kroužku

• v rámci spolku se účastnil přednášek a tvůrčích soustředění

• spolu s Vladimírem Vlkem založil skupinu mladoboleslavských malířů VLNA

• pravidelně vystavovali své obrazy po regionu, ale i v zahraničí

• až do důchodu pracoval v podniku Škoda Auto

• po sametové revoluci se stal členem Sdružení výtvarníků ČR

• výtvarný spolek se oficiálně rozpustil v roce 1995

• v roce 2022 žil v Mladé Boleslavi

Jako malý se Jaroslav Najman s rodinou během druhé světové války skrýval ve skalních roklích poblíž Vandrovky před bombardováním Mladé Boleslavi. „Praha už byla osvobozená, ale v tlampačích Němci ještě vyzývali partyzány, aby složili zbraně, jinak z Boleslavi udělají druhé Lidice a přestane existovat,“ vzpomíná.

Bezprostřední blízkost přírody hrála v životě pamětníka i nadále důležitou roli. Později vystudoval uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na zušlechťování kamenů.

Většinu života se věnoval výtvarnému umění, stál v čele spolku mladoboleslavských malířů,

se kterými na tvůrčích zájezdech vedených akademickými malíři objížděli nejrůznější kouty republiky. Na jeho obrazech se ale nejčastěji objevuje rodná krajina Českého ráje.

Babička šila pro Adinu Mandlovou

Pamětník Jaroslav Najman se narodil 14. července 1936 v Mladé Boleslavi. Jeho rodiče Jaroslav a Jarmila, rozená Šimáňová, se seznámili v Plzni během studií. Poté se ale vrátili do Boleslavi, kde prarodiče Najmanovi vlastnili dům a mohli jim poskytnout dobré zázemí.

„Děda provozoval zámečnickou dílnu a babička měla vlastní dámský módní salón, pracovalo tam pro ni pět švadlen. Šila dokonce pro Adinu Mandlovou, která tam také vodila své kamarádky, takže babička měla klientelu,“ popisuje Jaroslav Najman.

Otec pracoval jako technický úředník v automobilce Škoda, kde prošel různými odděleními. Matka učila na prvním stupni základní školy, později se rozhodla učit na speciální škole i kvůli dceři s Downovým syndromem. Vedle sestry Růženy měl Jaroslav Najman i bratra Ladislava.

Boleslav přestane existovat

Rodina žila ve čtvrti zvané Vandrovka, která se tehdy ještě nacházela na okraji Mladé Boleslavi. Nedaleko se nacházela pole a skalní rokle, pamětník si zde jako malý se sourozenci a kamarády hrál. Místa dětských her se však postupně proměnila, když později propukla druhá světová válka.  

„Vojáci se chodili na Radouč cvičně zakopávat. Na Borku zase bylo skladiště sestřelených letadel, kam jsme jako kluci chodili a sbírali, co se dalo použít,“ vypráví Jaroslav Najman. Velké jeskyně ve skalním masívu nedaleko Vandrovky pak sloužily místním obyvatelům jako úkryt před bombardováním.

Devátého května 1945 v Mladé Boleslavi už ženy našívaly vlajky a prapory pro oslavu konce války. Přesto stále hrozilo nebezpečí. „Praha už byla osvobozená, ale v tlampačích Němci ještě vyzývali partyzány, kteří museli být někde na Chlumu nebo na Babě, aby složili zbraně, jinak z Boleslavi udělají druhé Lidice a přestane existovat.“

Jaroslav Najman s dalšími dětmi ale tou dobou už viděli nad město přilítat letadla a mávali jim v domnění, že jde o osvoboditele. Ze strojů ovšem začaly padat bomby a lidé z Vandrovky museli místo oslav znovu utíkat do skal.  

Bomby převrátily hřbitov naruby

Ten den na město udeřilo letectvo Rudé armády, které v rámci širší operace na území Čech útočilo na prchající jednotky wehrmachtu. V Mladé Boleslavi však v sutinách domů umírali čeští a němečtí civilisté, celkový počet obětí se odhaduje na pět set.

„Babička bydlela v Kladuiánově ulici, do sousedního domu spadla bomba, ale nevybuchla, byla naplněná pískem. Kousek výš rozbombardovali celý starý hřbitov, všude díry, hroby a vyházené urny. Jako na dítě to na mě působilo hrozně. Jednou jsme šli ze školy kolem kasáren a viděli kulomet, krví pocákanou zeď a prázdná lůžka bez lidí. Říkalo se, že jak Němci prchali před Rudou armádou, některé své nemocné, které nebyli schopni přepravit, postříleli u zdi,“ líčí své zážitky Jaroslav Najman.

O pravém viníkovi náletu se po válce a během komunismu dlouhá léta tendenčně mlčelo a podporovala se verze, že šlo o poslední fanatické letce Luftwaffe. Historici teprve po roce 1989 na základě archivních materiálů doložili, že útočili Sověti.  

Aby kameny žily

Když Jaroslav Najman skončil v Mladé Boleslavi měšťanku, na doporučení svého učitele se přihlásil na střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově přezdívanou „Špéra“. Zde vystudoval obor broušení a rytí drahých kamenů.

„Hodně mě to bavilo, kameny jsem sám sbíral. Učili jsme se, aby byl kámen živý a házel světlo, vyráběly se do prstýnků, do závěsů, náramků, brousili jsme sošky. Vzpomínám si, že jednoho kantora Honzejka po prvním roce zavřeli, protože měl vysílačku a musel ze školství pryč,“ vzpomíná Jaroslav Najman na studium v 50. letech.

Po škole dostal umístěnku do Karlových Varů, pracoval v družstvu, které zpracovávalo vřídelní kameny. Krátce po návratu z vojny však družstvo zaniklo, protože docházely zásoby horniny. Jaroslav Najman se v té době sblížil s Libuší Kolářovou, o tři roky mladší spolužačkou z turnovské školy. S pomocí otce pak pro sebe i svou partnerku našel novou práci v mladoboleslavské Škodovce a vrátil se do rodného města.

Spojoval je zájem o umění

Pamětník pracoval nejprve v nářaďovně, ale touha nalézt něco bližšího jeho výtvarnému zaměření ho dovedla do výpočetního oddělení, kde měl jako projektant na starosti výkresy. Krátce před penzí ještě pro tehdy už koncernový závod Škody zařizoval vybavení kanceláří.

Najmanovi měli svatbu v roce 1959, do manželství se jim později narodili dva synové Jaroslav a Petr. Jaroslava i Libuši spojoval zájem o umění a v témže roce vstoupili do výtvarného kroužku, který vznikl již dříve při škodováckém Revolučním odborovém hnutí (ROH).  

V počátcích sehrál důležitou roli scénograf městského divadla Antonín Čelechovský, který výtvarný spolek vedl a snažil se jej zviditelnit v regionu.

„Uměl dělat víc plastiku než malbu a byl výborný pedagog i organizátor. Zařídil zájezd do drážďanské galerie, navštívili jsme i manufakturu míšeňského porcelánu. Také jsme za něj měli naši členskou výstavu, pak jsme se dozvěděli, že ji převezl do Lidic, a nakonec se dostala i do Žitavy,“ vzpomíná Jaroslav Najman.

Neseme se na jedné vlně

Začátkem 70. let se uskupení amatérských výtvarníků přesunulo do ateliéru v nově vzniklém mladoboleslavském Domu kultury. Tento okruh umělců se také stal základem pro tvůrčí skupinu VLNA, kterou v roce 1971 založil Jaroslav Najman společně s výtvarníkem Vladimírem Vlkem.

„Každé sdružení se chtělo nějak jmenovat, nechtěli jsme se jmenovat prostě jenom výtvarný soubor. Nápad založit skupinu vznikl při naší první výstavě ve foyer divadla. Šlo o to, že jsme byli všichni na jedné vlně celého výtvarného umění, ať už někdo byl modernista, figuralista nebo krajinář. Jeden stál za druhým, nezáviděli jsme si, i když jsme se třeba rozcházeli v názorech,“ popisuje pamětník.

S výjimkou přestávky způsobené zotavováním po nehodě na motorce působil Jaroslav Najman jako vedoucí ateliéru v Domu kultury až do roku 1995. Podílel se tak na organizování přednáškových cyklů o výtvarném umění a týdenních tvůrčích „soustředěních“, kterých se vždy ujímali profesionální malíři a kunsthistorici.

Nebojte se krást očima

Na tvůrčí soustředění se v rámci spolkové činnosti jezdilo téměř každý rok. Během nich se Jaroslav Najman se svými kolegy seznámili s celou řadou akademických malířů a s jejich rozdílnými přístupy k umělecké tvorbě. Pamětník jmenuje například Cyrila Chramostu, Františka Emlera, Vladimíra Veselého, Jana Rýze nebo Marii Blaboliovou.

Kromě přednášek a soustředění se pořádaly také zájezdy po stopách významných českých umělců, například na jižní Moravu za Alfonsem Muchou nebo do Beskyd za Dušanem Jurkovičem.

„Knížky o umění tehdy nebyly. Kdo by nám to všechno řekl? Kdybychom se to nedozvídali od těch fundovaných, tak bychom to z žádné knihy nevyčetli. Cyril Chramosta nám říkal: ‚Nebojte se krást očima,‘“ hodnotí Jaroslav Najman.

Komunisté chtěli krajinky bez kostelů

Boleslavští malíři se ale jen nevzdělávali, sami často vystavovali, nejčastěji v regionálních galeriích, párkrát se ale jejich díla dostala i za hranice. Nejprve díky přičinění Antonína Čelechovského do Žitavy, poté do Eisenachu a také na Slovensko.

„Dříve se výstavy hodně schvalovaly. Museli jsme například hlídat, jestli na obraze nemáme kostelíky, a česká krajina bez kostelíků, to je přeci nesmysl,“ směje se pamětník nárokům, které kladla komunistická cenzura.

Aktivity výtvarného spolku při boleslavském Domu kultury pokračovaly i po sametové revoluci, oficiálně ale jen do roku 1995. Poté malíři z prostor dostali výpověď, protože svou činností nic nevydělávali a z ateliéru se tak staly skladové prostory k pronájmu. Kolektiv jako takový ovšem přetrval a pod již zmíněným názvem VLNA dál tvořil i vystavoval.

Český ráj je země zaslíbená

Během své bohaté výtvarnické minulosti Jaroslav Najman vyzkoušel celou řadu technik a stylů, začínal s grafikou, kreslil portréty i karikatury, obrázky pro děti, díky výjezdním soustředěním však postupně nacházel cestu ke krajinářské malbě.

„Ono je to něco jiného, než když člověk dělá portrét, ta krajina, a především Český ráj – to je země zaslíbená. Člověk si u toho odpočívá, dokáže se kochat, vychutnávat roubené chaloupky, vracet se o století nebo dvě zpátky,“ popisuje pamětník.

Krajina Českého ráje se často objevuje v jeho obrazech, stala se mu osudovou. V rodinné chalupě v Drhlenech, kde se často scházeli s výtvarnými souputníky, ji má takřka přímo za plotem. „Důležité je mít rád přírodu a lidi kolem sebe, být si věrní, dokud tu kamarádi jsou,“ shrnuje na závěr.