„Když jsme museli studovat k aspirantským zkouškám, tak jedna z těch zkoušek byla z marxismu-leninismu. Abychom byli v tématu kovaní, tak pozvali jednoho lektora z akademie marxismu-leninismu a k tomu nás pět aspirantů chodilo do kurzu, pro nás vytvořeného. V roce 1968 všech pět aspirantů i ten lektor emigrovali.“
„Profesor Wichterle jaksi nebyl dobrý vedoucí výzkumu. Abych to vysvětlil – on byl skvělý, měl spoustu báječných nápadů. A když přišel k někomu, kdo na něčem pracoval, tak mu doporučil, aby místo toho začal pracovat na některém z těch skvělých nápadů. A tím toho člověka, který měl pracovat na něčem jiném, vyhodil z kolejí. To si jeho nejbližší podřízení uvědomili a Wichterle to nakonec taky pochopil. Řešením bylo, že mu zakázali přidělovat výzkumné úkoly pracovníkům ústavu. Místo toho mu věnovali jednoho nebo dva lidi, kteří byli určeni k práci na těch jeho divokých nápadech.“
„Na škole jsme měli jejich bustu /Gottwalda a Stalina/ a u té se držela služba - ve svazáckých košilích, samozřejmě. Svazácké košile, modré, s odznakem. Trvalo se na tom, že při všech slavnostních příležitostech musíme nosit svazácké košile. V prvním ročníku, v roce 1951, se to vyžadovalo i ke zkouškám. Ale ti profesoři, to byla stará škola. Například profesor Ondřej, mineralogie, byl starý pán a vždycky žádal, aby studenti ke zkouškám chodili v černém obleku. Takže to nakonec dopadlo, že jsme tam chodili v černým obleku s modrou košilí.“
Petr Munk se narodil 31. října 1932 v Praze do druhého manželství advokáta židovského původu Julia Munka. Jeho matka, Marie Benešová, pocházela stejně jako rodina otce z východních Čech. Vyrůstal na Vinohradech s rodiči a nevlastním bratrem Alexandrem. Během nacistické okupace otec i bratr prošli Terezínem; zatímco otec se vrátil, bratr spolu s mnoha dalšími členy rodiny v koncentračních táborech zahynul. Petr Munk byl za války vyloučen z měšťanské školy, po jejím skončení vystudoval gymnázium a chemii na VŠCHT. Od roku 1956 působil v laboratoři Otty Wichterleho, pozdějším Ústavu makromolekulární chemie. V roce 1968 spolu se ženou a dvěma dcerami vyjel na stáž do USA, kde po srpnových událostech zůstali, nejprve ilegálně, poté jako naturalizovaní občané. Do Prahy se poprvé vrátil již v roce 1985 a od té doby ji pravidelně navštěvoval, než se v ní po koronavirové pandemii usídlil natrvalo. Podařilo se mu získat zpět rodinnou továrnu v Sopotnici, v níž dnes provozuje malou vodní elektrárnu jeho zeť. V roce 2022 žil se ženou v rodném bytě na Vinohradech.
Publikace Univerzity Pardubice a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
autor:
omáš Petráň, Dominika Grygarová, Soňa Štrbáňová, Antonín Kostlán
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
