Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Musil (* 1942  †︎ 2023)

• narozen 12. března 1942 v Karlově, části Jižního Předměstí Plzně

• pamatuje spojenecký nálet na Škodovku 25. dubna 1945, který zasáhl i Karlov

• roku 1964 absolvoval Vysokou školu elektrotechnickou a strojní

• v té době vstoupil do komunistické strany

• při studiích byl předsedou fakultního výboru Československého svazu mládeže

• pracoval v Západočeských keramických závodech v Horní Bříze

• do roku 1972 vedoucím výroby závodů ve Třemošné, kde se v srpnu 1968 setkal s místním velitelem okupačních vojsk

• v letech 1972-1975 byl poslancem Národního výboru města Plzně a Obvodního národního výboru Plzeň-Bory

• poté pracoval jako dispečer výroby v Horní Bříze

• v roce 1975 odletěl na pracovní cestu na Kubu

• po návratu pracoval jako poradce ředitele pro výrobu v Keramických závodech v Horní Bříze

• v letech 1986-1988 byl ředitelem Ústředního zásobování ve Škodovce

• poté jako diplomat zastupoval Polskou republiku v rámci zahraničního obchodu

• po sametové revoluci začal pracovat jako OSVČ

• zemřel 6. srpna roku 2023

Život Zdeňka Musila hraje kubánskými rytmy. Ačkoliv zná dramatickou historii Kuby, nedá na ni dopustit. Stejně jako na své rodiče, kteří jej vychovávali v duchu doby. Z malého chlapce z dělnické čtvrti Karlov vyrostl v uznávaného odborníka, tlumočníka, diplomata. Jak dnes říká, nelituje ničeho kromě vstupu do komunistické strany, který mu byl doporučen.

Zdeněk Musil přišel na svět 12. března 1942 v Karlově, části Jižního Předměstí Plzně. Jeho prarodiče z maminčiny strany Ferdinand a Aloisie bydleli v plzeňské čtvrti Skvrňany. Zatímco babička věnovala svůj čas péči o domácnost, její manžel pracoval jako úředník. Pokud jde o Zdeňkova tatínka Františka, ten se narodil v moravských Lažánkách, a to v roce 1901. O devět let později přišla na svět jeho budoucí žena Ctislava, rodným jménem Kraemerová. „Tatínka o řádku let přežila. Zemřel už v roce 1954, takže velmi mladý. Čtyři roky byl těžce nemocen, ležel nám doma na posteli a my mu s bratrem hrávali na housle… Byly to hodně těžké časy. Maminka byla živa do roku 1997. Po pěti letech od smrti tatínka začala žít s panem Josefem Bajerem,“ vypráví Zdeněk Musil. Ten měl další dva bratry. Prvním byl Vlastimil a pak Pavel, který však v pouhém roce života zemřel. Na tatínkovy rodiče má Zdeněk Musil jen matné vzpomínky. „Byl jsem u nich na Moravě jako malý chlapec jen asi dvakrát nebo třikrát. Vzpomínám si, že jsme se strýcem chodili do lesa na dříví.“

Dětství v Karlově a nálet na Škodovy závody

Místem, kde se Zdeněk narodil a kde vyrůstal, byl Karlov, dnes již zaniklá dělnická kolonie. Až do roku 1964 žil v ulici Desátá. Ulice v Karlově se jmenovaly podle činností či kovů, které měly vazbu na Škodovy závody, jako např. Slévárenská či Hutní. Místní si je však přejmenovali podobně jako v New Yorku podle pořadí. Samotná dělnická kolonie vznikla roku 1910, rok poté, co se stal generálním ředitelem Škodových závodů Karel Škoda, podle jehož křestního jména získala své pojmenování. Vyrostla poblíž tohoto strojírenského podniku a později byla propojena s bytovou zástavbou. Karlov byl před druhou světovou válkou význačným dělnickým sídlištěm. Nechyběla tu škola, lidový dům s kinem, sokolovna či lázně.

„Když mi byly čtyři roky, zažil jsem tam poslední nálet na Škodovku. Vyběhli jsme ven a viděli jsme padat bomby na Škodovku,“ vzpomíná Zdeněk Musil na osudné datum 25. dubna roku 1945. Cílem osádek bombardérů americké 8. letecké armády v závěru druhé světové války se tehdy staly Škodovy závody a vojenské letiště na Borech. Díky včasnému varování britské rozhlasové stanice BBC měli dělníci čas schovat se do krytů, přesto však každý svůj život nezachránil. Navzdory rozsáhlým hmotným škodám přišlo v továrně o život pouze šest osob. Bomby však nejvíce zasáhly právě přilehlou dělnickou kolonii Karlov, kde zničily několik domů, vážně poškodily školu a zasáhly dva protiletecké kryty. Výsledkem bylo přes šest desítek obětí. Zbloudilé pumy zasáhly také Skvrňany nebo část Roudné. Karlov přitom dostal zásah již v roce 1943 a 1944.

I přes dramatické události ke konci války vzpomíná Zdeněk Musil na Karlov velice rád. Měl tu obrovské množství kamarádů. „Ať už to byl Karel Kučerů, Václav Růžek, bratři Rejškové, Jirka Zíka či Láďa Fiala,“ vypočítává. „Běhali jsme na letiště, kde podél celé hradby byly ještě vraky z doby války – staré kanóny, stará letadla. Do sokolovny jsme v létě chodili hrát kuželky a v zimě nám sloužila jako zimní stadion,“ vzpomíná na léta dětství Zdeněk Musil. „Také jsme chodili na takzvané betony za parkem, což byly základy po nějakých ubytovnách. Tam jsme si hráli na indiány a na vojáky. A do Lidového domu jsme se chodili dívat na filmy, které se tam promítaly. Třeba ty s Charlie Chaplinem.“  Ve volném čase se věnoval také hokeji – jako brankář chytal za Škodovku.

V ulici Na Pomezí byl v roce 2018 z podnětu Klubu vojenské historie 276. peruť odhalen pomník sedmi letcům[1] RAF, rodákům z Karlova, kteří zahynuli za druhé světové války. S Klubem každoročně pořádanou vzpomínkovou akcí vypomáhá i Zdeňkův kamarád Bohuslav Kural, rovněž rodilý Karlovák. Každoročně rovněž organizuje setkání všech Karlováků v restauraci Éčko v Guldenerově ulici. Toho se pravidelně účastnil i Zdeněk Musil, dokud mu to zdraví dovolilo. Na osvobození americkou armádou si Zdeněk nepamatuje, přece jen byl ještě hodně malý chlapec. „Vím ale, že jsme od Američanů dostávali žvýkačky a konzervy UNRRA,“ říká. „Dnes už z Karlova zbyla prakticky jen sokolovna a hospoda,“ dodává Zdeněk Musil. Zboření jeho rodné čtvrti bylo i kvůli rozšíření Škodovky dokončeno v roce 1987.

Výchova v duchu doby

Zdeňkův otec byl zarytý příznivec komunistické strany, do které ve Škodovce vstoupil v roce 1924. Byl lektorem ruského jazyka, pracoval jako modelář-vzorkař. Maminka byla zaměstnána v hutích jako provozní účetní. Zdeněk Musil na své rodiče nedá dopustit. „Mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky a myslím, že nás s bratrem dobře vychovali. Nemám se za co stydět,“ říká. „Doma jsme se víceméně o politice nebavili. Byl jsem vychováván v duchu té doby, bydlel jsem v dělnické čtvrti, takže je těžké se k tomu nějak vyjádřit. Myslím si ale, že mě o nějakém politickém směřování nepřesvědčovali, protože to nebylo zapotřebí. Nejsem si vědom toho, že by na mě působili nějak politicky, to v žádném případě.“ Co se týče otázky křesťanské víry, v rodině byla věřící maminka. Ta Zdeňka přihlásila do Československé církve husitské. „Nechali jsme si tam jako kluci dát razítko a namísto cvičení jsme chodili do kina,“ vypráví s úsměvem Zdeněk Musil, který, jak říká, je ateista tělem i duší. Samotný nástup komunistického režimu prý v rodině příliš nevnímali. „Měli jsme v té době starosti s tatínkem, kterého srazilo auto a našli mu nádor v boku,“ vysvětluje.

Léta studií – rýsování i kování na bucharu

Zdeňkův bratr Vlastimil vystudoval medicínu a stal se chirurgem. Po pětileté stáži v Alžíru a Guinei se vrátil domů a byl jmenován primářem ve Fakultní nemocnici v Plzni. Jeho spolupracovníkem na neurochirurgii byl profesor Zdeněk Mraček, pozdější primátor města Plzně. „Bratr tady také spoluzakládal Rychlou záchrannou službu, ale bohužel v roce 1973 zemřel na infarkt. Takže mu bylo pouhých čtyřicet tři let…“ Pokud jde o Zdeňkova studia, ten první čtyři roky navštěvoval školu ve Skvrňanech. „Na Karlově byla škola zbouraná[2],“ vysvětluje. Poté až do osmé třídy dojížděl autobusem do školy na Husově náměstí. „Tam jsem udělal takzvanou malou maturitu a pak jsem nastoupil na jedenáctiletou střední všeobecnou školu do ulice Pionýrů, kde jsem maturoval,“ vypráví Zdeněk Musil, který v roce 1959 nastoupil na Vysokou školu elektrotechnickou a strojní. Tam díky tehdejšímu systému první rok museli jako učni docházet do Škodovky na praxi. „Byl jsem korba. Dnes už se tomu směji, ale jak říkám, strana a vláda rozhodla, že budu kovářem, a tím jsem se opravdu vyučil.“ Každý druhý týden se ve škole docházelo na přednášky a na cvičení. „Bylo náročné rýsovat, když se nám třásly ruce po tom, co jsme předchozí týden kovali na bucharu,“ dodává.  Se vším se ale zdárně popasoval a od druhého roku dělal strojírenskou technologii, konkrétně tváření za tepla. Vysokoškolská studia úspěšně zakončil v roce 1964.

Do komunistické strany na doporučení

Zdeněk v průběhu studií pracoval jako pomocná vědecká síla na katedře metalurgie, dělal konzultanta v rokycanských kovohutích a byl také předsedou fakultního výboru Československého svazu mládeže. V té době mu bylo doporučeno, aby vstoupil do komunistické strany, což také učinil. Dnes svého rozhodnutí lituje. „Při sametové revoluci jsem samozřejmě vrátil stranickou knížku a od té doby nejsem členem žádné politické strany,“ říká Zdeněk, kterého v politickém směřování přece jen ovlivnil i jeho tatínek. Za svůj život stihl i krátkou politickou kariéru, když byl v letech 1972-1975 veřejně činným jakožto poslanec Národního výboru města Plzně a Obvodního národního výboru Plzeň-Bory jako člen komise místního hospodářství.

Inženýr s platem uklízečky

Když byl Zdeněk ještě malý chlapec, říkal si, že jednou bude inženýrem. A tak se také stalo. Jelikož byl po absolvování vysoké školy už ženatý a čekali s manželkou rodinu, šel na umístěnku do Západočeských keramických závodů v Horní Bříze, kde první dva roky pracoval jako projektant-konstruktér a ve volném čase chodil na brigády do šamotky vyvážet suracit. „Potřeboval jsem si přivydělat, protože tehdejší plat inženýra byl tisíc sto dvacet korun, uklízečka měla devět set nebo jedenáct set padesát. Já jsem plakal nad výdělkem, ale bohužel takový byl systém,“ říká Zdeněk Musil. S manželkou Alenou Kotěšovcovou se seznámil v Mariánských Lázních na školení vychovatelů pionýrských táborů. Vzali se v roce 1964 a později se jim narodily dvě dcery. Zdeněk dostal podnikový byt, který se však nacházel v plzeňské čtvrti Doubravka. Asi po třech letech díky tomu, že bývalý náměstek odletěl pracovat do zahraničí, nastoupil Zdeňkův nadřízený na jeho místo a on sám byl jmenován vedoucím výroby čtyř tehdejších závodů ve Třemošné. Získal také podnikový byt v Plzni na Borech. Na  pozici vedoucího výroby setrval až do roku 1972, kdy se vrátil do Horní Břízy. Tam pracoval jako dispečer výroby. „Okupační vojska měla v šedesátém osmém v lesích nad Třemošnou posádku. Jejich velitel přišel k nám do kanceláře a chtěl navázat družbu. To jsem odmítal. Řekl jsem mu: ‚Tak víš co? Půjdeme do místnosti závodního výboru a vyhlásíme, že kdo chce mluvit s velitelem okupačních vojsk, ať přijďe.‘ Půl hodiny jsme tam na sebe s odpuštěním čuměli jak telata na nová vrata. Nikdo za ním nepřišel a já z toho měl vnitřní radost.“

Jako absolvent vysoké školy nastoupil na jednoroční základní vojenskou službu v šestadvaceti letech, a to v Plzni na letiště, odkud byl po třech dnech převelen do Kolína. A po dalších třech dnech se díky rodině v Plzni vrátil zpět na Bory jako desátník absolvent. Po dvou či třech měsících získal hodnost četaře, pak podporučíka. „Takže jsem byl honosně nazýván důstojníkem Československé lidové armády.“

Soukromé hodiny španělštiny a pracovní cesty na Kubu

Zdeněk Musil roku 1975 odletěl na dva a půl měsíce pracovně na Kubu zpracovat plán rozvoje výroby keramiky na Kubě. V roce 1978 odletěl s rodinou na dvouletý pobyt, který mu byl Polytechnou Praha prodloužen do roku 1982. Pracoval tam při Ministerstvu stavebnictví ČSR na ředitelství keramiky jako starší poradce na výrobu keramiky pro celou Kubu a její ostrůvky. Díky soukromým hodinám ovládal španělštinu. „Takže jsem tam svým spolupracovníkům mohl dělat tlumočníka.“ Zdeněk Musil si Kubu zamiloval a vrátil se na ni v roce 2002, kdy zastupoval jednu firmu na strojírenském veletrhu v Havaně. „Nepoznával jsem to tam. Tolik se tam toho za těch dvacet let změnilo... Měl jsem štěstí, že jsem dostal velmi krásný byt v zátoce u moře v luxusní rezidenční čtvrti Miramar,“ říká Zdeněk Musil, který díky tomu, že dělal stavební keramiku, celou Kubu procestoval.

Po návratu pracovat opět v Západočeských keramických závodech, kde ho tehdejší ředitel jmenoval svým poradcem pro výrobu v závodech v Horní Bříze. Roku 1986 mu kamarád nabídl funkci ředitele Ústředního zásobování ve Škodovce, kam posléze nastoupil. Pracoval tam do roku 1988, kdy byl ze zdravotních důvodů odvolán. „Měl jsem chodit do takzvaného VUMLu, Večerní univerzity marxismu-leninismu, což jsem odmítal. Sestra mé manželky, oční lékařka, se navíc provdala do Anglie, což byl pro mě také vroubek. Vím, že jsem byl odposloucháván,“ říká Zdeněk Musil. „A také vím, že když jsem byl ředitelem ve Škodovce, měl jsem údajně podepsat, že když se s někým setkám nebo když mi něco přijde z ciziny, tak že to nahlásím na zvláštní odbor, což jsem odmítl a nic jsem nepodepsal. Myslím, že jsem i v archivu vedený jako nepohodlná[3] osoba.“ Zdeněk pak díky svým vztahům v zahraničí nastoupil do diplomatických služeb a zastupoval Polskou republiku prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Polservis pro východní a západní Evropu.

V Havaně studovaly i Zdeňkovy dcery Petra a Radka. „Byla tam škola pro první až pátou třídu. Dcery v Havaně chodily do ruské školy a odpoledne musely do španělské školy. V červnu se vracely do Plzně, aby složily rozdílové zkoušky. Na Kubě jim žena ušila mundúry z prostěradel a musely pochodovat na ta různá výročí.“ Manželka Alena pracovala v Havaně při velvyslanectví Československé republiky jako učitelka.

Život s klapkami na očích

„Myslím si, že jsem nikomu nic špatného neudělal. A že se každému můžu podívat zpříma do očí,“ říká Zdeněk Musil. „Zaplaťpánbůh, že se ta sametová revoluce stala.“ Po ní se Zdeněk Musil osamostatnil a začal pracovat jako OSVČ. „Obchodoval jsem se Španěly a tlumočil.“ Jak ale sám říká, politika ho nezajímala a nezajímá. „Žili jsme tady s klapkami na očích, takový byl systém, nerad na to vzpomínám. Když jsem se ale v roce 1989 dostal do Německa, ty klapky spadly a já nevěřil svým očím.“

Chalupa na Klatovsku a paraíso ve Španělsku

Zdeněk Musil je v rodině známý jako „děda-opravář“, jelikož si dokáže opravit snad všechno. Láska k technice mu tak vydržela až do moderních časů. V domku v Kvaseticích u Plánice na Klatovsku, který zdědila jeho manželka, má svou kompletně vybavenou dílnu, v níž se svému koníčku věnuje. Baví ho také vaření, díky své cestovatelské zkušenosti miluje dary moře. Na chalupě se spolu se ženou stará o zahradu, po zbytek roku zůstávají v Plzni. Když je čas, rád sleduje kubánskou televizi. Po dobu patnácti let se s manželkou už jako důchodci pravidelně vraceli rekreovat do Španělska na ostrov Formentera blízko Ibizy. „Tam jsem měl svůj apartmán. Z obou stran ostrova byly pláže. Půjčoval jsem si auto a měl jsem svého rybáře a mnoho španělských přátel... Říkal jsem tomu ‚paraíso‘,“ uzavírá své vyprávění se vzpomínkou na své milované končiny Zdeněk Musil.

 

[1] „Původním záměrem iniciátorů, Klubu vojenské historie 276. peruť, bylo umístit pamětní desku letci Miloslavu Petrovi na jeho rodný dům. Zjistili však, že na Karlově již žádné domy nestojí. Dalším pátráním se podařilo připomenout osudy dalších letců pocházejících z Karlova. Pomník byl odhalen 6. května 2018 a připomíná letce Oldřicha Hořejšího, Stanislava Peroutku, Miloslava Petra, Karla Poštu, Jiřího Schwarze, Viléma Soukupa a Jindřicha Zářeckého.“ (http://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/dilo/2575/)

[2] Jednalo se o Habrmanovu školu, jejíž demolice proběhla roku 1949.  Měšťanka nesla název Habrmanova měšťanská škola v Plzni Karlově podle Gustava Habrmana, prvorepublikového ministra školství a národní osvěty (1918-1921) a ministra sociální péče (1921-1925). V říjnu 1944 však došlo k poškození budovy spojeneckým  náletem a škola se opět stěhovala do Skvrňan.. Nálet 25. 4. 1945 zanechal karlovskou školu i s veškerým vybavením zcela zničenou. (https://www.academia.edu/5797676/V_Plzni_na_Karlov%C4%9B_In_Pilsen_s_Karlov_)

[3] Zdeněk Musil je v Archivu bezpečnostních složek veden jako prověřovaná osoba. (viz Dodatečné dokumenty)