Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Muck (* 1967)

• narodil se 16. července 1967 ve Varnsdorfu

• v září 1981 nastoupil na hornické učiliště v Meziboří na Mostecku

• v lednu 1985 po vyučení nastoupil na důl Julius 3

• v září 1991 po ukončení těžby na Juliu 3 přešel na důl Centrum

• v červnu 1992 se oženil

• v dubnu 1993 se manželům Muckovým narodil syn

• v roce 2002 byl svědkem smrtelného úrazu při práci pod zemí

• v roce 2015 skončil důl Centrum a dál pracoval na lomu ČSA

• v dubnu 2020 skončilo hlubinné dobývání uhlí na Mostecku

• v květnu 2020 přešel do Podkrušnohorského technického muzea

• v roce 2022 žil v Mostě

Martin Muck je havíř. Vztah k hornickému řemeslu si budoval už od dospívání prostřednictvím svého nevlastního dědečka, který pracoval na dole Pluto na Mostecku. Po základní škole proto Martin v roce 1981 nastoupil na hornické učiliště v Meziboří na Mostecku. Učil se v hlubinných dolech. Pár dní po nástupu na učiliště došlo k tragédii na dole Pluto, kde přišlo o život 65 horníků. Ani to ho od práce havíře neodradilo.

Po vyučení nastoupil na důl Julius 3 v Kopistech u Mostu. V následujících letech se propracoval až na předáka. Zažil zával, během kterého přišel o život jeden z havířů. Práci v hlubinných dolech si vybral proto, že ho bavila, ale taky jak sám uznává, dostával za ni nadprůměrný plat. Horníci patřili za komunistického režimu mezi preferované vrstvy společnosti. 

Po zastavení těžby na dole Julius 3 přešel v roce 1991 na důl Centrum v Dolním Jiřetíně. Později, v roce 2015 na lom ČSA, kde razil chodby do svahu pod zámkem Jezeří. Svou pracovní kariéru uzavírá v Podkrušnohorském muzeu v Kopistech u Mostu, které vzniklo z dolu Julius 3. Martin Muck tak končí tam, kde před desítkami let jako havíř začínal.

Cesta do Německa? Stačilo obejít vrata!

Martin Muck se narodil 16. července 1967 ve Varnsdorfu na Děčínsku. Tatínek Siegfried Muck byl potomkem německých osídlenců, maminka Marie pocházela od Jičína. Oba pracovali v tehdejším národním podniku Elite, který se zabýval výrobou punčoch. Varnsdorf leží na hranici s Německem.

Martin popisuje, jak vypadala cesta do tehdy východního Německa: „Na silnici z Varnsdorfu, tam byla dlážděná cesta a vrata, která se dala obejít a dalo se přejít do Německa, do východního úplně v pohodě.“ Na nákupy se ale jezdilo přes oficiální hraniční přechod s výjezdní doložkou a celním prohlášením.

K hornictví mě přivedl nevlastní dědeček

Vztah k hornické práci získával Martin už na základní škole od svého nevlastního dědečka z otcovy strany, který pracoval na dole Pluto na Mostecku. „Viděl jsem zkušenosti, které měl, třeba když jsme bourali krovy, tak věděl, že už dřevo praská, že máme všichni zmizet. Věděl, že to spadne, a spadlo to,“ vzpomíná Martin Muck. Po základní škole nastoupil na hornické učiliště v Meziboří na Mostecku. Do lavice usedl tři dny před katastrofou na dole Pluto, kde po výbuchu přišlo o život 65 horníků.

„Trochu nás to zarazilo, bylo nás ve třídě sedmnáct, ale nikdo z učení neodešel,“ popisuje pamětník atmosféru na učilišti po tragickém výbuchu. Učitelé o události s učni nemluvili. Příčina tragédie nebyla známá ještě dalších několik let.

Horničtí učni i havíři patřili k elitě

„Po měsíci učení nás všechny sbalili, odvezli do skladu a my vyfasovali všechno, od ponožek po zimní bundy. To měli jen horničtí učni, nikdo jiný. A to bylo každý rok! Dokonce i obleky do tanečních a taneční nám také zaplatili,“ popisuje Martin výhody hornického učiliště. Další výhodou byly výdělky z praxe. Ty se od druhého ročníku pohybovaly kolem osmnácti set korun, ve třetím ročníku dokonce učni dostávali dva a půl tisíce, což byl zhruba průměrný měsíční plat.    

Během studia na učňovském učilišti se Martin Muck jako brigádník věnoval promítání filmů v kinech v Mostě. Pamětník doplňuje: „Filmy mě vždycky bavily, filmování moc ne, spíš to promítání. Zabralo to hodně času, hlavně večer, takže vychovatelky na internátu mě moc neviděly.“  

Privilegia horníků si Martin Muck uvědomoval i po vyučení. Vzpomíná: „Na hornické dny jsme měli všechno nedostatkové zboží. Salámy, uheráky, ale i ledničky, cokoli jste si vymysleli, měli havíři vždycky první.“  

Vyučit se horníkem byla dřina

Zatímco v prvním ročníku učiliště šlo hlavně o osvojení teoretických znalostí, například z oboru geologie, ve druhém ročníku už se střídal týden teorie a týden praxe. „Rozdělili nás na dvě skupiny, první šla na důl Kohinoor a druhá na důl Pluto. Každý si prošel kolečko na povrchu, aby každý věděl, co se v dílnách na povrchu dělá za servis pro hlubinu,“ vysvětlil Martin. Práce na povrchu ho ale od začátku nebavila. Chtěl fárat pod zem.

Když se učni dostali do podzemních chodeb, došlo občas k vážným situacím. Na jednu z nich pamětník vzpomíná: „Před odpalem jsme čistili zarážku – a najednou se to vysypalo a já byl zasypaný do půli těla, vytáhli mě, oklepal jsem se a pohoda, jel jsem dál.“ Jako učni už museli být v šest ráno na pracovišti. Museli si projít vším, co práce horníka pod zemí obnáší.

Pro zkušené horníky byli často terčem vtipů. A jaký je hornický humor? „Vstoupíte do klece, která vás sváží pod zem, a oni vám řeknou, ať se nadechnete, že bude zatáčka a vy pojedete vodou. Nebo řeknou, ať si vezmete peníze, že dole je kantýna,“ popisuje dobírání učňů staršími horníky. Pokaždé se podle pamětníka našel někdo, kdo jim to věřil.

Učni fárali na dole Kohinoor. „Když byla chodba, chodili učni a dělali kříže. To bylo složitý, náročný a hlavně ty klacky byly těžký. Znamenalo to vyrabovat chodbu do boku, do čtyř metrů délky a zapažit ji. Od patnácti, šestnácti let nosíte na sobě devadesát kilo železa, v jednom jsme je nosili tak třicet metrů, větší vzdálenosti ve dvou,“ vysvětluje Martin Muck. Teplota v podzemí přitom dosahovala běžně až ke třiceti stupňům Celsia.

Nejvíc peněz brali podle pamětníka takzvaní komoráři, tedy havíři nejzkušenější, kteří prošli už vším. „Není možné, abyste přišel na šachtu a po dvou měsících šel na komoru, to nedáváte. Trvá minimálně pět let, než se naučíte všechno a porozumíte šachtě,“ vysvětluje pamětník. Kromě toho se Martin Muck naučil pod zemí práci instalatéra a zámečníka.   

Hornické sprchy a šatny na řetízky, občas šlo o život

Hornické sprchy rozhodně na šachtách nebyly o žádném luxusu. Pod trubkou s věncem se sprchovými hlavicemi, ze kterých stříkala voda, se mylo i několik havířů najednou. „Když fárá osmdesát až devadesát lidí, tak se tam mačkáte. Chvíli jste pod sprchou, namydlíte se, jdete na stranu, tam se začnete mýt houbou, a pak se vrátíte zpátky, až se ten další namočí,“ popisuje Martin proces sprchování.    

Šatna pro horníka na šachtě nebyla skříňka, ale řetízek s háky, na které se navěsily montérky a pracovní boty, včetně přilby. Pak se zatáhlo za řetízek a pracovní oblečení vyjelo ke stropu šaten. Na další směnu si pak horník oblečení stejným způsobem stáhl dolů, aby se oblékl do pracovního. Občas ale mohlo dojít k ošklivým úrazům, říká Martin Muck: „Chlapi si v kapsách nechávali věci. Například šrouby na spojování žlabů, které vážily až pět kilogramů. Někdy se řetízek tou váhou přetrhl, říkalo se, že uzrál hák, a celé to z výšky spadlo na zem před havíře. To abyste měl přilbu i na té šatně.“

Podepsal šachtu místo vojny, stejně ho povolali

Martin Muck podepsal slib, že bude deset let pracovat na šachtě, výměnou za to, že nebude muset narukovat na základní vojenskou službu. Armáda ho ale stejně po vyučení povolala. „To už jsem měl i byt od šachty, tak jsem ho musel vrátit a narukovat do Prachatic k motostřelcům,“ vzpomíná pamětník.

Na vojnu se mu nechtělo. Špatné vzpomínky na ni ale nemá. Jak sám říká, vojna naučila ostatní kluky, co jeho práce na šachtě. Tedy spolehlivosti, soudržnosti a práci v kolektivu.  

Na vojně absolvoval poddůstojnickou školu v Mikulově, kde se učil střílet a jezdit s bojovým vozidlem pěchoty. Když se vrátil do Prachatic, armáda ho přidělila k průzkumné rotě praporu ve Volarech.       

Listopad 1989 ho zastihl na krajské politické škole

V roce 1989 navrhla šachta Martina Mucka ke studiu na Krajské politické škole v Ústí nad Labem. Pamětník si to vysvětluje tím, že byl v Socialistickém svazu mládeže a komunisté s ním zřejmě měli nějaké plány.

„V období sametové revoluce nás hlídaly Lidové milice, ale bylo to v pohodě. Stáli venku před budovou krajské politické školy. S učiteli jsme diskutovali, bylo to jen pár dní. Celá docházka na školu trvala týden,“ vzpomíná Martin Muck. O událostech listopadu 1989 horníci podle pamětníka diskutovali pod zemí, na demonstrace nechodili.

Zažil jsem závaly, při jednom zemřel kamarád

Martin Muck zažil za svou kariéru řadu nebezpečných situací při procházení starých štol, zažil i několik závalů. Při jednom z nich byl svědkem smrtelného úrazu.

Na událost vzpomíná: „Já byl na jednom kraji, kolega byl na druhém kraji, uprostřed byl kolega na žebříku, který doplňoval zbytek dřeva. Pak se to ozvalo, přišla rána a pomalu to začalo padat dolů. My všichni jsme byli na krajích, protože když v šachtě něco padá, tak uprostřed, málokdy na krajích. Kolega, který byl v prostředku té chodby, z nepochopitelných důvodů, byl to stejně zkušený havíř jako já, skočil do toho prostředku. Po závalu jsem, coby předák, začal počítat lidi a zjišťovat, jestli jsou v pořádku. Všichni se ozvali kromě něj. Už jsme věděli, že je průser. Padlo na něj železo, zem, všechno. V tu chvíli víte, že to asi nedal.“

Záchranné práce se rozjely podle Martina Mucka hned. Aktivovala se báňská záchranná služba. Než se ale začalo s vyprošťováním těla, bylo nutné zajistit vše tak, aby nedošlo k dalšímu závalu. I když byla hornická práce nebezpečná, podobných nehod s tragickými následky se nestávalo tolik.

Ukončení provozu na dole Centrum jsem obrečel

Martin Muck nebyl rozhodně žádný fluktuant. Po vyučení nastoupil na důl Julius 3 v Kopistech u Mostu. Po ukončení těžby na tomto dole v roce 1991 přešel na důl Centrum v Záluží u Litvínova. I tam vydržel až do jeho vyuhlení, tedy do konce provozu v roce 2015. Uhlí naposledy dobýval při ražení chodeb do svahu pod zámkem Jezeří v rámci povrchového lomu ČSA na pomezí Mostecka a Chomutovska. Tam skončilo hlubinné dobývání uhlí v roce 2020. Pak Martin nastoupil do Podkrušnohorského technického muzea v Kopistech u Mostu, tedy do areálu bývalého dolu Julius 3, kde před mnoha lety začínal.

„Ukončení dolu Centrum jsem obrečel, to jinak nešlo. Tam jsem prožil většinu svého pracovního života,“ vzpomíná Martin Muck. Útlum šachty a ukončení provozu doprovází dechová hudba a vytažení posledního vozíku uhlí. Pak je nutné jámu zasypat.

Pamětník k tomu dodává: „Šachta je hodně kamarádství a hodně životních příběhů. Dole jste sami, povídáte si o svém životě, starostech a problémech. Snažíme se to společně vyřešit. Pořád děláte spolu a jste na ty lidi navázaný, abyste mohli v případě nutnosti pomoci.“  

Podle Martina Mucka se v roce 2000 informace o plánovaném ukončení dolu Centrum mezi havíře vůbec nedostala. Byli na běžné směně, a když vyfárali na povrch, rozdali jim výpovědi. Byla to prý rána z čistého nebe. „Přišel ředitel, řekl, že šachta končí a druhý den už nemáme chodit,“ vzpomíná pamětník.    

V devadesátých letech s privatizací dolů přicházeli horníci o téměř všechny své výhody a pracovní benefity. Mzdy v jiných odvětvích rostly, zatímco mzdy horníků stagnovaly nebo se snižovaly. Horníci pomalu přicházeli o své výsadní postavení. Platy horníků až třikrát převyšovaly mzdový průměr za socialismu. Průměrný plat se pohyboval od sedmi do deseti tisíc korun. „Začalo to tím, že napřed nebyly hornické svačiny, pak nám řekli, že deputát nám dají do výplaty, pomalu to osekávali, až jste zjistil, že děláte za stejné peníze jako nějaká ženská v bance,“ popisuje Martin Muck.  

Práce v hornickém muzeu je pro mě zadostiučiněním

Martin Muck po ukončení hlubinné těžby uhlí na Mostecku nastoupil jako zaměstnanec Podkrušnohorského technického muzea v Kopistech. Jde o hornické muzeum v areálu bývalého dolu Julius 3, kde Martin pomáhal stavět na povrchu dokonalou maketu důlní štoly.

Tam, kde v roce 1985 začínal, dnes svou hornickou dráhu končí. „Je to pro mě takové zadostiučinění, protože pořád jste na místě, které znáte. Pořád jste na šachtě a pořád jste v těch prostorách. Přicházejí havíři, kteří tady pracovali,“ říká pamětník.     

V květnu 2022 žil v Mostě.