Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté mi neuznali odbojovou činnost, že prý přímo nepřispěla k osvobození vlasti
narodil se 22. března 1913 v Trhovém Štěpánově, okres Benešov, v tehdejším Rakousko-Uhersku
1928–1932 – vystudoval učitelský ústav v Praze
pracoval jako učitel ve Šlapánově a v Ouběnicích u Bystřice u Benešova
pomáhal s obnovou Sokola
1. září 1935 – srpen 1937 – nastoupil na školu pro výchovu záložních důstojníků, sloužil jako spojař
1. září 1937 – (asi) 10. prosinec 1937 – absolvoval spojovací kurz v Turnově
(asi) 10. prosinec 1937 – 15. ledna 1938 – sloužil ve 48. pluku, technická rota v Jaroměři
1937 – byl jmenován podporučíkem
převelen na velitelství armádního sboru do zpravodajského oddělení v Hradci Králové
složil zkoušky na měšťanskou školu a vyučoval na obecné škole v Jankově u Votic a v Sedlci
jaro 1938 – byl v rámci povolání záloh v míru jmenován druhým pobočníkem na velitelství úseku u Vysokova u Náchoda
nastoupil opět v Sedlci na učitelskou funkci
podzim 1938 – mobilizován do Jaroměře, sloužil jako velitel na odvod koní
poslán k 98. pluku v Jindřichově Hradci, sloužil jako šifrovací důstojník pluku
1. září 1939 – 15. září 1940 – účastnil se odboje v Sedlci v organizaci Obrana národa
1. února 1944 – 27. března 1945 – zapojil se do odbojové organizace Rada tří ve Vlašimi, poté se stal velitelem vlašimské organizace
27. března 1945 – zatčen a vězněn v Benešově v cele číslo 26
dostal označení XYZ a byl tak odsouzen k likvidaci
vězněn na Malé pevnosti Terezín v cele číslo 44
měl být popraven počátkem května 1945
5. května 1945 – dočkal se osvobození v Malé pevnosti Terezín
prodělal skvrnitý tyfus
po válce vyučoval český jazyk, matematiku a tělocvik, zaměstnán jako učitel na měšťanské škole v Praze-Břevnově a Žižkově
Učitelem a sokolem
Josef Načeradský se narodil dne 22. března 1913 v Trhovém Štěpánově v okrese Benešov. V době skončení první světové války mu bylo pět let, a tak si na první válečný konflikt svého života nepamatuje. Vzpomíná si však na události po vzniku Československé republiky: „Pamatuji si, že když mi bylo pět let, tak jsem po 28. říjnu (1918) seděl tátovi na koni ve Štěpánově, ve svém rodišti, a (lidé tam) shazovali orlici z úřadu. Já jsem seděl tátovi na koni, tak jsem se na to díval.“
Tatínek pracoval jako úředník, později prodával auta a za války se věnoval pojišťovnictví, zatímco maminka pracovala s malým Josefem na hospodářství. Rodina měla malé hospodářství, asi čtyři hektary a dvě krávy. Josef Načeradský od pěti let cvičil v Sokolu a docházel do školy. Měl také o čtyři roky mladšího bratra a o devět let, respektive o dvanáct let mladší sestru. Na obecnou a měšťanskou školu docházel v Trhovém Štěpánově, ovšem čtvrtou třídu měšťanské školy absolvoval ve Vlašimi. V roce 1928 složil zkoušky na učitelský ústav do Prahy, kde studoval další čtyři roky a zároveň si přivydělával kondicemi. Poté byl jako kvalifikovaný učitel zaměstnán ve vesnici Šlapánov: „Tehdy třináct čísel, kostel, fara a hospoda. Ale byl tam velký okruh, takže jsme měli dětí spoustu. Byla to trojtřídka. (…) Obnovil jsem zde Sokol, který tu byl mrtvý.“
Šifrovacím důstojníkem pluku během mobilizace
Po dvou letech přešel Josef Načeradský do Ouběnic u Bystřice u Benešova, kde působil jeden rok a kde také obnovil Sokol. V roce 1935 však musel nastoupit na povinnou vojenskou službu a díky maturitě byl zařazen do školy pro výchovu záložních důstojníků. Při prvním hodnocení byl ze tří set účastníků šestnáctý a při druhém hodnocení dokonce šestý, takže měl dobré vyhlídky na další povyšování. Povinnou vojenskou službu ukončil v srpnu 1937 a už od září téhož roku odešel na tříměsíční spojovací kurz do Turnova: „Zde jsme se učili morseovku a podobně. Tehdy spojařina, to se natahovaly dráty nahoře po stromech, po zemi, pod kanály a tak dále. Zprávy se podávaly telefonem, to byl normální (telefon), bezdrátový nebyl, takže jsme to posílali i Morseovou abecedou.“
V prosinci 1937 přišel zpět k pluku, který se však mezitím přestěhoval z Benešova do Jaroměře. Zde se již vymýšlely mobilizační plány a Josef Načeradský, který sloužil v technické rotě, spolu s majorem (později podplukovníkem) Českým připravoval právě tyto plány. Major Český byl poté převelen do Opavy a pamětník byl jako podporučík jmenován velitelem roty. Následně byl odvelen na velitelství armádního sboru do Hradce Králové na zpravodajské oddělení do protišpionážní jednotky: „Měl jsem přístup ke všem – i k tajným – spisům. Tam jsem viděl, že spousta vyšších důstojníků pracuje proti nám. Totiž Němci v armádě z pohraničí, kteří se hlásili k Němcům, byli jako čeští občané a byli jako důstojníci. Já povídám: ‚Proč je nezavřete hned?‘ ‚To je připravené a až bude potřeba, tak je zatkneme.‘ (…) Ale co byli Němci ze Sudet, tak se jich chtěli (samotní nacisté) zbavit. Většinou padli hned v prvních bojích na začátku.“
Josef Načeradský nakonec odešel do civilu a nastoupil do obecné školy v Jankově u Votic. Mezitím absolvoval zkoušky na měšťanskou školu a přibližně ke konci dubna obdržel dekret na měšťanskou školu do Sedlce u Prčice. Mezitím se také oženil.
„Malá mobilizace“
V září 1938 však dostal povolávací rozkaz, úředně se prý jmenoval „povolání zálohy v míru“, kdy byli povoláni i záložní vojáci. Josef Načeradský byl povolán do Vysokova u Náchoda, kde sloužil jako druhý pobočník u velitele pluku: „Tam vše probíhalo klidně a nic se nedělo. Major a plukovník šli v jedenáct hodin spát a mně nařídili: ‚Tak to hlídej a nebudit! Jen když vypukne válka.‘ Tak jsem je nebudil. Jednou jsem možná udělal věc proti řádu. Ve dvě hodiny v noci (zvoní) telefon a volá hlas, později jsem zjistil, že to byl kamarád, který byl se mnou v důstojnické škole, že na ně z lesa Němci vystřelili a co mají dělat: ‚Tak počkej, já se zeptám.‘ Pak jsem si řekl: Je to válka? Není. Tak jsem řekl: ‚Udělejte toto: Rota, která to má na starost, ať dělá pohotovost. V žádném případě neposílejte lidi do lesa, protože je tma a lidi by tam přišli o život. Pro jistotu, jen tak z legrace, tam pošlete z kulometu dávku nebo dvě a ráno, za dne, to teprve můžete obsadit.‘“
Pamětník měl přiděleného vojáka se sajdkárou a denně spolu jezdili do Josefova nebo na opevnění. Nejednalo se však o tzv. částečnou mobilizaci, která byla vyhlášena 20. května 1938 a kdy byl povolán jeden ročník záloh společně s příslušníky speciálních zbraní kvůli pohotovosti německých jednotek, ale o povolání vojáků kvůli reorganizaci a modernizaci armády. Úkolem bylo seznámit vojáky s novými zbraněmi nebo se stavbou pohraničního opevnění a povoláni byli i záložní vojáci, kteří již prošli vojenskou službou. Poté se Josef Načeradský vrátil do civilu a nastoupil opět na místo učitele do Sedlce.
Všeobecná mobilizace
Všeobecná mobilizace byla vyhlášena dne 23. září 1939 a Josef Načeradský vzpomíná, že byl povolán asi čtyři nebo pět dní před samotnou mobilizací do Jaroměře. Měl být přiřazen na funkci pobočníka, ovšem po jeho příjezdu již bylo místo obsazeno. Udělali ho tedy velitelem na odvod koní: „Sedláci museli oddávat koně. Vojensky odváděli. Já povídám: ‚Já tomu nerozumím.‘ Byl mi přidělený praporčík a ten povídá: ‚To zvládneme.‘ Tak to zvládnul a já podpisoval. Vyřídili jsme to.“
Josef Načeradský vzpomíná, že při všeobecné mobilizaci byly z jednoho pluku utvořeny dva pluky a druhý pluk dostal číslo o padesát více. Když bylo po odvodu koní a pamětník spadal do 48. pluku, byl poté poslán do „bratrského“ 98. pluku v Jindřichově Hradci, kde sloužil jako šifrovací důstojník. Žádné šifry se však prý nedělaly, ačkoliv byl na šifry odborníkem.
„Nálada mezi vojáky byla jít do toho, jít na to, utlučeme je čepicemi a podobně. Tak to bylo různé. Velitel pluku nás zavolal a říkal: ‚Pánové, jděte mezi vojáky a vysvětlete jim, že to nejde. Přišlo nařízení, aby se nic nekonalo.‘ Otázka je, jestli jsme do toho měli jít, anebo neměli. Já už jsem se v tomto ohledu s generálem (Vlastimilem) Pickem nedohodl. On tvrdil, že se mělo jít, a já jsem říkal, že ne, protože jsem říkal: ‚Pane generále, já jsem byl tehdy v protišpionáži. Já jsem viděl, jak to všechno je. Němci vědí o všem, co kde máme, každé skladiště, všechno znají. Máme sice nádherné opevnění, ale to je k ničemu. To se obejde letadly. Zespoda, z Rakouska, mají Němci volno. Maďaři k nám nejsou přátelští, Slováci zrovna nevěděli, co dělali, a Poláci také nebyli nejpřátelštější.‘“
V Obraně národa
Po propuštění do civilu se jednoho dne setkal se svým bývalým nadřízeným, podplukovníkem Českým, který byl zbaven funkce v armádě a pracoval na obecním úřadě v Sedlčanech. Původně spolu měli jet vlakem jen tři zastávky, ale jelikož měl Josef Načeradský v ten den volno, jeli spolu až do Sedlčan. Zde ho podplukovník Český zapojil do Obrany národa: „Tak když jsem přišel do Sedlce, tak jsem v našem důstojnickém kroužku zapojil do odboje tři lidi. Byla zásada tří. Musel jsem to trochu rozložit, ale nebylo dobře, když (zásada tří byla porušena). To se potom vymstilo i nám.“
Josef Načeradský však i nadále učil v Sedlci. Mimo jiné i němčinu: „Já jsem učil na okresním úřadě úředníky němčinu. Oni vždycky šli ke zkouškám a říkali: ‚Pane učiteli, jestli to uděláme, tak nám rozbijte hubu.‘ Za celou dobu jsem nemluvil v hodinách německy, jen asi deset minut na začátku a pak pět minut, když jednou asi po dvou letech přišel hejtman, který měl povinnost to kontrolovat. Jinak jsem přišel, rozložil jsem plány a vytáhla se krytá kořalka.“ Po válce však prý stejně dostal přípis od dvou lidí, že je „germanizoval“.
V Radě tří (R3)
Podplukovník Český i další voják Průcha byli zatčeni a za heydrichiády bez soudu zastřeleni. Josef Načeradský poté vystoupil z Obrany národa, a jelikož ho během výslechů nikdo neudal, mohl odejít do Vlašimi, kde se zapojil do odbojové skupiny Rada tří[1] s velitelem, stavitelem Raimanem. Rada tří byla tehdy největší odbojovou organizací na území protektorátu a spolupracovala s exilovou vládou v Londýně, která ji dokonce uznala jako vrchní odbojový orgán v celém protektorátu. Odbojáři posílali do Londýna určité materiály, Josef Načeradský například vzpomíná na mapy, kde byla zakreslena místa, kam mohou spojenecká letadla shazovat odbojářům zbraně. Mezi odbojáři byl i poštovní doručovatel Lendl, který jezdil s poštovním vozem z Prahy až na hranice protektorátu. Díky němu se prý z území protektorátu propašovali dva sestřelení angličtí letci. Josef Načeradský se však do Rady tří nezapojil náhodně – celá organizace byla sestavena z odbojářů původně figurujících v Obraně národa.
Jak již pamětník na základě osudů svých dvou známých naznačil, vojenský odboj Obrany národa byl několikrát rozbit gestapem. První skupina Obrany národa byla rozbita již v roce 1940, další pak v roce 1941 a poslední v roce 1944. Čtvrté skupině Obrany národa, které velel generál František Slunečko, se již podařilo aktivně se zúčastnit osvobozovacích bojů. Josef Načeradský byl však jedním z odbojářů, kteří se po rozbití Obrany národa zapojili do Rady tří.
Vlašimská skupina se nescházela pravidelně. Pamětník, který měl jednu z vedoucích pozicí, byl s odbojáři ve styku, věděl o nich, ale další odbojáři se navzájem neznali. Odbojářům prý nedával rozkazy, ale přání: „Když se do toho dali, tak to chtěli dělat. Já jsem třeba něco potřeboval ve Štěpánově. Tam byl drogista, tak jsem mu řekl, co potřebuji. Jinak byla zásada, (aby to vědělo) co nejméně (lidí).“
Celá skupina se ale jednou sešla na chatě velitele Raimana na Blaníku u Louňovic společně se štábním kapitánem Jiříkovským: „Pak byl najednou Raiman a Jiříkovský zatčen. Já nevím, ze které strany to přišlo. Nastoupil jsem po Raimanovi jako velitel vlašimské skupiny. Byl klid, nic se nedělo, a pak najednou vletěli i na naši skupinu.“
Byli zatčeni téměř všichni odbojáři, kteří se sešli na Blaníku. Josef Načeradský však zatčen nebyl a jeho spolupracovníci o něm neměli při výslechu mluvit. Ale jeden ze zatčených promluvil a při jmenování spolupracovníků zmínil i jeho jméno: „Přijel jsem do Vlašimi a domů jsem už nešel. Jedné kolegyni, která se mnou pracovala a o které jsem věděl, jsem povídal: ‚Luiso, prosím tě, dojdi se podívat, jestli tam něco není.‘ Nic tam nebylo, a tak říkám: ‚Řekni tátovi, aby mně za sokolovnou…‘ táta bydlel u sokolovny, ‚...mně (vše) přinesl.‘ Já jsem měl pro případ útěku připravený spací pytle a zásoby. Táta to přinesl a já jsem v jedenáct hodin v noci nastoupil do dvanáct kilometrů vzdáleného místa, které jsem měl vyhlídnuté. Potom jsem tam chodil celý týden.“
Poté to pamětník nevydržel, vrátil se a byl českými četníky zatčen. Jeho rodina o jeho činnosti nic nevěděla: „Šli jsme po cestě a můj malý kluk říkal: ‚Táto, kam jdeš?‘ ‚Tady s pány. Ale já se vrátím. Buď hodný.‘ ‚Jo, budu.‘ Pak utěšoval rodiče, vždycky říkal: ‚Nebuďte smutní. Táta se vrátí. On je chytrý.‘“
Výslechy a označení XYZ
Josef Načeradský byl odvezen do Benešova a hned se začalo s výslechy. První výslech ještě nebyl tak zlý, ale druhý už trval přes tři hodiny. Gestapo chtělo vědět o dalších odbojářích. Pamětník prý nikoho neprozradil, odnesli ho tak zpátky na celu, kde se chvíli musel z výslechů léčit, a poté byl odvezen do Malé pevnosti Terezín s označením XYZ. To znamenalo, že neměl vykonávat žádnou práci mimo Malou pevnost, měl dostávat nižší příděly potravin, byly mu zakázány vycházky a na apelu měl být jako první a zpět do cely poslán jako poslední: „To znamenalo likvidovat. Tím vlastně byl náš rozsudek a soud vyřízený. Pobyt v Terezíně v cele číslo 44 na čtvrtém dvoře, to byla cela smrti. (…) Byla prázdná cela (a v ní) čtyři sta lidí. Museli jsme ležet na bocích, abychom se tam vešli. V noci, když šel někdo na záchod, šel po lidských tělech. Já jsem měl štěstí, že jsem spal u sloupu, vedle byl stolek a pod ním spal jeden vězeň. Každý, kde měl místo, tak mu ho nikdo neobsazoval. To byla taková kázeň. Pod stolkem pak vězeň zemřel. Do rána umíralo na cele čtyři pět lidí. Tak jsem to místo pod stolem našel. Jenže na stole ležel chlap, který měl spoustu vší, které na mě kapaly.“
Josef Načeradský měl velké štěstí. Ještě druhého května 1945 byla zastřelena skupina vězňů a mezi nimi i část lidí ze skupiny Rady tří: „Říkali: ‚Zítra máte být v pět hodin zastřelení. Už tady Židé kopou pro vás hrob.‘ Blížila se fronta a Němci začali balit. Ale to se nevědělo. Oni byli schopní postavit, zastřelit a odjet. Až najednou (někdo) přilétl ve dvě nebo ve tři hodiny: ‚Kluci, už jsou pryč.‘ Tak tím jsme byli osvobození a přišly ty moje takzvané druhé narozeniny.“
„Komunisté mi tuto činnost neuznali, řekli, že byla sice záslužná, ale přímo nepřispěla k osvobození vlasti. Protože jsme nebyli komunistickou organizací. My jsme byli důstojnickou organizací.“
Učitelem v Praze
Po válce se Josef Načeradský vrátil do Vlašimi a zde ještě prodělal skvrnitý tyfus, který se rozšířil ke konci války v Malé pevnosti Terezín. Komunistická strana Československa mu nabízela funkci okresního tajemníka a Československá strana národně socialistická prý i post poslance. Obojí odmítl.
Po válce pamětník vyučoval češtinu, matematiku a tělocvik v Praze na Břevnově a na Žižkově v měšťanské škole a zároveň brannou výchovu, kde vedl kurzy a pořádal zájezdy. Pracoval ještě po odchodu do důchodu, mimo jiné i jako vychovatel či učitel pro němé občany. V současnosti žije v Praze.
A jak se lze dožít sta let? Josef Načeradský má jednoduchý návod: „Lidé se mě ptají, co dělat, aby se dožili sta let jako já. To je náramně jednoduché. Stačí jedině to, abyste neumřeli dříve. Já jsem nic nedělal proto, abych tu byl dlouho živ, a ani jsem nic nedělal proti tomu.“
[1] Rada vznikla v září 1942 na Českomoravské vysočině a jejími představiteli byl generál Vojtěch Luža, profesor Josef Grňa, Karel Steiner-Veselý a Josef Robotka.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)