Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V koncentráku některý kolaborovaly, ale musím říct, že Češky ne.
narozena 9. ledna 1919 v Roudnici nad Labem
1938 zahájila studium vysoké školy v Praze
po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 vstoupila do Obrany národa
přesuny vysílaček, radiotelegrafistů
v říjnu 1941 zatčena
až do konce války v koncentračním táboře Ravensbrück
útěk z tzv. pochodu smrti
studium farmacie, práce ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby
zemřela 28. srpna 2013.
Libuše Nachtmannová, rozená Marianová, se narodila 9. ledna 1919 v Roudnici nad Labem. Její otec byl českým učitelem, který v době Rakouska-Uherska učil na českých školách v německém pohraničí zřizovaných Maticí školskou, aby měly české děti v německém pohraničí možnost vzdělání v českém jazyku. Rodina byla vlastenecky zaměřena. Pamětnice byla členkou skauta i Sokola. V rodině byl také kladen velký důraz na dobré vzdělání. Libuše Nachtmannová absolvovala základní školu a reálné gymnázium v Roudnici nad Labem, kde v roce 1938 maturovala. Učila se německy a francouzsky a pro zlepšení jazykových znalostí pobývala přes prázdniny v německé rodině v Liberci u učitele Dietricha. Rodiče měli velmi ambivalentní vztah k Francii, velmi ji obdivovali, a dokonce se účastnili činnosti Alliance française v Roudnici. Podobně jako celá vlast byli ale rozčarováni mnichovskou dohodou a „zradou“ Francie. Přesto zde určité sympatie přetrvaly. Vřelý vztah k Francii má i paní Nachtmannová. Již v době první republiky tam určitý čas studovala, měla tam přátele. Rovněž po válce udržovala dobré vztahy s dijonským lyceem, které absolvoval její manžel. Její přátelé se za Mnichov omlouvali. „Ještě pořád mají Francouzi špatné svědomí.“
V září 1938 zahájila paní Nachtmannová studium vysoké školy v Praze, obor farmacie. Bydlela v Praze na ubytovně YWCA (Young Women’s Christian Association), což byla obdoba známější YMCA (Young Men’s Christian Association) určená pro dívky. Studovala až do listopadu 1939, kdy byly vysoké školy uzavřeny. Události kolem mnichovské konference prožila částečně v rodné Roudnici nad Labem a částečně v Praze.
„Události kolem Mnichova a celou tragédii našeho národa jsem prožívala na severu Čech, pocházím z Roudnice nad Labem, což bylo první české město [před německými Sudety, jazykovou hranici tvořilo Labe], kam uprchlíci z pohraničí utíkali a kde byli přijati, ve školách spali a potom odcházeli ke svým příbuzným ve vnitrozemí. Já jsem v roce 1938 maturovala na reálném gymnáziu v Roudnici nad Labem a těsně před Mnichovem, když už byly ty události tak vybičovaný, tak byly kurzy na obranu státu, zdravotnické kurzy byly, civilní obrana, to bylo vlastně proti chemické válce, a mladí, jako skautka a jako sokolka, jsme se toho všichni zúčastňovali. Ale i naše maminky chodily na ty kurzy. Prostě celý národ se chystal na obranu. A když potom byla mobilizace, tak pamatuju, jak utíkali všichni muži na nádraží, sotva se to v rádiu ohlásilo, že je mobilizace. Každej vzal věci, který k tomu měl, a utíkal na dráhu, na místo toho soustředění. Každej ten muž, jako voják, kterej byl v záloze, věděl, kam se má dostavit v takovým případě. Všichni muži utíkali, aby už se honem usadili v místech, kde se měli soustředit. Odtamtaď potom odcházeli do těch pevnůstek, které byly až ke hranici. (…) Utíkali Češi i Němci.“
Paní Nachtmannová potkala po mnichovském diktátu v Praze své známé, Němce z Liberce – učitele Dietricha s rodinou, antifašisty, kteří také utekli ze zabraného území.
Na otázku, jestli jsme se měli v roce 1938 bránit, odpovídá paní Nachtmannová takto: „Tehdá jsme si mysleli, že jsme se měli bránit. Taky jsme říkali: ‚Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně.‘ Byli jsme v kurzech na obranu státu. Prostě to odhodlání bojovat tady bylo. Ovšem po Mnichově všechno nadšení samozřejmě splasklo. A když se na to podíváme po válce, tak by byli nás zničili, jako zničili všecky ty, kudy protáhli Evropou – Němci, nacisti, wehrmacht – Polsko, Varšava zbouraná. Takže nevím. Zase po válce jsme si říkali, že snad bylo dobře, že jsme to vzdali, že jsme uchovali národ, život národa, protože i s tím protektorátem, kde se udržoval ten národ do jistý míry, tak přeci jenom, kdyby byl poražený, tak by to bylo horší asi bývalo. Bylo to 360 000 obětí, je to pravda, byly hrozný časy během těch protektorátních dob. Ale opravdu nevím, jestli bych měla říct tak, nebo tak. Někdy si říkám, mělo se jít do toho i za tu cenu zničení. Ale že by se uchovala čest, protože dost se mluví o tom, že tím, jak jsme se vzdali, tak to byla vlastně… ne zrada, ale slabost národa. Ale ona to slabost nebyla, vždyť potom naši mladí lidi jednak byli v odboji, jednak utíkali do zahraničí do našich jednotek na západě, na východě. Takže se nedá říct, že by náš národ zrovna ztratil čest.“
I přesto, že byl mnichovskou dohodou rozbit historický svazek českých zemí, okrojeny hranice a vzniklý útvar nemohl být životaschopný, stále trvala jakási kontinuita s první republikou. Pamětnice vzpomíná, že když v září 1938 začínala studovat na vysoké škole, mohli se ještě zapsat a zahájit studium její spolužáci židovského původu („Češi mojžíšovského vyznání“), dokončit akademický rok ale už nemohli, po obsazení Československa v březnu 1939 jim to bylo znemožněno. Přesto se již začíná objevovat antisemitismus.„Ale už to protižidovský začalo bohužel být i v našem národě. Ne že by se to projevovalo nějakou genocidou, ale už prostě i ve školství byly ty židovský děti vlastně vyobcovaný z toho života těch dětí ve škole. Prostě už to nebylo ono. Byli některý i lidi, co řekli: ‚Co tam ten a ten dělá?‘ Nebo něco takovýho. Dokonce se to týkalo i dětí, kde maminka třebas byla Češka a tatínek Žid. Prostě někteří naši spoluobčané byli prostě rasisti. Ne že by něco udělali, zničili, ale aspoň řečí.“
Po uzavření vysokých škol pracovala Libuše Nachtmannová v Praze v německé firmě. Díky svému členství v Sokole a skautu byla již v roce 1939 přizvána do odbojové skupiny Obrana národa. Základem této organizace byla československá armáda a její struktury. Není ovšem příliš známé, že do činnosti Obrany národa byly kromě mužů-vojáků zapojeny i ženy, které kryly jejich činnost. Úkolem paní Nachtmannové bylo zajišťovat přesuny vysílaček a radiotelegrafistů na nová místa. Také doprovázela odbojáře na útěku z protektorátu. „Třebas, ti muži bydleli ilegálně v rodinách, ale nemohli tam být dlouho, protože neznali se nájemníci v tom činžáku, jestli by je někdo udal, nebo ne. Tak když ti lidi říkali, že jsou příbuzní, tak nemohli ti příbuzní tam být trvale. Tak po týdnu se museli… Tak my ženy, děvčata, jsme jako pár večer ho převáděly do jiný rodiny. A tím to bylo nenápadný, protože páreček večer nebyl nápadný. Takže takhle jsme je převáděly do rodiny. Nebo se stěhovala vysílačka. Ta se musela stěhovat po každým vysílání, protože to Němci stačili zaměřit. A kdyby se vysílalo druhý den, tak už by tam přišli najisto.“ Vysílačka se rozebrala na součástky, ty se uložily do nákupní tašky, na ně se dala zelenina nebo brambory. A žena s nákupní taškou nebyla ve městě nápadná. Pokud by vysílačku vezl muž, tak muž s nákupní taškou by ve 40. letech vzbudil značnou pozornost. Muži nosili jen aktovky, ale do té by se vysílačka nevešla.
V říjnu 1941 byla paní Nachtmannová v rámci likvidace Obrany národa zatčena. Nejprve byli pozatýkáni vojáci, protože příslušníci armády byli státním úřadům známi, až potom byli postupně odhaleni nevojenští členové odbojové organizace. Takto na základě výslechů byla dopadena i paní Nachtmannová. „Při tom mě nechytili [převážení vysílačky]. Já až vypadla z nějakýho výslechu, někdo mě musel jmenovat. Protože i když já jsem byla vyslýchaná na gestapu, že by je zajímalo, co jsem já dělala, to už oni věděli, protože to už jim řekli ti druhý. Ale co chtěli vědět – jména. Další jména, jména, jména, kdo ještě. Tak, protože jsme byli upozornění, zase přeci jen byli i gestapáci, kteří spolupracovali zase s odbojem, ono to bylo všelijaký, to byl ten agent A-54 a to všecko, to bylo na nejvyšších místech, to bylo i na gestapu v Drážďanech. Takže byli jsme instruovaní, že mluvit, mluvit, mluvit, ale kecat. Nepravdu. Čili vymyslet si lidi. Tak jsem si vymyslela. Říkal: ‚A kdo tam ještě byl?‘ Já jsem povídala: ‚No, říkali jí Eva. No, ale jestli to bylo její jméno, to víte, v odboji jsou krycí jména.‘ ‚A jak vypadala?‘ Tak jsem si vymyslela. Jenom zlý bylo, když jsem potom byla při druhým [výslechu], abych říkala zase to samý. Tak ale naštěstí jsem teda jmenovala jenom dvě, takhlenc jsem si vymyslela. Tak to jsem si pamatovala.“
Po výsleších gestapa byla bez soudu v listopadu 1941 poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla vězněna až do konce druhé světové války. Ravensbrück byl koncentrační tábor poměrně blízko Berlína, který byl určen pro ženy. Ženy zde pracovaly pro frontu, vyráběly výbavu a oblečení pro německé vojáky. Paní Nachtmannová nejprve pracovala, kde bylo momentálně potřeba – odklízela sníh, skládala přivezené bedny s jídlem apod. Potom byla přiřazena na trvalou práci do Dachaubetriebe, což byly továrny organizované a zřizované koncentračním táborem Dachau a v Ravensbrücku měly své pobočky. Ženy pracovaly týden v noci, týden ve dne. Pamětnice byla nasazena v továrně, kde se šily slaměné boty pro hlídky v Rusku, za noční šichtu se musely ušít dva páry. Problémem zvláště ke konci války byly nálety na Berlín, které létaly přes tábor, protože pak se nestíhala plnit norma. Další práce byla výroba důstojnických kožichů, materiálem byly ukradené kožichy, nejspíše Židů, často zakrvavené. Kožichy se musely vyrobit za noc tři. Ženy také přišívaly umrlčí lebky na čepice jednotek SS. K jídlu dostávaly jakousi zeleninovou polévku s tuřínem a tři brambory – někdy shnilé. Velkou pomocí ale bylo, že dívky směly dostávat balíčky z domova. Paní Nachtmannové posílala balíčky maminka, i když sama měla málo jídla, protože i v protektorátu byl přídělový systém a nedostatek potravin.
Dozorkyně v koncentračním táboře byly často Němky ze Sudet, některé měly přímo poněmčená česká jména. Naopak bylo v koncentračním táboře zavřeno i hodně německých antifašistek.
Paní Nachtmannová absolvovala také tzv. pochod smrti, ze kterého se jí podařilo s několika přítelkyněmi utéci. Ke konci války již vězeňkyně nedostávaly pruhované vězeňské oblečení, ale civilní šaty znehodnocené bílým křížem. Ženy se na útěk připravily a udělaly si kříže na oblečení jen zubní pastou, kterou v příhodnou chvíli odrolily, a nebylo tak možné poznat, že jsou vězeňkyně. Tak se jim podařilo utéct z pochodu smrti. Nejprve šly k Američanům, ale protože Ravensbrück byl v ruské okupační zóně a Američané dodržovali demarkační linii, nepřijali je. Potom odešly k Rusům. Kvůli tyfu byla ale paní Nachtmannová ještě držena Rusy v karanténě a domů se vrátila až v červnu 1945. Zajímavé ale je, že byla Němci v koncentračním táboru proti tyfu přeočkována. Ravensbrück byl totiž uprostřed Německa a Němci nechtěli riskovat, že se odtud nákaza rozšíří mezi jejich lidi. Epidemie tam přesto vypukla, protože tam byli lidé, kteří nacistům nevěřili, že je nechtějí zabít, že se jedná skutečně o sérum, a nenechali se očkovat. Navíc přišli do Ravensbrücku na Vánoce 1944 lidé z Osvětimi, kde byla epidemie tyfu, a ti jej tam také zanesli.„Jedna paní z Roudnice nad Labem, která tam byla kratší dobu, říkala: ‚Libuško, jen se (postaru mi říkala) vona nenechávala, vždyť voni vás chtějí zabít.‘ No a ona se nenechala naočkovat a víte, že tam zemřela na ten tyfus. A já, protože jsem důvěřovala, že to je v pořádku, to očkování, tak jsem ji dokonce byla v nemocnici navštívit a nedostala jsem to. Takže to bylo v pořádku. Ale to nebylo kvůli nám, to si Němci kvůli sobě, protože nemohli si dovolit… To bylo 80 kilometrů od Berlína, ten Ravensbrück, to si nemohli dovolit tu infekci.“
V Ravensbrücku bylo vězněno 130 000 lidí, z toho 92 000 zahynulo, hlavně na tyfus. V táboře se ale také popravovalo a prováděly se zde i pokusy na lidech. Polky, na kterých byly prováděny pokusy, byly spoluvězeňkyněmi nazývány „králíčci“. Byla na nich testována nová antibiotika. Němečtí „lékař“ na nich simulovali zranění vojáka na frontě (nařízli jim stehna a lýtka a dali tam střepy, špínu a podobně a sešili). A pak půlku dívek léčili antibiotikem, ty se uzdravily. A kontrolní skupinu léčili tradičními metodami, všechny tyto dívky zemřely na sepsi. Tyto dívky měly čísla těsně před Češkami, takže se paní Nachtmannová se svými družkami bály, že na ně také přijde řada. Ale nestalo se tak.
Když se paní Nachtmannová vrátila domů do Roudnice, na nádraží ji vlastní maminka nepoznala, jak ji koncentrační tábor zničil. „Z té Ostravy jsem mamince poslala telegram z nádraží, to nám státní dráhy umožnily, že jsme mohli poslat telegram nebo telefonovat, kdo měl rodina telefon, tak jsem poslala mamince telegram, ještě v noci jí ho doručili. A tak druhý den na mě čekala na nádraží, ale maminka na tom nádraží stejně měla službu u Červenýho kříže, že to už se vraceli lidi z Německa, tak se tam dávalo jim jíst a pít, těm, co se vraceli, protože to bylo vlastně první český město. (…) Tak maminka tam stála na nádraží, věděla, že přijedu tím rychlíkem, to už jezdily normálně podle jízdního řádu, když my jsme se vraceli. A maminka stála. A já jdu. Maminka se dívá skrz mne a nepoznala mě. Tak jsem se votočila a šla jsem ještě jednou. Maminka pořád koukala k tomu vlaku, kdy vylezu z vlaku. No tak mně nic jinýho nezbylo, já jsem se musela přihlásit. Jsem říkala: ‚Mami, ty mě nevidíš.‘“
Po válce se paní Nachtmannová provdala za svého přítele z mládí a narodil se jim syn. Také dostudovala farmacii a od roku 1949 až do svého odchodu do důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, kde rovněž bydlela. Pracovala v oddělení chemie, kde testovala nově vyšlechtěné rostliny a jejich chemické látky. Také využila svoji znalost jazyků v zahraničním oddělení ústavu. Ani po válce paní Nachtmannová nevstoupila do Komunistické strany Československa, přestože má dobré kamarádky mezi bývalými spoluvězeňkyněmi komunistkami. Hlavní důvod byl, že dává přednost být bez stranické příslušnosti a že bývalí vězni koncentračních táborů neměli po válce ve straně žádný vliv, naopak tam vstoupila řada kolaborantů.
Libuše Nachtmannová je členkou Mezinárodního výboru koncentračního tábora Ravensbrück a Sdružení osvobozených politických vězňů.
Za svou životní zásadu považuje zůstat morální. „Životní zásada… Zůstat morální! Nenechat se koupit, nenechat se prodat. Zůstat svůj. I v tom koncentráku některý kolaborovaly, ale musím říct, že Češky ne. Konečně, upřímně řečeno, my Češky jsme vždycky držely pohromadě.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)