Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Libuše Musilová (* 1926)

• narodila se 15. října 1926 v Protivíně

• pochází z dobře situované prvorepublikové střední vrstvy, otec se stýkal například i s T. G. Masarykem

• po únoru 1948 nemohla dostudovat práva

• uvězněna v roce 1948 v rámci jednoho z podprocesů s generálem Kutlvašrem

• odsouzena na pět let, odseděla si na den přesně čtyři roky

• prošla pracovním komandem ve Varnsdorfu, odkud byla 24. 12. 1952 podmínečně propuštěna

• pracovala v ČKD a prodejně pro kutily

• celý život i ve vězení nad sebou pociťovala vyšší ochranu

• provdala se za Jiřího Musila a v roce 1967 se jim narodila dcera Dagmar

• v roce 1968 se účastnila zakládání K 231

• od devadesátých let žije v Březnici a je členkou pobočky KPV v Příbrami, kde úzce spolupracuje i s F. Zahrádkou

• v životě pokládá za důležité vzdělání a víru

Děvče pod vyšší ochranou

JUDr. Libuše Musilová, rozená Kovařovicová, se narodila 15. října 1926 v Protivíně jako dcera zemědělského inženýra Antonína Kovařovice a Marie Kovařovicové. Rodina byla poměrně dobře situována a otec se stýkal i s významnými prvorepublikovými politiky. Bydleli na Malé Straně v domě U zlatého klíče, což bylo nedaleko od prof. Masaryka. Na návštěvy ke Kovařovicům tak přicházel například vůdce agrární strany Antonín Švehla, významný agrární politik Jan Malypetr, budoucí ministr zahraničí Jan Masaryk i tehdy ještě profesor T. G. Masaryk. S Masarykem Antonín Kovařovic dokonce společně muzicíroval. Rodiče společně vychovávali ještě starší dceru Vlastu a děti prožívaly opravdu šťastné dětství. Maminka byla doma, takže se jim naplno mohla věnovat. Prázdniny trávívaly u babičky v Protivíně. Obecnou školu vychodila Libuše Musilová v Praze na Jarově. Gymnázium ve Vodičkově ulici již studovala v době války, která rodinu bolestivě zasáhla. Do odboje proti okupantům se zapojilo několik členů širší rodiny. Jeden strýc byl popraven, jeden přežil koncentrační tábor. I otec se zapojil a po válce se stal členem Svazu protifašistických bojovníků. Paní Libuše byla od srpna 1944 totálně nasazena jako zemědělská pomocnice na velkostatku Bor u Protivína, kde pracovala až do osvobození.

S osvobozením přišlo i ukončení studií na gymnáziu a po maturitě se Libuše, tehdy ještě Kovařovicová, přihlásila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Tam se seznámila i s osudovou postavou svého života Borisem Kovaříčkem. Mladší spolužák si s Libuší Musilovou padl do oka a stali se z nich přátelé. Fakulta byla okamžitě po svém otevření poznamenána vnějšími politickými vlivy, a tak se i mezi studenty začaly formovat různé názorové skupiny. Situace se ještě více vyhrotila po únorovém převratu 1948 a následných čistkách v řadách studentů i profesorů. K lidem z okruhu Borise Kovaříčka se začaly dostávat ilegální letáky, probírala se politická situace a její případná řešení. Někteří lidé z neformální skupiny se rozhodli pro emigraci z Československa. Mezi ně patřila i Libuše Kovařovicová. Případný odchod do zahraničí jí měl zprostředkovat právě Boris Kovaříček. Situace se stala neudržitelnou.

V létě 1948 nastal okamžik rozhodnutí. Libuše navštívila Borise a chtěla domluvit svůj odchod. Zjistila však, že Boris Kovaříček je již zatčen. Při návštěvě si rovněž povšimla, že na stole leží různé písemnosti týkající se skupinky vytvořené na fakultě. Situace byla vážná. Přechod na vlastní pěst se zdál mladé dívce riskantní, netušila, že Státní bezpečnost (StB) a zvláště Obranné zpravodajství (OBZ) již dlouho splétají sítě, do kterých bude brzy rovněž chycena.

Student Boris Kovaříček se spolu s Karlem Bacílkem ml. stali oběťmi provokace ze strany vedení OBZ a zaplatili za to životem. Josef Musil a Richard Misík, smutné postavy ve vedení 5. oddělení MNO, potřebovali odstranit postavu generála osvoboditele Karla Kutlvašra. Člověk, který se nesmazatelně zapsal do povědomí národa svým působením v době Pražského povstání, musel zmizet jako špion a velezrádce národa. Vždyť bylo především jeho vinou, že ruské tanky neměly 9. května již koho osvobozovat a že si během povstání dovolilo jeho vedení vyjednávat s armádou generála Vlasova. Pro své plány využilo OBZ člena KSČ, podplukovníka Josefa Hrušku. Ten jako agent dostal za úkol kontaktovat generála Kutlvašra a vytvořit s ním protistátní skupinu, která by usilovala o převrat lidově demokratického zřízení v Československu. Ačkoliv se mu to nepodařilo, provokace měla dalekosáhlé následky. Jak již bylo řečeno, Boris Kovaříček a Karel Bacílek ml. ji zaplatili životem, generál Kutlvašr byl pak stejným Státním soudem v Praze 16. května 1949 odsouzen na doživotí. Obětí špinavé hry se stal i sám podplukovník Hruška, který byl rovněž popraven.

Libuši Musilové přineslo přátelství s Borisem Kovaříčkem zatčení na Štědrý den 1948. Příslušníci, kteří ji zatýkali, byli značně rozladěni z tohoto data, ale chovali se poměrně slušně. Proběhla domovní prohlídka a odvoz na Pankrác. Následovala samotka a nečetné výslechy v Bartolomějské ulici. Vyšetřovatele nezajímala příprava útěku, ale především kontakty a spojení na Kovaříčka. V protokolu sepsaném několik dní po zatčení se Libuše Musilová k existenci protistátní skupiny kolem této osoby vyjádřila: „Na otázku, co je mně známo o existenci ilegální organizace Šeřík, udávám, že se mně Kovaříček o takovýchto věcech nikdy nesvěřil a rovněž žádnými úkoly mne nepověřoval. Prohlašuji, že jsem rovněž žádné krycí jméno Eva nedostala, a byla-li jsem takto pojmenována, bylo to bez mého vědomí. Dodatečně udávám, že službu, kterou jsem mu prokázala, jsem mu poskytla z důvodů kamarádských jako mému spolužákovi a neměla jsem sebemenší tušení, že toto mělo sloužit ilegálním účelům nebo vzkazům. Více nemám k celému případu co dodat.“ Až roztomilý název „Šeřík“ dostala skupina, ve které figurovala i Libuše Musilová, z prozaických důvodů – soud s touto několik desítek osob čítající protistátní skupinou se totiž konal v červnu 1949.

Rozsudek Státního soudu v Praze ze 7. června 1949 zněl u Libuše Musilové na 5 let odnětí svobody, čtvrtletně jeden zostřený půst, peněžitý trest 10 000 Kčs a v případě nedobytnosti pokuty následně dalších 20 dnů těžkého žaláře. Ve stejném procesu byli souzeni především vysokoškolští studenti, mezi kterými například figuroval i syn komunistické spisovatelky Marie Pujmanové Petr. Sama paní Libuše soudní přelíčení a rozsudek komentovala slovy: „Takový ten základ pro ty kluky bylo dvanáct až patnáct let. To byly běžné poměrně vysoké tresty a ty chlapci tam byli opravdu dlouho. Já jsem byla odsouzená na pět let a přesně na den jsem si odseděla čtyři roky. Zase na Štědrý den odpoledně mě pustili. Soud probíhal na Pankráci. Zase po té vazbě se něco děje. Jste v civilu, takže si ty roky ani neuvědomujete. To snad ani nikdo nevěřil, že se to odsedí. jestli si to mysleli, nevím. Možná já ano, ale ty, co měli patnáct let nebo tak, si to asi těžko mysleli. Nic příjemného to nebylo, ale bylo to zakončení určité etapy. Myslím, že vždycky je to uvolnění se dostat z věznice, ačkoliv nevíte, do čeho jdete.“

Po vazbě prožila Libuše Musilová celý výkon trestu na komandu ve Varnsdorfu. Nejprve bylo jejich malé komando umístěno společně se řádovými sestrami ve věznici a později bylo přesunuto do upravené vily. Pracovalo se v továrně s punčochami a odpoledne pokračovala práce na brigádách převážně v zemědělství. Vznikla tam mnohá přátelství, která po propuštění přetrvala a propuštěné politické vězeňkyně se pravidelně scházely. Komando bylo poměrně mírné a přijatelné. Hygienické podmínky, strava i zacházení ze strany bachařek nebyl žádný med, ale v porovnání s jinými pracovními komandy, jako byly Minkovice nebo třeba Žielezovce, to ještě šlo. Nebyla tam snad ani korekce. Návštěvy probíhaly jednou měsíčně, jezdila většinou maminka.

Den propuštění přišel přesně na Štědrý den 1952. Rodina nic netušila. Propouštěcí procedura byla úmyslně protahována až do večerních hodin, aby podmínečně propuštěné vězeňkyně nestihly včas přijet domů a nemohly tak oslavit po několika letech svátky společně s rodinou.

Setkání s rodiči bylo samozřejmě radostné, ale pocit svobody a začátku nového života se dostavoval postupně až časem. Nastaly obvyklé problémy se sháněním zaměstnání. Libuše Musilová dostala za úkol sžít se s dělnickou třídou a nastoupila jako jeřábnice do ČKD Sokolovo v Praze-Vysočanech. Poté, co se na pracovišti stal smrtelný úraz, rozhodla se zaměstnání změnit a začala dělat ve stejném podniku svačinářku a uklízečku. Důvody pro brzkou změnu byly prozaické: „Když bych podobný smrtelný úraz zavinila jako jeřábnice já, tak se řekne, že zabíjím schválně dělníky, a já byla samozřejmě v podmínce. Tak jsem šla dělat svačinářku, kde jsem mohla maximálně vylít mléko, a to snad by nebylo politicky bráno.“ Po nějakém čase se z Libuše Musilové stala vedoucí svačinářka, která měla na starosti asi sto dvacet lidí. Soudruhům se to však časem rozleželo v hlavě a usoudili, že politicky nespolehlivá osoba nemůže poroučet dělníkům.

V druhé polovině padesátých let přešla ve stejném podniku do truhlárny, začala se učit práci se dřevem a pomáhala i s kancelářskou prací. Tato zkušenost jí pomohla získat v šedesátých letech práci v nábytkářském družstvu. Poslední zaměstnání, kde pracovala až do sedmdesáti let, byla prodejna pro kutily v Nuslích.

V roce 1968 se doba a poměry uvolňovaly a Libuše Musilová byla rehabilitována, a dokonce jí bylo nabídnuto, že si může dodělat fakultu. V té době se však starala o roční dceru a z těchto důvodů bylo již obtížné se vrátit na práva. Obrodný proces v KSČ vnímala s odstupem, dokázala vidět některé jednotlivce-straníky s lidskou tváří, ale komunistickou ideologii vnímala stále jako hrůznou. Uvažovala dokonce s manželem o emigraci, ale manžel měl již starou matku, kterou tady nechtěli nechat samotnou, takže se emigrace nekonala. Další významnou událostí této doby bylo založení sdružení bývalých politických vězňů K 231. „Dokonce jsem se zúčastnila zakládání K 231 na Žofíně. Byla jsem tam se sestrou, jejím přítelem a manželem. Můj strýc Kovařovic, který byl také zavřený, tam byl dokonce jedním z těch zakládajících. Nebyl sice jako Procházka a další, ale byl tam. Pak měli kancelář na Karlově náměstí a tam jsem také chodila a zjišťovala, co se děje, ale už jsem tomu moc nevěřila.“

S manželem Jiřím Musilem se seznámila na křížovkářské soutěži v ČKD. Když si oba jako vítězové křížovkářského klání vybírali z nabízených knih cenu, oba shodně sáhli po knize čínského filozofa Konfucia. V červenci 1967 se jim narodila dcera Dagmar. Velice si rozuměli. Manžel nebyl sice vězněn, ale měl politický škraloup, když zesměšňoval únorové události. Rodina hodně cestovala, samozřejmě jen do východní Evropy. Paní Musilová byla jazykově výborně vybavena, ovládala několik světových jazyků včetně němčiny a angličtiny. Život i za tzv. normalizace plynul poměrně klidně, až v roce 1982 se v kádrovém posudku dcery objevil „nesprávný“ původ a měla problémy s přijetím na střední školu. Dcera Dagmar nakonec mohla vystudovat průmyslovou školu se zaměřením na potravinářské technologie. Ve svém oboru pracuje do dnešních dní. Manžel zemřel krátce po listopadu 1989, ale byl nesmírně šťasten, že se dožil svobody. Celá rodina se poté v polovině devadesátých let přestěhovala z Prahy do Březnice, kde žije do současnosti.

Od počátku devadesátých let se Libuše Musilová účastnila velkých setkání politických vězňů v Praze. Po odchodu do Březnice se zapojila do činnosti pobočky Konfederace politických vězňů v Příbrami, kde aktivně pomáhá především s účetnictvím. Dodnes se setkává s některými přáteli z vězení. Za zmínku stojí například přátelství s Jarouškem a Růženkou. „Jde o příběh mých dobrých známých Jarouška a Růženky. Jaroušek byl zatčen jako mladistvý v případu Míly Choce a v kriminálu se seznámil s mladou dozorkyní Růženkou a zamilovali se. Po ukončení vojny u PTP se vzali a narodily se jim dvě děvčata. Bydlí tady kousek ode mne a scházíme se. Růženka byla z hodně komunistické rodiny, a byla tedy rodiči zavržena. Ale jejich manželství přesto vydrželo. Nedávno jsem to počítala a budou spolu již padesát let.“

Při rekapitulaci a vzpomínkách na dobu vězení připomíná především utrpení žen, které měly rodiny a děti. Nelituje ani tak svých ztracených let, ale národa, který léty komunismu šel dolů. Kriminál odhaloval povahy, člověk se musel sžít od rána do večera s mnoha lidmi, sociální podmínky byly náročné a člověk se musel přizpůsobit. To jí do života pomohlo. Rovněž vzdělání a víru považuje za hodnoty, které člověku nikdo nevezme. „Je to hrozně milé, nechci ze sebe něco dělat a ne že by se mi neštěstí vždycky vyhnulo, ale vždycky z toho neštěstí jsem to měla vždy nejslabší. Dostanu velké varování, ale zároveň je mi zmírněno. I třeba někdy v maličkostech. Je to zajímavý pocit, který jsem si také hned neuvědomila, až časem při srovnání s ostatními osudy. Například komando si člověk nemohl vybrat a já měla veliké štěstí. I když také to nebylo lehké, když jsem dostala ledvinovou koliku a později jsem o ledvinu i přišla. Tam to určitě začalo. Nemůžu lidi nutit, aby věřili, ale i ateisti když popírají Boha, tak ho asi uznávají.“