„V té době to bylo tak, že vůbec nebyla místa. Tady v severních Čechách vůbec nebyli doktoři. A jinde nebyla místa pro doktory. Když jsme končili medicínu, řekli nám, že si musíme najít místo, dali nám papír, že na něj máme právo. Byl přesný počet míst pro lékaře, kolik bylo absolventů. Ale kdo kde získal místo, to byl jeho boj. Kdo měl protekci a nebyl z Prahy, tak dostal místo v Praze. Kdo neměl protekci, šel tam, kde ta místa byla. Se spolužáky jsme projížděli Vysočinu a jižní Čechy i západní. Všude byla místa obsazená. Když se to chýlilo, tak já musela nějaké místo mít, a kamarád mi řekl, ať jdu do Litoměřic, že je to blízko Prahy. Že tam chvíli pobudeme a pak se vrátíme zpět do Prahy. Dozvěděla jsem se ale, že byl zákaz přijímat doktory ze severních Čech kdekoli po republice. Člověk se mohl někam jinam dostat jen tím, že se oženil nebo vdal, třeba fiktivně. S námi pracoval člověk, primář neurolog, který byl zavřený za obchodování s léky ze západní ciziny. Zkrátili mu trest na polovinu, když jim podepsal, že půjde do severních Čech.“
„Tady bylo inverzní období, hlavně v zimě a na podzim, kdy třeba šest týdnů nebylo vidět slunce. Byla mlha, auta jezdila pomalu, nebylo nic vidět, všude byl těžký smog plný síry. Zvyšovaly se alergie, bylo to hrozné. Na prostředcích hromadné dopravy při silném znečištěném ovzduší visely žluté vlaječky, nesmělo se venku cvičit, děti nesměly chodit ven. Už to prosakovalo do normální společnosti, co se děje. A ty lidi byli tak zdravě naštvaný. A to byla cesta, jak oslovit šedé jádro, lidi kolem disentu. Lidi, který s nimi nejsou spojený. Tak oni si nás v té době pozvali na hygienickou stanici v Litoměřicích, aby nám odpověděli na náš doporučený dopis. Já jsem tam měla to dítě, toho Ondru, a už jsem byla těhotná s Ančou myslím. Ondra mi utekl, že ho to tam nebavilo. Utekl ven do místnosti, ze kterých se chodilo do dalších místností. A jak jsem pro něj běžela, tak jsem viděla, že tam vedle někdo sedí a nahrává to na magnetofon. Pamatuji si, jak jsem Ondrovi natahovala kalhoty, které mu padaly, a přitom jsem se dívala na toho chlapa.“
„Manžel se v té době kamarádil s Petrem Pospíchalem, který měl vazbu na disent v Polsku. Měli osvědčenou stezku přes Rudohoří. Místo, kde se literatura předávala, se střídalo. Chodilo se pro ni na hranice, kam to přinesli Poláci. My jsme se sestrou měly stejné krosny. Bylo to vzácné v té době, protože se nedaly sehnat, jako všechno za komunistů. Měli jsme to tak, že jedna krosna se dopravila do Polska, kde se naplnila, a my jsme šli na ty hranice s Petrem a s mužem a tam jsme krosny vyměnili a mohli jsme hned odejít, kdyby se něco dělo. Vylezli jsme prostě na ty hřebeny a tam jsme si prohodili ty krosny a ještě jsme si popovídali, bylo to krásný. Ale jednou, a to už jsem byla těhotná, jsme jeli trabantem, měli jsme půjčeného červeného trabanta kombi. Přijeli jsme tam a mě nechali dole, byla jsem těhotná, tak abych s nimi nelezla nahoru na ty hřebeny. Najednou přiběhl Honza s tím, že musíme rychle pryč. Řekl mi, že Petr běžel jinudy a my musíme rychle pryč. Mysleli jsme, že nás budou čekat na cestě do Čech, tak jsme to vzali na Slovensko a jinou cestou jsme se pak vraceli zpět, aby nás nechytili. Honza pak vyprávěl, že to zřejmě někdo prozradil to místo. Že tam byli na nějaké mýtině a mluvili spolu a pak tam na ně vpadli. Podařilo se jim uniknout do lesa, každý běžel jinou cestou. A toho Petra pak zatkli, ten Petr Pospíchal a myslím, že byl pak tři roky zavřený, kvůli tomuhle.“
„Martička šla ráno do vesnice pro housky a pro mléko s dědou. Vraceli se zpátky a říkali, že jsme okupovaní. A já to slyšela a říkala jsem si: ‚Okupovaní?‘ Měla jsem zdravý základ, v rodině nám vždy říkali pravdu o tom, jak se co dělo. Tak jsem se zeptala, jestli nás okupují Němci. Odpověděli, že Rusáci, a to bylo pro mě fakt velké překvapení, že někdo, kdo nám byl ve škole prezentovaný jako přítel, že nás napadl. Byli jsme se ve vsi podívat na televizi, na vysílání zpráv. Bylo to pro mě hrozné, jezdily tam tanky. Cítila jsem pocit ohrožení, protože jsme znali filmy z války, tím nás krmili v té době. A teď jsem to tam viděla. Maminka pracovala na obvodě nebo v nemocnici, šla na záchranku a strávila čtrnáct dní na záchrance. Chodila do práce a po práci jezdila se záchrankou po městě, kde se střílelo. My jsme se strašně báli, že se jí může něco stát.“
Irena Moudrá Wünschová se narodila 20. prosince 1957 v Karlových Varech. Vyrůstala v Jáchymově a v Praze v rodině lékařky Heleny Machové, rozené Pavlíkové. Její otec Alexander Mach byl politickým vězněm v padesátých letech. Po propuštění nějaký čas pracoval v uranových dolech v Jáchymově jako civilní zaměstnanec. Roku 1966 rodina přesídlila do Prahy. Část dětství pamětnice trávila u prarodičů v Klatovech. Matka byla coby lékařka v kontaktu s disidenty. Po absolvování gymnázia nastoupila ke studiu lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, které ukončila v roce 1983. Poté nastoupila praxi v Litoměřicích na severu Čech. V roce 1988 si vzala disidenta Jana Wünsche, se kterým má tři děti, Ondřeje, Annu a Zuzanu. Na sklonku osmdesátých let se spolu pokoušeli prolomit izolaci tehdejšího disentu ekologickými aktivitami, stáli u zrodu organizace Zelený kruh. Podílela se na pašování samizdatové literatury z Polska do Československa. V roce 2007 vstoupila do Strany zelených, v roce 2016 se stala místopředsedkyní strany. V roce 2021 byla lékařkou na lůžkovém oddělení paliativní péče krajské Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Pracovala i pro Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích. Byla členkou ústeckého sboru Církve bratrské, žije v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice mohl být natočen díky podpoře z fondu Ústeckého kraje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
