Ángel Moya Acosta

„Takže například ten režim, který nám byl vnucen bez jakéhokoli oprávnění… Fidel Castro lstivě a cynicky, kromě toho, že nám uložil vysoké tresty odnětí svobody, nás navíc poslal vykonávat tyto tresty daleko od našeho místa narození. Lidé ze západu Kuby byli posíláni na východ, lidé z východu byli posíláni na západ a ti ze středu země byli rozesíláni do obou těchto oblastí. To vše mělo za cíl trestat také rodiny, demoralizovat je a zlomit jejich odpor. To byl plán, který vymyslel a realizoval Fidel Castro. Ale nepovedlo se mu to. Ve skutečnosti se mu nepodařilo zlomit rodinu žádného z nás. Naopak, naše rodiny zůstaly velmi blízko nás a sdílely s námi odpor. Právě z tohoto boje se zrodilo hnutí Dámy v bílém (Damas de Blanco), které bojovalo za naše propuštění každou neděli a i ve všední dny, dokud toho nedosáhly. Režim si je dobře vědom toho, že uspěly. Ačkoli jim někteří možná nepřiznávají tyto zásluhy, kubánský režim ví a jasně si uvědomuje, že poprvé – a díky vnitřnímu tlaku – bylo propuštěno významné množství politických vězňů.“

„Jsem z těch, kteří říkají, že svoboda Kuby není ničí majetek. Jsem z těch, kteří říkají, a opakuji: svoboda Kuby není ničí majetek. Každý Kubánec, který se chce zbavit diktatury, komunistického systému nebo totalitarismu, má právo zvolit si způsob boje, který považuje za vhodný. Na základě tohoto principu má každý Kubánec, který se chce zbavit diktatury, právo použít a zvolit si formu nebo metodu boje, kterou považuje za vhodnou. To je zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv.“

„Ty jo… Uprostřed toho všeho mé děti rostly. Čtyřikrát jsem byl ve vězení z politických důvodů, naposledy v roce 2003. A moje děti, samozřejmě, vyrůstaly uprostřed této situace, mého aktivismu za lidská práva, mého boje proti kubánskému režimu. Mnoho z mých prohlášení a oznámení jsem sestavoval přímo doma, v domě Berty, tady v Havaně. Odtud jsem se pak přesouval například k jiným aktivistům a zveřejňoval zprávy. Moje děti samozřejmě tyto rozhovory slýchaly. Už jako malé začaly chodit do věznic na návštěvy. Berta a já jsme je ale jemně klamali, abychom jim nezpůsobili psychickou újmu. Říkali jsme třeba: ‚Tvůj táta je ve škole a teď vás nemůže vidět…‘ A takhle rostly, vyrůstaly v tom všem a vyvíjely se. Až jsme nakonec s Bertou přijali rozhodnutí poslat je do exilu do Spojených států. Protože i když nebyly samy opozicí, byly dětmi aktivních odpůrců kubánského režimu. A jako rodiče máme právo je chránit. Je to právo každého rodiče – chránit své děti – a nikdo nám ho nemůže vzít. Proto jsme je poslali do Spojených států. Ale my jsme zůstali bojovat. Berta a já jsme zůstali na Kubě, bojujeme… až dodnes.“

„Poslouchání rádia Martí… Začalo to mým zájmem o hudbu a nakonec jsem skončil u zpráv. Byl jsem přilepený k rádiu, stejně jako většina Kubánců, poslouchal jsem zprávy… O balseros (uprchlících na vorech), kteří utíkali, o tom, jak Hermanos al Rescate (Zachraňující bratři) je zachytávali – ne že by je přímo zachraňovali, ale spíše je zahlédli a upozornili americkou pobřežní stráž. Tyto věci mi začaly pronikat do mysli a postupně jsem si začal uvědomovat situaci na Kubě. Začal jsem chápat, jaký režim to ve skutečnosti je – režim, který v žádném případě nebyl vytvořen k ochraně, zabezpečení a zlepšení života Kubánců, ale byl navržen tak, aby se za každou cenu udržel při životě. A využíval k tomu různé druhy politik a represivních i nerepresivních metod. Aby Fidel Castro zůstal u moci tak dlouho, jak mu to život v té době dovolil. Já jsem jeden z těch, kdo vstoupili do opozice z přesvědčení. Nikdo mi neřekl: ‚Pojď sem, přidej se k opozici, pojďme bojovat proti režimu.‘ Do opozice proti kubánskému režimu jsem vstoupil z vlastního vědomí a přesvědčení.“

„Režim – a říkám to s naprostou odpovědností – se neustále snaží dostat aktivisty za lidská práva do vězení. Dělá to s cílem je odradit, ponížit, zničit jejich rodinné vztahy. A dokonce i s cílem je zavraždit rukama jiných vězňů – ať už na jejich příkaz, nebo tím, že je zastrašuje, aby opustili boj, aby opustili zemi. Jinými slovy, aby přestali s aktivismem. To je hlavní důvod, proč kubánský režim posílá aktivisty za lidská práva do vězení. A jsou to lidé, kteří kvůli své odvaze nepřijali žádnou nabídku nebo podmínku režimu. To neznamená, že ten, kdo nebyl ve vězení, není statečný. Ale ti, kteří byli uvězněni, nepřistoupili na žádný kompromis, nepodvolili se. A když už režim nevidí jiné řešení, jako poslední možnost se uchýlí k uvěznění těchto aktivistů za lidská práva.“

„Když kubánský režim zahájil svou přítomnost v Angole, samozřejmě bez kontaktu s kubánským lidem, ten se o účasti kubánských vojsk v angolském konfliktu dozvěděl až o mnoho let později. Konflikt začal v roce 1975, ale kubánské síly tam byly už dříve, cvičily budoucí angolskou armádu. Přibližně kolem let 1978, 1979, 1980 se o tom veřejně ví. Tehdy režim vedený Fidelem Castrem oficiálně oznámil přítomnost kubánských vojsk, která byla přímo zapojena do konfliktu v Lidové republice Angola. Proces náboru vojáků pro vyslání do Angoly probíhal různými způsoby. Celkem se této dobrodružné operace kubánského režimu zúčastnilo kolem 500 000 vojáků, přičemž trvale bylo v Angole nasazeno více než 50 000 vojáků, vybavených všemi vojenskými prostředky nezbytnými k vedení takového konfliktu po dobu 13 let. Jedním ze způsobů náboru bylo přímo z vojenských jednotek. Vojáci dostali rozkaz přesunout se do Lidové republiky Angola, což probíhalo poměrně jednoduše – jednotky se shromáždily, bojová technika se naložila v přístavu, a vojáci byli přepraveni buď loděmi, nebo letadly, většinou sovětské letecké společnosti Aeroflot. Dalším způsobem byl nábor z řad záložníků. Probíhaly pohovory, a pokud někdo souhlasil, nebyl problém. Pokud však odmítl, byl veřejně ponižován – a je třeba říci, že k tomu docházelo pravidelně. Také v pracovních kolektivech nebo přímo v komunitě, kde člověk vyrůstal, organizovala komunistická strana schůze, kde se probíral odmítavý postoj daného člověka k tzv. internacionalistické misi. Další formou náboru bylo odvádění mladých mužů během vojenské služby, kde jim byla přidělena mise v Angole. Mnozí z nich nevěděli, co je čeká. Většina byla rekrutována pod tlakem režimu, někteří odjeli jako dobrodruzi, jiní kvůli ekonomickým potřebám. Do této poslední skupiny spadala většina, protože režim na Kubě nebyl schopen zajistit ani základní materiální potřeby, jako bylo oblečení, boty nebo domácí spotřebiče atd.“