Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já se divím, že vůbec ještě žiju
narozen 12. dubna 1945 v Seredi na Slovensku
dětství v Ostrově nad Ohří
v jedenácti letech prodělal revmatickou horečku
základní vojenská služba v Týništi nad Orlicí v letech 1964–1966
od roku 1969 se věnoval vzpírání
v roce 1975 získal bronz v závodě supertěžkých vah v Londýně
roku 1976 získal třetí místo na mistrovství světa v Montrealu
čtvrté místo na letních olympijských hrách tamtéž
roku 1979 ukončil sportovní kariéru
v létě roku 1980 emigroval do Německa
od roku 2000 žije opět v Česku
Jako malý běhal tatínkovi pro pivo. V dospělosti začal vzpírat a vypracoval se na držitele československého rekordu v nadhozu s váhou 242,5 kilogramu. Ten byl zlomen až v roce 2017, tedy po jedenačtyřiceti letech.
Jan Nagy přišel na svět 12. dubna 1945 na Slovensku, ale krátce po jeho narození se rodiče přestěhovali za prací do Čech. Dětství tak prožil v Ostrově nad Ohří, který v poválečné době procházel mohutným rozvojem. Tatínek získal místo řidiče a svážel uran vytěžený v jáchymovských dolech. Maminka se starala o domácnost a kromě Jana také o čtyři dcery.
Sportovcem od dětství
„Bylo mi dáno běhat. Prostě ta energie v tom těle byla, i když jsem byl talkový vyžlátko. Vzpomínám si, jak tatínek miloval pivo. Chodíval jsem mu pro něj a on vždycky říkal: ‚Schválně, jak rychle to stihneš. Já ti to stopnu.‘ Do hospody to bylo asi čtyři sta nebo pět set metrů a já, závodivej typ, jsem nastartoval a vyběhl. Až potom mi došlo, že tatínek si vlastně přál pivo s pěnou... A lidi vždycky říkali: ‚Hele, z toho Honzíka bude jednou novej Zátopek,‘“ vzpomíná na své dětské nadšení pro pohyb.
V jedenácti letech však onemocněl revmatickou horečkou a musel léčbou strávit rok v nemocnici. Po propuštění mu byl zakázán jakýkoliv sport a fyzická námaha, protože se navíc ukázalo, že nemoc poznamenala i činnost jeho srdce a oslabila ho. Diagnóze navzdory se začal v dospívání věnovat silovým sportům. Na louce Tarabovce házeli s kamarádem Mirkem diskem a oštěpem. Spřátelil se také s tehdejším reprezentantem ve vrhu koulí Jaroslavem Šmídem a ten ho přivedl ke vzpírání. Když nastupoval v roce 1964 základní vojenskou službu, zvedal už 120 kilogramů.
Vzpěrač rekordman
V době, kdy Jan Nagy začínal s kariérou vzpěrače, nefungoval ještě sport ve všech odvětvích plně na profesionální úrovni. Většina sportovců docházela do zaměstnání nebo byli alespoň někde formálně vedeni. Existovaly různé způsoby refundací a úlev, ale většinou se sportu lidé věnovali vlastně ve svém volném čase. Pro představu uvádí své zkušenosti z té doby: „Když jsem udělal asi čtyři rekordy, tak tehdy mi dal Škarda stovku. To bylo sedm marek.“
Život v dobách socialismu naplnil pamětník tréninky, soustředěními a účastí na vzpěračských závodech coby člen oddílu Baník Sokolov pod vedením výše zmiňovaného trenéra Františka Škardy. V letech 1972 až 1979 se jako reprezentant ČSSR pětkrát stal mistrem republiky.
Takto vzpomíná na svůj osobitý způsob, jak se připravoval na zápasy: „V oblasti tréninku jsem na tom byl trochu jinak, než bylo zvykem. Trenér napsal nějaký plán, ale já ho dal do skříňky. Trénoval jsem tak, abych měl dobrý pocit. Takže se kolikrát stalo, že jsem přišel, lehl si na lavici pod činku a klidně dvě hodiny tahal bench-press.“
Jako samorost se ukazoval, i co se týkalo stravování: dokázal například spořádat bujon s deseti žloutky, svíčkovou Stroganoff a palačinky zapít litrem mléka. Až později, když emigroval do Německa, svůj postoj k jídlu přehodnotil a ve svých sedmačtyřiceti letech se stal vegetariánem. V dnešní době o tomto svém rozhodnutí mluví jako o jediném, na které je pyšný, a dodává: „Já se divím, že vůbec ještě žiju.“
Když shrneme jeho úspěchy, je nutné zmínit třetí místo na turnaji světových supertěžkých vah v Londýně v roce 1975, kde svým výkonem slavil u fanoušků triumfální úspěch. Z účasti na mistrovství světa rok nato vzešel bronz a na letních olympijských hrách v Montrealu (1976) se umístil jako čtvrtý.
„Bohužel se stalo, že jsem tam přijel a onemocněl jsem. Měl jsem takovou nevýhodu, že když můj organismus byl ve stresu, vyhnaný do extrému, tak na to reagoval tak, jako by se mi oslabila imunita. Šlo to prostě na úkor něčeho a mně se opravdu stávalo, že jsem onemocněl. Forma v nadhozu přitom byla velice dobrá. Ale měl jsem teploty. Váha šla dolů – zhubnul jsem skoro pět kilo a to byla hlavně svalovina,“ přibližuje Jan Nagy úskalí vrcholového sportu.
Ještě téhož roku na podzim ale dokázal překonat československý rekord v nadhozu. Vyrovnal ho až za jedenáct let Jiří Zubrický na mistrovství světa v roce 1987 a nepřekonán vydržel do podzimu roku 2017.
Nepřijatelný tlak ze strany jistého sportovního funkcionáře ze Sokolova nakonec vyústil v pamětníkovo rozhodnutí kariéru ukončit. Učinil tak na vrcholu sil, i když oficiální vysvětlení znělo „ze zdravotních důvodů“.
Nový život v Německu
Poté, co se Jan Nagy vzdal vrcholové kariéry, pokusil se takzvaně „překopnout výhybku“ a začít znovu. V době normalizace se jako jedna z možností emigrace na Západ osvědčila cesta přes tehdejší Jugoslávii. Znamenalo to obstarat zájezd, získat devizový příslib a v pamětníkově případě také vypořádat nebo rozprodat majetek a pořídit si automobil.
S novým žigulíkem a nejnutnějšími věcmi pak s manželkou a dětmi vyrazili na cestu, jejíž skutečný cíl ovšem nic nezaručovalo.
„Skončili jsme v Záhřebu. Takových chytráků jako já tam bylo víc. Dostali jsme radu, ať se podíváme do telefonního seznamu Vídně a najdeme si tam jakoukoliv adresu, že jedeme jako někoho navštívit na čtrnáct dní,“ vysvětluje pamětník způsob, jakým se na hranicích propustné Jugoslávie obcházelo přiznání emigrace. Doporučení neselhalo, a tak pokračovali přes Salcburk a Mnichov, až nakonec díky přízni německých sportovců získali azyl v příhraničním městečku Rettigheim nedaleko Heidelbergu (v Bádensko-Württembersku). Absolvovali tak pro nás dnes nepochopitelnou okliku dlouhou více než 1900 kilometrů namísto necelých pěti set, jak by bylo možné jet dnes.
Jeho posledním sportovním úspěchem se stalo vítězství v době po příchodu do Německa v roce 1980. Zúčastnil se soutěže v silovém trojboji a stal se mistrem Německa. Po narození druhého syna zakotvil s rodinou v Seukendorfu nedaleko Norimberku, kde si koupil domek. Zde Jan Nagy získal zaměstnání ve strojírenství a ke sportu se už nevrátil. Svůj celkový dojem z emigrace shrnuje slovy: „Byla to hloupost. Splnil jsem jen touhu a přání své dceři Haně.“ Od roku 2000 žije opět v České republice a usadil se v Karlových Varech. Věnuje se kresbě. Je členem Síně slávy českého svazu vzpírání.
Redakční poznámka: text příběhu a životopis byly autorizovány pamětníkem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa na cestách
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa na cestách (Helena Kaftanová)