Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Mrovec (* 1934)

• narozen 20. prosince 1934 v Kobeřicích na Hlučínsku

• v říjnu 1938 byla oblast připojena k Německé říši

• otec Jan Mrovec musel narukovat do wehrmachtu

• pamětník příchodu fronty do Kobeřic v dubnu 1945

• svědek bojů německého vojska s Rudou armádou v Kobeřicích

• po základní škole se vyučil zedníkem

• pracoval na různých stavbách po celé Moravě

• v roce 2021 žil v Kobeřicích

Nejstarší vzpomínky má Bruno Mrovec spojené s krizí v předválečném roce 1938, kdy nacistické Německo dosáhlo hrozbami rozbití Československé republiky a válečný konflikt byl na spadnutí. „Byly mi čtyři roky. S maminkou a bráchou jsme utíkali do Německa, až na ostrov v Severním moři. Pamatuji si, jak jsme klečeli na lodi a dívali se na vlny,“ vzpomíná Bruno Mrovec na svůj první velký výlet, jehož smyslu tenkrát nerozuměl.

Evropské mocnosti se na konci září 1938 dohodly na jednání v Mnichově, že Československo musí vydat Německu Sudety a Hlučínsko, kde převažovali německy mluvící obyvatelé, z nichž mnozí sympatizovali s Konradem Henleinem. Československo zvažovalo, že se postaví německým nárokům na odpor a týden před Mnichovem vyhlásilo už podruhé v tom roce mobilizaci.

Než se ukázalo, že československá vláda přenechá Německu pohraničí bez boje, vyzýval Hitler obyvatele Sudet i Hlučínska, které už považoval za své, aby utekli do Německa, kde jim zajistí bezpečí. I Anna Mrovcová z Kobeřic vzala malého Bruna a staršího Jana a vydala se s nimi na sever Německa, kam už dříve odjel za prací její muž.

„Byla to spíše německá propaganda, ale lidé se asi opravdu báli, že se u nás bude válčit,“ vysvětluje Bruno Mrovec. Z pobytu na ostrově Norderney si toho moc nepamatuje. „Ubytovali nás na zámku, kde bylo plno žen a ukřičených dětí. Vzpomínám si na řádovou sestru Eriku, která se o nás starala,“ říká. Nebyli tam moc dlouho a když se vrátili, Kobeřice už byly součástí třetí říše.

Za války jsem zapomněl mluvit česky

Bruno Mrovec se narodil 20. prosince 1934 jako druhý ze čtyř synů Jana a Anny Mrovcových. Oba rodiče pocházeli z Kobeřic a podle pamětníka se hlásili k Moravcům. Otec byl vyučený tesař. Když v době hospodářské krize ve třicátých letech nemohl sehnat doma práci, odjel, podobně jako mnozí muži i ženy z Hlučínska, vydělávat do Německa. Zaměstnání si našel na severu u moře, kde se na podzim roku 1938 také krátce sešel se svou rodinou.

Mrovcovi měli v Kobeřicích malé hospodářství, které je živilo ve válečných letech, kdy musel otec narukovat do wehrmachtu. „Neměli jsme ani krávu, jen kozy. Maminka stloukala z kozího mléka i máslo. Nebylo to tak dobré jako to kravské, ale zvykli jsme si,“ vzpomíná Bruno.

Válka, která byla na spadnutí už v době mnichovské krize, začala o rok později útokem Německa na Polsko. Muži z Hlučínska měli jako občané Německé říše brannou povinnost. „Otec narukoval asi v roce 1942. Díky zranění nohy, které se mu stalo hned ze začátku, nebyl nikdy na frontě,“ říká pamětník. Rodina se předtím rozrostla o dalšího syna Ericha.

Bruno vzpomíná, že před válkou na něho maminka mluvila nářečím „po našemu“. Německé úřady pak používání češtiny i nářečí zakázaly. „Jednou jsem zažil, jak se soused, který byl o tři roky starší než já, dohaduje v nářečí s babičkou, jak zapřáhnout krávy. Jel kolem takový hejsek na kole, zastavil a vynadal jim: ‚Ještě jednou vás nachytám a uvidíte!‘ Lidé si dávali pozor. Nářečím mluvili jen tajně,“ vypráví. A protože chodil do německé školy, češtinu během války skoro úplně zapomněl.

Půl Rohova drželi Němci, půlku ovládli Sověti

Po porážce německé armády u Stalingradu v roce 1943 se situace obracela v neprospěch Německa. V roce 1944 stále častěji přelétávaly i nad Hlučínskem americké bombardéry, které mířily většinou do Polska. „Ve škole vždycky vyhlásili, že se nad oblastí nacházejí nepřátelská letadla a hnali nás domů, což bylo dobré, protože skončilo vyučování,“ říká Bruno. Letadla ho nesmírně zajímala a s kamarády čekal, až se objeví první stíhačky.

„Letěly hodně vysoko. Tři stíhačky, potom dvanáct bombardérů B 17, pak zase stíhačky, které je chránily. A další bombardéry a stíhačky,“ vypráví. Vzpomíná, že Američané shazovali stříbrné staniolové proužky, které sloužily jako rušiče radarů. A někdy z nebe padaly i protinacistické letáky. „Ve škole nám říkali, že se toho nemáme dotýkat, že jsou v tom bacily,“ vypráví.

Otřesen byl, když Kobeřicemi procházeli zajatci. „Byli to hlavně Rusové, také nějací Angličané. Byly jich snad tisíce. Ubožáci! Bylo strašné se na ně jen dívat. Byl sníh a někteří Rusové neměli ani boty, nohy zabalené v hadrech. Máma nachystala chleba se škvarky, a když se stráže nedívaly, házeli jsme jim to,“ vzpomíná. Mladí němečtí strážní prý zajatce nenechali ani napít se vody z potoka. „Hned je tloukli pažbami. Bylo mi jich líto.“

Když na Hlučínsko dorazila fronta, zastavila se asi na tři týdny v sousedním Rohově. „Půl Rohova už bylo Rusů, půl dědiny ještě ovládali naši. Po setmění se ozývala střelba z kulometů. Občas nás napadala sovětská letadla. Jednou se trefili do stodoly, kde měli Němci palivo. To byl oheň jako hrom. Plameny šlehaly asi třicet metrů vysoko,“ popisuje pamětník.

Z okna jsem viděl Rusa se samopalem

Obyvatelé Kobeřic už měli velký strach. V jejich domě i v domácnostech okolo se ubytovali němečtí vojáci. „Na noc jsme chodili k sousedce Halfarové. Spali jsme na bramborách. Společně s námi tam byla majitelka se dvěma dětma, jedna bezdětná sousedka a my tři kluci s mámou,“ vzpomíná pamětník. Přes den Bruno běhal po domě od okna vedoucího na silnici, která byla od nich vzdálená asi pět metrů, k oknu do zahrad. Schylovalo se k boji o Kobeřice.

Bruno Mrovec viděl utíkat německé vojáky, kteří se stahovali na pole na nedalekém vršku. „Bylo jich hodně. Vozy tažené koňmi jimi byly obsypané. A ještě předtím jely nahoru asi tři německé tanky. Měli tam už připravené zákopy pro kulomety,“ říká. Sověti pak začali s dělostřeleckou palbou. „Hořely asi tři baráky. Najednou se na silnici objevil sovětský tank. A když jsem běžel k zadnímu oknu, viděl jsem pod oknem Rusa se samopalem a granátem v ruce,“ vypráví.

Samotný boj o Kobeřice, který skončil ústupem Němců, trval podle pamětníka asi jeden den a část noci. „Rusové začali bombardovat. Utíkali jsme do sklepa. Bylo to jako zemětřesení. A byl to hrozný pocit, když jsme čekali, kdy spadne nějaká bomba na nás. Ženy se hlasitě modlily Otčenáš. Snad z toho strachu ho odříkávaly česky,“ říká pamětník. Dvě bomby spadly asi třicet metrů od nich, jedna dopadla k sousedům, ale nevybuchla.

Ve světnicích nad námi naříkali ranění Sověti

Ještě předtím viděl Bruno Mrovec sovětské vojáky v přilbách, jak šli přikrčeni příkopem u hlavní cesty k německým pozicím na kopečku. „Němci tam na ně čekali s kulomety. Za dvacet minut už Rusové nosili první raněné. Také velký těžký tank typu Stalin odstřelili. Další tanky a celý proud ruského vojska šel pak přes zahrady,“ vypráví.

Ve světnicích nad sklepem, kde se ukrývali, už byli Sověti. V noci slyšeli hlasitý nářek raněných. „Bylo to hrozné. Nedalo se ani spát,“ říká. Několik vojáků přišlo za nimi do sklepa. „Měli už trochu vypito, byli zpocení a ptali se: ‚German jest?‘ S baterkou prohlíželi sklep,“ líčí. Později se dozvěděl, že Sovětů, kteří byli ve velké přesile, tenkrát v Kobeřicích padlo asi dvě stě. Němců přibližně sedmdesát.

Rudoarmějci, kteří podle pamětníka patřili ke 38. armádě, se u nich dlouho nezdrželi. Čekaly je další a těžší boje v Hrabyni nebo v Háji u Opavy. Bruno Mrovec říká, že si na chování sovětských vojáků nemohli stěžovat. „Jeden důstojník pořád nosil mého malého bratra na rukách a škádlil ho: ‚Erich Germán, Erich Germán.‘ Erich se zlobil a křičel: ‚Nein!‘“ vzpomíná pamětník s úsměvem.

Otec přijel z vojny na voze s koňmi

Otec, který byl u wehrmachtu v nebojovém útvaru, naposledy zřejmě v německém Plavně, měl i po válce štěstí, že unikl zajetí. „Velitel jim říkal, aby utíkali a zachránili se. Otec přijel domů na voze se dvěma koňmi, které mu daroval jeden sedlák v Německu. Byl v civilu, na voze měl československou vlaječku,“ vypráví Bruno. Otec byl prý otřesen mrtvými z koncentráku, které viděl ležet u cesty. Na nacistický režim jen nadával.

Hlučínsko připadlo po válce opět Československu a Bruno musel chodit do české školy. „Zpočátku to bylo strašné. Zpívali jsme české písničky a já vůbec nevěděl, co zpívám. Rychle se to ale zlepšovalo a školu jsem skončil s vyznamenáním,“ říká. Studovat ale nechtěl. „Lákala mě fyzická práce, která by za mnou byla hned vidět,“ vysvětluje. Vyučil se v Ostravě zedníkem. Vzpomíná, že tenkrát se zedničinu učily i dívky. „Na našem učilišti bylo asi padesát zednic,“ vypráví.

Vláda komunistů, kteří se dostali k moci po puči v únoru 1948, mu, jak říká, neseděla. „Nesouhlasili jsme s popravami Horákové, Píky a dalších. Taky jsem nechápal, proč zrušili pekaře, řezníky, kováře. Člověk si neměl kam ani zajít nabrousit sekyru,“ uvádí pamětník.

Jako zedník pracoval nejprve na stavbě sídliště v Havířově. V letech 1954 až 1956 byl na vojně v Českém Krumlově. Jako voják cvičil v roce 1955 na první spartakiádě, která měla nahradit zakázané všesokolské slety. „Pršelo, byla zima, cvičili jsme jen v trenýrkách. Když jsme pochodovali, stříkala nám kolem kotníků voda. Zkoušky jsme měli v noci, protože civilisté měli přednost. Spali jsme ve stanech, neměli jsme si kde usušit mokré oblečení. Pak prý sám ministr Čepička nařídil, aby nám dávali do čaje rum. Osm litrů na jeden kotel! Kuchaři byli ožralí, na nás moc nezbylo,“ říká.

Nikdy jsme se neměli tak dobře

Když se v Kobeřicích otevíral sádrovcový důl, přešel do firmy, která ho budovala. Později pracoval na různých stavbách po celé Moravě. V roce 1963 se oženil s Markétou z nedaleké vesnice Bělá. Narodili se jim dva synové a postavili si v Kobeřicích nový dům.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 zažil pamětník v Karviné, kde právě stavěl stadion. „Ráno jsme viděli letadla. Někdo říkal: ‚Je zle, jsou tu Rusáci.‘ Bylo to špatné, ale žádné protesty jsme nedělali. Stejně by to k ničemu nebylo,“ říká pamětník, který nikdy nevstoupil do komunistické strany. Kádrový posudek mu také kazil starší bratr Jan, který emigroval do západního Německa. „Domů nesměl, a tak jsme se viděli po letech poprvé v roce 1988, kdy mě za ním pustili,“ doplňuje.

Bruno Mrovec tvrdí, že když v roce 1989 padl komunistický režim, bylo mu to celkem jedno. „Neměli jsme se za komunistů tak špatně. A oproti dnešku byl větší pořádek a všichni lidé pracovali. Na druhé straně jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď,“ říká. Budoucím generacím přeje, aby nezažily válku.