Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohumil Nádhera (* 1930)

• narozen 28. února 1930 v Liberci

• vyrůstal v Dolním Polubném v Jizerských horách

• kamarádil převážně s německými dětmi

• koncem 30. let v regionu eskalovalo národnostní napětí

• po mnichovském diktátu v roce 1938 rodina narychlo přesídlila do vnitrozemí

• během války žili Nádherovi u Doudleb nad Orlicí

• partyzáni nedaleko jejich domku ostřelovali německé vlaky

• začátkem května 1945 zažil příchod Rudé armády

• po osvobození se rodina vrátila na Liberecko

• po maturitě v roce 1949 se rozhodl stát učitelem

• v roce 1952 narukoval na vojnu do průzkumné jednotky na Šumavě

• v letech 1954 - 1998 učil na základní škole ve Stráži nad Nisou

• v roce 1968 byl v libereckém krematoriu na pohřbu obětí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 2021 žil v Liberci

Po Mnichovu v roce 1938 přišli osmiletý Bohumil Nádhera a jeho rodina o domov v Dolním Polubném v Jizerských horách. Ještě dnes mu zní v uších frenetické skandování sudetských Němců, kteří jásali nad připojením československého pohraničí k Hitlerově třetí říši. Z jeho někdejších českých a německých dětských kamarádů se postupně stali nepřátelé. Před sudetskými Němci zfanatizovanými Konrádem Henleinem pak musely české rodiny utéct do vnitrozemí. Do rodného kraje se mohl Bohumil Nádhera vrátit až po válce.

V dětství měl německé kamarády

Bohumil Nádhera se narodil 28.února 1930 v Liberci. Jeho otec Bohumil Nádhera byl vyučený strojní zámečník, pracoval u Československých státních drah jako posunovač. Maminka Růžena, rozená Vrabcová, se vyučila prodavačkou. Jako domácí dělnice navlékala perle a korále pro bižuterní oddělení místní Riedelovy sklárny. Bohumil Nádhera měl o tři roky mladšího bratra Rudolfa. Do roku 1938 trávili společně dětství v Dolním Polubném. Z tamního nádraží tehdy vedla vlečka do Riedelových skláren, kde v třicátých letech pracovaly na dva tisíce lidí. Na nádraží se nakládalo dřevo a skleněné výrobky.

Jeho kamarády byly většinou německé děti a mládež. „ Pod nádražím byl tenisový kurt, kam jsem rád chodil. S kamarády jsme sbírali tenistům míčky. Hráli tam i dva synové továrníka Riedela, Kryštof a Klaus. A vzpomínám si, že jsem od nich dostal první opravdové lyže. Předtím jsem měl jen podomácku udělaná prkýnka. A ty lyže mi dali po tom, co jsme na kopci nad nádražím společně lyžovali. My jsme si normálně tykali. Neřešili jsme, že jejich táta je milionář a můj táta posunovač,“ říká pamětník. 

V dětství se malý Bohumil kamarádil víc s německými než českými dětmi. Chodil s nimi na Vánoce a Velikonoce koledovat. „ Na Zelený čtvrtek jsem s německými dětmi chodil po obchodech, dávali nám bonbóny a všelijaké cukrovinky. Na Velikonoční pondělí nás pak táta bral do vnitrozemí, do své domovské obce Doudleby nad Orlicí, kde jsem zase zažíval pravou českou koledu,“ vzpomíná Bohumil Nádhera.

České děti tehdy chodily do jiné školy než německé, do jednotřídky v tehdejším Tiefenbachu, dnes je to Desná III. Když měli školáci odpolední vyučování, mohl malý Bohumil zaběhnout přes poledne domů a najíst se u maminky. Horší to bylo v zimě, kdy v oblasti Tanvaldu a Kořenova napadl třeba i metr sněhu. Proto raději chodil se synem přednosty po železniční trati a u mostu v Desné pak sešli po cestě dolů do školy.

České děti uměly odmala německy. Dobře se tak domluvily nejen s německými kamarády, kteří uměli jen pár českých slovíček, ale také s německými železničáři a zaměstnanci Riedelových skláren. S německými dětmi si malý Bohumil hrál v parčíku u Riedlovy sklárny pod lesem na schovávanou. Vzpomíná, že jako kluk miloval parní lokomotivy. Na trati v Dolním Polubném jezdily čtyři. Před velkým stoupáním do Kořenova nabíraly vodu a jak tam delší dobu stály, mohly si je nadšené děti pokaždé pořádně prohlédnout.

Do Riedelových skláren navíc jezdila vlečka, a když malého Bohumila vzal strojvedoucí na lokomotivu jedoucí do sklárny, byl to pro něj životní zážitek. Láska k místní zubačce mu pak vydržela po celý život. Bohumil Nádhera vzpomíná i na Vánoce, které rodina po česku slavila v Dolním Polubném. Měli vánoční stromeček, rozdávaly se praktické dárky, které děti potřebovaly. Na štědrovečerním stole nechyběla rybí polévka, kapr, sladké rohlíčky a hvězdičky.

Čeští psi a svině

Idylu života v Jizerských horách kazila od poloviny třicátých let hrozba druhé světové války. „ Měl jsem jednoho kamaráda, jmenoval se Zagrejčuk, jeho rodiče pocházeli z Podkarpatské Rusi. On nás v té době před Mnichovem učil azbuku. A když došlo k vyhrocené situaci s tím Henleinem, tak nám říkal: Nebojme se, Rusové nás nenechají!“

V pohraničí sílil vliv Sudetoněmecké strany vedené Konrádem Henleinem a její autonomistické požadavky. „Bavili jsme se doma, že se blíží nebezpečí války, protože nás němečtí zaměstnanci skláren začínali hecovat. Ve škole nám pan učitel říkal, že to s námi Čechy vypadá špatně,“ líčí Bohumil Nádhera. „Většina německých zaměstnanců skláren musela vstoupit do Sudetendeutsche Partei, do té Henleinovy strany, a podle toho se chovat. Bohužel se to projevilo i na chování jejich dětí, i na mých kamarádech Hildě a Klausovi. Tvořili německé skupinky, děvčata nosila bílé podkolenky a kluci vesty s hakenkreuzem.“

Jak dál vzpomíná Bohumil Nádhera, Němci lepili v obchodech plakáty s textem Nakupujte pouze u nás, na Čechy se vykašlete! Když chodil podél plotu Riedelových skláren, tak viděl plakáty s hakenkreuzem a štvavými výzvami Henleinovy strany. Začal je strhávat. Jeden muž ho při tom chytil, dal mu pár pohlavků a vynadal mu. Upozornil ho na to, že kdyby ho chytili němečtí kluci, bylo by to s ním mnohem horší. „Německé děti nám začaly nadávat, byli jsme pro ně Böhmische Hunde und Schweine, tedy čeští psi a svině. Už to mezi námi zkrátka neklapalo. A rodiče se o nás báli. Chodili jsme proto do školy v Tienfenbachu železničním tunelem a vždy nás doprovázel někdo z českých nádražáků nebo český četník.“

Státní zaměstnanci z Dolního Polubného byli většinou Češ, a když Němci začali řešit připojení pohraničí k Německé říši, brzy pochopili, že v případě anšlusu budou muset odejít do vnitrozemí. Nemohli být totiž už zaměstnáni u státních drah, na poště, ve školách a podobně. „V té době byl Kořenov obsazen českými vojáky. Jezdili jsme za nimi zubačkou,“ vypráví Bohumil Nádhera. „U nádraží stály řady vojenských bunkrů. Maminka párkrát upekla buchty a my je odnesli československým vojákům. I oni nás pohostili, dali nám černou kávu a konzervy. Pro vojáky běžné jídlo, pro nás zvláštnost.“

Vojáci pocházeli většinou z českého vnitrozemí. Říkali: My se nedáme! Zpívali jsme s nimi písničky, jako třeba tu Na našich hranicích, stojí věčná stráž, neboj se Adolfe, nás se nedočkáš! Jejich bunkry byly popsány vlasteneckými hesly a zůstaly tam dlouho. Ještě po válce byly k přečtení!“

Bunkry a vojenské pevnůstky v pohraničí, byť stavěné na poslední chvíli, měli vojáci perfektně vybavené. Když ještě nebyla hrozba války tak velká, měli navíc vedle bunkrů postavené pohodlnější stany. Dětem tehdy předvedli, jaké používají pušky ,kulomety i motorky.

O Mnichovské dohodě dojednané na sklonku září 1938 o postoupení pohraničních území Československa Německu se Bohumil dozvěděl ve škole od učitele. Vzpomíná na to, jak maminka plakala, jak byli táta a další čeští zaměstnanci naštvaní a jak Němci začali oslavovat, že se dostanou do Říše.

Po Mnichovu museli utéct do vnitrozemí

Nádherovi byli nuceni se odstěhovat z Dolního Polubného krátce po podepsání Mnichovského diktátu. Kvůli sílícímu řádění henleinovců se báli o život. V oblasti Dolního Polubného, kde žilo minimum Čechů, panovala hodně napjatá situace. Lepší to bylo v Liberci, jak mu později vyprávěl jeho dědeček, který bydlel ve čtvrti Horní Růžodol. Tam žila početná česká menšina a Němci nebyli podle něj tak agresívní.

V menších místech ale henleinovci útočili, nejen slovně, ale také fyzicky. Dokonce i vraždili. „Takže jsme hleděli co nejdříve utéct. Bydleli jsme tehdy v nádražním bytě. Vzali jsme si jen to nejnutnější, protože jsme nevěděli, kam budeme utíkat.“

Maminka měla nedaleko Turnova vzdálenou příbuznou, otcovi příbuzní žili až na Královéhradecku. Sedli na vlak do Tanvaldu, který odvážel české uprchlíky jedoucí na Železný Brod, Turnov a dál do vnitrozemí.

Cestu jim zkomplikovala nemoc Bohumilova bratra Rudolfa. Ležel s angínou v tanvaldské nemocnici. V době, kdy ještě nebyla antibiotika, se jednalo o závažné onemocnění. Maminka jela s kočárkem a s Bohumilem do tanvaldské nemocnice. Němečtí lékaři nechtěli bratra pustit, nebyl podle nich ještě doléčený. Mamince se ale podařilo najít českého lékaře a ten zařídil, že si ho mohli vzít.

„Na nádraží jsme museli čekat na vlak do vnitrozemí celou noc. Byla to jedna z nejstrašnějších nocí. Tehdy tam už ti Němci hrozně řádili. Na nádraží čekali většinou ženy s dětmi a staří lidé. Muži byli buď v armádě nebo předávali Němcům své pracovní posty. Noc na nádraží byla doslova provzlykaná, zvlášť když byl neustále slyšet řev Němců, kteří děkovali führerovi za to, že jim vrátil domov. I když spolu s Čechy žili na území Československa stovky let, za svou vlast teď považovali Říši,“ se smutkem v hlase dodává Bohumil Nádhera.

Z Tanvaldu jeli s bratrem a maminkou do Žehrova, kde měli vzdálenou příbuznou. Nebylo ale u ní dost místa pro čtyřčlennou rodinu. Lidé v Žehrově ale uprchlíkům z pohraničí pomohli, v jednom statku dostali světničku se základním vybavením. Za dva dny přivezl hospodář z nádraží ve Svijanech rodině povozem další nejnutnější věci z vagónu, který tatínek poslal z Dolního Polubného.

Maminka začala pracovat na statku, malý Bohumil mohl chodit do nedalekého Žďáru do školy. Ve škole získal spoustu českých kamarádů, kteří ho hezky přijali, stejně jako učitelé. Byl pak hodně zklamaný, když se z vysvědčení zjistilo, že nepatří do čtvrté třídy, kde si už zvykl, ale do třetí. „Tak dobře nás pan učitel Mikolášek v jednotřídce učil!“

Kamarády obrečel a získal zase nové. Za pár dní přijel z Dolního Polubného i otec. Vyprávěl, co se dělo na Tanvaldsku v době, kdy předával spolu s přednostou stanice Němcům nádraží. „Všude byli němečtí vojáci. Situace se ale postupně uklidňovala. Němci z říše projevovali velké nadšení z dostatku zboží v našich obchodech. Říkali, že si u nás žijeme jako v pohádce. V Německu byly totiž už potraviny a další zboží na lístky. Když Němci přijeli z říše do Sudet, tak kupovali, co se dalo, marek měli dost, měnili je na koruny v kurzu jedna ku deseti. Říšští Němci se podle otce Bohumila Nádhery chovali k Čechům slušněji než místní Němci.

Protektorát přežili na samotě v domku bez elektřiny

Rodina zůstala v Žehrově měsíc, pak odcestovala do otcovy domovské obce Doudleby nad Orlicí. Domovské obce měly tehdy za povinnost postarat se o občany, kteří se v obci narodili nebo v ní nějaký čas žili. Nádherovi dostali od obce domeček pro čeledíny na samotě Mnichovství nedaleko dvou zemědělských usedlostí. V domku byly tři místnosti, jedna s kamny, nebyla do něj ale zavedená elektřina ani vodovod. Svítilo se tudíž petrolejkou a pro vodu se chodilo do studánky za silnicí.

„Učit se za světla petrolejky bylo náročné, tenkrát už chodil do školy i můj bratr. Rádio jsme neměli, bylo jen na statku. Táta dostal práci v Doudlebách na železnici a matka pracovala na statku. Po příchodu ze školy jsme jí chodili pomáhat. Do obchodu, školy a na nádraží jsme to měli půl hodiny po silnici lesem. Jako dětem nám to ale moc nevadilo. U domečku jsme měli psa, chovali jsme i králíky. Učitelé se o nás ve škole starali, dostal jsem od nich spoustu knížek, takže jsem hodně četl, jediné, co mi zbývalo.“

Spolu s kamarády ze statku založil a vedl Klub mladého hlasatele Hoši od Orlice. V březnu 1939 začala okupace. Němci ale na statek a na samotu, kde žili Nádherovi, chodili po zavedení přídělového systému jen na občasné kontroly. Při kontrolách se zajímali o to, zda statkáři nezákonně neobchodují s potravinami.

Bohumilova matka uměla dobře německy a tak jim občas tlumočila. Na gymnáziu v Kostelci nad Orlicí se učilo v němčině, se kterou neměl Bohumil problém. Jeho čeští spolužáci, jak vzpomíná, ale s němčinou hodně bojovali. Třikrát do měsíce chodil Bohumil do Doudleb na nádraží, aby zaměstnance na železnici učil německé odborné výrazy, které na dráze potřebovali. Tím, že matka pracovala na statku, netrpěla rodina nedostatkem jídla.

Bohumil Nádhera má vzpomínku z doby heydrichiády. „Přišli němečtí vojáci a zajímalo je, jestli nemáme rádio nebo kolo. Neměli jsme ani jedno. Strach jsme ale měli kvůli studentce, která pracovala na statku jako dojička. Odešla tajně na venkov, aby nemusela do říše na práci. Naštěstí vše dobře dopadlo.“ Na konci války se u nich na samotě občas objevili partyzáni, kteří se skrývali v okolních lesích. Asi kilometr od jejich domku vedla železniční trať a z kopce nad ní ostřelovali projíždějící vlaky.

Za zabavené pivo dostal od Rusů kolo

Sovětští osvoboditelé přijeli začátkem května 1945 s druhým vojem na nákladních autech a na koních. „U nás se jim líbilo, udělali si na louce tábořiště. Pamatuji si, že jednou, když jsem šel tátovi do hospody pro pivo, tak mi ho Rusové zabavili. Abych nebrečel, dali mi za to kolo, které zřejmě někde zabavili. Jel jsem na něm třikrát, čtyřikrát, a hned mu popraskala duše. Když se pak Rusové stěhovali pryč, dostali jsme od nich dva koně. Později jsme je ale museli odevzdat národnímu výboru.“

Krátce po osvobození se Nádherovi vrátili na sever Čech. Jedním z prvních vlaků jel i patnáctiletý Bohumil s otcem, který dostal práci v Liberci na dráze. „Vlak tažený parní lokomotivou z Hradce Králové do Liberce byl narvaný. S tátou jsme museli stát na můstku mezi vagóny. V Rychnově u Jablonce jsme viděli u trati vězně z místní pobočky koncentračního tábora Gross - Rosen, mávali jsme na ně a křičeli, že se vracíme do pohraničí. Tábor už byl osvobozený. Protože ale bývalí vězni trpěli infekčními nemocemi, tak je z tábora nepustili.“

Nebylo to pěkné

Bohumil s otcem přijeli do Liberce, kde to podle nich vypadalo strašně. Někteří Němci už utekli, mnoho jich ale zůstalo a měli to hodně těžké. „Ale sami si to způsobili,“ zdůrazňuje Bohumil Nádhera. „Protože devadesát procent sudetských Němců, a to nejen v Liberci, ale i ve Stráži nad Nisou, jak jsem později našel v záznamech, hlasovali pro Henleina a chtěli jít zpět do říše k Hitlerovi. My jsme zase v Liberci doplatili na to, že jsme poctiví Češi. Táta jako nádražák chtěl co nejdřív do práce, dostal místo na nádraží v libereckém Horním Růžodole, a přestože  byla ve městě spousta domů prázdných a mohli jsme mít pěkný byt po té mizérii, ve které jsme za války bydleli, tak táta zase vzal byt na nádraží.“

Bohumil Nádhera si vybavuje vzpomínku na honosné vily v Lidových sadech, na kterých se začaly objevovat cedulky Zabráno pro KSČ, pro Československou stranu lidovou a tak podobně. „Do Liberce přijeli i lidé, kteří nikdy neměli s pohraničím nic společného. Přišli, aby si něco nakradli. Prostě nebyly to doby pěkné! Byli ale i Češi, co přišli pohraničí obnovit, bylo tady dost práce, zůstaly zde textilky, sklárny a na vesnicích byla spousta opuštěných hospodářství.“

Němci, kteří v Liberci zůstali, byli označeni páskou. Dostávali ale málo potravin, peníze neměli. Nádherovi některým pomáhali. Bohumil ukazuje skříňku, kterou dostal od německého truhláře za to, že mu dal peníze na jídlo. U nádraží bydlel německý holič, ke kterému se Nádherovi chodili stříhat, dokud nešel do odsunu.

„Do odsunu naopak nešla naše vzdálená příbuzná, která byla čelnou funkcionářkou Německé demokratické strany a se kterou byla rodina za protektorátu v písemném kontaktu. Posílala nám fotky, takže jsme si mohli udělat představu, jak v době války vypadají Jizerské hory a samotný Liberec.“

V Liberci začal Bohumil chodit do reálného gymnázia na Husově třídě. Ve volném čase se věnoval cvičení v Sokole, fotbalu a atletice. Spolu s dalšími studenty chodil v rámci akce - Zachránit, co se dá - do domů v Lidových sadech, které opustili Němci. Probírali se  knihovnami a na půdách vybírali německé knihy, které stálo za to zachránit. A vraceli je pak do městské knihovny. Protože se podle Bohumila Nádhery ukázalo, že se často jednalo o jedinečné svazky. On sám se zajímal především o přírodovědnou a vlastivědnou literaturu, řadu knih si odnesl domů a celý život z nich čerpal informace pro přípravu turistických a vlastivědných vycházek. Jak připomíná, hodně německých knih se spálilo, protože lidé nevěděli, co s nimi.

„Když jsem byl na nádraží v Janově Dole, tam byly rovněž německé knihy, například Mein Kampf od Adolfa Hitlera, které si Němci neodvezli. A ty se pálily. Něco si ale lidé vzali a schovali. Později se tyto knihy dostaly do knihoven. V době komunistické totality byla ovšem tato takzvaná sudetika čtenářům těžko přístupná. Na jejich půjčení museli mít zvláštní povolení. V každém případě dokládají sudetika minulost naší země,“ myslí si Bohumil Nádhera.

Komunisté chtěli od otce omluvu za údajnou pomluvu Gottwalda

K nástupu komunistů k moci došlo v únoru 1948, rok před tím, než Bohumil Nádhera maturoval. Studenti se tehdy rozdělili na dvě party, jedni byli pro komunisty, druzí s nimi nesouhlasili.

Gymnazisté dostali nového ředitele, komunistu Pavlíka. Bohumil Nádhera ho označil za solidního komunistu. Cenil si toho, že byť on sám do KSČ nevstoupil, tak mu ředitel nebránil v tom, aby se po maturitě v roce 1949 hlásil na vysokou školu. Maturoval z latiny, kterou měl rád hlavně díky skvělému profesorovi Bahníkovi. Jednalo se o odborníka, který psal o antickém Řecku a Římě. Maturitu skládal rovněž z chemie, češtiny a z ruštiny, byť ji měli na gymnáziu jen rok. „Ruštinu nás nejdříve učil bývalý legionář. Pak teprve nastoupila vystudovaná ruštinářka. Dopadlo to tak, že, když jsem měl přeložit text do ruštiny, začal jsem mluvit česko-slovensky. Paní profesorka byla ale hodná. Vyzvala mne, ať raději přestanu mluvit. A odmaturoval jsem.“

Bohumil Nádhera chtěl studovat geologii, vynikající úroveň měla podle jeho názoru v Sovětském svazu, kam chtěl odjet na studia. Nakonec mu při vysokoškolských prověrkách, které se staly součástí poúnorové politické čistky na vysokých školách, členové komise řekli, že kádrově nevyhovuje. Přispělo k tomu i udání na jeho otce. Měl se nelichotivě vyjádřit o tehdejším komunistickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi: „Táta o něm jednomu ze spolupracovníků řekl, že krátce před rokem 1938, když byla situace v pohraničí kvůli henleinovcům silně vyhrocená, chlastal Klement Gottwald s německými komunisty. Němečtí komunisté měli totiž v jedné sokolovně sraz a Gottwald s nimi něco oslavoval. Otcův spolupracovník ho udal a tátu vyhodili na hodinu z práce. Pak na něm chtěli omluvu. Nakonec ho vzali zpět. V jeho i mém kádrovém posudku se to ale objevilo.“

Bohumil Nádhera nakonec vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, aprobaci získal pro předměty chemie, přírodopis a technická výchova. Během studií bydlel u strýce v pražské Hostivaři. Jak vzpomíná, na základě dobrého posudku z gymnázia se stal vedoucím studijního kroužku. Bylo v něm dvanáct studentů a politická vedoucí, komunistka, která „zvládla“ gymnázium během dvou let. Studenti s ní vycházeli hlavně proto, že do školy moc nechodila. Měla prostě spoustu stranických povinností. Po promoci v roce 1952 se Bohumil Nádhera rozhodl vrátit na sever Čech. A jak si na nástěnce v budově univerzity všiml, byl jedním z mála, kdo chtěl učit v pohraničí. Nastoupil na základní školu v Dolním Polubném. Brzy ale musel narukovat.

Vojna v pohraničí

Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1952 až 1954. „Já jsem za Čepičky poctivě sloužil dva roky. Hodili mě k průzkumákům na Šumavu, což bylo dost o ústa, protože se psala padesátá léta. My průzkumáci jsme tam tehdy zastupovali pohraniční stráž. Ti péesáci měli vojnu asi na dva a půl roku. Aby mohli jet na dovolenou, tak jsme jako průzkumáci místo nich hlídkovali na hranici.“

Bohumila Nádhera si pamatuje, že se přes hranici posílali různí zvědové. Letadla shazovala letáky. „Stále jsme chodili po hranici s nabitými zbraněmi. Tam tedy byla ostrá vojna!  A hlídali jsme se navzájem. Nikoho jsme ale nechytli, nikomu jsme neublížili. Prášily, Dobrá Voda, Kašperské hory, tam všude jsme byli. Samozřejmě, že jsme slyšeli, že pohraničníci občas někoho zastřelili. Přes čáru se chodilo hodně.“

Po měsíci vybrali Bohumila do poddůstojnické školy na letiště do Liberce. I když tam nechtěl. Jak prohlásil, tenkrát už měl školy dost. Velitelem byl kapitán anglických Rangers, takže mladí průzkumníci zažili výcvik jako v Anglii. A museli dokonce chodit každé ráno na nástup v kravatě. Po ukončení výcviku se opět vrátil do samostatné průzkumné jednotky na Šumavu. A protože byl dobrý ve sportu a už tehdy existoval armádní tělovýchovný klub, navíc měl známé na ústředí, tak byl převelen do posádkového domu armády v Sušici. Místo vojákování hrál volejbal až do konce základní vojenské služby v roce 1954.

Učitelem ve Stráži nad Nisou

Na umístěnku šel nejprve do Mšena u Jablonce nad Nisou. Tamní ředitel byl nadšený, že má ve škole chlapa, nabídl mu výuku na prvním stupni. Bohumil Nádhera měl ale aprobaci na druhý stupeň. Když se dozvěděl, že ve Stráži nad Nisou otvírají novou školu, tak na ni přešel. Ve Stráži pak učil dlouhých 44 let.

„Dojížděl jsem z Horního Růžodolu. Tramvaj tehdy jezdila do Růžodolu I . Pak jsem chodil 25 minut pěšky, autobusy tenkrát nejezdily. Stráž nad Nisou byla průmyslová obec, rodiče dětí dělali ve fabrikách. Když jsem pro školu něco potřeboval, všechno mi zařídili . A žákovské knížky jsem nepotřeboval, rodiče jsem viděl během týdne. Když byl problém, řešil jsem to s nimi. Někdy byly chyby u mě, jindy u dětí.“

Do komunistické strany nikdy nevstoupil. Dostal několikrát nabídku od učitelek, které byly v KSČ, neměl ale, jak zdůrazňuje, důvod. Navíc se domníval, že by musel za komunistů donášet na učitele. A to nechtěl. Dostal ale jako třídní na starost i pionýry. Jako bývalý skaut s nimi hrál foglarovky, hru Alcazar a jak vzpomíná, stoprocentní účast jako on proto na schůzkách nikdo neměl.

„Považoval jsem se za dobrého učitele. Byl jsem sice přísný, ale měl jsem touhu něco děti naučit. Ředitelovat a zabývat se administrativou, to ne! A víte, jednou jsem šel třeba po Liberci a na Soukenném náměstí se najednou zvedl od práce dlaždič. Byl to kluk, kterému nešlo učení, měl čtyřky, zlobil. A teď mě poznal a řekl: Pane učiteli, pojďte se mnou na pivo! A tak jsme šli do tehdejšího Stalingradu, do hospody, a dali jsme si přátelské pivo.“

Jednou nás osvobodí a pak okupují

Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zažil Bohumil Nádhera v Liberci. Vzpomíná na tisíce lidí v krematoriu, kteří přišli na pohřeb obětí invaze a na emoce, které cítil, když na pohřbu zpíval dětský pěvecký sbor Severáček. „Když začala v září 1968 škola, tak děti v mé třídě líčily své zážitky. A sepsaly je. Byla to úžasná díla sedmiletých dětí! V nich se zobrazily i názory jejich rodičů. Děti psaly, jak maminka přišla z fabriky a řekla: Tamhle se střílí, tam nesmíte! A zároveň si povzdechla: Jednou nás osvobodí a pak okupují“.

Práce dětí z roku 1968 mohl zveřejnit až po roce 1989 ve Strážském občasníku. Nezapomene ani na roční výročí okupace v roce 1969, kdy účastníky pietních shromáždění tloukli příslušníci Lidových milicí obušky. A jak některé z nich příslušníci Veřejné bezpečnosti zatkli. A že u divadla nemohl nikdo položit květiny, protože tam hlídaly milice.

V době následné normalizace ho spousta věcí štvala. Musel se například zastávat školáků, jejichž rodiče byli v sedmdesátých letech vyhozeni z KSČ. Komunistický prezident Gustav Husák, jak si vzpomíná, sice sliboval, že nikdo nebude hledět na to, co dělali jejich rodiče, ale realita byla jiná. Přihlášky žáků na střední školu a kádrové materiály prověřovali komunisté a úředníci z národního výboru.

Rozhodovali, kdo na střední školu půjde a kdo ne. Bohumil Nádhera bojoval o každého žáka, kterému hrozilo, že nedostane doporučení na střední školu. Někteří žáci, kteří kvůli politickým perzekucím emigrovali do Kanady nebo Austrálie, mu za jeho snahu později poděkovali. Vzpomíná na žačku Martu Muselíkovou, jejíhož otce komunisté vyhodili ze strany.

„Aby nebyla tak na očích, šla bydlet k babičce do Stráže nad Nisou. Myslela si, že se tak trochu ztratí a tím pádem jí vysněná střední škola vyjde. Kádrování ale, bohužel, neušla. A tak šla dělat pomocnou sílu do nemocnice. Díky tomu, že se z ní stal dělnický kádr, nakonec vystudovala zdravotnický obor. Stejně ale pak utekla do Kanady.“

Po roce 1989 neodpustil kantorům komunistům

Demokratizaci společnosti po roce 1989 Bohumil Nádhera přivítal. Jak ale zahořkle konstatuje, nemůže odpustit kantorům komunistům, že se jim, kantorům nekomunistům neomluvili. „Spolu jsme učili a pracovali, museli jsme s nimi chodit na nejrůznější komunistická školení a oni se nad námi stejně vyvyšovali. Tím rokem 1989 prošli, jako by se nic nestalo. Jediné, že si přestali vyskakovat, nemohli ředitelovat a rozhodovat o dětech.“

Bohumil Nádhera věnoval celý život pedagogické činnosti. Čas si ale vždy našel na sport. Hrál v Jablonci ligu volejbalu, trénoval volejbalistky, dvě se dokonce dostaly na olympiádu v Tokiu a Mexiku. Jeho dalšími koníčky jsou geologie, vlastivěda a historie. Často navštěvoval archívy v Liberci, v německé Žitavě a Budyšíně. Studoval sudetika a historické materiály, sepsal začátky historie Stráže nad Nisou nebo Kryštofova Údolí.

Přispíval do odborných časopisů zaměřených na hornictví a geologii, do ročenek Ještědsko-jizerského horského spolku , vydal brožury o Dolomitech a napsal dvě knihy o svém pobytu v Himálajích - Putování k Everestu a Ve stínu Annapurny. Jeho další láskou bylo totiž horolezectví, miloval Alpy a Dolomity, v Himálajích v pozdním věku vystoupal až do výšky pět a půl tisíce metrů.

Když Bohumil Nádhera shrnuje svůj život, tak konstatuje: „ Byly věci dobré a špatné. Některé je těžké hodnotit. Kdyby například nebylo Lidových milicí, nemohla by v době svého vzniku vůbec fungovat Jizerská padesátka. Jirka Šimon, horolezec, byl přední funkcionář Lidových milicí v liberecké Textilaně a zařídil, že příslušníci pro účastníky vařili, dělali kontroly a přivezli dokonce vysílačky, které tehdy měli k dispozici jen tajné služby. Takže jsme měli na stanovištích v podstatě tajné policajty z Jablonce. Hodnoťte to teď!“