Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Studenti šli pěšky na Palachův pohřeb
narodil se 23. března 1930 ve Vysokém Mýtě
pochází z učitelské rodiny
jeho rodina se přátelila s Janem Werichem
vstoupil do skautského oddílu Lejsek
celý život zpíval ve sboru
po gymnáziu vystudoval Vyšší odbornou školu vodotechnickou (VOŠV) ve Vysokém Mýtě
absolvoval VUT v Brně
působil jako učitel na VOŠV
podporoval studenty, kteří šli pěšky na Palachův pohřeb
Jiří Muzikant se narodil 23. března 1930 ve Vysokém Mýtě. Pochází z dvojčat, má sestru Evu. Rodiče Norbert a Klementina byli učitelé, stejně jako další příbuzní. Po babičce z maminčiny strany je Jiří Muzikant vzdáleně příbuzný s Bohuslavem Martinů. Pamětník se nikdy neoženil, zůstal starým a bezdětným mládencem.
Vzpomíná, že měl krásné dětství. V učitelské rodině se pochopitelně kladl velký důraz na vzdělání, a tak se Jiří krom jiného učil několik jazyků, ale proti své jazykově velmi nadané sestře byl údajně antitalent. Když mu bylo osm let, zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jiří si zapamatoval, jak kvůli tomu paní učitelka ve druhé třídě plakala. Tehdy též vstoupil do skautského oddílu Lejsek, bohužel v roce 1940 byl Skaut zrušen.
Jeho vzpomínky na válku se podobají vzpomínkám jiných, bál se, protože rodiče poslouchali zahraniční rozhlas a za to mohli dostat i trest smrti. Po válce se zase vrátil do obnoveného Skautu a složil skautský slib spolu s dalšími 250 chlapci. Také zpíval v dětském sboru Otakar, který založil jeho otec, muzikant nejen jménem. Jiří později zpíval i v mužském či smíšeném sboru, se zpěvem skončil kvůli špatnému sluchu až v roce 2007.
Velmi dobrým kamarádem jeho otce byl Jan Werich, který k nim jezdil na ryby. Jiří k němu vzhlížel. Občas přijeli další hosté, jako např. Werichova dcera Jana či Miroslav Horníček.
Rodiče nechtěli, aby se jejich děti věnovaly kantořině, podle jejich názoru měli učitelé bídný plat. A tak se pamětníkova sestra Eva stala lékařkou, nejprve internistkou a později patoložkou. Jiří vystudoval nejprve Gymnázium Otmara Vaňorného ve Vysokém Mýtě, poté Vyšší odbornou školu vodotechnickou (VOŠV) tamtéž. Své vzdělávání zakončil Vysokým učením technickým v Brně, obor vodohospodářské stavby. Dostal umístěnku do podniku ING v Brně, kde několik let pracoval. Ale pak se vrátil do Vysokého Mýta a dalších 47 let učil na VOŠV. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, přestože mu to nabízeli.
„Bylo to rozčarování,“ říká pamětník o srpnové okupaci v roce 1968. Měli tehdy jet se studenty na chmelovou brigádu, což nakonec přece jen udělali. Chmelnice byly obklíčeny polskými vojáky, tak studentům raději zakázali s nimi mluvit.
V lednu následujícího roku v den upálení Jana Palacha byl pamětník se studenty na horách, vrátili se ještě před jeho smrtí. Ve třídách se neučilo, diskutovalo se. Dva z nejstarších studentů zorganizovali pěší pochod na Palachův pohřeb. Protože museli mít povolení od rodičů, a mnozí z nich se pochopitelně báli o své děti, ale také o své stávající i budoucí kariéry, na cestu nakonec vyrazilo pouze 18 studentů.
Pěší pochod byl spojen s protestem proti okupaci a trval několik dní. Když unavení studenti dorazili do Prahy, šli hned položit kytičku na Palachovu rakev. Přespali na kolejích a druhý den se zúčastnili pohřbu. Pamětník za nimi celou dobu pochodu jezdil autem, dodával jim odvahu a řešil případné problémy. Jednoho studenta musel odvézt domů s těžkou angínou. Jeho angažmá v této věci mu později přineslo určité problémy a sankce, ale naštěstí nepřišel o práci a nemusel odejít ze školství.
V roce 1972 byl Jiří Muzikant třídním ve čtvrtém ročníku, jeho studenti už byli zhusta zletilí a občas zašli na pivo. Jednou se vydali do hostince, kde popíjela skupina sovětských důstojníků. Studenti se opili, ukradli jednomu majorovi uniformu a na náměstí ho degradovali. Ještě ráno je zatkli a iniciátor akce byl zanedlouho odsouzen na dva roky, naštěstí podmíněně. Pamětník s ostatními ze školy intervenovali, aby stíhaní mladíci mohli dostudovat. Nakonec se to podařilo.
Radostnější vzpomínky se vážou k sametové revoluci roku 1989. „Byla to fantazie,“ říká pamětník. Ve Vysokém Mýtě měli zpočátku kusé informace, ale později se všechno potřebné dozvěděli od studentů přijíždějících z Prahy. Ve škole byla svolána schůze a každý kantor se měl vyjádřit k dění. Jiří Muzikant se zúčastnil generální stávky, tak jako všichni ostatní ze školy. Václava Havla znal teprve z počátku roku 1989, ale velmi si ho vážil.
V nových poměrech mohl pamětník konečně cestovat a projel celou Evropu. V roce 2006 šel do důchodu, ale ještě několik let učil externě deskriptivu. V době natáčení rozhovoru (2019) mu největší radost dělaly pravidelné partie mariáše s kamarády.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Martina Opršalová Dašková)