Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Režim si někoho vybral, tak šel na Sibiř nebo do gulagu
narozena 20. dubna 1926 v Dědově Hoře na sovětské části Volyně
školu navštěvovala v Dědově Hoře, kde se vyučovalo v češtině, a od páté třídy chodila do školy v Krivíně, kde se vyučovalo v ruštině a ukrajinštině
rodičům vzali hospodářství a oba museli pracovat v kolchozu
část rodiny byla poslána do gulagu
v dubnu 1944 vstoupila do 1. československého armádního sboru a byla přidělena k tankové brigádě jako radistka
s tankovou brigádou se dostala až do Ostravy, kde v dubnu 1944 onemocněla a byla poslána na měsíční léčení
po válce se nastěhovala do Šumperka, kde pracovala v Moravolenu a později u ČSAD jako průvodčí
zemřela 26. července 2014
Helena Mrázová se narodila 20. dubna 1926 v Dědově Hoře na sovětské části Volyně rodičům Heleně a Josefovi. Měla dvě sestry, Marii a Zdenku.
Dědeček Jan Mráz, narozený v roce 1844 v Neveklovicích v Čechách, se spolu se ženou přestěhoval v devadesátých letech 19. století z hospodářských důvodů do Semidub na Volyni. Roku 1907 koupil hospodářství o rozloze devět hektarů na Dědově Hoře.
Příběh jeho synů je typickým příkladem života Čechů v Sovětském svazu. Měl syny Vladimíra, Antonína, Alexandra a Josefa, otce Heleny Mrázové. Vladimír a Antonín zmizeli roku 1937 neznámo kam a nikdo už o nich nikdy neslyšel. Alexandr, který byl v první světové válce v československém vojsku v Rusku a prošel s ním celou zemí až do Vladivostoku a potom lodí do nově vzniklého Československa, v Československu již zůstal a na Volyň se nikdy nevrátil. Také Josef se jako příslušník československého vojska účastnil bojů v první světové válce (Zborov, Kyjev, Bachmač). Na rozdíl od bratra Alexandra ale z vojska vystoupil a vrátil se domů do Dědovy Hory. Od roku 1930 pracoval se ženou Helenou v místním kolchozu. Ve druhé světové válce bojoval v řadách Rudé armády a roku 1944 padl v bojích u Haliče.
Život v SSSR
Obec, kde se narodila Helena Mrázová, se nacházela v Sovětském svazu hned u hranic s Polskem. Zde také chodila do čtyřtřídní obecné školy s vyučováním v českém jazyce. Měšťanku navštěvovala v blízkém Krivíně, kde se učilo jen ukrajinsky a rusky. Za tuto školu už se muselo platit. V krivínské škole bylo jen málo českých dětí. „Oni na nás pokřikovali, ti kluci, když slyšeli češtinu: ,Čechia, čechia!‘ Tak my jsme se tak naučili, že jsme mezi sebou aji ve škole mluvili ukrajinsky.“ Po vyučování chodila do místního pionýra.
Život v Sovětském svazu byl velmi tvrdý. Dne 21. května 1930 byl v Dědově Hoře založen kolchoz. „Jmenovalo se to Dědohospodářská selská hospodářská artěl a jméno to mělo Žižka.“ Někteří Češi založení kolchozu propagovali, i ti však později litovali. Rodičům Heleny Mrázové Sověti sebrali statek se vším vybavením a museli jít pracovat do kolchozu, kde pracovala i většina obyvatel obce. Pracovní doba byla velmi dlouhá a děti si svých rodičů moc neužily. „Pak nikdo neměl nic. Jen práce, dřina, jednu kopějku jim platili za celej den.“ Rodina si mohla nechat jen jedno prase, krávu, slepice a malý záhumenek. Živila je hlavně kráva, z jejíhož mléka vyráběli máslo a tvaroh. Přebytky prodávali ve Slavutě na trhu.
V podstatě i za holý život se muselo v Sovětském svazu platit. „Dospělej každej musel zaplatit, že žije na Dědově Hoře, tak museli zaplatit tři sta rublů. A vydělávali denně kopějku. Tak musel prodat, co se dalo, aby prostě zaplatili, že žijou. A byli tři. Táta, máma, babička. Do čtyřicátýho roku. No a tak každej týden to odvezli do té Slavuty to prodat. No já nevím, myslím jablka. Ze začátku jsme měli ohromný zahrady. Ze začátku nějaký ty jablka nebo třešně. Tehdy… já nevím, kolik třešní a tak. Tohle všechno tam vezli. A v neděli jim půjčili ty koně kolchozní a pak to prodala.“
Lidem, kteří nesouhlasili se založením kolchozu, byly v lepším případě zbourány stodoly. „Těm, co tomu nefandili, tak těm všechno zbourali. Stodoly, co měli jako postavený. A ti, co s režimem souhlasili, těm stodoly nechali.“ V horším případě – buď na udání, nebo jen tak – byli lidé posíláni do gulagu. Takových případů bylo ve vesnici mnoho. „Režim si někoho vybral, tak šel na Sibiř nebo do gulagu.“ Jedním z nich byl i strýc Vláďa, který byl odeslán na Sibiř a už se nikdy nevrátil. Dalším byl soused Vaško. „Soused Vaško musel kopat zlato na Urale. Museli nakopat tolik, aby dostali kousek chleba. Když to nenakopali, tak nedostali chleba.“ Odvezen byl i babiččin bratr Peterka, který byl nejbohatším hospodářem ve vesnici. Zavřený na udání souseda byl i tatínek Josef. Byl podezřelý z toho, že doma uchovává zlaté mince. Po výslechu a zaplacení úplatku byl naštěstí propuštěn.
Jednou ze skupin, které byly silně pronásledovány režimem, byli Němci, žijící v Sovětském svazu. Ve vedlejší osadě s názvem Německý Příkop (Grüntal) byli Němci odvezeni na Sibiř ve 30. letech. Ti, kteří zde zůstali, se často snažili utéct přes hranice do Polska. Hranice se nacházely 500 metrů za Dědovou Horou. Pravidelně zde chodily pohraniční hlídky. „Utíkali jednou, to si pamatuju, že moje sestra chodila s tou holkou, s tou Němkou, do školy. Nevím, jestli do druhý nebo do třetí třídy v tu dobu. Oni mezi prvníma je dávali, ty Němce, pryč. To byli jako ty statkáři a ty Němci. Němci buď byli první, nebo druhý. To nevím. A ta rodina, co se s tou holkou moje sestra znala, která chodila s ní do třídy, ji učila německy. Do deseti se naučila německy. Ještě teď si na to vzpomínám. A tak oni jednou v noci chtěli přeběhnout, a oni je všechny postříleli. Celou rodinu. Aji tu holku. To se nikdo neodvážil. To nikdo nevěděl, kde oni jsou a kde oni hlídaj.“
V Sovětském svazu byly zakázány všechny křesťanské svátky. Nesměly se slavit ani Vánoce. „Tam se Vánoce neslavily. To se nesmělo, slavit Vánoce. Byl jenom Novej rok, ten se slavil. A na ten Novej rok jsme měli jolku neboli stromeček uprostřed třídy. Lavice dali pryč. Stromek byl až nahoru a zdobenej, nevím čím a jak, a kolem něho jsme jako tančili. Ale doma nesměl mít nikdo stromeček. Já si akorát pamatuju, že tam jednou přišel ten učitel, přišel k nám jako do baráku na ten Štědrej den. Akorát doma si pamatuju jeden stromeček. Něco zazvonilo a šli jsme se podívat a měli jsme stromeček u babičky ve světnici. Ten chlap přišel, já nevím, jestli to byl ten učitel, to si nepamatuju. Jeden z těch Čechů a říká: ,Ty, Josef, co tam máš v té zadní místnosti? Tam taky netopíte?‘ On tam nepřišel kvůli tomu. On tam přišel, jestli tam náhodou nemáme stromek. Nesměl mít nikdo stromek.“
Hned za vesnicí byl les, ale obyvatelé z něj nesměli odvážet dřevo. Otec chodil vykopávat pouze pařezy. „Ty pařezy nakopal, přinesl domů, rozsekal a tím jsme celou dobu topili. Žádný jiný dřevo jsme nesměli. Měli jsme les, ale ten les patřil kolchozu.“
Obsazení Polska
Po smlouvě Ribbentrop-Molotov se Německo se Sovětským svazem dohodlo na rozdělení Polska. Sovětská armáda vstoupila v září 1939 na polské území. „A když potom šli ti Rusi na to Polsko, tak to bylo tam do kopce. Za tou loukou se to zvedalo. Tak nás táta volal: ,Pojďte se podívat!‘ A oni tam rojnici. A takhle se plazili nebo šli, to už si nepamatuju. Vím, že nás táta volal na zahradu, ať se jdem podívat, že Rusi jdou na Polsko. To jsem viděla na vlastní oči.“
Obsazení Volyně německou armádou
V létě roku 1941 vstoupila do Sovětského svazu německá invazní vojska, při průchodu se ale přímo do Dědovy Hory nedostala. Objevili se zde jen dva vojáci. Ve vesnici se Němci chovali slušně. Kolchozy nechali, brali si z nich vše potřebné a obyvatelstvo nechávali na pokoji. Zavřeli ale všechny okolní školy. Se vzrůstajícím odporem banderovců a jiných ozbrojených skupin přestali do obce chodit, báli se útoku.
Čím dál častěji docházelo k ozbrojeným akcím banderovců. V okolí spálili 27 kolchozů, mezi nimi i ten v Dědově Hoře, kde spálili skladiště s obilím a mákem. „Oni seděli na koních, to si pamatuju. Já jsem se tam šla taky podívat. A oni je pozvali, ať si jde, kdo chce, a vezme z toho skladu obilí. Táta odtamtud přinesl pytel pšenice, ostatní shořelo.“ Ve vesnici banderovci české obyvatelstvo nevraždili. Chodili si ale do vesnice pro zásoby potravin a šatstva. „Pak tam chodil, kdo chtěl. Všichni byli partyzáni. Přišli, otevřeli skříně, žádný šaty jsme neměli. Tam se nedalo nic koupit, ani na to nebyly peníze.“ Časem si doma vytvořili úkryt pod podlahou, kde schovávali všechny potřebné věci. „Tam to všechno schovávali. Od jídla až po peřiny, po oblečení. Co bylo ve skříních, to všechno brali. Otvírali skříně a brali.“ Když se zabíjelo prase, dával otec vždy něco bokem, protože věděl, že se to někdo dozví a přijdou buď partyzáni, nebo banderovci.
S příchodem Němců docházelo také k perzekuci Židů. Byli shromažďováni do ghett a vražděni. Ve vedlejší Slavutě bydlelo mnoho Židů. Jeden z nich, Bider, chodil k Mrázům často pro hrušky. Občas u nich i přespal. „Když potom přišli Němci, tak oni je tam v té Slavutě – tam bylo strašně moc Židů, nejen tam, v celém tom Rusku – tak potom, jak přišli Němci, tak je oplotili drátama. Ten určitej úsek té Slavuty. To bylo velký město. Tam bydleli ti Židi.“ Sestra Heleny Mrázové jezdila často do Slavuty k zubaři. Při jedné z cest se rozhodla, že doveze panu Biderovi jídlo. Ten byl s rodinou také internován v místním ghettu. Našla si díru v plotě a prolezla dovnitř. Riskovala při tom vlastní život, protože pokud by ji někdo chytil, nečekalo by ji nic dobrého. „On byl tak strašně šťastnej, tak jí dal šest talířů.“ Židé z tohoto ghetta si za nějaký čas museli za městem vykopat jámy, u kterých byli zastřeleni a posléze pohřbeni. „Moje teta to viděla na vlastní oči.“
Další skupina Židů bydlela v sousední obci Mošťálovka. Měli zde obchod, který často navštěvovala i Helena Mrázová. „A najednou ta rodina s koňma a s vozem šla přes Dědovu Horu. Ty holky – Róza byla starší než moje sestra o dva nebo čtyři roky a ta Cilka byla jak Marie – chodily s mojí sestrou do školy, taky do Krivína, a měly ještě dva bratry starší a ti už byli vojákama. Ti už byli důstojníci v ruské armádě. Tak ti už tam nebyli. Tak oni šli přes tu dědinu. Táta, máma a ty dvě holky. Ty holky šly vedle vozu. Já si to pamatuju. My jsme byli schovaní za studnou a dívali jsme se.“ Tato rodina byla v zápětí zavražděna v Novém Krivíně. Nejdříve si však museli vykopat vlastní hroby, aby se jejich vrazi moc nenadřeli.
Ústup Němců a vstup Heleny Mrázové do 1. československého armádního sboru
Situace se začala pomalu otáčet a na počátku roku 1944 byli Němci vyhnáni a oblast Volyně byla opět ovládána sovětskou mocí. Helena Mrázová byla spolu s dalšími mladými lidmi určena na opravu dolů na černé uhlí na východní Ukrajině, které Rusové při ústupu nechali zničit. „My jsme byli na těch Donbasech napsaný.“ Úředník z Dědovy Hory jí to prozradil a poradil jí, ať uteče a vstoupí do československého vojska.
Ještě před vstupem do vojska se jela podívat za otcem, který byl povolán do Rudé armády, do Šepetovky. „Se jich zeptali, kdo je Polák a Čech, ať se přihlásí. Tak se přihlásil a on jel do první linie. A kousek za Slavutou, ne, ještě v Šepetovce jsem za ním byla. Šepetovka. Tam je převlíkali do vojenských uniforem a fronta už byla někde kousek. Tak my jsme jim to jídlo dali. Táta za mnou přišel, už měl oblečenou tu košili vojenskou. Akorát něco jsme spolu chvíli mluvili. ‚A hlavně se starejte o mámu.‘ To jsem ho viděla naposledy. My jsme nasedli na vlak vojenský a sedli jsme do vagonu, že nás vzali, a to jsem ho viděla naposledy. Vím, že měl ten opasek. Prostě ruskej voják to byl. No tak je nahnali někde za tou Šepetovkou na to holý pole. Vím, že tam byl ten Širc. Přežil. Ten taky byl v první světový válce s tátou. Tak jako ten se vrátil aji se synem. S tím Sašou. Oni přišli sem, říká: ,Tátu jsem viděl. Jsem ho otočil a neměl nikde krev. Byl mrtvej.‘“ Bylo to někde v oblasti bývalé Haliče.
Helena Mrázová se vydala do vesnice Rusová, kde bylo náborové středisko do československého vojska. Zde byla v dubnu roku 1944 zařazena jako radistka k tankovému praporu s velitelem Granišem. „Já jsem původně chtěla jít jako sestřička.“ Když totiž přišli do její rodné vesnice ruští vojáci, musela čtrnáct dní pomáhat ošetřovat raněné. Bylo to ve Slavutě a měla na starosti 24 vojáků. Držely se tam i čtyřadvacetihodinové služby.
Spalo se rovnou za vesnicí v zemljankách, které si musely ženy samy vytvořit. „Tak tam jsme byly myslím týden v té vesnici a pak nás stěhovali. Tam byl les po celé té délce vesnice, tak nás stěhovali do toho lesa. A teď jsme si musely postavit bunkry. Ale kluci volyňský nám nic nepomohli, protože my jsme šly do armády kvůli chlapům. Tak jsme samy, my žáby, řezaly stromy, očistily jsme ty kmeny, vykopaly jsme díru, asi tři schodky byly dolů, přes to se ty trámy daly. Asi nás možná někdo trochu řídil. To už si nepamatuju. Ty trámy se nařezaly, to se dalo přes, na to se naházela hlína a byl bunkr hotovej. A tam jsme měly takový palandy a tam jsme si daly nějaký ty deky nebo co to bylo. Už nevím. A tam jsme takhle na tý palandě spaly.“ Okolí se snažily upravit. „Bylo to pěkný. Tam mezi těma bunkrama jsme měly ty pěšinky udělaný z těch proutků. Ty proutky se oloupaly, udělaly se takový vedle těch pěšin cestičky. To všechno jsme dělaly my.“
U tankové brigády
Hned po nástupu začal výcvik. Jeho součástí byly různé kurzy. Učilo se pochodovat, zdravit, ovládat zbraně a další věci nutné pro přežití ve válce. Výcvik trval tři měsíce a potom byli přesunuti do Lvova. Ze Lvova se paní Mrázová dostala přes Krosno před Duklu. Hlavních bojů se neúčastnila. Pracovala spíše v týle, těsně za frontou. Jejím hlavním úkolem bylo zabezpečit spojení mezi veliteli a tanky. Používala se hlavně Morseova abeceda. Delší dobu pobývala ve Volji Nižné před slovenskými hranicemi. Lidé v okolí trpěli průchodem fronty. Chyběly jim potraviny a žili v obrovském stresu. V tomto městě byla 28. října 1944 povýšena na svobodníka. Počátkem března 1945 se začala celá tanková brigáda přesouvat do Ostravy. Dorazila tam 30. dubna. Tanková brigáda se zde zúčastnila slavných bojů při ostravsko-opavské operaci. Helena Mrázová zde onemocněla a konec války prožila v nemocnici. Po měsíci léčení odjela do Moravské Třebové, kde se nacházela tanková brigáda.
Život v Československu
Po válce z armády odešla s hodností desátníka. Usídlila se v Šumperku, kde pracovala v Moravolenu. Později se za ní přistěhoval i zbytek rodiny. Zažili zde odsun Němců i volby v roce 1948, kdy cesty v Šumperku byly popsány číslem jedna, které tehdy patřilo komunistické straně. Po vítězství komunistů se v ulicích dobrovolně i nedobrovolně oslavovalo. „To si nedovedete představit, co v tom Šumperku bylo, když to vyhráli. Museli jsme všichni do ulic. To už jsem jako pracovala. Tam se nedalo ani stoupnout. To bylo až po Studénky. A všude narváno. Lidi. Všichni šťastní.“
V Moravolenu ji mistrová nutila ke vstupu do KSČ. „Jednou jsem si říkala: Počkej, bábo, já tě vypeču. Já ti to podepíšu a budu mít od tebe pokoj. Aniž bych to četla, já to podepsala, a byla jsem členem KSČ.“ Schůzí se ale nezúčastňovala a roku 1968 se nechala vyškrtnout. Po Moravolenu pracovala u ČSAD jako průvodčí na trase Šumperk – Ostrava.
V současnosti žije v Šumperku s rodinou dcery Jiřiny.
Natočil a zpracoval Vít Lucuk
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)