Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Mrázová (* 1935)

• narozena 14. března 1935 v Chocni

• otec zakladatel letecké továrny v Chocni

• 1946 gymnázium v Praze

• únor 1948 otcovo uvěznění v Liberci

• 1954 Vysoká škola uměleckoprůmyslová

• absolutorium VŠ uměleckoprůmyslová

• nástup do NG jako architektka – rekonstrukce budov

• NG do roku 1967, pak pozvání do VB, výstava H. Moorea

• 1968 narození syna

• 1973 Útvar hlavního architekta

Rozpad rakousko-uherského impéria znamenal pro české vlastence, toužící po samostatnosti, obrovské povzbuzení. Nadšení pro nově vzniklý stát dodalo energii i leteckému podnikání. Létání mělo v Čechách tradici již za dob Rakouska-Uherska, vzpomeňme Jana Kašpara a Evžena Čiháka. Mezi těmi, kteří dodávali kvalitní a dostupná letadla, byl také Jaroslav Mráz, spolumajitel letecké továrny v Chocni. Jeho památku chová ve velké úctě jeho dcera Jaroslava.

Narozena v rodině podnikatele

Jaroslava Mrázová přišla na svět dne 14. března 1935 v Chocni s poměrně velkým odstupem po sestře Madle a bratrovi Jiřím. V té době měl již její otec za sebou velké podnikatelské úspěchy v oblasti strojírenské výroby a měl nakročeno do podnikání v letectví.

Úspěšný výrobce chladírenské techniky byl, stejně jako mnozí jiní podnikatelé postižen hospodářskou krizí ve 30. letech minulého století. Jeho klientela, pocházející převážně z řeznických a pohostinských živností, ztratila schopnost splácet odebraná zařízení, a tak se musel poohlédnout po perspektivnější náplni. Shodou okolností se dověděl, že známý letecký konstruktér Ing. Pavel Beneš zahajuje v nedalekých Pardubicích výrobu sportovních letadel. Kromě konstruktérského umu vlastnil poslední koncesi, která byla pro leteckou výrobu vydána. Neměl však potřebný kapitál. Dohodli se a 1. dubna 1935 oficiálně vznikla nová firma „Ing. Pavel Beneš a Ing. Jaroslav Mráz, továrna na letadla v Chocni“.

Začátky byly krušné, ale kromě potřebných financí se podařilo získat i jiný, velmi podstatný kapitál: schopné lidi. Již 9. července 1935 byl testován první choceňský prototyp Be 60 „Bestiola“. Bestiola prošla vojenskými zkouškami a výsledkem byla objednávka ministerstva národní obrany na 20 kusů. To bylo příslovečné „prolomení hráze“. Pak už následovala řada modelů Be s motory Walter, přičemž jedna ze dvou lehkých jednosedadlovek Be 501 a Be 502 získala proslulost vítězstvím ve vytrvalostním závodu ve francouzském Angers a následnými čtyřmi světovými rekordy.

Vedle letecké technologie se stále pokračovalo ve vývoji a výrobě chladírenských technologií. Po znárodnění v letech 1945–1946 tato výroba v choceňské části Mrázovy továrny zůstala. 

Maminka

Paní Mrázová poskytla dodatečně písemné vyjádření o své matce:

„Maminka pocházela ze starého selského rodu Paďourů z Vraclavi. Věnem si přinesla do manželství statek na Dvořisku, o který se až do roku 1948 starala. Byla velmi pracovitá, vzdělaná a díky svým kořenům konzervativní. Přes mnohé povinnosti se správou statku vedla v těžkých válečných letech domácnost, vypomáhala tatínkovi ve fabrice a nerezignovala ani na mnohé činnosti sociální a kulturní. Pokud byl tatínek služebně mimo Choceň, byla jím pověřena vedením fabriky. Období války bylo velmi těžké a často jsem rodiče viděla jenom večer. Mnohem později jsem z vyprávění svých sourozenců zjistila, že jejich vzpomínky na rodiče z období první republiky byly zcela odlišné – maminka i tatínek měli více času na sebe i rodinu, ale hlavně nebyl všude přítomný stres a obavy z každého dne.

Konec války bohužel přinesl další nové starosti, radostí bylo velmi málo. Sourozenci se vrátili domů z Anglie a hned byli konfrontováni s nastupujícím komunistickým režimem a novými persekucemi. V letech 1945–1946 jsme přišli o továrnu, v roce 1948 nám byl zabaven statek, v roce 1951 jsme museli během 3 dnů vyklidit rodinný dům na Dvořisku.

Maminka se odstěhovala do domu v Chocni, kam jí národní výbor nastěhoval ‚dohlížitele‘ – věrného člena KSČ. Až do roku 1968 nesměla být nikde zaměstnána, nedostávala penzi s tím, že jako kulak a manželka továrníka má určitě prostředky na živobytí. Přes všechny tyto hrůzy maminka díky své víře a pevnému charakteru zůstala nezlomená. Byla laskavá a pomáhala ostatním až do své smrti v roce 1971.“

Mnichov

Na tragické události roku 1938 počínající záborem pohraničí zareagoval otec nejen jako podnikatel, ale i jako rodič.

„Tatínek měl kamaráda v Londýně, pana Daňka. Ten mu navrhl, aby k němu poslal děti na nějaké tři měsíce, než válka skončí. To byl tehdy rozšířený názor. Takže sestra s bratrem koncem léta třicet devět odjeli vlakem do Londýna. A pak tam zůstali šest let…“

Podnikatel Mráz si byl vědom, kolika lidem v chudém orlickém podhůří dává jeho firma v těžkých časech obživu. Podařilo se mu odradit okupanty od zbrojní výroby, kterou se mu snažili vnutit. Německý dohled se omezil na správce inženýra Löflera, který se jevil jako celkem rozumný člověk. Jaroslav Mráz toho využil k udržení výroby. V roce 1941 firmu opustil spolumajitel Pavel Beneš. V souvislosti s tím se změnil název firmy na „Ing. J. Mráz, továrna na letadla Choceň (Ing. J. Mráz, Flugzeugwerke Chotzen)“.

Jelikož v dosavadní produkci, která pro Němce byla bezcenná, nemohl pokračovat, zavedl výrobu německých větroňů Kranich a později též kurýrních letounů Storch. V té době zcela ustoupil od snahy po vysoké efektivitě, nešlo o podnikatelský úspěch, ale o zaměstnání co největšího počtu lidí. Hlavním přínosem německé „válečné“ výroby bylo kromě pomoci místnímu obyvatelstvu ještě osvojení nové velkovýrobní technologie, normalizace, unifikace metod řízení apod., na které mohl ihned po válce náš letecký a chladírenský průmysl navázat.

Za zmínku stojí, že za války stoupl počet zaměstnanců z původních maximálně 600 až na 1800, což bylo vzhledem k nízké produkci naprosto neefektivní. V té době ovšem bylo hlavním smyslem podniku dát obyvatelům orlického kraje obživu a také mnohé uchránit před nuceným nasazením v Říši.

Konec války

Osvobození přineslo velkou radost, ale také velkou změnu postojů k rodině Mrázových. Za války brali lidé místní i ze vzdálenějšího okolí Mrázovku jako záchranu před hladem nebo před pracovním nasazením v Říši, což se teď změnilo. Na Mrázův podnik byla uvalena národní správa a sám továrník z něj byl 16. května večer vyveden a do 6. června byl ve stavu psychického vyčerpání přesouván po různých věznicích.

Na továrnu byl umístěn nápis „Všem členům rodiny Mrázovy vstup zakázán“.

„Už 16. května tatínka přišli zavřít velmi potupným způsobem. Členové Rudých gard přišli do fabriky, vzali mu šle a tkaničky od bot a vedli ho přes město jako nějakého zločince. Lidé, kteří tatínka na ulicích viděli, říkali, že museli plakat.“

Svévolnému jednání Revolučních gard učinila přítrž starší sestra Madla, která se vrátila z Anglie. Docílila otcova propuštění, ale jeho postavení bylo stále potupné. Musel se denně chodil hlásit na národní výbor. Ostatně ani bratr Jiří, který se rovněž vrátil z Velké Británie, nedopadl doma dobře. „Provinil“ se tím, že sloužil v britském Královském letectvu (RAF). Zpočátku byli českoslovenští veteráni z RAF přijímáni s úctou, neboť byli spolu s několika letci z východní fronty jedinými leteckými odborníky v armádě. Byly jim proto svěřeny důležité funkce, ale zakrátko zvítězila protizápadní orientace. Tak byl bratr degradován, zbaven československých vyznamenání a musel opustit zaměstnání na ruzyňském letišti.

Otec zpočátku nemohl dostat práci, ale nakonec se mu zřejmě podařilo přesvědčit tehdejšího sociálně demokratického ministra průmyslu Bohumila Lauschmanna o svých schopnostech. Ten mu pak svěřil konfiskovaný podnik firmy Spreewerk v Hrádku nad Nisou, kde byl pan Mráz nejprve jmenován národním správcem a později podnik pronajal od Fondu národní obnovy a založil zde firmu „Ing. Jaroslav Mráz v Hrádku“. V krátké době závod znovu postavil na nohy. Zahájil výrobu nářadí, vyráběl i exportoval textilní stroje a časem i stroje zemědělské, díky kterým se po znárodnění stal podnik součástí Agrostroje. Úkol to nebyl lehký, neboť oblast byla po odsunu Němců značně vylidněná. Dalším problémem bylo, že Sověti považovali závod za válečnou kořist a velkou část strojního vybavení si odvezli. Nicméně díky podnikatelským schopnostem byl Ing. Mráz na čas vyslán do USA, kde se mimo jiné pokoušel sjednat koupi letadel Douglas DC-3 – známých dakot. Z obchodu sešlo, ale do vlasti přinesl mnoho cenných poznatků ze světa velkého podnikání a vyspělé techniky.

Vítězný únor 1948

Únorový převrat znamenal konec poválečného období vyznačujícího se alespoň vnějškovou demokracií. Naplno propukl třídní boj, kterým byl samozřejmě postižen i Jaroslav Mráz. Protože se mu již v roce 1945 podařilo obhájit své počínání během války, byl tentokrát obžalován z pokusu o nelegální přechod hranic. Přes zjevnou nesmyslnost vykonstruovaného obvinění byl uvězněn a vzhledem k závažnému onemocnění převezen do nemocnice v Liberci.

„Tatínek ležel v takovém ajnclíku a hlídal ho esenbák, aby náhodou neutekl. Nakonec byl z nemocnice propuštěn na svobodu, ale nesměl pracovat nikde ve Východočeském kraji.“

Po dlouhém hledání dostal práci na Kladně v Hutním projektu, kam dojížděl z pražského bytu starší dcery. Častý a dlouhodobý stres oslabil jeho organismus natolik, že u něj propukla rakovina plic a také bércové vředy, které dospěly do stadia na pokraji amputace. Určitou úlevu znamenalo přeložení v rámci Hutního projektu, kde pracoval, do Prahy. Ale ne nadlouho. V roce 1953 Jan Mráz zemřel – ve svých šedesáti letech. Přes všechna utrpěná příkoří od něj jeho dcera neslyšela výrazy zatrpklosti, nebo dokonce nenávisti vůči lidem, kteří se k němu zachovali tak špatně.

„Vzpomínám si, že když ho zase jednou přišli zatknout, tak jeden esenbák řekl: ‚Ten Mráz… já tedy mám chalupu, a kdyby mě o tu chalupu chtěl někdo připravit, tak ho zabiju. Tak mi neříkejte, že ten Mráz nemůže mít v sobě nenávist, když mu všechno sebrali.‘“

Pikantní na výroku zmíněného člena SNB bylo to, že onu chalupu dostal prakticky zadarmo jako konfiskát po odsunutých Němcích.

Studium, další osudy

Jaroslava studovala na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Křížovnické ulici, kde roku 1954 maturovala. Absolvovala v roce 1960 u prof. Ing. arch. A. Benše. Ten s ní chtěl spolupracovat i po jejím absolutoriu. To jí ovšem bylo vzhledem k jejímu kádrovému původu zamítnuto. Naštěstí proběhl v té době konkurz do Národní galerie na místo architekta, které vyhrála. V této funkci se podílela na rekonstrukci budov patřících galerii, ale hlavně na instalaci výstav. Z početného výčtu expozičních realizací v NG do roku 1966 je možné zmínit jen některé a ve svých postupech nekonvenční: instalace díla Antonína Slavíčka, reinstalaci sbírek gotického a barokního umění ve Šternberském paláci, výstavy K. Purkyně, J. Preislera, O. Gutfreunda, J. Zrzavého apod. V Národní galerii zůstala do roku 1967. Jednou z velmi úspěšných instalací byla výstava britského sochaře Henryho Moorea ve Šternberském paláci v roce 1966, která byla uspořádána ve spolupráci s Britskou radou v Londýně a ministerstvem školství a kultury. H. Moore byl přítomen a zřejmě byl potěšen již samým výběrem místa: výstava byla instalována jak v prostorách paláce, tak i v zahradě.

„Byl to velmi sympatický pán a spolupráce s ním byla výborná. Byl to pro mne velký zážitek,“ vzpomíná paní architektka.

Britská rada ji pak jako projev uznání pozvala na měsíční studijní pobyt ve Velké Británii.

Díky uvolněným poměrům okolo roku 1968 a mnohým zahraničním kontaktům Národní galerie měla arch. Mrázová možnost vycestovat na odborné semináře do „kapitalistické“ Evropy. Kromě Velké Británie to byl studijní pobyt na Concorso di Andrea Palladio v italské Vicenze.

Takové možnosti byly pro české architekty v izolaci socialistické klece nesmírně cenné.

Když paní Mrázová dostala pozvání na Concorso, pobyt měl trvat šest týdnů. Ředitel galerie jí odmítl dát na takovou dobu neplacené volno. Mladá a kurážná architektka vyhodnotila situaci s optimismem. Takovou šanci nemůže promarnit, dala výpověď. 

Výpověď byla přijata a zájezd byl velkým odborným obohacením. Ovšem mezitím došlo k několika komplikacím: starší sourozenci emigrovali a mladé architektce se narodil syn.

Život po srpnu 1968

Původní představa o snadném nabytí zaměstnání se rychle rozplynula. Žádná organizace, která by mohla využít její schopnosti, zkušenosti a znalosti, obohacené o kontakty se zahraničními architekty, neměla zájem zaměstnat matku samoživitelku s kádrovým profilem naprosto neodpovídajícím tehdy platným vzorcům. Jedna příležitost se naskytla: Dostala práci architekta v Energoprojektu na dobu určitou. Další byla práce ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Po vypršení pracovního poměru v SÚRPMO ak. arch. Mrázová úspěšně usilovala o podstatně lepší možnost: o zaměstnání na Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. Nedostala se sice do oboru městské zeleně, který si přála od dob studií, ale dostala se na odbor územního plánování. Jak se později ukázalo, tak právě tam dosáhla opravdového profesního naplnění.

Útvar hlavního architekta

Na zaměstnání v Útvaru vzpomíná paní architektka Mrázová opravdu v dobrém. Do Útvaru se dostala roku 1974, tedy v dobách, kdy byl ještě relativně mladý (založen roku 1961) a měl koncepci i určitou pravomoc. Přijal ji prof. Ing. arch. Blahomír Borovička. Prostředí bylo velmi dobré, v Útvaru pracovali vesměs „závadoví“ lidé, kteří by jinak těžko hledali uplatnění ve svém oboru. I přes skutečnost, že práce Útvaru byla pro hlavní město skutečně důležitá, panovala na pracovištích daleko uvolněnější atmosféra než „politické dusno“ obvyklé na jiných podobných pozicích.

Důležité bylo, že nastoupila poměrně krátce poté, co byla v roce 1971 vyhlášena nařízením vlády Pražská památková rezervace. Památková rezervace připadla do péče Útvaru, který přidělil jednotlivé části jmenovitým pracovníkům. Paní Mrázová měla štěstí v tom, že dostala na starost tu nejzajímavější část, centrum Prahy – Pražskou památkovou rezervaci. A tak posuzovala a schvalovala projekty, jako např. rekonstrukci a dostavbu Národního divadla, garáže Slovan u hlavního nádraží, rekonstrukce Tylova divadla, Rudolfina, Obecního domu, územní projekty regenerace Jánského vršku, Anenské čtvrti, dolního Nového Města a mnoho menších staveb. Do její kompetence spadalo i schvalování projektů stanic metra v centru.

Závěr

Paní Mrázová prožila plodný život v oboru, který ji naplňoval. Získala si uznání, pomohla zprostředkovat výtvarné umění, zejména malbu a sochařství, široké veřejnosti instalací výstav domácích i zahraničních výtvarníků a řadou dalších činností.

Byla členkou Svazu českých výtvarných umělců a Svazu architektů. Od roku 2008 je členkou SČUG Hollar. Skromně ovšem považuje svůj příběh a svůj přínos za nepříliš významný ve srovnání s příběhem otce a matky.

1. Při autorizaci zpracovaného příběhu pamětnice bohužel trvala na odstranění řady pasáží týkajících se jejího života. Namísto toho prosadila další dodatky nejen k příběhu otce, ale i matky.