Olga Musilová

„Pak přišel ten osmatřicátý rok, a protože to bylo úplně… jsme byli na hranicích, tam už další vesnice nebo další stanice železniční… to už bylo tehdy Německo, to už bylo Libau, to už bylo Německo. Já jsem byla v té době desetiletý dítě, ale takhle si to teda pamatuju, že tatínek... To bylo v květnu, v květnu v osmatřicátém v noci tatínek přišel a říkal, že prostě je situace vážná, že tam ti Sudeťáci, ti ordnéři, že tam něco připravujou, takže my jsme ráno prvním vlakem odjeli. My jsme měli kam odjet, odjeli jsme sem k babičce.“

„Když jsme bydleli v tom Königshanu, tak to měl jako služební povinnost vyzvědačskou službu, takže docházel z Německa, byl to doktor homeopat. Říkám jako, my jsme nevěděli, nepoužívalo se to slovo homeopat, až teď po těch 90. letech, ale já si ho pamatuju, že se říkalo, že byl homeopat. A chodil k nám do bytu, jakože léčí maminku. Takže mu donášel zprávy z Německa. Tatínek pak po válce musel k soudu do Breclau, to jsme měli teda velkej strach, ale dopadlo to dobře, oni mu to uznali jako služební povinnost.“