Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mrázek (* 1924  †︎ 2015)

• narozen 3. listopadu 1924 v Prusinovicích

• na jaře roku 1944 totálně nasazen v Berlíně (továrna Blaupunkt)

• svatba s Marií Mičkovou a počátek známosti s agentem Karlem Sochatsím

• v prosinci roku 1957 zatčení a vazba v Uherském Hradišti

• roku 1958 odsouzen na 15 let odnětí svobody – pracovní tábor Bytíz

• roku 1960 spolu se zbytkem rodiny amnestován

• od 70. let spolupráce na dovozu a distribuci exilové literatury

• až do odchodu do důchodu na počátku 80. let zaměstnán v ostravských dolech

• po roce 1989 rehabilitován

• zemřel roku 2015

Josef Mrázek byl roku 1957 odsouzen za špionáž pro francouzskou rozvědku na patnáct let odnětí svobody. Naletěl nastrčenému agentovi a zapletl se v síti vazeb protistátní skupiny iniciované Státní bezpečností. Spolu s ním potrestali i rodinu jeho manželky. Nebýt amnestie vyhlášené na jaře roku 1960, nejspíš by si všichni trest za zmanipulovaný proces odseděli v plné výši.

Mládí v Prusinovicích

Josef Mrázek se narodil 3. listopadu 1924 v Prusinovicích jako druhý syn Josefa Mrázka. Pamětníkův otec narukoval v první světové válce na východní frontu, kde padl do zajetí. Domů se vrátil až v říjnu 1918. Za Československou stranu lidovou roku 1931 úspěšně kandidoval na pozici starosty Prusinovic.

V době, kdy se postupovaly Sudety Německu, bylo Josefu Mrázkovi čtrnáct let a tuto tehdy ještě netušenou předzvěst světového konfliktu pociťoval jako velké příkoří. Samotná válka ale oproti očekávání žádným velkým zásahem do jejich životů nebyla. Bídou netrpěli a až na výjimky se s Němci a českými kolaboranty nesetkávali. O vypálení Ploštiny, Vařákových pasek nebo Prlova neměli žádné zprávy. Ke konci války žila na samotě v Prusinovicích pouze jedna rodina, která za kolektivního mlčení ukrývala partyzány.

Roku 1944 byl v Protektorátu Čechy a Morava celý ročník 1924 „darován Hitlerovi“ na práci pro říši. Nucené nasazení neminulo ani Josefa Mrázka, a tak se v únoru ocitl v Berlíně a byl zařazen v rámci zaškolení do výroby v továrně Blaupunkt. Práce nebyla nijak náročná a i podmínky ubytování byly ucházející. Z domova jim pravidelně chodily balíky s potravinami, a tak si mohli dovolit, k překvapení jiných obyvatel tábora, kteří na tom nebyli tak dobře, „pohrdat“ fasovanými příděly nevalné polévky. V červnu přišlo pamětníkovi pozvání od kamaráda na svatbu. Jelikož do zaměstnání jezdili přes město bez doprovodu, nebyl problém se od skupiny při návratu do lágru odpojit. Josef Mrázek se rozhodl, že uteče. Nastoupil do vlaku a přes Krakov se vydal směrem na Bohumín. Cestou byl legitimován, ale kenkarta (pracovní doklad) mu byla vrácena. Když pak v Bohumíně zahlédl ve vlaku četníky, raději vyskočil ven a hranice přešel pěšky. Šťastně se dostal na svatbu a připravil tím všem velké překvapení. Až do konce války se pak na radu spřátelených prusinovických četníků držel stranou, ale vysloveně skrývat se nemusel.

Špionem a politickým vězněm

Po válce prožil pamětník rok na studiích ve Zlíně a poté nastoupil zkrácenou vojenskou službu v Olomouci. Brzy nato, v únoru roku 1948, přišel celospolečenský obrat a následně kolektivizace zemědělství, které se rodina pokoušela nějaký čas vzdorovat. Nakonec ale otec do jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupil. Josef Mrázek se snažil získat práci na Šumavě, jelikož doufal, že by se mu mohlo podařit přejít hranice. Místo toho nakonec začal jezdit s autobusem a později s nákladem v Ostravě.

V roce 1955 se seznámil se svou budoucí manželkou Marií Mičkovou, dcerou vídeňských Čechů, velkých vlastenců, kteří se roku 1938 do republiky vrátili. Mariini prarodiče, kteří v Rakousku zůstali, pak poskytovali od roku 1948 azyl Čechům, kteří z republiky emigrovali. Byl mezi nimi i MUDr. Karel Kašpárek, redaktor a pozdější ředitel československého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Byt ve vídeňské ruské zóně se později stal i jakousi přestupní stanicí zakázaných knih a tiskovin (např. pro Solženicynovo Souostroví gulag nebo Svědectví Pavla Tigrida), které pak i Josef Mrázek v sedmdesátých letech vozil do republiky.

Krátce po svatbě vstoupil do života novomanželů tajný agent StB Karel Sochatsí alias Sova. Pamětník požádal tehdejšího holešovského laboranta o malou službu – aby zfalšoval výsledky krevních testů prarodičů Jelínkových, aby si mohli prodloužit pobyt u příbuzných. Z tohoto původně náhodného setkání se postupně stala známost, která zapříčinila pamětníkovo zapletení se do sítě falešných odbojářů a nastrčených volavek StB, podobně jako například dříve odsouzení ze skupiny Světlana.

Na podzim roku 1957 se smyčka stáhla a přišlo první zatčení – ve vazbě skončili tři právníci – pamětníkův bratr František a JUDr. Kulíšek s JUDr. Smetanou (referentem pro udílení milostí), kteří za zády úředníků oddaných režimu snižovali tresty a propouštěli rodinné známé odsouzené většinou za pokus o přechod hranic nebo spolupráci s partyzány. V prosinci krátce před Vánocemi došlo i na pamětníka. Dostal vzkaz, že pojede bez nákladu do Brna, a až z okolností vytušil, že padl do léčky. „Jeli za mnou už z Holešova, viděl jsem auto. [...] Na kojetínském rozcestí jsem si myslel, že odbočím na Kojetín, převrátím vůz a uteču. Ale oni byli taky chytří. Před rozcestím stálo auto otočené do protisměru. Vedle něj muž, pod kabátem pistoli. Byl tam i četník v civilu, měl jen četnickou čepici a plášť. Zastavil mě: ‚Silniční kontrola. Vystupte si.‘ A pak: ‚Jste zatčen!‘“

Odvezli ho do vazby v Uherském Hradišti a dostal se na celu s tzv. slavičínským Baťou Janem Pivečkou, bývalým majitelem obuvnické továrny. V lednu po zatčení zbytku rodiny mu na odposlouchávanou celu přidělili „omylem“ tchána a nastrčili estébáka, jelikož se do té doby od pamětníka nedočkali žádné hodnotné výpovědi. Zapletení manželčiny rodiny do procesu a i jejich následnému odsouzení předcházelo spojení s osobou vídeňského krajana Karla Šubrta, který se na sokolském plese pokusil iniciovat přenos tajných zpráv z republiky a daroval pamětníkově tchyni neviditelný inkoust. Není známo, zda on sám byl nastrčenou volavkou StB, či se skutečně podílel na špionáži pro zahraniční rozvědku. Zatčena byla i těhotná manželka Josefa Mrázka. Druhý den ji ale propustili a nakonec vyvázla bez trestu. „Když tam byla moje žena za mnou na návštěvě, ještě před soudem, tak jsem tehdy řekl: ‚Nic se neboj, já tu déle jak tři roky nebudu.‘ To jsem si troufal! Měl jsem všelijaké známosti... Vyšetřovatel mi pak řekl: ‚Co jste to říkal manželce? [...] Za špionáž je špagát nebo pětadvacet let!‘“

Po pěti měsících vazby byl vynesen rozsudek s tresty ve výši patnáct let pro Josefa Mrázka a deset a sedm let pro tchyni a tchána. Díky amnestii v roce 1960 se ale jejich osudy spojily naštěstí mnohem dříve. Pamětník tak strávil v bytízském uranovém dole a pracovním táboře „jen“ dva roky. Při propuštění byl kontaktován důstojníkem Státní bezpečnosti s nabídkou spolupráce. Odmítl a až do odchodu do důchodu z pozdějšího zaměstnání na šachtě v Ostravě byl sledovanou osobou. Roku 1968 se angažoval ve sdružení bývalých politických vězňů a požádal si o výmaz z trestního rejstříku, tzv. zahlazení odsouzení. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a působil jako předseda smírčí komise Konfederace politických vězňů. V roce 2014 si požádal o přiznání osvědčení účastníka protikomunistického odboje.