Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Mrňa (* 1950)

• narodil se 22. května 1950 ve Znojmě

• dětství prožil na Znojemsku

• v polovině 60. let začal studovat střední ekonomickou školu ve Znojmě

• během středoškolských let prožil srpnovou invazi v roce 1968

• v letech 1969–1974 vystudoval Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské škole Brno

• v roce 1974 nastoupil základní vojenskou školu v Boleticích na Šumavě

• po návratu v roce 1976 se oženil s Dagmar Hrnčířovou

• roce 1977 se jim narodila dcera Kristýna, o dva roky později syn Vojtěch

• do roku 1989 pracoval na státním statku ve Znojmě

• v roce 1991 založil leasingovou společnost S Morava Leasing

• ve společnosti pracoval do roku 2012

Zdeněk Mrňa vyrostl na Znojemsku, kde jeho prarodiče vlastnili hospodářství. Po nich zdědil sedláckou krev. Když se rozhodoval o tom, na kterou školu má jít studovat, zvolil si Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské škole Brno. Své znalosti uplatnil jako ekonom na Státním statku Znojmo. Brzy po revoluci založil leasingovou společnost nazvanou S Morava Leasing. Na českém trhu fungovala téměř 30 let.

Dědeček bral vstup do JZD jako nevyhnutelnou nutnost

Oba rodiče pamětníka pocházeli z Citonic na Znojemsku. Otec se narodil do chudší ševcovské rodiny a pracoval jako venkovský učitel.

Maminka vyrostla na statku, o který pečovali její rodiče František a Marie Vávrovi. Obdělávali 20 hektarů půdy, měli několik koní a krav. „Kolektivizaci se Vávrovi příliš nebránili, protože můj dědeček už byl starý, síly mu nestačily, a jelikož měl tři dcery, neměl hospodářství komu předat. Z nutnosti tedy vstup do JZD podepsal,“ vysvětluje Zdeněk Mrňa.

Mnohem větší trauma pro rodinu Vávrovu představovalo zatčení bratra Františka Vávry Jana gestapem během druhé světové války. Byl zatčen pro svou činnost v odboji. Jako policista sloužil v Lipníku nad Bečvou, kde podporoval a kryl místní partyzány. Zemřel v koncentračním táboře v Buchenwaldu devět dní před skončením války. Jeho jméno je uvedeno na pomníku obětí světových válek v Citonicích.

Otce coby venkovského učitele často přeřazovali na jinou školu

Zdeněk Mrňa se narodil 22. května 1950 ve Znojmě a dětství prožíval nejčastěji u prarodičů v Citonicích. Otec působil jako venkovský učitel a kvůli přeřazování do jiných škol se rodina často stěhovala: v roce 1953 z Citonic do Milíčovic, poté do Olbekovic (dnešní části Znojma) a v roce 1956 do Těšetic. „Myslím, že učitele často přesunovali z jedné školy do druhé kvůli jejich údajným prohřeškům,“ domnívá se Zdeněk Mrňa a dodává, že jeho otec byl velmi nábožensky založený. „Snažil se ale nechodit do kostela v místě, kde jsme bydleli. Jezdil buď do Ivančič, nebo do Znojma.“ Přesto se o jeho návštěvách kostela odpovědné školské orgány dozvěděly.

Během invaze chtěli stavět s kamarády na vesnici dvojité chlívky pro případ, že budou okupanti plenit hospodářství

Uvolnění v období pražského jara prožíval během studia Střední ekonomické školy ve Znojmě. „Vedle klasické politické ekonomie jsme se najednou začali učit o ekonomických teoriích a reformách Oty Šika.“

Pražské jaro ale netrvalo dlouho, přerušila jej invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Právě plnoletého Zdeňka onu noc 21. srpna probudily zvuky letadel. „Otevřely se dveře a táta mi řekl, že jsou tady Rusové. Brečeli jsme,“ vzpomíná pamětník.

Při každodenních večerních diskuzích na návsi a po zkušenostech rodičů a prarodičů během války uvažovali s kamarády, že postaví dvojité chlívky pro případ, že budou okupanti plenit hospodářství. „Chtěli jsme zabezpečit rodiny touto naivní formou.“

Během srpnových dnů se ve Znojmě shromáždilo několik okupačních tanků, které své hlavně namířily na budovu okresního soudu. „Viděl jsem, že několik houfnic rozmístili na silnici za Znojmem, mířili na město,“ popisuje Zdeněk Mrňa výstražná gesta okupantů.

Okupační vojsko stálo před Znojmem hlídku a kontrolovalo každé vozidlo. „Prohlídky se konaly každý den, přijížděli jsme kvůli tomu autobusem pozdě do školy. Brali jsme to jako šikanu od našich okupantů. Svůj odpor jsme dávali vojákům najevo, nebavili jsme se s nimi. Takto to trvalo několik týdnů.“

Odpor vůči invazi pociťoval student Zdeněk ještě několik měsíců. „Na Majálesu, který v roce 1969 organizovalo znojemské gymnázium, to bylo pořád dost znát.“

Během vojny byl doma jen třikrát

Po maturitě v roce 1969 nastoupil na Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské škole Brno (dnes Mendelova univerzita). Svá studentská léta prožíval během normalizace. „Starali jsme se prostě o sebe, o studium a o sport,“ dodává pamětník, který během studií poznal svoji budoucí ženu Dagmar Hrnčířovou.

Po promoci v roce 1974 nastoupil na vojnu ve 180 kilometrů vzdálených Boleticích na Šumavě, kde dělal správce vojenské dělostřelecké zbrojnice. „Bylo to kruté odloučení od mé budoucí ženy. Za celou dobu jsem byl doma asi jen třikrát.“ 

Doma jim zabílili okno, aby neměli výhled na Loucký klášter, kde se skladovala vojenská technika

Svatbu budoucí manželé Mrňovi uspořádali až po návratu Zdeňka z vojny v červnu 1976. V roce 1977 se jim narodila dcera Kristýna, o dva roky později syn Vojtěch.

O své ženě Dagmar s nadsázkou říká, že přišla do manželství s politickým věnem. „Její strýc působil za války u RAF, nemohl se vrátit domů. Na Západ za ním utekla jeho manželka. Žili v San Franciscu,“ vysvětluje.

S manželkou bydleli ve Znojmě naproti Louckému klášteru, na jehož nádvoří byla uložena vojenská technika. „Jednou jsme přišli domů a na chodbě jsme měli zabílená okna, abychom na dvůr kláštera neměli výhled. Řekli nám, že to není kvůli nám, ale pro případ, že by do baráku vnikl špion,“ vzpomíná pamětník a poklepává si na čelo.

Po návratu ze zahraniční cesty se musel hlásit na oddělení zvláštních úkolů

Po vojně nastoupil Zdeněk Mrňa na ekonomické oddělení do Zemědělského zásobovacího nákupního závodu Znojmo. V roce 1977 přestoupil do Státního statku Znojmo, a to kvůli možnosti bydlení v podnikovém bytě. „Dostupnost vlastního bydlení byla nízká. Vše se řešilo přes podniky nebo prostřednictvím družstevní výstavby.“

Mladý ekonom měl na statku na starost i nákup v zahraničí, díky kterému měl možnost často vycestovat, například do Itálie, Holandska, Německa, ale také do Albánie nebo Rumunska, které dle pamětníkových slov bylo mnoho desítek let pozadu. „Po návratu ze zahraničí jsem se musel hlásit na oddělení zvláštních úkolů u nás na statku. Někdo z mých spolupracovníků vždy musel sepsat hlášení o tom, jak jsem se v zahraničí choval.“

Na co čekáte, je revoluce, říkali jim na hranicích po návratu z Hamburku

To, že by mohl komunistický režim padnout, si Zdeněk Mrňa poprvé uvědomil, když v roce 1989 v Praze před německou ambasádou viděl stovky uprchlíků z Německé demokratické republiky, kteří se snažili po pádu Berlínské zdi dostat do západního Německa. „Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Když jsem šel na ministerstvo financí, zůstaly tam stovky otevřených aut, hlavně trabantů,“ popisuje.

Když se režim lámal i v Československu, byl Zdeněk Mrňa zrovna na obchodní cestě v Hamburku. V pátek 17. listopadu za ním přišel recepční hotelu, ve kterém bydleli, s novinami v ruce. „Nevěřil jsem tomu. Nejprve mě ovládl strach o ženu a děti, poté nejistota z toho, co bude. Rychle jsme v Hamburku ukončili své pracovní povinnosti a spěchali domů.“ Když se 20. listopadu 1989 vracel, zarazila jej situace na československém hraničním přechodu. „Čekal jsem tam asi půl hodiny, než někdo přijde. Když nás celníci uviděli, smáli se nám: ‚Na co tady čekáte? Vždyť je revoluce!‘“

Ze Státního statku Znojmo přešel do Státní banky československé

Revoluční atmosféra byla znát i ve Státním statku Znojmo. „Založila se tu buňka Občanského fóra, ale nebyly v ní příliš vůdčí osobnosti. Záhy se vyměnil ředitel statku a nastoupil nový, o kterém jsme neměli dobré mínění. Statek se začal tříštit na menší subjekty. Věděl jsem, že pro mě tu není žádná budoucnost,“ popisuje pamětník, který v té době pracoval na znojemském státním statku jako obchodní ředitel.

Koncem listopadu 1989 dostal pracovní nabídku od Státní banky československé (dnes Komerční banky), kterou přijal. Jeho úkolem bylo vybudovat oddělení pro zahraniční platební styk. „Tenkrát jsme vymysleli geniální věc: zrcadlové účty, prostřednictvím kterých šlo snadno posílat peníze do zahraničí.“

Založil jednu z prvních leasingových společností v České republice

Záhy Zdeňka Mrňu oslovilo vedení rakouské bankovní společnosti Sparkasse Weinviertler. Tato banka chtěla podnikat spolu s dalšími příhraničními rakouskými bankami. Tak vznikly dceřiné společnosti ve Znojmě, Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích.

„Dostal jsem za úkol vybudovat pro ně nový produkt založený na principu leasingu.“

Z toho důvodu v roce 1993 založila banka společnost S Morava Leasing se sídlem ve Znojmě. Specializovala se především na zemědělství, zejména na zemědělskou techniku. „To proto, že jsme sídlili na jižní Moravě a proto, že jsem pocházel ze zemědělské rodiny,“ dodává podnikatel. 

Během své praxe v leasingové společnosti se setkali i s podvody. „Měli jsme několik klientů, kteří na jeden předmět uzavřeli smlouvu u více leasingových společností, což bylo dáno špatnou porevoluční legislativou.“

Spolupráci s mateřskou společností Sparkasse považuje Zdeněk Mrňa za bezproblémovou. „Rok před vypršením managerské smlouvy jsem již podepisoval smlouvu na dalších pět let. Měl jsem velkou důvěru.“

Společnost S Morava Leasing se snažila přispívat ve svém regionu z vytvářených zisků na dobročinné a společenské dění.„Každý rok jsme do zdravotnictví, kultury, sportu, školství ve Znojmě a okolí věnovali dohromady miliony korun. Podporovali jsme například Hudební festival Znojmo, JazzFest Znojmo, byli jsme partnery hokejového klubu Orli Znojmo, podporovali jsme Soukromou vysokou školu ekonomickou, sociální oblast, Okrašlovací spolek a podobně,“ vyjmenovává. Kromě toho opravili dva městské domy, ve kterých společnost sídlila.      

Po 30 letech S Morava Leasing zanikla

Úspěšný rozvoj přerušila světová hospodářská krize z roku 2008, kterou způsobily nerozumné praktiky na americkém hypotečním trhu. „Naše mateřská společnost investovala prostřednictvím nákupu cenných papírů. Během krize je ale musela velmi nevýhodně prodat, což na ni mělo negativní dopad.“ V důsledku ekonomické krize proto v roce 2009 došlo k převzetí Sparkasse Weinviertler pod mateřskou společnost Erste Bank Oesterreich.

Za dva roky však došlo k dalším vlastnickým změnám. Celou společnost S Morava Leasing v roce 2011 odkoupila Česká spořitelna, která patří též pod skupinu Erste Bank Oesterreich. „Pro Českou spořitelnu to znamenalo velký příliv nových klientů a značné navýšení bilanční sumy,“ dodává Zdeněk Mrňa, který v následujícím roce 2012 opustil svůj managerský post.

V této podobě fungovala společnost S Morava Leasing do konce roku 2021, kdy byla vymazána z obchodního rejstříku. „Naše společnost byla včleněna do jiné leasingové společnosti České spořitelny a vznikla tak společnost Leasing České spořitelny.

Zdeněk Mrňa si dnes (rok 2022) užívá zasloužený důchod a kromě jiného se svou rodinou opečovává i statek svého dědečka Františka Vávry. „Dále se tu jako rodina scházíme a užíváme a zvelebujeme to, co nám tady naši předkové zanechali.“ Nadále se věnuje svým koníčkům, mezi něž se řadí hudba, divadlo, kultura a sport. Angažuje se v organizaci Znojemského hudebního festivalu a pomáhá klubu Orli Znojmo. Velkou radostí jsou vnučky, které vede k hudbě.