Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Walter Rochus Nachtigall (* 1931)

• 1931 – narozen do německé rodiny v Horních Heršpicích

• 1937–1945 – německá obecná škola v Horních Heršpicích a měšťanská škola v Brně

• 1945–1946 – divoký odsun, internován v Hořesedlích a v Dubí u Kladna

• 1946 – organizovaný odsun do Německa

• 1946–1950 – střední škola v Dömitzu

• 1950–1954 – studium hospodářských věd na Humboldtově univerzitě v Berlíně

• 1954–1990 – zaměstnán v Nakladatelství hospodářských věd

• 1974 – doktorandská promoce v oboru hospodářské statistiky na Humboldtově univerzitě

• 1990–2000 – zaměstnán v Nakladatelství podnikové ekonomiky Dr. Th. Gabler ve Wiesbadenu

• od roku 2001 v důchodu

• žije v Berlíně

„Celý život jsem na ty tábory, ve kterých jsem v Čechách pracoval, intenzivně myslel. Nakonec mi to nedalo a po sedmdesáti letech jsem se sem vypravil podívat. Vzpomínky ke mně okamžitě připlavily dávno zapomenuté obrazy... jak jsme šli v Hořesedlích po silnici a bylo vedro. Horký květen 1945. Zavazadla jsme už dávno zahodili. Nikdo nevěděl, kam má jít...“

Dětství s vídeňskou němčinou a brněnskou češtinou

Walter Nachtigall se narodil do německé katolické rodiny Marie a Alfreda Nachtigallových v Horních Heršpicích u Brna. Rod Nachtigallů pocházel z Jihomoravského kraje, z Pouzdřan. Byla to velká rodina typu „každý druhý ve vsi“ a mnozí se věnovali vinařství, stejně jako pamětníkův dědeček Rochus Nachtigall (civilním povoláním konduktor).

Rochus měl dva syny a dceru Rosalii. Otto zemřel mlád a Alfred, který se narodil v roce 1900, si přál stát se obchodníkem, ale nakonec přijal práci v železárnách, roku 1930 se oženil a o rok později se mu narodilo jeho jediné dítě Walter. Jeho žena Marie byla – podle kánonu – v domácnosti.

Walter Nachtigall vyrůstal v česko-německých Horních Heršpicích. V jejich Mostní ulici bydleli Češi i Němci a všichni byli bilingvní. Když se na ulici k hrám sešlo více českých dětí než německých, mluvilo se česky a naopak.

V Heršpicích byla obecná škola, dvoutřídka a „dvounárodka“ – v přízemí německá, v patře česká škola, kde se pamětník potkával se svými kamarády z ulice. Do měšťanky již musel dojíždět do německé školy v nedalekém Brně.

Teta Rosa

„Teta Rosa, která byla tělesně výrazně rustikální, se učila vařit v jedné restauraci, kam Rudolf, snad právě pro ta velká lákadla, chodil často na pivo. Teta vždycky říkala: ‚Toho si vezmu!‘ A měla pravdu. Byla to typická česko-německá svatba.“

Rosa se provdala ještě před obsazením Sudet a následně, už jako Růžena Švehlová, příslušela k Čechům. Válku s Rudolfem přečkali ve vnitrozemí, ve zdraví. V posledních dnech války a v dlouhých prvních měsících míru fungovala jako nejdůležitější záchytný bod pro všechny ostatní členy své německé rodiny, kteří se ocitli v dravém poválečném mlýnku odněmčování Čech.

Počátek odsunu – cesta do Hořesedel

„Řekli nám, abysme šli pryč, že se blíží sovětská fronta. Museli jsme opustit domov. Tři neděle jsme strávili ve vlaku, až začátkem května jsme byli ubytováni ve škole v Novém Strašecí, kde jsme setrvali až do konce války. Několik dní jsme kopali hroby a pak nás vyhodili. ‚Chtěli jste domů, jeďte si do Reichu!‘“

Walter Nachtigall ve společnosti své matky, babičky a skupiny dalších vysídlenců strávil několik dní chůzí směrem k německé hranici, bez jídla, vody a víry v rozuzlení cest. V Hořesedlích jim přikázali, aby šli pracovat na statek, což je vysvobodilo z nebezpečí, které přichystal divoký odsun, i beznaděje.

Na statku rodiny Eis byl dostatek práce i jídla. Pamětník pracoval na poli a naučil se jezdit s traktorem. Byli zde schovaní do září roku 1945, kdy byli všichni tři převezeni do internačního tábora v Dubí.

Internační tábor v Dubí u Kladna – číslo 545

Při rozdělování na muže (nad 14 let) a ženy s dětmi byl Walter Nachtigall prvně ve svém životě považován za muže a odveden do pracovního tábora PZS, na práci do železáren. „Tady začalo mé trápení. Ta práce nebyla sice tak zlá, ale ty okolnosti... Nebylo to tam pěkné.“ Babička s matkou byly umístěny do tábora v Dubí, kde vykonávaly práce v kuchyni.

V táboře bylo umístěno 600 až 700 Němců, především žen a starších lidí, a jen hrstka vojáků. Práce byla náročná a jídla byl nedostatek, mnoho starších lidí zde zemřelo na následky vyčerpání. K velkému násilí v táboře nedocházelo, pouze výjimečně, když se některý z mladých internovaných vojáků pokusil o útěk. 

Walter Nachtigall prošel mnoha pracovními zařazeními v celém provozu železáren a mnoho se toho naučil. „Režim v táboře byl tvrdý. Když se šlo na ranní směnu, vstávali jsme v půl páté, dostali jsme kus chleba a hrnek melty, v deset hodin šufánek polévky, a když jsme se po práci vrátili do tábora, dostali jsme v kuchyni k obědu tři brambory, na to trochu nějaké šťávy a to bylo všechno.“

Pamětníkův otec, který za války sloužil u Wehrmachtu, byl zajat v Mělníku. Prostřednictvím své sestry Rosy Švehlové se spojil se svou rodinou. Když v srpnu 1946 došlo k vytouženému vystěhovávání z tábora v Dubí, jel za nimi a společně putovali do nového tábora, ve kterém se rozhodovalo, kdo poputuje do americké, britské a sovětské zóny.

Závěrečná část odsunu – Dömitz an der Elbe

„Do Německa jsme si nepřinesli vůbec nic. V táboře jsme museli všechno odevzdat, a když jsme odcházeli, tak jsme dostali to, co právě přišlo pod ruku a nám alespoň trochu sedělo. Mně dali oblek z látky, která byla z poloviny papír. Nosil jsem ho pak ještě hodně dlouho. Rodiny z pohraničí, například z Krušnohoří, na tom byly úplně jinak. Když přijely, měly vyskládanou polovinu vagonu. Tam se vešlo věcí! Jediné, co jsem si odnesl, byly velikonoční a vánoční kartičky, které jsem si nakreslil v táboře v tichých chvílích volna.“

Nachtigallovi směřovali do východního Německa. Po čtrnáctidenní internaci v karanténním táboře byli v srpnu roku 1946 odesláni vlakem směrem k Hamburku. Jejich domovem se na řadu let stalo malé meklenburské městečko Dömitz.

Lidé, kteří tu žili, měli povinnost uvolnit pro přistěhovalce vždy jednu místnost. Byly obydleny dokonce i prostory městské pevnosti. Nachtigallovi získali malou místnůstku ve sklenářství.

Nový život v Německu

V prostorách bývalého pracovního tábora byla zřízena škola. Alfred Nachtigall se na frontě naučil rusky a tato znalost byla v sovětské zóně, kde většina místních lidí rusky nemluvila, opravdovým trumfem. Stal se, ač nerad, učitelem a díky tomu získal učitelský domek, kam se se svou ženou, synem a tchyní přestěhovali. Marie pracovala v malé dílně, kde pletla koše. Babička střežila rodinný krb a Walter Nachtigall mohl pokračovat ve studiu. Ihned nastoupil na střední školu v Dömitzu. „Otec mi dal vybrat – do školy nebo do práce. Po všech těch pracovních zkušenostech jsem si říkal, že studium jistě zvládnu. Chtěl jsem do školy, to bylo jako nebe.“

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy Alfred odešel těžit uran do Krušnohoří, zemřela Mariina matka, Walter Nachtigall složil maturitu a odešel na vysokoškolská studia do Berlína, se jejich cesty rozbíhají.

Obyčejný život

Pamětník v letech 1950 až 1954 vystudoval hospodářské vědy na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Se svou první ženou měl dva syny a žili v centru východního Berlína. Pracoval jako lektor a odborný posuzovatel v Nakladatelství hospodářských věd v Berlíně (Verlag Die Wirtschaft Berlin) a při zaměstnání se dále vzdělával. „Překládal jsem české knihy a měl jsem často kontakt s českými autory. Mnohokrát jsem byl v Čechách na autorizaci. Díky tomu jsem zůstal v užívání češtiny a mnohé jsem se přiučil. Má dnešní čeština je korektnější než ta, kterou jsem se naučil v Heršpicích na ulici.“

Jeho rodiče se odstěhovali do německé části Krušnohoří (Erzgebirge), do malé vesničky u Schwarzenbergu, ale tamní klima Marii nesvědčilo, takže se nakonec přistěhovali za synem do Berlína, kde spokojeně dožili.

Ende gut, alles gut

Walter Nachtigall se roku 1972 oženil se svou druhou ženou Christine. Z prvního manželství si přivedl dva syny, Christine měla jednu dceru. Jejich děti vyrůstaly společně od útlého dětství. Vytvořili harmonickou rodinu, pro niž slovo „nevlastní“ nemá žádný význam. Nachtigallovi mají sedm vnoučat a čtyři pravnoučata.

Christine ráda svého muže doprovází na jeho častých cestách po Čechách, a dokonce se naučila základy češtiny.

Walter Nachtigall se dál věnoval své práci v Nakladatelství hospodářských věd v Berlíně, překládal a vydával knihy s obdobnou tematikou i soukromě a roku 1974 složil doktorandskou promoci v oboru hospodářské statistiky na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Od roku 1990 do roku 2000 pracoval v Nakladatelství podnikové ekonomiky Dr. Th. Gablera ve Wiesenbadenu a následně odešel na odpočinek.

Dnes

„Nemám žádné zlé myšlenky nebo vzpomínky na ty časy. Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Ale dnes už vím, proč se to stalo.“ Během odsunu rodině nezůstalo vůbec nic, ani rodinné cennosti. Fotografie, svou minulost, získali zpět od tety Rosy, která je měla uschované. Další část své minulosti Walter Nachtigall získal od Franze Kračmara, s nímž byl po válce v kontaktu. Setkali se v devadesátých letech.

Nachtigallovi jezdí do Čech pravidelně navštěvovat příbuzné. Jsou v kontaktu především s dcerou tety Rosy a občas náhodně narazí na nějaké své dávné kamarády – pamětník se díky správci kostela v Horních Heršpicích po osmašedesáti letech shledal se svým sousedem a kamarádem z dětství Janem Potáčkem.

Závěr

„Když se ohlédnu, chytli jsme to ještě dobře – schovali jsme se v Hořesedlích, šťastně jsme se shledali s otcem a v Německu jsem mohl začít opět studovat. Nikdo na nás nebyl příliš surový, až na dva vyražené zuby a pár facek se mi nic nestalo. Jediné, o co jsem přišel, na rozdíl od své matky, je víra v Boha. V Dubí byl jeden drsný strážný, že se na něj člověk nesměl ani podívat. Ale kdo ví, co se mu mohlo stát, Lidice nebyly daleko... Druhý strážný byl klidný. Jednou ke mně přišel a řekl: ‚Však neboj, za chvíli už budeš venku, uvidíš.‘ Je to vždycky člověk od člověka.“

V září roku 2015 se Walter Nachtigall – i díky vybízení své manželky – rozhodl navštívit po sedmdesáti letech místa, kde byl jako chlapec internován. V Hořesedlích poznal mnoho míst a z paměti se mu vynořila řada vzpomínek. V Kladně zmizela existence internačního tábora z obecné paměti (včetně archivu), o jeho tehdejší existenci se veřejně mlčí a v místech tábora není patrné zhola nic.