Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariana Muchová roz. Jíšová (* 1934)

• narodila se 6. září 1934 v pražské právnické rodině

• stala se skautkou

• v Praze kvůli svému původu nemohla studovat, střední zdravotní školu tedy vystudovala v Humpolci

• při zaměstnání vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• pracovala jako učitelka

• se svými přáteli vybudovala církevní pěvecký sbor

• v roce 1959 se provdala za RNDr. Václava Muchu

• vychovala pět dětí a věnovala se práci s katolickou mládeží

• v sedmdesátých letech byl jejich dům na Klamovce v Praze 5 kulturním centrem aktivních katolíků

• od roku 1978 spoluorganizovala salesiánská setkání, především letní „chaloupky“ a vánoční setkání

• v roce 1982 založila s manželem a syny pod hlavičkou ČSTV skautský oddíl

Za války jsme zažili úprky při náletech...

Byli jsme tehdy teenageři, kteří v dětství prožili válku, úprky ze školy při náletech, bombardování, věčné sirény, nebezpečí. A proto hned po skončení války (1945) jsme zajásali a s radostí jsme se začali scházet jako křesťanská mládež, začali jsme s chutí skautovat, jezdit na tábory a plánovali budoucnost. Ale bohužel to netrvalo dlouho. Rok 1948 zastavil všechny naše plány.

Hledání cestiček v komunistické totalitě

Žily jsme se sestrou v křesťanské rodině a víru jsme si nesly do života. Brzy však všechny rozběhnuté aktivity skončily, víra byla odsuzována a vše, co nebylo povoleno od státu, bylo prohlášeno za protistátní činnost, a tedy zakazováno. Co dál? Pomalu v nás sílilo rozhodnutí, že si víru musíme uchovat, i když veškeré křesťanské organizace rázem skončily. Naše navázaná přátelství ale trvala dál a občas jsme se scházeli. Postupně jsme poznávali další věřící mládež, jezdili jsme například na poutě na kolech, až kohosi napadlo, že bychom mohli dát dohromady křesťanský sbor a zpívat. To byla jediná tolerovaná činnost při kostelích mimo komunistický svaz mládeže. Opravdu se mezi námi našli hudebně nadaní jedinci a jako kostelní sbor jsme začali zkoušet. Postupně každý přivedl svého známého... až se z nás stal opravdu velký sbor mladých (kolem padesáti lidí), cvičili jsme různé duchovní žánry a jezdili všude, kam jsme byli pozvaní (rozumí se do kostelů na kůry). Náš sbor nesl oficiální název: Vyšehradský.

Aktivity v utajení

Zpěv však samozřejmě nebyl naší jedinou činností. To byla jen činnost veřejná, tedy povolená, na rozdíl od činnosti tajné. Byli jsme rozděleni do malých skupin, kde jsme se věnovali výuce víry. Nikdo z nás nevěděl, kdo do které skupinky patří. Všichni dohromady jsme se scházeli jen na zkouškách sboru a jezdili zpívat i mimo Prahu. Byla to krásná léta dospívání a ten hluboký pocit, že všichni milujeme našeho nebeského Otce navzdory komunistickému režimu, byl neocenitelný. V menších skupinách jsme jezdili i do přírody, zvláště na „puťáky“ po našich krásných horách a na brigády pomáhat v lesích nebo plít družstevní lány brambor...  

Výslechy, věznění a komunistická šikana

Samozřejmě takové množství mladých lidí neušlo pozornosti komunistické Státní bezpečnosti (StB). Někdy v šedesátých letech, myslím, že na základě nevinné pohledové korespondence s cizinou, což bylo pokládáno za podezřelé, policie mnohé z nás zatkla a vyslýchala. Někteří zůstali i několik let za mřížemi, přestože jim nebylo nic konkrétního dokázáno. Ostatním škodili tak, že oznamovali do zaměstnání nebo do škol naši „protistátní“ činnost a ztrpčovali tím život. Ale vydrželi jsme!

Léta běžela komunistickým plánům navzdory

Léta běžela, ve sboru vzniklo mnoho křesťanských manželství, kněžská (i biskupské) povolání. Totalita pokračovala a my jsme se i nadále stýkali – už jako rodiny s dětmi. Několik rodin jezdilo spolu pravidelně například na zimní i letní prázdniny, zvláště soukromé chalupy byly naším útočištěm. Tam jsme řešili problémy našich rodin, výchovu dětí, mnohdy s námi potají jel i některý kněz (na veřejných chalupách jsme mívali tzv. šeptanou mši svatou). Večery patřily společným úvahám, někdy jsme vyslechli z kazet nahraná dobrá kázání, probírali jsme myšlenky z nich a společně se modlili.

Děti z našich rodin zase navazovaly přátelství mezi sebou, založili jsme jim turistický oddíl (tajně podle skautských zásad) a posílali je na tzv. chaloupky salesiánů, aby se navzájem posilovaly ve svém křesťanském přesvědčení. Společně jsme prožívali i svržení totality, společně jsme se účastnili svateb našich dětí i kněžských primicí. Naše přátelství i duchovní podpora trvají dodnes. I když už (se sedmi až osmi křížky) naše řady pomalu řídnou, stále se občas scházíme a vždy společně děkujeme Pánu, že nás provázel a neopustil v těžkých časech našich mladých životů, a těšíme se, až si zase zazpíváme v nebi to Händlovo Aleluja, které jsme tak rádi zpívali.

I dnes ukazovat světu jiný pohled na život

A co si z této zkušenosti vzít dnes? Současný svět je trochu jiný, ale v něčem i podobný. Hlásá se úplná svoboda pro každého a vidíme kolem sebe, k čemu ta údajná „svoboda“ vede. Ti, kteří si nesou ve svých srdcích víru, by neměli zůstávat sami.