Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Náhlík (* 1961)

• narozen 10. srpna 1961 v Plzni

• od roku 1968 členem skautského oddílu Žlutá střela

• po zrušení skautingu v roce 1970 členem oddílu Jižní kříž a poté Peřej pod hlavičkou organizace TIS

• ovlivněn skautingem, trampingem i woodcrafterským hnutím

• kvůli matčině činnosti ve skautu nebyl přijat na stavební průmyslovou školu

• v letech 1976 až 1977 se v Horních Počernicích učil zedníkem

• poté přijat na SPŠ stavební v Plzni, pak vystudoval Fakultu stavební na ČVUT v Praze

• v roce 1984 se oženil s Věrou „Strunkou“ Náhlíkovou, vychovali tři děti

• do roku 1990 pracoval jako geodet a vedoucí projektant Střediska železniční geodézie ČSD v Plzni

• do roku 1989 publikoval zejména v samizdatu, od roku 1990 i v oficiálním tisku

• za přípravu oslav 28. října 1989 krátce vězněn ve věznici Vykmanov

• po zásahu StB na demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze byl v několikatýdenní pracovní neschopnosti

• po roce 1989 členem občanských spolků Junák – Český skaut, Liga lesní moudrosti či Hospic svatého Lazara

• od roku 1990 působí jako komunální politik v Plzni

Vydavatel samizdatu, významný představitel plzeňského trampingu a po roce 1989 také zdejší politické scény, musel během svého života překonat celou řadu výzev. Po zákazu skautského hnutí v roce 1970 pomáhal udržovat jeho ideály při životě i v době normalizace. Dalších deset let prožil v prostředí plzeňského woodcrafterského hnutí, úzce spojeného se zálesáckou tradicí. Spolu se svou manželkou vydával v době komunistické normalizace zakázanou literaturu v samizdatu. Měl štěstí, že výslechy Státní bezpečnosti (StB) jej, na rozdíl od jeho ženy, míjely, ale jen do roku 1988, kdy se začal podílet na přípravě protirežimních demonstrací v Plzni. Po demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě skončil po brutálním zásahu bezpečnostních složek nejprve na výslechu, poté v nemocnici na Karlově náměstí a na několikatýdenní pracovní neschopnosti.

Skauting, turistika a poštovní známky

Petr Náhlík se narodil 10. srpna 1961 v Plzni na Slovanech. Jeho dědeček z tatínkovy strany pracoval jako bednář v Měšťanském pivovaru, babička se starala o domácnost. Tu opečovávala také babička z maminčiny strany, dědeček Pravoslav Karhan byl celý život polírem na stavbě, ale od sedmdesátých let byl již v důchodu.

Tatínek Josef Náhlík pracoval jako učitel českého jazyka a dějepisu. „Vzhledem k tomu, že v roce 1968 vyprávěl ve třídě o osvobození americkými vojáky, směl učit jen na učňovských školách. A to měl aprobaci i pro střední školy,“ uvádí své vyprávění Petr Náhlík. Jeho maminka Miluška Náhlíková, dívčím jménem Karhanová, byla zaměstnána jako technická úřednice u podniku Pozemní stavby. „Měla velký vliv na můj vývoj, protože se věnovala skautingu, a to už od mladých let.“ Byla jednou z těch, co se zasloužili o obnovu Junáka v roce 1968. Oba rodiče se věnovali turistice a na výlety brali i malého Péťu. Ten se zhlédl v dalším z tatínkových koníčků a stal se sběratelem poštovních známek. „Byl jsem jedináček. Maminka měla těžkou cukrovku, a tak na doporučení lékaře další dítě neměla,“ vysvětluje Petr Náhlík, který s rodiči bydlel v Plzni na Slovanech. „Tam, kde je rozhraní zástavby z předválečné doby a té ze šedesátých let. Tomu místu jsme říkali U Lomu, přičemž za komunismu se mu říkalo Park československo-sovětského přátelství.“ V bývalých Chvojkových lomech stojí v dnešní době plavecký bazén, poblíž sportovní hala Lokomotivy a další sportoviště. Na své dětství vzpomíná Petr Náhlík rád. „Bylo krásné, protože park to byl až v sedmdesátých letech, do té doby to byla džungle na okraji rozestavěného sídliště. Daly se tu péct brambory, dělat ohýnky a prožívat různá klukovská dobrodružství.“ Když trochu povyrostl, trávil hodně času u babičky v Hradišti, a zejména v lesoparku Homolka nad řekou Úhlavou.

Tanky na Americké třídě a ukradená skautská klubovna

Petrovi rodiče byli rádi, že po hrůzách druhé světové války a nástupu komunistického režimu přišlo v šedesátých letech společenské i politické uvolnění. Když ale 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jejich nadějím byla učiněna přítrž. Petříkovi bylo sice jen sedm let, přesto si alespoň matně vybavuje tanky na dnešní Americké třídě. Jeho rodiče okupaci prožívali těžce. A maminka, protože byla po válce i v letech 1968–1970 činná ve vedení skautského oddílu, začala mít obavy, zda skauting nebude opět zakázán. Petr Náhlík začal už v roce 1968 chodit jako vlče do skautského oddílu. „V roce 1968 začali skauting obnovovat lidé, kteří už skautovali po válce. A pokud vím, tak v té době bylo minimálně pět středisek. Já jsem se stal členem toho pátého střediska, což byla Střela. Konkrétně jsem byl členem 52. chlapeckého oddílu Žlutá střela, který vedli Vlastimil Stříbrný zvaný Lesan a bratr Bill.“ Jezdil jak na letní tábory svého oddílu, tak na ty, které vedla jeho maminka, zvaná Míša, spolu s Janou Vojáčkovou, zvanou Uhlík. Na skautském táboře Bílé střelky na břehu Mže nad Svojšínem, na němž tatínek pomáhal jako zdravotník, získal svou skautskou přezdívku. „Když se táta právě nevěnoval práci s dětmi, chytal ryby. Jednou se mu podařilo chytit okouna, já s ním vítězoslavně uháněl do tábora a vykřikoval jsem: ‚Vokoun, vokoun!‘ A ta přezdívka už mi zůstala. Jiní sice říkali, že jsem vokouněl v kuchyni, ale to je pomluva,“ vzpomíná s úsměvem Petr Náhlík.

Matčiny obavy o osud skautingu se bohužel v září 1970 naplnily. „V té době došlo k mému prvnímu střetu s režimem. Když jsme se vraceli z tábora, odvezli jsme věci do klubovny v Českém údolí a tam jsme se dozvěděli, že skauting končí. A že klubovnu, kterou nejméně dva roky stavěli starší kluci, nám seberou komunisti a dají ji pionýrům. K těm jsme měli takový vztah, jako když byla v Anglii Válka růží. Byla to prostě největší facka našemu dětskému světu, že něco, co se tady dva roky buduje, najednou dostane nepřítel.“ Jeho působení ve skautu, tak jak ho znal a které mu do života hodně přineslo, se tudíž na čas přerušilo. „Poznal jsem hodně skautů, kteří zažili věznění padesátých let. Atmosféra tam byla velmi dobrá. Byli to lidé, kteří měli jasno a snažili se udělat jasno i nám.“

Woodcraft jako bezpečný lesní úkryt

Po zákazu skautingu mnozí skauti hledali cesty, jak pokračovat ve skautské výchově dál, byť pod jinou organizací. Rodičům Petra Náhlíka se podařilo, že mohl ze Žluté střely přejít do oddílu Jižní kříž. Vedl jej bývalý skautský vůdce Jan Kacerovský, přezdívaný Akéla. „Tomu však brzy byla práce s dětmi také zakázána. Naštěstí se podařilo, že došlo ke spojení dvou oddílů. Vznikl smíšený oddíl Peřej, který začala vést má sestřenka Dana Homolková, přezdívaná Deny.“ Byla sice trampka, ale skautingem neprošla, a tak pro Socialistický svaz mládeže působila celkem důvěryhodně. Za ní však v pozadí stály bývalé skautské vedoucí, dvě sestry – její a Petrova maminka. Duch tohoto oddílu tak zůstal skautský, ale jen do chvíle, než došlo k prvním střetům s komunistickým režimem. V činnosti raději skautskou symboliku sami odbourali a nahradili ji symbolikou a především činností v duchu woodcraftového hnutí založeného Ernestem Thompsonem Setonem. O woodcrafterské myšlence komunisté ani Státní bezpečnost naštěstí nic netušili. To už byl oddíl skryt pod hlavičkou plzeňské základní organizace TIS[1], Svazu pro ochranu přírody a krajiny, který jim v těchto těžkých časech poskytl bezpečné přístřeší až do roku 1979, kdy byl bolševiky také zakázán. Woodcrafterské hnutí je zaměřeno na osvojování si lesní moudrosti, táboření v indiánských stanech tee-pee a především se řídí výchovnou ideou „čtyřnásobného ohně“, která je inspirována metodou obsaženou v Knize lesní moudrosti a dalších dílech od Ernesta Thompsona Setona, zakladatele skautingu i woodcraftu v Americe.

Knihovníkem? Zedníkem!

Petr Náhlík nastoupil na základní školu v Táborské ulici. Měl to blízko, do školy chodil přes dvůr. Od dětství byl nadšeným čtenářem. Říkal si, že až vyroste, bude knihovníkem nebo prodavačem knih. „Měl jsme ale samé jedničky, a tak mi paní učitelka řekla, že bych měl jít na nějakou střední školu. Z toho mě pak komunista rychle vyléčil, protože když jsem to doma probíral s rodiči, maminka řekla: ‚No, to víš, tím, že jsem vedla skauty, tak to asi žádná střední škola nebude.‘“ Nicméně se zkusil dostat na stavební průmyslovku, kterou studovala i ona. U přijímacích zkoušek uspěl. „Ale pro dostatek lepších uchazečů jsem nebyl přijat. To byla taková krásná bolševická formulace.“ Dříve než mu přišlo oznámení o nepřijetí na střední školu, obdržel nabídku od Vojenských staveb Praha na učební obor zedník s maturitou. V letech 1976 až 1977 se tak v Horních Počernicích učil zedníkem. A protože od mládí maloval, vydobyl si, že přitom mohl dojíždět na nedalekou Lidovou školu umění v Praze. „I když jsem byl zapsán na obor 3+1 s maturitou, naděje na střední školu jsem se nevzdával.“ A dobře udělal. „Už se neřešily kádrové materiály mých rodičů, ale mé.“ Nástupem do učebního oboru totiž získal kýžený „dělnický původ“.

Lidová slovesnost Jaroslava Hutky, cesta ke křesťanství a vojna v Libavé

Petr Náhlík byl po roce na učňovské škole přijat na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni, kde vystudoval obor dopravní stavby. „Zajímavé je, že když jsem, kromě jiného, maturoval z češtiny, konkrétně z ústní lidové slovesnosti, tak jsem v otázce volně přešel na ústní lidovou slovesnost v podání Jaroslava Hutky. A podařilo se mi z toho odmaturovat, ačkoliv už byl v emigraci. Bylo to tím, že nás k maturitě vedl Tomáš Kůs, významný výtvarník a dobrý člověk. Řemeslo mě bavilo a z některých písemek mě učitelé raději posílali domů, aby ode mě jiní nemohli opisovat,“ říká s úsměvem. Po SPŠ stavební vystudoval v Praze Fakultu stavební ČVUT, obor geodézie a kartografie, kde působila řada profesorů, kteří jinde učit nemohli. Ač to bylo tehdy povinností, jejich ročník jako jediný nezaložil základní organizaci SSM. „Byla tam svobodná atmosféra a to se mi líbilo.“

Na vysokoškolských kolejích na Strahově také pořádal poslechové diskotéky po vzoru Jiřího Černého či Jana Rejžka, věnované trampské, folkové a country muzice. „Také jsem chodil do evangelických sborů na koncerty krásné křesťanské hudby. Já i moje žena jsme se ke křesťanství dostali právě přes muziku, přes naše přátele z vandru, kteří se v Plzni pohybovali v okruhu církve husitské. Já myslím, že ti mnozí trampové mají k Pánu Bohu docela blízko z toho důvodu, že když sedíte u ohně pod hvězdnatou nocí, tak přemýšlíte o ledačem.“ Jako vysokoškolák musel absolvovat vojenskou katedru v Praze-Motole. Zajímavostí bylo, že s nimi studovali i arabští studenti. Po škole nastoupil, už jako ženatý muž, základní vojenskou službu u vojenského útvaru v Opavě. „A ačkoliv jsem nebyl v SSM, bylo rozhodnuto, že budu kulturním referentem SSM, takže jsem chodil nakupovat lístky na folkové koncerty písničkářů, filmy a podobné události.“ Jako geodet byl pak spolu s dalšími po tzv. přijímači odvelen do vojenského prostoru Libavá, kde se více než půl roku podílel na obnově trigonometrické sítě. Po návratu z vojny pracoval jako geodet a vedoucí projektant Střediska železniční geodézie ČSD v Plzni, a to až do podzimu roku 1990.

S trampy ve stopách vojenských map

Po zákazu skautingu začali Petrovi starší kamarádi z Junáka jezdit na vandry. Stali se z nich trampové. „Tramping se nepodařilo zakázat žádnému režimu, takže ten prostor svobody tam byl.“ Sám se s trampy potkával v TISu i na vandrech. Na ty jezdíval od svých 15 let buď s kamarády z woodcrafterského oddílu, nebo s partami kluků ze středoškolských studií. „Na plzeňském nádraží bylo zeleno. A bylo také specifické tím, že na horní ploše mezi nástupišti stály vozíky na poštu. Když se trampové vraceli z vandrů, zůstávali na plzeňském nádraží, ať už přijeli vlakem v jakoukoliv hodinu. Sedělo se na vozíkách, hrálo se na kytary a zpívalo. Domlouvaly se sleziny, koncerty a další vandry,“ vzpomíná Petr Náhlík, který již tehdy jezdil na vandry převážně na Šumavu a na Tachovsko. Na Tachovsko proto, že tam turisté nechodili, oficiální mapy této oblasti neexistovaly, ale on měl po dědečkovi a mamince sbírku starých předválečných vojenských map. Tam také od roku 1979 začali pořádat potlachy a různé větší akce. „Hraničnímu pásmu jsme se radši vyhýbali, protože psi pohraničníků byli vycvičeni k tomu, aby při daném povelu člověku prokousli hrdlo.“ Ale vojenské prostory, zejména údolí říčky Křemelná, si prošli každoročně. Podobně jako na nádraží či ve vlaku ani zde neunikli kontrolám bezpečnostních složek, někdy legračním. „Buď nás kontrolovali záklaďáci, kteří měli v naší partě mazáky, nebo nás kontrolovali lampasáci, kteří byli v lese načerno střílet srnčí.“

Miki Ryvola a prstýnky z březové kůry

Rovněž v hudbě byl Petr Náhlík ovlivněn rodiči. Poslouchali písničky od Greenhorns, Rangers, KTO, Waldemara Matušky. Hrávaly se na skautských i woodcrafterských táborech a také u trampských ohňů. Petr jezdíval na vandry od mládí a přitom se díky setkání v osadě Montana na Šumavě u Dešenic, kam přijel pomoci se dřevem, začal kamarádit s o 18 let staršími trampy. „A jednou mi řekli: ,Hele, teď si s sebou vezmi hodně peněz, budeš mít takové překvápko, pojedeme na vandr někam dál.‘ Tak jsme jeli do Budějovic a naproti nádraží jsme šli do Hotelu Malše. Potom jsem se teprve dozvěděl, že jedeme na Fort Hazard, osadní chalupu trampské osady Zlatý klíč[2], jejímiž členy byli Wabi a Miki Ryvolovi. To byl samozřejmě pro mladého kluka obrovský zážitek.“ Když se pak chlubil svým vrstevníkům, že byl u legendárních trampských písničkářů bratrů Ryvolových na chalupě, následovala otázka: „A co my z toho máme?“ Vzal ji vážně, a jelikož už se v té době věnoval samizdatu, začal spolu se svou dívkou, Věrou Rudolfovou, připravovat samizdatové vydání kompletních zpěvníků písniček bratrů Ryvolových a následně i samizdatové a ilustrované vydání knih jejich povídek. S Věrou, rovněž trampkou a příznivkyní woodcrafterského hnutí, se seznámil na jednom ze šumavských vandrů, na zimním putování Šumavské legie v lednu 1980. Podle kytary, kterou s sebou všude brala, dostala přezdívku Strunka. Když si v říjnu roku 1984 na znamení své lásky vyměnili prstýnky z březové kůry, Miki Ryvola jim ke svatbě věnoval píseň Neuhádneš, a to i s vlastnoručním věnováním. Trampskou svatbu měli u kapličky na Suchých studánkách na Šumavě, kde je oddal kamarád Karel Crha zvaný Pastor ze Šumavské legie. Civilní svatbu měli už počátkem září 1984 na plzeňské radnici. Tou dobou byl Petr Náhlík ve třetím ročníku vysoké školy.

Samizdat Pajda a první výslechy StB

Na jaře 1980 začal s Věrou a přáteli vydávat trampský časopis Pajda[3]. „A to proto, že trampský bůh se jmenuje Pajda. Netušili jsme, že jde o samizdat a že by mohl komunisty rozzuřit. Přece jen v něm byly písničky, básničky a povídky našich kamarádů,“ vzpomíná Petr Náhlík. Členové redakce se scházeli v salonku hostince u Zlaté koule na plzeňském Petrohradě, kde se mimo jiné domlouvaly i koncerty a vandry. Část těchto přátel založila trampskou kapelu Krůpěj, ve které hrála na kytaru a zpívala Strunka. Časopis vycházel tři roky, než se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. U výslechů byla v zimě 1982 celá redakční rada včetně Věry, kromě Petra Náhlíka, což si dodnes nedokáže vysvětlit. Při výsleších jim příslušníci StB dle své obvyklé praxe hrozili různými nátlakovými metodami, ať to byl vyhazov ze školy, či ze zaměstnání. „Jelikož jsme se v té době stýkali s lidmi, kteří jezdili na vandry a zároveň byli signatáři Charty 77, jezdívali jsme k nim ‚na školení‘, jak se na výsleších chovat.“ V podstatě všichni díky tomu pak odmítli vypovídat. Po sérii výslechů na Státní bezpečnosti se v březnu 1982 redakce rozhodla vydávání samizdatového časopisu zastavit, Petr a Věra Náhlíkovi však pokračovali ve vydávání stejnojmenné knižní edice dalších devět let. Pokračovali také v pořádání koncertů a výstav v rámci koncertů skupin Krůpěj a Sklepy.

Vydávání zakázané literatury jako na běžícím pásu

Petr Náhlík s Věrou a dalšími kamarády z Plzně, Prahy, Tábora či Vimperku vydávali v letech 1980–1989 další samizdatové časopisy a sborníky esejů, povídek, básní a písní nejen trampských autorů. Vydali například esej Moc bezmocných od Václava Havla z roku 1979, paměti Václava Černého, dějiny filosofie Egona Bondyho, zakázané knihy Jana Wericha či Bohumila Hrabala, režimem zakázané povídky Oty Pavla či poezii i prózu Jana Skácela[4]. Zatímco pod vydané trampské zpěvníky a sbírky básní se podepisovali jako Vokoun & Strunka, zapovězenou literaturu přiváděli na svět anonymně, a zřejmě díky tomu nebyli ze strany StB nijak postiženi. „A asi jsme si i vybrali dobrý užší okruh lidí, že se tohle ven nedostalo.“ Petr Náhlík publikoval kromě zmíněného časopisu Pajda v samizdatových časopisech Sem-Tam, Tam-Tam, Jazz stop, Pevná hráz a Stres. Spolu se svou ženou redigoval také samizdatové sborníky, jako například „Kečup Tom a pes Vorčestr“, který obsahoval deset povídek Mikiho Ryvoly či sbírku padesáti povídek Jaroslava Foglara „Jestřábe, to bude príma“. Společně vydali také kompletní sborník dvou set padesáti písní Wabiho Ryvoly, padesáti písní Mikiho Ryvoly, dvou set písní Pavla Lohonky Žalmana a mnohé další. Většinu publikací vázali kamarádi ze Šumavské legie – Hana a Karel Crhovi ve Vimperku.

Obušky, vodní děla a jiné radosti

Petr Náhlík se od poloviny osmdesátých let angažoval v nezávislých „protistátních“ iniciativách, spoluzakládal například Ekologickou společnost. S manželkou a přáteli se zúčastnil pražských demonstrací 21. srpna 1988, 28. října 1988 a dalších. „Na té 28. října jsme prvně zažili obušky, vodní děla a jiné radosti, nicméně se nám z této demonstrace podařilo uniknout,“ říká. Své mamince, byť stejného protirežimního smýšlení, se se svou účastí na nich nesvěřoval. Dozvěděla se to záhy, když v televizi uviděla Strunku, jak se na Václavském náměstí hádá s příslušníkem StB. Petr pokračuje ve vyprávění: „Na prvním výslechu jsem byl paradoxně až v květnu 1989, kdy mě sebrali na oficiální manifestaci na 1. máje na Václaváku, kdy soudruzi usoudili, že prvomájový průvod v tehdejší atmosféře by se jim mohl vymknout. Takže svolali ‚statickou‘ manifestaci na náměstí v centru Prahy, tedy na Václavské náměstí, kam přišli moji spolužáci z vysoké školy s transparentem ‚Lidové noviny do každé rodiny‘. Lidové noviny tehdy už třetím rokem vycházely jako měsíčník – samizdat. A já jsem tam přišel s prostým transparentem – papírovými hodinami, které mají děti v první třídě, na nichž jsem měl za pět minut dvanáct.“ Jeho výslech příslušníky SNB proběhl v Krakovské ulici, kde se setkal i s chartistou Stanislavem Devátým, rovněž účastníkem demonstrace. Pak je převezli na výslechy řízené příslušníky StB do Bartolomějské ulice, kde potkal Jana Rumla.

Modřiny od pendreků a přívoz Oty Pavla

S první povolenou demonstrací z 10. prosince 1988 se mohlo zdát, že svoboda je v dohledu. „Ale byl to omyl, protože přišel Palachův týden. Jeli jsme do Prahy hned tu první sobotu a dostali jsme samozřejmě nakládačku i zásah vodními děly. Prožili jsme si tu první demonstraci a pak jsme byli ještě na jedné nebo dvou dalších.“ Brutalita ozbrojených složek narůstala, a tak už tam další víkend nejeli. V té době Petrova manželka podepsala petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení, načež její jméno uvedli v Hlase Ameriky. Manželé se o víkendu po Palachovu týdnu zúčastnili trampské, trapsavecké sleziny na Branově v přívozu spjatém s Otou Pavlem. „Sešlo se tam spousta trampů, literátů. Četli jsme si Pavlovy povídky a ukazovali si modřiny[5] od pendreků z Václavského náměstí.“ O svých zážitcích z Palachova týdne napsali asi třístránkový anonymní leták, který vložili do poštovní schránky chartistky Vlasty Chramostové. O pár dní později už z něj četl Ivan Medek v Hlasu Ameriky.

Ve věznici Vykmanov a pak v krvavé řeži na Národní třídě

Petr a Věra Náhlíkovi a další trampové se záhy po Palachově týdnu spojili s různorodými protirežimními skupinami v Plzni s cílem společně pořádat demonstrace také zde, aby SNB a StB nemohly stahovat své příslušníky z regionů na zásahy v Praze. První proběhla (jako „nácvik“ na 45. výročí v roce 1990) k 44. výročí osvobození Plzně americkou armádou na náměstí Míru dne 6. května 1989 v počtu několika desítek lidí, přičemž oznamovatelé demonstrace byli pozatýkáni Státní bezpečností. Další demonstraci připravili západočeští disidenti na 21. srpen 1989, probíhala zároveň v Karlových Varech, Sušici a Praze. Petr Náhlík však pár dní předtím dostal prostřednictvím příslušného oddělení svého zaměstnavatele, tj. ČSD, povolávací rozkaz od ČSLA na vojenské cvičení do Žamberku. Za přípravu další demonstrace k založení Československa 28. října 1989 v Plzni byl spolu s dalšími plzeňskými disidenty 48 hodin vězněn ve věznici Vykmanov. Byl připraven: „Dostal jsem od manželky kartáček na zuby a svačinu, což estébáky vytočilo. Výslech jsem klasicky promlčel.“

Po propuštění se spolu s manželkou účastnil demonstrace 17. listopadu 1989 na Albertově a poté na Národní třídě. Po zákroku SNB a StB skončil v několikatýdenní pracovní neschopnosti. „Tím, že se čelo průvodu několikrát otočilo, tak jsme se se ženou ocitli vepředu. Šli jsme po nábřeží směrem k Václaváku a mám dojem, že do žádné ulice směrem ke Karlovu náměstí se nedalo odbočit.“ Dav byl cíleně sunut na Národní třídu až do slepé uličky. Národní třída byla u obchodního domu Máj přehrazena ozbrojenci s pendreky a štíty. Petr a Věra Náhlíkovi tedy ustoupili do podloubí před průchozí pasáží Metro. „Pak nás ale zaujala samotná demonstrace, hesla a písničky, takže když začal tlak ze strany bezpečnostních složek, zjistili jsme, že pasáží už neunikneme, protože je uzamčena. A viděli jsme, jak od Národního divadla jedou obrněné transportéry s radlicemi na lidi.“ Na počátku nemilosrdné řeže je ochránila neznámá žena, která jim nabídla úkryt ve svém autě stojícím před podloubím. „To už ale na kapotu padali lidé a záhy se přiřítili příslušníci StB nebo VB, kteří nám do auta stříkli slzný plyn, takže nám nezbývalo než vylézt jako králíci. Kamarád Honza Drnek vylezl jako první a seřezali ho tak, že mu zlomili ruku. Já se po jeho vzoru skulil do klubíčka, takže všechno odnesla páteř.“ Oba muže příslušníci opřeli s rukama nad hlavou o stěny přistavených autobusů, prohledali je, jestli nemají zbraně, počastovali pendrekem a nahnali dovnitř. Ještě v noci probíhaly výslechy v Bartolomějské ulici. Když po propuštění procházel Národní třídou, uviděl na zemi stopy krve a poházené oblečení. Uvědomil si, že to musela být opravdu strašlivá řež. O to více přivítal vítězství sametové revoluce a pád komunistického režimu. Od prosince 1989 se stal znovu členem Junáka a na jaře zakládajícím členem woodcrafterské Ligy lesní moudrosti.

Politika, publicistika a rodinný život

Po roce 1989 publikoval v celé řadě periodik, jako například Wampum Neskenonu, Folk & Country, Puchejř, Brdská vločka, Trampský portýr či Roverský Kmen. Působí i v redakcích Puchejře a Trampského magazínu. Stal se také, spolu se svou ženou, porotcem jedné z nejstarších českých literárních soutěží Trapsavec. Od devadesátých let se spolu se ženou a dětmi podílel na činnosti Ligy lesní moudrosti a prožil s nimi také 15 woodcrafterských táborů. Všechny tři děti prožily zároveň dětství ve skautských oddílech a na táborech, Vokoun se Strunkou se jako oldskauti od roku 2014 účastní táborů jejich skautského oddílu Bílá střela.

Petr Náhlík od roku 1990 působí jako komunální politik v Plzni, v letech 1991– 1996 jako člen KDS, v letech 1997– 2022 jako člen KDU-ČSL. V roce 1990 a znovu od roku 2022 se stal zastupitelem jako nestraník. Členem Zastupitelstva Městského obvodu Plzeň 2 – Slovany je od roku 1990, členem Zastupitelstva města Plzně od počátku roku 1995. Od roku 1984 až doposud šťastně žije s manželkou Věrou v Plzni. V duchu skautských a woodcrafterských ideálů a své křesťanské víry vedou i dcery Petru a Martinu a také syna Tomáše.

 

[1] Svaz pro ochranu přírody a krajiny se původně zrodil pod hlavičkou Národního muzea v roce 1958 a vydržel tak až do listopadu 1969, kdy byl ustaven jako samostatná organizace. V této organizaci se skryla řada dospělých skautů. Tato organizace nebyla členem Národní fronty. TIS během komunistické éry zastával úlohu dnešních ekologických nevládních organizací. Politická situace té doby zapříčinila „dobrovolné“ rozpuštění organizace v roce 1979.

[2] „Trampská osada Zlatý klíč vznikla v Kladně 20. února roku 1956. Název osady vznikl z knihy Srub U zlatého klíče. Trvalo několik let, než osada objevila v jižních Čechách v bývalé vesnici chalupu, kterou následně rekonstruovala a dala jí název Fort Hazard. Fort Hazard proslavili především bratři Ryvolové a kapela Hoboes. Písně jako Bedna vod whisky, Vodjíždím, Tereza a mnohé další se vyučují na základních školách a hrají se u táborových ohňů.“ (https://www.gigaplaces.com/clanek-fort-hazard/)

[3] „Strojopisný časopis Pajda, v podtitulu označený jako Občasník tuláků, světoběžníků a dobrodruhů s duší básníka, jakož i dalších lidí, kteří tráví svůj volný čas na cestách přírodou, v září 1980 založili a spolu s přáteli v Plzni vydávali členové trampské osady Suché Studánky a trampského sdružení Hledači, Petr Náhlík – ‚Vokoun‘ (*1961) a Věra Náhlíková – ‚Strunka‘ (*1958, roz. Rudolfová). Na práci „redakčního hloučku“ se podíleli Monika Balašová – ‚Cvrček‘ (*1960), Renata Balašová – ‚Smíšek‘ (*1960), Josef Bláha – ‚Řešetlák‘ (*1952) a Jan Skála – ‚Bratránek‘. Časopis byl opisován na standardním i perličkovém psacím stroji na průklepovém papíru formátu A5, obálky s fotografiemi, linoryty, kresbami a kreslenými vtipy byly rozmnožovány na fotopapíru Dokument (o výrobu se staral Jiří Kohout – ‚Lívanec‘). Celkem vyšlo jedno nulté a šest řádných nedatovaných čísel o rozsahu 21–37 nepaginovaných stran v nákladu 50–100 kopií. Po vydání pátého čísla byli někteří členové redakce předvoláni k výslechu na StB; šesté číslo bylo tedy vydáno pro užší okruh odběratelů, zatímco ostatním zájemcům byla určena pouze obálka šestého čísla s oznámením o zastavení časopisu.“ (https://scriptum.cz/cs/periodika/pajda)

[4] „Moje žena Věra Strunka Náhlíková a já jsme počátkem osmdesátých let opsali téměř celé jeho dílo (poezii i prózu) a vydali jej v samizdatu (Oříšky pro černého papouška, Chyba broskví, Malé recenze atd.) a pak jsme v samizdatu vydali i jeho nedostupné sbírky z šedesátých let. Protože po roce 1968 nesměl publikovat, mohly se hrát i divadelní hry v jeho překladu jen příležitostně, a ne ve velkých divadlech v Praze.“

[5] „Někdo už je měl žluté, někdo ještě zelené, někdo červené, někdo fialové, podle toho, který den byl mlácen. To bylo takové hodně zvláštní. A do této atmosféry a po tom Palachově týdnu, který nějak začal, nějak skončil, jsme četli povídky Oty Pavla a pamatuji si, že jsme se tam všichni rozbrečeli. Ještě teď mě to dojímá. Bylo to hodně emotivní. Věděli jsme, že něco se musí dít, něco se musí dělat. Takhle už to dál nejde.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/nahlikova-vera-20190328-0)