Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Vlastislav Musil (* 1951)

Mariánské Lázně pro mě byly jako zjevení

  • narozen 4. května 1951 v Brně

  • otec pracoval v brněnské zbrojovce, matka byla zdravotní sestra

  • v letech 1966–1969 vystudoval gymnázium v Brně

  • v lednu 1969 se účastnil pěšího pochodu z Brna do Prahy na pohřeb Jana Palacha

  • vyučil se číšníkem v brněnském hotelu Slavia

  • studoval na hotelové škole v Mariánských Lázních

  • od roku 1975 pracoval jako vrchní číšník v hotelu Krakonoš v Mariánských Lázních

  • od roku 1982 byl vrchním číšníkem a poté vedoucím střediska obsluhy v hotelu Atlantic

  • vyučoval na hotelové škole v Mariánských Lázních

  • v letech 1989–1994 byl členem Demokratické iniciativy, posléze Liberálně demokratické strany

  • v roce 1990 zvolen do městského zastupitelstva, předsedou komise pro lázeňství a cestovní ruch

  • podílel se na mnoha regionálních aktivitách podporujících lázeňství

  • v letech 1992–2015 byl zástupcem ředitele a poté ředitelem hotelu Excelsior

Vyprávění Vlastislava Musila o práci personálu elegantních hotelů, restaurací a lázeňských domů v Brně a Mariánských Lázních vzbuzuje dojem vzpomínek na dobu první republiky. Ve skutečnosti však během své profesní dráhy potkával už jen mizející odkaz předválečné tradice. Na dráhu číšníka totiž nastoupil v roce 1969. 

Vlastislav Musil se narodil 4. května 1951 v Brně. Jeho otec František Musil pocházel z rodiny drobného obchodníka, který kromě koloniálu provozoval i malé pekařství. Za druhé světové války pracoval v brněnské Zbrojovce, rodinný podnik po válce převzalo družstvo Včela. 

Matka pocházela se Sedlece, vesnice na česko-rakouských hranicích nedaleko Mikulova. Její otec, Vlastislavův dědeček, se z první světové války vrátil jako legionář a za první republiky pracoval jako přednosta finanční stráže. Matčin nejstarší bratr Oldřich, který byl vojákem z povolání, v roce 1948 emigroval a vstoupil do francouzské cizinecké legie. Po jeho útěku za hranice byl dědeček vyslýchán mikulovskou Státní bezpečností. Když se po výslechu vracel pěšky po klidné venkovské cestě domů do Sedlece, za dosud neobjasněných okolností zahynul. „Ůdajnou příčinou smrti byla dopravní nehoda, ale na té silnici jezdilo sotva jedno auto za hodinu,“ říká Vlastislav Musil. „Rodina žádala o pitevní zprávu a další informace, ale státní orgány mlčely.“ 

Ovdovělé babičce úřady zkonfiskovaly polovinu domu kvůli synovu nedovolenému odchodu z republiky. Do zkonfiskované části domu se nastěhovala rodina místního policisty. Babička měla možnost si tuto polovinu koupit nazpět, ale rezignovala a nakonec dům opustila. 

Staří a noví obyvatelé Žabovřesk

Otec František Musil vyprávěl o tom, že dělníci brněnské Zbrojovky se za druhé světové války těšili řadě privilegií, protože vyráběli pro německý válečný průmysl. Nejenže měli vysoké platy, dostávali také větší příděly potravinových lístků a měli možnost výhodné závodní rekreace v Luhačovicích. „Na konci války si mnozí z nich chtěli vylepšit kádrový profil, aby se mohli podívat soudruhům do očí,“ říká Vlastislav Musil a připomíná okolnosti násilného vyhnání brněnských Němců na konci května 1945: „Takže velice iniciativně vyháněli z Brna především staré lidi, ženy a děti, které s okupací neměly nic společného.“ 

Nástup komunistů k moci roku 1948 František Musil nijak nevítal. „Soudruhům ani hodinu práce navíc. Žádné závazky, žádné brigády,“ říkával a zlobil se, že jeho synům se coby malým chlapcům líbily prvomájové průvody s alegorickými vozy. 

Vlastislavova matka celý život pracovala ve zdravotnictví. Začínala jako pomocná síla a sanitární pracovnice, ale vystudovala na zdravotní sestru a nakonec se vypracovala až na vrchní sestru. Do roku 1969 pacovala v brněnské fakultní nemocnici svaté Anny, poté začala pracovat v Ústavu pro další vzdělání středních zdravotnických kádrů, kde vedla katedru zdravotních sester. Učila až do svých osmdesáti let a později ještě pomáhala jako dobrovolná spolupracovnice Červeného kříže. 

Vlastislav Musil vyrůstal s dvěma sourozenci, starším bratrem Františkem a mladší sestrou Květou. Rodina bydlela ve vilové čtvrti Žabovřesky v domě otcovy sestřenice, která se tím v době, kdy úřady přísně postihovaly „nadměrné metry“, chtěla vyhnout direktivnímu dosazení cizích nájemníků. V noblesním prostředí Žabovřesk žila předválečná vyšší třída, ale pronikali mezi ně i lidé, kteří udělali kariéru v novém režimu a zabírali si vily po Němcích. 

Později se Musilovi přestěhovali do nově zbudovaného bytového domu ve čtvrti Staré Brno. Vlastislav přestoupil do nové školy s velmi pestrou skladbou spolužáků: Romové, Němci, děti z dětských domovů. Ve škole bujela šikana, učitelé praktikovali tělesné tresty. Na druhém stupni byly děti rozřazeny do dvou tříd, „studijní“ a „praktické“, v níž se nepočítalo s tím, že žáci by pokračovali ve studiu na střední škole. Vlastislava zařadili do „praktické“ třídy, ale přesto si k údivu vedení školy podal přihlášku na střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázium). Ještě větší údiv vyvolala skutečnost, že byl také přijat. 

Pěšky do Prahy k uctění Jana Palacha

Na gymnáziu, kam nastoupil roku 1966,  byl Vlastislav Musil zařazen do čistě chlapecké třídy s matematicko-fyzikálním zaměřením, které mu příliš nesedělo, takže studium pro něj bylo náročné. Vzhledem k tomu, že studoval v období politického uvolnění druhé poloviny šedesátých let, se však mohl zapojit do čilého studentského i kulturního života: se spolužáky vydával třídní časopis, účastnil se debat, chodil do brněnských divadel, zúčastnil se oslav majáles. 

O prázdninách po druhém ročníku ho zastihl 21. srpen 1968. Jeho matka a sestra v té době vyrazily na výlet do Prahy a Vlastislav, který chodil na brigádu do kuchyně ve fakultní nemocnici, byl doma sám s otcem. Ten ho nad ránem probudil a z rozhlasu se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vlastislav se ihned zapojil do distribuce protiokupačních plakátů, které lepil na stromy v kaštanové aleji na Úvozu: „Najednou slyším divný zvuk – sovětský obrněný transportér, který směřoval na Mendlovo náměstí, pokropil alej několika střelami. Utěkl jsem zkratkou přes Špilberk. To bylo moje první setkání se sovětskými vojáky.“ Město zaplnily nápisy, hesla a veršovánky proti okupantům: „Ve výkladní skříni řeznictví na náměstí Svobody visela za krk husa s nápisem ,Radši jsem si život vzala, nežli bych se Rusům dala‘.“

Odpoledne pak nastoupil na směnu v nemocnici, kam přijížděly sanitky s raněnými. Později v noci s kamarády znovu vyrazil do míst za brněnským klášterem, kde se okupační vojáci utábořili. Kluci házeli kameny na jejich vozidla, ale nedočkali se žádné reakce. 

O několik měsíců později na Vlastislava Musila hluboce zapůsobila smrt Jana Palacha. Brněnští studenti vytvořili u morového sloupu na náměstí Svobody pietní místo, které čtyřiadvacet hodin denně hlídaly studentské stráže, aby ho policie nemohla odstranit. 

Vlastislav se třemi dalšími spolužáky z gymnázie vyslyšeli výzvu Unie středoškoláků a učňů, aby se k uctění památky Jana Palacha zúčastnili pěšího pochodu do Prahy na jeho pohřeb. „Étos té cesty ve mně zůstal celý život. Po celé cestě nás lidé podporovali, dávali nám zadarmo najíst, dávali nám i peníze.“ Cesty se účastnilo asi sedm desítek studentů, trvala tři dny, během nichž ušli 220 kilometrů. První noc přespávali v tovární ubytovně v Jihlavě, druhou noc v tělocvičně u Kolína. V Praze pak byli ubytováni na koleji Větrník a připojili se k davu truchlících: „Byla to masa lidí, jakou jsem do té doby nikdy neviděl, smuteční průvod měřil několik kilometrů. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem zprvu ani nebyl schopen formulovat své myšlenky.“ 

Brzy poté ale naplno nastoupila normalizace: „Lidé se zapouzdřili, věnovali se chatám a zahrádkám, občanská sounáležitost pominula, étos Pražského jara se vytratil. Nastoupila apatie a deziluze.“ 

Elegance a disciplína v hotelu Slavia

V roce 1969 Vlastislav Musil odmaturoval a protože pochopil, že vysokoškolské studium by pro něj bylo příliš náročné, toužil pracovat v gastronomii. Nastoupil do učení na číšníka do brněnského hotelu Slavia a vzhledem k tomu, že již měl gymnázium, mohl učení absolvovat za pouhý jeden rok. 

Slavia byl luxusní hotel, který sloužil především zahraniční klientele a stále v něm přetrvávala prvorepubliková elegance. Jídlo se hostům servírovalo na historickém porcelánu a stříbrných mísách, k dispozici měli původní mobiliář, vinárnu ve stylu středomořské trattorie, salonky, bary a další prostory. Restauraci navštěvovali kromě cizinců i brněnští umělci, básníci, spisovatelé, hudebníci Moravské filharmonie a studenti JAMU. 

Vlastislav Musil zde poznal svého profesního mentora, vrchního číšníka Kunce: „Vedl mě jako vlastního syna a naučil mě všechno, co jsem posléze ve své praxi využíval,“ vypráví pamětník. „Hned první den mi řekl: ,Pracovní dobu určuju já. Budeš tady každý den v devět hodin a domů půjdeš, až já ti řeknu. Jestli to nechceš respektovat, zítra už nemusíš chodit.“ Vštěpoval mu také cíl, o který by měl jako číšník usilovat: „Tvou nejvyšší metou coby pracovníka obsluhy je, že toho hosta takzvaně uděláš. On přijde s myšlenkou, že si dá guláš a pivo, a ty ho svým šarmem a obchodními schopnostmi přesvědčíš, že si dá i aperitiv, předkrm a po guláši i kávu.“ 

Na závěr onoho roku složil učňovské zkoušky a ředitel hotelu Slavia mu nabídl trvalý pracovní poměr. Předtím měl ale ještě absolvovat studium na hotelové škole v Mariánských Lázních – v té době poměrně prestižní instituci, kam se hlásil zhruba trojnásobek uchazečů, než škola mohla přijmout. 

„Zjevení!“ hodnotí Vlastislav Musil své první dojmy z Mariánských Lázní. „Promenáda ve stínu vzrostlých kaštanů, dortová architektura. Kosmpolitní město se spoustou cizinců. Nic takového jsem dosud neviděl.“ 

Na hotelovou školu byl přijat a vystudoval ji za dva roky, během nichž si vyzkoušel všechny hotelové profese od nočního vrátného přes úklid pokojů až po kuchaře a vrchního číšníka. Během studia již věděl, že se mu nebude chtít Mariánské Lázně opustit, a po jeho ukončení nastoupil na brigádu v hotelu Krakonoš, kde působil do září 1973. 

Motorová pila, Saigon a krev v ešusu

Poté musel nastoupit na základní vojenskou službu v Lažanech u Chomutova u útvaru protivzdušné obrany. Po půl roce, když vedoucí kuchyně onemocněl, mohl jako absolvent hotelové školy nastoupit na jeho místo. 

Na vojně se setkal s brutální šikanou, která začínala vždy odpoledne, když důstojníci opustili kasárna a odešli do svých domovů. „Všechno začínalo ,přijímacím řízením‘, kdy noví vojáci byli nuceni jíst obrovské množství jídla, až zvraceli, a přitom je mazáci byli přes zadek,“ popisuje Vlastislav Musil. „Jeden z mazáků si z domova přivezl motorovou pilu a vyhrožoval vojákům, že jim ve spánku uřízne hlavu. Jiní opilí mazáci nutili mladé vojáky, aby si vykopali vlastní hrob.“ Další otřesnou praktikou bylo „chytání krve“, kdy vojáci museli po večerce přijít na umývárnu s ešusem. Starší vojáci jim rozbili nos, oni museli chytat vlastní krev do ešusu a pít ji. 

Nejkřiklavější odhalené případy šikany byly podle jeho slov tvrdě postihovány, někteří mazáci dostali i rok vězení, ale proti samotnému principu „mazácké vojny“ nikdo nezasáhl. 

Každý hotel měl svého fízla

Po návratu z vojny v říjnu 1975 nastoupil Vlastislav Musil opět do mariánskolázeňského hotelu Krakonoš, kde začal pracovat jako vrchní číšník a poté vedoucí střediska obsluhy. Klientelu tvořili především lázeňští hosté z Československa, ze socialistických zemí i ze Západu. Mariánské Lázně v té době byly podle jeho slov též místem, kde se obyvatelé NDR setkávali se svými příbuznými ze Západního Německa, protože ve vlasti se navštěvovat nemohli. „Na parkovišti často bylo vidět zaparkovaný východoněmecký trabant a vedle něj západoněmecký mercedes, to bylo signifikantní.“ 

Hotely byly přirozeně středem zájmu Státní bezpečnosti: „Každý hotel a každá restaurace měly svého fízla, který chodil obzvlášť na recepci a vyzvídal. To bylo pravidlem, nad tím se nikdo ani nepozastavoval,“ říká Vlastislav Musil. Jeho samotného však Státní bezpečnost nikdy nekontaktovala.  

V roce 1982 opustil hotel Krakonoš a nastoupil do hotelu Atlantic, kde převzal středisko obsluhy. „Co se týče obsluhy, panovaly tehdy drakonické pořádky,“ vzpomíná. „Když policie nebo pomocná stráž VB odhalily, že v nočních hodinách se před restaurací válí nějaký opilec, nechali ho odvézt na záchytku a pokutovali obsluhu za to, že ho nechala se opít. Stačilo, aby vypil v jiné hospodě patnáct piv a před naší restaurací jenom upadl, a už jsme z toho měli problémy.“ 

Členem Demokratické iniciativy

Koncem osmdesátých let Vlastislav Musil pozoroval, že nespokojenost mezi lidmi narůstá – obzvláště právě v západních Čechách, kde prostřednictvím západoněmecké televize sledovali realitu života na Západě. 

On sám se ještě před listopadem 1989 stal členem opoziční platformy Demokratická iniciativa, jejíž členové přijížděli do města do lázní. „Scházeli jsme se čas od času na Lesním mlýně a mluvili jsme o liberalismu a podobných tématech.“ 

O událostech na pražské Národní třídě se Vlastislav Musil dozvěděl z vysílání západoněmecké televize. V té době působil jako učitel odborných předmětů a vedoucí sekce odborné výchovy na hotelové škole v Mariánských Lázních, takže v dalších dnech získával informace také od dálkových studentů, kteří přijížděli z Prahy na konzultace. Posléze se účastnil také demonstrací: „Skupina aktivistů kolem Václava Bartůška a Jiřího Vrkoče pořádala tábory lidu, střídavě na kolonádě a v místním divadle nebo v kasinu.  Bylo to velice spontánní, emotivní a nezapomenutelné.“ 

Demokratická iniciativa, později přejmenovaná na Liberálně demokratickou stranu, se do tohoto dění nezapojovala: „Přenechávali jsme aktivitu Občanskému fóru, které chtělo vytvořit společnou platformu pro všechny, takže jsme ,drželi basu‘.“ 

Generální stávka 27. listopadu 1989 ho zastihla coby předsedu odborné komise na soutěži odborné způsobilosti zaměstnanců hotelů a restaurací v Ústí nad Labem. „Tamní odboráři se nedokázali rozhodnout, zda mají soutěžit nebo stávkovat,“ usmívá se Vlastislav Musil. V hotelích a restauracích v samotných Mariánských Lázních podle něj stávka neprobíhala nijak dramaticky, protože šlo o den na konci listopadu, tedy mimo sezonu. Část hotelů byla úplně zavřená a zbytek měl jen málo hostů. 

Ve středu lázeňského dění

Ve volbách do obecního zastupitelstva roku 1990 se Vlastislav Musil stal nejen radním, ale i předsedou komise lázeňství a cestovního ruchu. V následujících letech se angažoval v mnoha regionálních aktivitách. V roce 1991 se podílel na založení pobočky humanitární organizace Lions Club, angažoval se při vzniku Euroregionu Egrensis, který navázal přeshraniční spolupráci s Bavorskem a Saskem. Byl také u založení Sdružení lázeňských organizací a měst, které propojilo Mariánské Lázně s Karlovými Vary, Františkovými Lázněmi, Konstantinovými Lázněmi a Jáchymovem pro společnou prezentaci na burzách cestovního ruchu. 

Roku 1992 nastoupil jako zástupce ředitele do hotelu Excelsior, posléze postoupil na ředitelský post a hotel vedl až do roku 2015, kdy odešel do důchodu. Zde v hotelové restauraci Churchill založil Whisky klub a Somelier klub pro znalce vín, který funguje až do současnosti – tedy již více než třicet let. 

„To, co mi dnes chybí, je étos roku 1989, který se poněkud vyčerpal,“ upozorňuje na závěr Vlastislav Musil. „Svoboda nevzniká z ničeho a obávám se, že dnešní mladá generace by asi sotva stála jako první na pomyslných barikádách, kdyby bylo potřeba bránit naši stále ještě křehkou demokracii.“