Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Musilová (* 1933)

• narozena 11. března 1933 v Bratislavě

• v letech 1938–1942 žila v Dětském domově Dagmar v Brně

• poté vyrůstala s matkou Marií Táborskou

• léto 1946 trávila na ozdravném pobytu ve Švýcarsku

• 27. července 1953 se vdala za Josefa Musila

• dcera Dana a syn Jiří se stali krasobruslaři

• roku 1980 syn Jiří Musil se svou taneční partnerkou Annou Pisánskou emigrovali do Velké Británie

• v důsledku emigrace manžel Josef Musil přišel o pracovní pozici

• roku 1991 byl Anně Musilové v restituci vydán dům v Hranicích na Moravě

• v roce 1995 Musilovi otevřeli pro veřejnost Galerii M+M v Hranicích na Moravě

Galerie pro všechny

Když vystoupíte v Hranicích-městě z vlaku a ujdete pár kroků, všimnete si velkého domu u silnice s okrovo-béžovou omítkou a nápadně velkým proskleným rohovým oknem. Vila architektonicky výrazně upomíná na meziválečné období. Pokud bude právě před Velikonocemi, uvidíte za sklem v okně různě velké figurky, malovaná vajíčka a ozdoby. Jste zváni k návštěvě originální galerie, která tvoří velkou část vily. V ní bydlí a galerii spravuje Anna Musilová.

Avantgardní Ostrava

Maminka Anny Musilové, Marie, se narodila ve Vídni v posledních letech 19. století. Její rodiče, otec Ukrajinec a matka Maďarka, byli důkazem mnohonárodnostní pestrosti rakousko-uherské metropole. Když byly Marii čtyři roky, rodiče dostali chrlení krve a během týdne oba zemřeli. Jejich tři děti byly dány k adopci, všechny do Ostravy do různých rodin. Marie měla štěstí. V roce 1901 byla adoptována bezdětnou rodinou JUDr. Antonína Táborského, významného moravského vlastence, sběratele moderního umění, mecenáše, milovníka hudby a přítele mnoha významných osobností té doby. Archiv města Ostravy uchovává jeho korespondenci například s Vladimírem Vaškem (Petrem Bezručem), zakladatelem českého skautingu J. B. Svojsíkem a herečkou Hanou Kvapilovou. Na návštěvu k Táborským přicházeli spisovatelé, umělci, intelektuálové včetně slavného Leoše Janáčka. Marie se měla možnost seznámit i s Kamilou Stösslovou, Janáčkovou múzou. Častým hostem v bytě na Johannyho třídě č. 1111 (dnes Sokolská) byl i Tomáš Garrigue Masaryk. Později, když se pan doktor přestěhoval do nově postavené vily ve Slezské Ostravě, měl v ní prezident Masaryk dokonce svůj pokoj. Hrávali spolu šachy a prezident prý jezdil do Ostravy také „probírat státní záležitosti“. JUDr. Táborský měl silné sociální cítění. „Byl to vzácný člověk. Říkalo se mu advokát chudých. Pomáhal nezištně chudým deputátníkům a horníkům,“ říká pamětnice.

Marie byla vychována jako vlastní dcera. Dostalo se jí dobrého vzdělání, poslali ji do Francie do penzionu, vystudovala obchodní školu, měla státní zkoušky z francouzštiny, němčiny a polštiny a zároveň diplom z konzervatoře. Výborně hrála na klavír. Ostrava v té době byla po hudební stránce avantgardnější než Praha, například Její pastorkyňa tu byla uvedena o deset let dříve. Však také Jaroslav Vogel, dirigent moravsko-slezské filharmonie, byl dalším z návštěvníků u Táborských. Na Marii mělo intelektuální prostředí silný vliv a bezpochyby se před ní otevírala skvělá budoucnost.

Paní na velkostatku

Márinka Táborská, ve které rodina viděla budoucí učitelku hudby a jazyků, se zamilovala. Eduard Jeziorski, syn bohumínského řezníka, vlastnil v Záhlaví u Bohumína velkostatek a Marie, ač varována před svatbou mnoha špatnými znameními, trvala na svém. Stala se z ní hospodyně na velkostatku a maminka. Dcera Eva se narodila roku 1924, brzy po svatbě, a to znamenalo definitivní konec koncertů a kulturního a společenského života ve městě, na který byla Marie zvyklá. Byla to pro ni těžká změna, kterou „musela strpět“. Ovšem nejhorší rána přišla, když geologové zjistili, že se pod velkostatkem nachází uhlí. Začalo se kopat, velkostatek zkonfiskovali, vyplatili 12 procent z ceny a rodina se musela odstěhovat do Bohumína k rodičům Edy. Marie Jeziorská se odmítla stát řeznicí a uzenářkou. V tu chvíli zakročil JUDr. Táborský a našel jí práci v ostravské elektrárně. V rodině Jeziorských docházelo k hádkám a neshodám, malá Eva s maminkou bydlely střídavě v Ostravě u Táborských a střídavě v Bohumíně. Eda si našel přítelkyni, Američanku, a po třech letech, kdy už spolu manželé nežili, se Marie v domě Táborských setkala se dvěma hosty, a jak vypráví Anna: „Jeden z nich byl najednou můj otec.“ Reakce doktora Táborského byla prudká a přísná – Marii nikdy neodpustil, že ještě nebyla rozvedená a už měla vztah s jiným mužem, a vyhnal ji z domu. Následovala bolestná peripetie, kdy Marie neměla kam jít, bez podpory rodiny se protloukala a hledala práci, většinou jako vychovatelka, až do porodu Anny v březnu 1933 v Bratislavě.

JUDr. Táborský byl v té době už velmi nemocný a dva roky nato zemřel. Ještě před smrtí věnoval své vzácné knihy Strahovské knihovně a sbírku obrazů Národní galerii. Hlavní město Praha pro jeho vdovu, Irmu Táborskou, a vnučku Evu uspořádalo projížďku Prahou v otevřeném kočáře jako výraz vděku za dar národu.

V Dětském domově Dagmar

Maminka Marie neměla ani stálé zaměstnání, ani bydlení, a proto Anička prožila první roky v Ústavu pro matky s dětmi, potom ji krátce vychovávala pěstounka a od čtyř do devíti let žila v dětském domově. Říká: „Maminka zůstala opuštěná a zbídačelá, musela sloužit i přes své vzdělání. Když některé dítě odhodilo chleba do koše, šla ho sebrat a sníst.“ K rozvodu s Edou došlo až v prosinci 1933. Starší dcera Eva byla poslána do klášterní školy a Eda se vystěhoval do USA, kde založil se svou Američankou novou rodinu. Otcem Aničky byl bohatý ředitel chemické továrny v Ostravě, ing. Richard Svaček. Sice uznal, že je jejím otcem, ale neměl zájem se s ní stýkat, osobně se poprvé setkali až po válce.

Historie vzniku Dětského domova Dagmar je známá, však má Rudolf Těsnohlídek, který se nejvíce o jeho existenci zasloužil, na budově pamětní desku. Domov byl otevřen v prosinci 1928 a Anička se do něj dostala o deset let později. Na děcák pro chudé a opuštěné děti, jak by mohl znít hanlivý stereotyp, má Anna ty nejhezčí vzpomínky: „To byl můj domov, který jsem do té doby nikdy nepoznala. Byl to velmi krásný, moderně zřízený domov. Světlý, čistý, s velkými okny.“ Funkcionalistická stavba v Brně-Žabovřeskách funguje jako dětský domov dodnes. Tenkrát byla v přízemí obrovská jídelna a pokoje – ložnice pro dvanáct dětí, pro ty starší v prvním patře. V létě mohly děti po obědě spát na polovině odkryté terasy na lehátkách. Z bezpečnostních důvodů nebyla nikde kamna, budova se vytápěla ze sklepa z kotelny. Večer si děti klekly a pomodlily se Andělíčku, můj strážníčku. Nejmilejší osobou v domově, na kterou Anna dodnes vzpomíná, byla „Dudunka“, paní Anastázie Šedivá. Až do její smrti za ní do Klobouk „její děti“ jezdily. Anna dodává: „Nepamatuji se, že by mezi námi byla nevraživost. Žili jsme všichni ve společné rodině, měli jsme se rádi. Na Vánoce jsme si vzájemně dělali hračky, dodržovala se večeře o dvanácti chodech, měli jsme ovoce, cukroví. Zdobívali jsme veliký strom. Až do Tří králů jsme každý večer zpívali koledy.“ Maminka chodila Aničku velmi často navštěvovat, stála v lese a dívala se, jak si hraje, a při besídkách děti doprovázela na klavír. Poslední rok v domově, 1941–1942, poslali Aničku na venkov na vykrmení. Naučila se tam pást husy a kozy, musela pomáhat na poli a chodila tam do školy.

Konečně s maminkou

Brno-Židenice, Neklanova 2, to byla první společná adresa, podnájem, kam se devítiletá Anna s maminkou nastěhovaly. V kuchyňce byl sporák, stůl a dvě židle, jedna postel, na které spaly obě dvě, skříň byla na chodbě. „Byla jsem šťastná jak blecha s maminkou.“ Marie byla totálně nasazená ve vojenském lazaretu, který byl zřízen ze školy v Husovicích. Pracovala tam jako uklízečka a jednou při úklidu omylem zavadila o knoflík požárního hlásiče, spustila poplach, sjeli se hasiči a Marie byla obviněna ze sabotáže. Zachránila ji znalost jazyků a zákonů. Jednoho dne se stalo, že jí voják přicvakl prst do dveří, a po tomto úrazu musela s uklízením skončit. Později bydlely naproti První brněnské strojírně, která byla hned za zdí jejich podnájmu. Anna tu zažila první nálet na Brno a dodnes vzpomíná, jak zaměstnanci strojírny skákali přes zeď, jak utíkala s nimi a schovala se pod lavičku směrem k židovskému hřbitovu. Ke konci války, když se blížila fronta, maminka pracovala v účtárně v závodě na letecké součásti Nöckelwerke (po válce Tesla). Při poplachu spolu utíkaly do krytu v zahradě, naproti továrně. „Spaly jsme oblečené, nesvlékaly jsme se. Dávaly jsme si dobrou noc, ať se ráno zase v klidu živé probudíme.“ Poblíž byl větší kryt používaný místními. Jednou do něj maminka s Annou nestihly doběhnout a ukryly se ve sklepě domu. Při náletu dostal kryt přímý zásah, čtyřiadvacet lidí toho dne zemřelo. Bydlet tak blízko strojírny a neustále se obávat dalšího náletu přimělo maminku se odstěhovat. Kolegyně jí nabídla část dvojdomku. Nálety se s koncem války stupňovaly, ale vždycky měla Anna s maminkou štěstí: jednou dokonce našly na zahradě kráter s časovanou bombou. Největší strach zažily při posledním náletu na Brno. Schovaly se do krytu ve škole v Táborské ulici. Kryt byl plný lidí, leželi vedle sebe, o hladu a bez vody. Škola dostala zásah a pamětnice fyzicky pocítila, jak se budova zahoupala. Někdo z ulice vběhl dovnitř s výkřikem: ‚Škola hoří!‘ Když vyběhli ven, uviděli přijíždět první sovětské tanky. To už byly poslední záchvěvy války. A když došly domů, uviděly, že z jejich domku a sklípku zůstaly jen sutiny. Opět stěhování, tentokrát si našly byt s kuchyní a prostorným pokojem, nábytek a pianino po Němcích splácela maminka do roku 1953, do Anniny svatby.

Budeme jíst suchý chleba, jen ať už není válka

Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945. Od rána lidi vybíhali z domu, nadšení, že válka skončila a bude mír. Anna s dojetím vzpomíná: „A pamatuji si, jak jsme se všichni objímali. Říkali jsme si: ‚Budeme jíst suchý chleba, budeme o suchém chlebu, jenom ať už není válka, ať už není...‘ Pak jsem se dozvídala, že bylo různé rabování. A hlad ještě neskončil. Vzpomínám si na to, jaké bývaly příděly: čtvrt litru mléka denně bylo pro děti, šestnáctinka pro dospělé, sádla byl malinkatý hrníček na měsíc, ovoce jsme neznali, zeleninu jsme skoro neznali, bonbony, čokoládu – tu jsem poprvé ochutnala ve Švýcarsku.“

Do druhé části domku, kde Anna s maminkou bydlely, se nastěhovali vojáci ze sovětského štábu. Podle vyprávění pamětnice se chovali slušně: „Dali nám tam hrnec boršče, chleba moskvu, takže se o nás trošku jakoby starali. Jednou ale ten náčelník řekl mamince, že ten den neručí za své vojáky, asi chtěli něco oslavovat nebo co, abysme na tu noc odešly.“ Kam jít? Vědělo se, že v Brně existuje jeskyně z písku, kde je možné přespávat. Když do tohoto tzv. Písečňáku Anna s maminkou přišly, byla v něm už spousta lidí, kteří sem utekli před frontou a měli tu i všemožné praktické zařízení bytu včetně postelí. Nikdo nevěděl, jak se situace bude vyvíjet. Obyvatelé jeskyně na noc zabarikádovali vchod, vědělo se totiž, že vojáci znásilňují ženy. V noci bylo slyšet bouchání a křik, ale nikdo se dovnitř nedostal.

Švýcarská čokoláda

Švýcarský červený kříž nabídl dětem z válkou postižených zemí několikaměsíční pobyt. Třináctiletá Anička byla mezi pěti sty vybranými dětmi. Jelo se dvanáct dní vlakem. Z Brna koncem března 1946 a cestou vlak nabíral děti z celého Československa. Návrat byl koncem srpna. Anna říká: „Byly to dlouhé prázdniny. Jednou vlak zastavil naproti dobytčáku, měl otevřené dveře a tam byli Němci odsouvaní, jeden vedle druhého, seděli na zemi. Bylo nám jich líto.“

Na hranicích Německa a Švýcarska jedla pamětnice svoji první čokoládu. Každé dítě mělo na krku číslo, to Annino bylo 360. Na nádraží v Curychu si ji vyzvedla rodina, u které měla zůstat, rodina Hackmannových, s níž se natolik spřátelila, že s ní udržovala kontakt až do smrti Annels, jedné z dcer. Městečko Thalwil na břehu Curyšského jezera s parníky, hudbou a koupáním působilo nádherným dojmem. „Já jsem byla jako v Jiříkově vidění,“ říká pamětnice.

Nadšení po válce

Anna vzpomíná na poválečnou atmosféru: „Musím říct, že nadšení bylo v celé republice. Já bych chtěla podotknout, že je vlastně škoda, že to nadšení nevydrželo dýl, protože tenkrát nám nevadilo, že my děcka jsme chodily až do soboty do školy, pracovalo se až do soboty a v neděli se chodilo na brigády.“ Brno bylo jako průmyslové město silně rozbombardované a bylo třeba dát domy, ulice, továrny i městskou dopravu co nejdříve do původního stavu. Maminka dostala místo cizojazyčné korespondentky v První brněnské strojírně a nabídku, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Přijala, stejně jako Anna, která vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM). „Tenkrát lidé prostě všechno brali, jako že to je správné, protože se budovalo. Tak jsme budovali tu republiku. Všechno, co bylo řečeno, všechno jsme považovali za správné,“ dodává. Na Zelném trhu se často konaly manifestace, přijel i prezident Edvard Beneš s Hanou Benešovou a Anna s maminkou je šly nadšeně vítat.

Účastnily se také tzv. Gottwaldových slavností v Brně-Líšni. Dnes se to místo opět jmenuje Mariánské údolí. Po tehdejší slávě není ani památky, čestné tribuny vybudované z betonu a zasazené do stráně jsou zdevastované a stromy a keře rostou divoce, kde se jim zamane. V poválečných letech bylo Gottwaldovo údolí místem masových akcí lidí. Desetitisíce se jich scházely jednou ročně a účastnily se Slavností míru a československo-sovětského přátelství. Kolotoče a jiné atrakce, národopisné soubory, populární zpěváci a muzikanti. „Celé stráně plné lidí, kam jsme taky rádi chodívali, protože tam býval úžasný celodenní program. Samozřejmě tam potom přijel i Klement Gottwald...“ vzpomíná Anna.

Všechny síly do výroby

Válečná léta a nepříznivá ekonomická situace rodiny po válce způsobily, že pamětnice po absolvování čtyř tříd obecné školy, čtyř tříd měšťanky a jednoročního učebního kurzu, tzv. JUK, nastoupila do Ústavu moderních řečí. Chtěla studovat angličtinu, ale po roce ji maminka z finančních důvodů musela odhlásit. V prosinci roku 1948 jako šestnáctiletá nastoupila do svého prvního zaměstnání jako kontrolorka na hlavní kontrole v První brněnské.

Když Klement Gottwald vyhlásil požadavek strany „Všechny síly do výroby“, Anna šla dobrovolně a s nadšením. Tři měsíce jí stačily na zaučení. Ve výrobně v papírnách zůstala až do úrazu, potom se narodily děti, Dana a Jiří. Když se po mateřské dovolené vrátila, vstoupila v roce 1961 do KSČ. To už pracovala jako civilní zaměstnanec na vojenském letišti Slatina na telefonní ústředně, potom jako skladnice a účtovatelka. Byla členkou Svazu československo-sovětského přátelství a Brigády socialistické práce, což bylo tehdy běžné. Posledních dvanáct let byla vedoucí závodního klubu ve známé, dnes již neexistující brněnské textilce Vlněna. Práce s lidmi, organizování výstav, vedení tanečního souboru, besed a kulturních vystoupení daly Anně dobrou průpravu k tomu, co dělá ve své Galerii M+M dnes.

Svatba měsíc po měnové reformě

S vojínem základní služby Josefem Musilem se seznámila na maškarním plese v Armádním domě. První brněnská měla s letištěm Slatiny družbu. Anna byla na plese s maminkou a říká o ní: „Byla to moje velká kamarádka, všude jsem ji s sebou tahala, důvěřovaly jsme si.“ Zorganizovat svatbu nebyla pro pamětnici snadná záležitost. Josef byl na vojenské škole v Hradci Králové a v Žatci a nemohl nijak pomoci, úřady měly potíže s jejím jménem v rodném listě, s termínem svatby, nakonec Anna s Josefem nestačili uvědomit rodinu, aby si včas vzala volno z práce, a proto na svatební fotografii vidíme pouze ženicha s nevěstou a jejich maminky jako svědky. Navíc, měsíc před svatbou, byla vyhlášena měnová reforma 1:50. Kytici si nechali udělat na hřbitově, jinde nic ke koupi nebylo. V červenci 1953 šli z Nové radnice ke sv. Jakubovi, aby se pomodlili. „Pršelo, jeli jsme šalinou tam i zpět a stáli jsme na plošině,“ vzpomíná Anna.

Ing. Richard Svaček, otec

Po návratu ze Švýcarska se mamince ozvala sociální péče o mládež: otec pamětnice požádal o setkání s dcerou. Sešli se na nádraží. „Byl to pro mě cizí, starý člověk,“ říká Anna. Pozval ji do Grandhotelu a ona nevěděla, co si počít s tolika talířky a příbory. „Byla jsem holka z chudé rodiny.“ Pozvala ho na oplátku domů, do bytu o jednom pokoji. On, majitel tří vilek v Hranicích na Moravě, prohlásil, že by „vyměnil tu svoji velkou vilu za jejich útulný byteček“. Najednou měl o dceru zájem, posílal jí bedýnky s ovocem a dopisy podepisoval slovy „drahý tatíček“. Oznámil pamětnici, že nechal jednu ze svých hranických vil přepsat na ni. Posléze byla vila vyvlastněna státem a staly se z ní jesle. Ing. Svaček zemřel v roce 1961, to už byl ženatý se svojí hospodyní.

„O padesátých letech jsem se dozvěděla až potom,“ říká Anna. V roce 1954 se jí narodila dcera a hlavní starostí mladé rodiny bylo, kde a jak bydlet. Zatím se Musilovi nastěhovali k mamince pamětnice: v kuchyni bydlela maminka a Dana, spala v koši u kamen, Anna a Josef měli jediný pokoj pro sebe. Sestra Eva, o devět let starší, se vdala do západního Německa a s českou částí rodiny zůstala až do své smrti v roce 2009 v kontaktu. Maminka Marie zemřela v roce 1975 v Brně.

Krasobruslení

Obě děti Musilových se od raného dětství věnovaly krasobruslení. Začala Dana v roce 1962 a Jiří se brzy přidal. Bylo mu pět let a měl zřejmý talent. Brzy bruslil sólo v kategorii mužů za TJ Stadion Brno a po několika letech byl jeho trenérem krasobruslař Karol Divín. Ve třinácti letech začal bruslit v páru s Annou Pisánskou v kategorii tanců na ledě a při tom zůstal. „Po sourozencích Skotnických byli třetí, vyhrávali všechno možné,“ říká pamětnice. Největší konkurencí pro ně byl pár Řeháková – Drastich. Matka Liliany Řehákové, bývalá krasobruslařská mistryně republiky a nyní „ve federálu, rozhodovala, kdo pojede“, vzpomíná Anna a dodává několik příkladů, kdy se v tvrdém konkurenčním boji střetly taneční páry Řeháková – Drastich a Pisánská – Musil. Nešlo pouze o to, kdo je lepší sportovně, kdo je umělecky zajímavější (co se týče hodnocení, u krasobruslení vždy z velké části záleželo na subjektivním dojmu), ale o otázku politickou: kdo bude mít možnost vycestovat do zahraničí.

V Sovětském svazu závodili častěji než kdokoli jiný. Pro soutěže na Západě se však vždy našly důvody, proč Pisánská s Musilem nepojedou, včetně zimních olympijských her (ZOH) v Lake Placid v roce 1980. Byla jim pouze povolena účast na předolympijských závodech. Nakonec přišla jejich poslední šance se ještě ukázat – pozvání do Londýna. Z československé strany dostali telegram s instrukcemi, kdy mají být v Praze na letišti. Když dorazili na místo, paní Řeháková, vedoucí a i po konci kariéry své dcery nadále činná a kádrově zodpovědná, byla nadmíru překvapená, co tam dělají tak brzy. Sama však byla připravena k odletu. Shodou náhod Pisánská s Musilem dorazili na letiště o čtyři hodiny dříve, než jim bylo sděleno v telegramu. Situaci vnímali jako jasný podraz, jako poslední kapku, a rozhodli se pro emigraci.    

Následoval soud a odsouzení za nedovolené opuštění republiky, kam se musely maminky obou dětí dostavit, ale jinak režim rodiče výrazněji nepronásledoval. Kupodivu oba mohli nadále zůstat členy KSČ. Už za normalizace musel Josef Musil jako major odejít z armády i z místa na letišti. Začal pracovat v Adamovských strojírnách (kde se naučil pracovat s motorovou pilou a tuto zkušenost později bohatě využil), ale po synově emigraci musel i toto místo opustit. Až do důchodu pracoval manuálně u Silnic a lesů.

Jiří a Anna byli ve Velké Británii vřele přijati, našli si práci související s bruslením a dvakrát se zúčastnili mistrovství světa profesionálů. V roce 1982 získali titul mistrů světa profesionálů jako reprezentanti Velké Británie a dokázali, jaké sportovce v nich československý stát ztratil. Ve stejném roce se vzali. Nikoho z rodiny československé úřady na svatbu nepustily, s výjimkou Anniny sestry. Cestu jí však o den odložily, aby jí alespoň znemožnily zúčastnit se svatebního obřadu.

Restituce vily

V roce 1991 byly vyhlášeny restituce. Tehdy Josef Musil nahlédl do pozemkové knihy a zjistil, že ing. Svaček skutečně odkázal jeho ženě vilu v Hranicích. Byly v ní umístěné jesle, a proto Anna váhala, jestli má o ni žádat. „Bylo mi to trapné,“ říká. Děti ji však přemluvily a navíc město prohlásilo, že jesle se budou stejně pro nižší počet dětí rušit. Celospolečenské změny po listopadu 1989 se projevily. Pamětnice byla stále zaměstnaná v závodním klubu Vlněny, ale i ten se rušil, takže nebyl problém všechnu agendu předat a přestěhovat se z Brna do Hranic. Do důchodu odešla v roce 1993. Nastalo velké dilema – co s domem? Syn Jiří navrhl zařídit v něm česko-anglický kulturně vzdělávací klub. Na počátku devadesátých let se všichni chtěli naučit anglicky, cestovat, rychle zbohatnout a dohnat Západ. Starosta Hranic však po počátečním souhlasu usoudil, že zřízení klubu by bylo pro město příliš velké sousto. V roce 1993 Jiří uspořádal letní prázdninový kurz angličtiny pro děti z Hranic a okolí. Pozval své anglické přátele, rodilé mluvčí, aby vyučovali, a k výuce přidal sporty a vaření. Vše v neformálním duchu a v angličtině. Bylo to zřejmě náročné na organizaci, protože pokračování se nekonalo. Pro Hranice to byl zajímavý počin a snad některé z účastníků nasměroval k dalšímu studiu. Rodina se po zvažování dalších možností nakonec rozhodla, že otevře galerii. Josef Musil, v té době už zručný dřevořezbář, umístil na zahradě své výtvory, přidal se k němu místní řezbář a malíř Zdeněk Smejkal a na Bílou sobotu roku 1995 byla Galerie M+M otevřena.

Dvacet pět let Galerie

Vyjmenovat bohatou činnost, kterou za své existence Galerie M+M uspořádala, není  možné. Naštěstí má Anna Musilová všechno pečlivě zaznamenáno v kronikách, jednu na každý rok. Fotografie, záznamy, výstřižky z novin, poznámky, komentáře. Za pětadvacet let odvedli manželé Musilovi velký kus práce. Od roku 2015, po manželově smrti, vede Galerii neúnavná Anna. Nejoblíbenější jsou tradiční výstavy vánoční (především betlémy) a velikonoční, účast je každoročně vysoká. Od května do června se tu konají výstavy dětských prací, prací ze Základní umělecké školy ZUŠ, vystavují celé skupiny i jednotlivci, přes čtyřicet individuálních výtvarníků-amatérů. Kromě toho pamětnice organizuje výstavy keramiky a fotografií. Pořádá také koncerty, přednášky a společenské akce a k některým z nich využívá zahradu za Galerií. V létě zve děti na pravidelné Letní slavnosti s velkým programem. Galerie M+M se účastní i Muzejní noci. Letošní velikonoční výstavu má stále nainstalovanou, ačkoli je téměř květen. Dne 13. března 2020 byl v důsledku koronavirové pandemie nařízen nouzový stav, galerie musí být zavřená, ale Anna věří, že se lidé přijdou podívat, až se situace uvolní. V létě pak doufá, že bude možné uspořádat tzv. Salony výtvarníků, což jsou tři přibližně dvoutýdenní výstavy malířů, fotografů a dalších umělců.  

Do dnešních dnů v dubnu 2020 dosáhl počet akcí v Galerii více než tři sta a Anna Musilová má v úmyslu pokračovat. Poskytuje tak hranickým občanům-amatérům cennou možnost tvořit a vystavovat.