Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Motyčka (* 1944)

• narozen 14. ledna 1944 v Praze

• po předčasném úmrtí rodičů Josef vyrůstal v dětských domovech

• vystudoval hotelovou školu a Vysokou školu ekonomickou

• pod hlavičkou International Voluntary Service pořádal dva mezinárodní budovatelské tábory v Mariánské u Jáchymova

• v roce 1968 organizoval výjezd osmi set studentů na práci do Velké Británie

• výjezd plánovaný na léto roku 1969 byl zrušen vládním nařízením

• od srpna 1969 vycházely v časopise Květy a v Rudém právu články očerňující Josefovy aktivity

• proti nařčením se bránil soudně

• v roce 1971 se Motyčkovi neúspěšně pokusili o emigraci

• odsouzen k půlročnímu trestu odnětí svobody

• po propuštění se Josef živil jako dělník

• působil jako manažer kapely Greenhorns / Zelenáči

• roku 1984 získala Josefova žena Eva i jejich syn politický azyl v USA

• Josef vyhoštěn z Československa v roce 1985 v rámci akce Asanace

• v USA pracoval ve stavebnictví, v rámci pracovní agendy pobýval v Austrálii

• po roce 1989 se Motyčkovi přestěhovali zpět do Československa a organizovali výjezdy českých studentů do USA

• v 90. letech se úspěšně soudil kvůli uvedení svého jména v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků StB

Z dětského domova k etiopskému císaři

Josef Motyčka se narodil 14. ledna 1944 v Praze. Jeho vyrůstání v celistvé rodině ovšem netrvalo dlouho. Tatínek trpěl tuberkulózou, které podlehl v roce 1950. Josefovi bylo v té době šest let a jeho maminka už jej nebyla schopna sama dále vychovávat. Časově náročné místo zdravotní sestry ji nakonec přimělo umístit svého nejmladšího syna do dětského domova. Jeden z prvních ústavů, ve kterých se Josef ocitl, byl v Mladé Boleslavi. Příliš dlouho zde ovšem nevydržel. Maminka si jej střídavě brala zpět a snažila se o to, aby mohli žít společně. Vždy to ztroskotalo na její indispozici způsobené pracovním vytížením.

Zlom v tomto střídavém režimu znamenal rok 1954, kdy mamince diagnostikovali rakovinu, které velmi záhy podlehla. Josef se tak stal úplným sirotkem v poručnictví svého staršího bratra Dušana. Další čtyři roky pak strávil v dětském domově v Horních Počernicích. Prvotní nesnáze způsobené vyrovnáváním se s nečekanou ztrátou matky i drsnějším prostředím, které v ústavu panovalo, však dokázal postupně překonat. Dospívání v ústavech jej, jak si dále ukážeme, naučilo zvládat krizové situace. „Ty dětské domovy mi paradoxně velmi pomohly. Naučil jsem se tam, jak žít v komunitě,“ říká Josef.

Rok 1958 pro něj však znamenal definitivní rozloučení s tímto způsobem života. Bratr Dušan se tehdy rozhodl, že mu zařídí místo na střední hotelové škole v Mariánských Lázních. Podle Josefova vyprávění šlo tenkrát o jedinou školu v republice, která nespadala pod Ministerstvo školství, ale přímo do resortu průmyslu. Prestižní výuka měla vychovávat ty nejlepší kuchaře a číšníky, kteří pak nacházeli angažmá ve výběrových pražských podnicích či grandhotelu Moskva v Karlových varech. Jistá protekce, kterou bylo při snaze dostat se na podobnou školu nutné vyvinout, byla v Josefově případě zařízena osobní návštěvou Dušana, který obdaroval ředitelku sekretariátu keramickými brožemi vlastní výroby. Netrvalo to dlouho a kluk z dětského domova se začal učit na číšníka vyšší společnosti.

Josef při svém vyprávění příběhů z hotelové školy připomíná spíše hlavní postavu Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Krátké historky o spálených palačinkách před bohatými hosty či obskurním obsluhování česko-německého režiséra Jindřicha Machatého a jeho společnosti ve slavném hotelu Moskva završuje vyprávěním o rozbitém setu drahých leptaných sklenic při návštěvě etiopského císaře Haile Selassieho, za kterýžto incident nebyl vrchním číšníkem vyhozen, nýbrž pochválen: „Druhý den jsem tam přišel a on mi řekl, že ani nevím, jak moc jsem mu pomohl. Deset let se prý nervoval, když s těmi sklenicemi někdo manipuloval a já jsem to vyřešil za něj. Tenkrát se rozbily všechny a v inventáři nic nezůstalo. Byla to krása,“ vzpomíná Josef a dodává, že škoda byla později svedena na jednoho z účastníků císařovy výpravy.

 

Kontakty z Exeteru

Po dokončení školy v Mariánských Lázních se mladý číšník rozhodl pokračovat ve studiích na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mezitím už se stal na radu jednoho ze svých středoškolských pedagogů kandidátem strany, a protože na placu při obsluhování hostů zjistil, že nejfunkčnější strategií pro kariérní vzestup je zdravé sebevědomí, podal si přihlášku na fakultu zahraničního obchodu. Stejně jako v případě přijetí na střední školu zahrála i tentokrát v jeho prospěch protekce, již zajistila známost bratrovy sousedky. Ta Josefovi sjednala osobní schůzku s proděkanem ještě před přijímacími zkouškami.

„Pravděpodobně tam také zahrálo i to, že jsem byl kandidátem strany. Později však se mnou měli takové potíže, že toho spíše litovali,“ přiznává tehdy čerstvě přijatý student a předjímá tak další část svého životního příběhu. Jedním z počátků Josefovy profesní dráhy byla mimo jiné brigáda v Cestovní kanceláři mládeže (CKM), kde si své místo držel i přesto, že na počátku 60. let byla při studiu univerzity běžně povinná výpomoc v továrním provozu. Josef se tak v určité chvíli dostal do situace, kdy ráno nastoupil na směnu v pražském ČKD, odpoledne seděl na přednáškách a po večerech třídil jako administrativní pracovník papíry v kanceláři CKM.

Odhodlanost, se kterou vše prováděl, čiší z jeho svědectví dodnes. Nestěžuje si ani na tovární praxi, při které mohl díky absolvovaným zkouškám na elektrický vozík zvaný Ještěrka dovážet potají dělníkům pivo přímo na směnu: „Nikdy předtím ani potom jsem si v životě nepřipadal tak důležitý,“ říká a přidává krátkou příhodu o tom, jak mu jednoho dne vyměnili stroj za modernější model, do kterého už nebylo možné lahvové pivo ukrýt. Netrvalo to prý ani půl hodiny a chlapi z provozu vymysleli plechovou konstrukci, která v prostoru řidičových nohou a sedadla vytvořila tolik potřebný kryt pro osvěžující nápoje.

Josefova praxe v CKM mu v roce 1963 otevřela dveře k příležitosti, která v té době byla pro většinu Čechoslováků nepřístupná. Díky přímluvě jeho profesně starších kolegyň tak mohl v létě vycestovat na jeden z takzvaných mezinárodních budovatelských táborů v anglickém Exeteru, který byl organizován v místním Institutu pro hluchoněmé chlapce. Společně s jiným spolužákem z fakulty, který byl však vybrán pouze díky svým vhodným kádrovým předpokladům, se zúčastnili dvoutýdenního pobytu, ze kterého se Josef vrátil nejen plný zkušeností, ale především s navázanými kontakty na funkcionáře organizace International Voluntary Service fungující pod záštitou UNESCO.

Právě díky těmto známostem se mohl o několik měsíců později vypravit do Varšavy na kongres IVS (International Voluntary Service), který se v té době konal vůbec poprvé v zemi východního bloku. Protože však nebyl oficiálním československým reprezentantem a dokonce se během konání akce posadil ke sluchátkům s překladem do angličtiny, u čehož byl také vyfocen, pozvala si jej ihned po návratu tajemnice výboru strany v rámci CKM k nepříjemnému osobnímu pohovoru. Josef byl však v té době plně vytížen zakládáním Mezinárodního odboru pražského ČSM (Československý svaz mládeže) a celou nepříjemnost chápal spíše okrajově, než aby z ní vyvozoval jakékoliv důsledky. Díky vydobyté dobré pozici v IVS se tak mohl i nadále podílet na aktivitách, ve kterých cítil největší potenciál, a které se mu později podařilo realizovat ve velkém.

 

Falešné razítko a Mariánská

„Z CKM mě vždy, když bylo potřeba vyzvednout nějaké doložky, poslali na Hradčanské náměstí. Tehdy tam sídlilo Ministerstvo zahraničí a Správa pasů a víz. Všichni mě tam už dobře znali. Jednou mě však napadlo, že když to takto jednoduše dělá CKM, mohli bychom si to v naší pobočce ČSM dělat i my sami. Rovnou jsem tedy zašel do krámu ve Spálené ulici. Dělali tam razítka a já jsem nechal vyrobit takové, které vypadalo stejně jako u CKM, ale lišilo se v textu. Stálo na něm: Mezinárodní odbor Městského výboru ČSM, Senovážná 2,“ popisuje Josef jednoduchý trik, díky kterému se jemu a jeho spolupracovníkům podařilo mezi roky 1965 a 1966 dostat dva tisíce studentů na zahraniční brigády do Francie a Anglie.

Příhoda, ve které ministerští úředníci téměř dva roky nepoznali rozdíl mezi razítky dvou odlišných organizací, má ještě fantastičtější závěr. Náměstek ministra totiž po prozrazení a zjištění počtu osob, které takto vycestovaly na Západ, zametl celou věc pod koberec z obavy o vlastní pozici a kariérní růst. Pracovníkům a studentům z mezinárodního výboru ČSM se za tolik závažné porušení zákona, který v té době stanovoval pouze několik organizací s možností žádat o výjezdní doložky, nestalo vůbec nic. Josef se při otázce, zda při zřizování duplikátu razítka čekal jiný scénář, srdečně usmál a odpověděl: „Tušil jsem, že to není úplně v pořádku, ale vůbec mě tenkrát nenapadlo nad tím přemýšlet.“

„Na lyžích jsem tenkrát jezdil hodně svérázně, a tak se stalo, že jsem narazil do nějakého plotu zavátého sněhem. Bylo to kousek od Mariánské u Jáchymova a za chvíli nato mě přišla vysvobodit jakási drobná paní. Dala mi čaj a ukázala celý areál bývalých bachařských baráků, kde byl v té době nastěhovaný Ústav sociální péče pro mentálně postižené dívky,“ vzpomíná Josef na první setkání s paní Brandejskou, která byla v roce 1961 ředitelkou tohoto ústavu. Sugestivní vzpomínka získaná během lyžařského kurzu hotelové školy vytanula Josefovi na mysli o několik let později, když se rozhodoval, kde by bylo nejpříhodnější zorganizovat první mezinárodní budovatelský tábor pod hlavičkou IVS v Československu. Jasná volba padla právě na Mariánskou, a tak se stalo, že se na tomto místě v létě roku 1966 vystřídalo hned několik desítek studentů z Anglie, Francie, Švédska, ale i Spojených států ve třech třítýdenních turnusech.

Technicky nevyhovující areál ústavu nedisponoval funkční sítí vytápění. Kotle nefungovaly a v zimě se muselo často topit elektřinou vyrobenou z naftového agregátu. Během jediného léta se Josefovi a všem, kteří se tábora zúčastnili, podařilo postavit nový, čtrnáctimetrový komín a vyměnit topné mechanismy. Blátěný povrch dvorku byl zpevněn betonem a opraveny byly i dílčí nedostatky na jednotlivých budovách. „Řekl jsem jim: ‚Tady je míchačka pětistovka a ta poběží celý den, jinak to nezvládneme dokončit. Večer si pak můžeme dělat, co chceme, ale teď se bude makat.‘ A oni všichni souhlasili,“ vzpomíná Josef a dodává, že u některých studentů šlo vůbec o první manuální práci, kterou v životě dělali.

Celá prázdninová akce však proběhla takřka bez vědomí vedení ČSM, pod jehož hlavičkou bylo vše uspořádáno. Došlo k tomu díky roztržce mezi tehdejším předsedou ústředního výboru organizace, který se snažil zamezit konání tábora se zahraniční účastí v tolik neatraktivním prostředí, jako byla právě Mariánská a Josefem, který si nakonec potají prosadil svou s vědomím, že dělá dobrou věc. Celá záležitost však skončila dočasným vyloučením z vysoké školy. Stalo se tak poté, co se rektorovi VŠE objevil na stole dopis žádající vyloučení studenta Motyčky za ohrožení mezinárodních zájmů Československa. Jeho pisateli tehdy nebyl nikdo jiný než právě členové vedení ČSM.

Mezitím byl však tábor na Mariánské vyhlášen nejlepším mezinárodním budovatelským táborem UNESCO v celé Evropě. Josef tedy obratem sepsal dva dopisy. První byl v angličtině a jeho adresátem byl jistý vysoký funkcionář IVS, se kterým se již předtím poznal osobně. V dopise si stěžoval na nastalou osobní situaci a dopady, kterým za svou dobrovolnickou práci musel čelit. Kopii textu pak připojil k dopisu rektorovi, kde doložil veškeré úspěchy proběhnuté akce. Vyvinutý tlak zajistil Josefovi, že ho na vysokou školu znovu přijali. „Bylo to v roce 1966, kdy jsem čekal na praxi a současně měl hotové všechny ostatní zkoušky kromě státnic. Kdyby mě tenkrát vyhodili, bylo by to šílené,“ vzpomíná Josef na to, jak se mu vše podařilo zvrátit ve svůj prospěch.

 

Praxe U Pinkasů

Právě onu povinnou praxi, kterou VŠE po svých studentech vyžadovala, strávil Josef díky IVS v zahraničí. V jeho plánu, kvůli kterému si o rok prodloužil studium, bylo působit v západním Německu, Francii a nakonec i ve Švédsku. Během měsíců, kdy pracoval ve Stuttgartu, se však dozvěděl o volném místě vedoucího lékařského týmu, který působil v alžírském Tlamcenu. V druhé polovině 60. let šlo o nejsledovanější zahraniční aktivitu UNESCO. Místo se uvolnilo velmi záhy a Josef se rovněž rozhodl rychle reagovat. Díky známostem v olomoucké nemocnici ho okamžitě napadlo oslovit jistého chirurga Olivu, který byl nejen dobrým doktorem, ale rovněž plynule mluvil několika jazyky, což jej pro podobnou misi předurčovalo.

Celá snaha však nakonec ztroskotala na cílené neschopnosti místních úřadů i snahách ČSM, které vyřizování potřebných dokumentů pro doktora Olivu brzdily. Toto hořké ovoce, které Josef zasel, sklidil až po příjezdu do Československa. Původním motivem jeho návratu měla být pouze snaha o vyzvednutí anglické výjezdní doložky, kterou neměl možnost získat v Německu. U dveří bratrova bytu na něj však čekali dva estébáci, kteří jej naložili do auta a odvezli rovnou na Ústřední výbor ČSM, kde na něj čekalo nejen nepříjemné dořešování příliš aktivní snahy delegovat českého doktora do zahraničního týmu na humanitární misi, ale rovněž i soukromá korespondence, kterou ze Stuttgartu vedl s jiným funkcionářem organizace. V ní se několikrát zmínil o snaze převést činnost, kterou pro ČSM dělal, pod hlavičku Červeného kříže.

Výsledkem tohoto setkání byla pro Josefa ztráta vlastního cestovního pasu, která mu rovněž znemožnila pokračovat v dohodnuté zahraniční praxi. Absurdní dohru pro něj mělo i několik hodin, které následovaly. Josef, který po výslechu nevěděl, co se sebou, se potuloval ulicemi a narazil na kultovní hospodu U Pinkasů. Toho večera se tam pořádala slavnost u příležitosti sta let od naražení prvního sudu plzeňského piva. V natřískaném lokále byla každá ruka dobrá, a tak se číšník s maturitou rovnou přihlásil u vrchního o místo. Za pár okamžiků už roznášel věnce piv ke stolům, u kterých se tlačili diskutující hosté. Zvláštní hříčkou osudu byl jedním z nich i estébák, kterému několik hodin předtím odevzdal Josef svůj pas.

U Pinkasů vydržel Josef ještě několik měsíců. Zmařenou zahraniční stáž si tak vynahrazoval roznášením piva a přípravou na státní zkoušku, kterou na konci akademického roku úspěšně složil. Povinné vojenské službě se vyhnul díky tomu, že s příslovečnou urputností žádal o její náhradní konání právě ve zmiňovaném alžírském Tlemcenu, kde by mohl jako dobrovolník pracovat pro UNESCO. Zkostnatělé orgány Československé lidové armády však na tento požadavek, na který měl branec Motyčka dle zákona nárok, nedokázaly reagovat a vložená snaha nakonec vyústila v získání modré knížky, ke které byl Josef postupem času spíše přinucen.

 

Případ Butlins Holiday Camps

Po dokončení školy se Josefovi a jeho spolupracovníkům podařilo založit pod ČSM novou organizaci nesoucí název Česká studentská cestovní služba. Situace se zahraničními brigádami a stážemi se s příchodem pražského jara začala postupně zlepšovat a stejné to bylo i s osobním postavením čerstvého absolventa VŠE, který si dokonce úspěšně zažádal o cestovní pas. V dubnu roku 1968 se Josef přes své bývalé kolegy z CKM dozvěděl o telegrafické nabídce anglické firmy Butlins Holiday Camps vlastnící několik hotelových komplexů na pobřeží Britských ostrovů. Pro každoroční sezónní provoz shánělo vedení firmy pracovníky, kteří by se během letních měsíců starali o chod kuchyně, hotelu a obsluhu ubytovaných.

Česká studentská cestovní služba nabídku okamžitě přijala a během několika měsíců se jí podařilo zorganizovat téměř nemyslitelné. Osm set českých a slovenských studentů nasedlo na začátku června 1968 na zvláštní vlak, přeplavilo se přes kanál La Manche a po několika hodinách už bylo zaměstnáno v resortech patřících podnikateli Butlinovi. Josef se během prvních dní staral o úspěšnou organizaci akce a ve chvíli, kdy vše bez problémů běželo, odjel na předem domluvenou pracovní stáž IVS v klášteře v Libanonu, která následně pokračovala i na území Izraele. Tak se stalo, že jej a jeho přátele zastihl 21. srpen 1968 v Tel Avivu. „Ráno nás hostitel vzbudil a vyvedl na balkón, ze kterého byl výhled na hlavní náměstí. Stálo tam snad deset tisíc lidí, kteří protestovali proti okupaci Československa. Dovedete si to představit? Deset tisíc lidí!“ vzpomíná Josef a na toto svědectví navazuje vyprávěním o atmosféře v kibucech obývaných našimi krajany. Tu naplňovaly nejen protestní pochody, ale i sentiment po okupované vlasti.

Všech osm set studentů, které měl Josef během srpnových událostí 1968 na starosti v Anglii, se na začátku září vrátilo zpět do Prahy. Česká studentská cestovní služba fungovala dále a rozhodla se pro úspěch celého výjezdu zorganizovat podobnou akci navzdory měnícím se společenským poměrům i v létě roku 1969. Počet zájemců se od minulého roku zvýšil na tisíc čtyři sta a s tím vzrostla rovněž administrativa a nároky kladené na organizátory. „Měli jsme s tím nesmírnou práci. V kanceláři jsme seděli do noci, a tak to byl pro nás nesmírný šok, když nám to československá vláda pět dní před odjezdem celé zrušila,“ říká Josef a zakončuje příběh, který s nastupující normalizací nemohl dopadnout dobře.

To, co by se mohlo zdát jako konec jedné velké životní kapitoly, však mělo v tehdejších společenských poměrech dohru, která zásadně ovlivnila Josefa, jeho nastávající ženu i ředitele České studentské cestovní služby Jaroslava Šafránka. Normalizační politické tlaky totiž nemohly nechat bez povšimnutí skutečnost, že v Praze funguje organizace, která je schopna legálně dostat za západní hranici několik stovek tuzemských studentů. Reakce na sebe tedy nenechala dlouho čekat a přišla v srpnu 1969 ve formě série účelových článků v časopise Květy a následně i v Rudém právu, které operovaly s nepravdivým svědectvím zaangažovaných studentů i nařčením ze snahy o únik valut ze státní ekonomiky.

Česká studentská cestovní služba na obě periodika nejprve podala žalobu za šíření pomluvy. V rámci vzniklého soudního řízení však neuspěla i přesto, že se během jednotlivých stání ani jednou nedostavil jediný zástupce obžalované strany. „Můj advokát Svačina jednou soudce upozornil na to, že zástupce obžalovaných se k soudu nedostavil za celou dobu ani jednou a soudce na to řekl něco, co si dodnes pamatuji: ‚Vy si, pane doktore, myslíte, že já můžu pokutovat Rudé právo?‘“ vypráví Josef a dodává, že se po několika dalších marných pokusech i potom, co byl vyloučen z KSČ, rozhodli žalobu stáhnout.

Jen několik dní poté, co tak učinili, vyšel v Květech článek s názvem Chtěli nás žalovat, ve kterém je nejen rozebírána celá soudní kauza, ale znovu a výrazněji akcentován onen aspekt úniku valut, kterého se měl Josef i Jaroslav Šafránek dopustit zpronevěřením tří liber, které od každého studenta vybírali na servisní poplatky. Netrvalo dlouho a na oba pány bylo rovněž podáno trestní oznámení ze strany československé prokuratury. I přesto, že v celé věci předložili nezvratné důkazy o účelném využití získaných prostředků v rámci hospodaření organizace, se soud táhl dlouhé čtyři roky, než byli oba dva zproštěni obžaloby.

Manželé Motyčkovi se mezitím pokusili v roce 1971 neúspěšně emigrovat přes Budapešť, kde na letišti předstírali státní občanství Německé spolkové republiky. Mohli tak učinit díky pasům, které jim poskytli dva kamarádi s německou národností, kteří byli vizuálně velmi podobní Josefovi a jeho ženě. Snahy o útěk byly ovšem odhaleny přímo při odbavení, oba dva byli vzati do místní vazby a následně deportováni zpět do Československa. Za pokus o ilegální přechod hranic dostali půlroční trest, jehož část si paní Motyčková odseděla ve věznici Ruzyně. Po třech měsících byla propuštěna kvůli zdravotním komplikacím. Josef si svoji sazbu odkroutil celou.

 

Za každou cenu kriminalizovat

Celou situaci důkladně ilustruje také chování jistého kapitána Jakeše, který byl na Josefa nasazen jako vyšetřovatel, a se kterým se během výslechů stýkal ještě před pokusem o emigraci. Jakeš na něj rovněž čekal i ve výslechové místnosti ruzyňského vězení po návratu z Maďarska. Podle Josefova vyprávění probíhaly jejich rozhovory velmi manipulativně a účelově. Projevovalo se to především v kapitánově snaze vkládat do oficiálních zápisů vlastní formulace. A o podjatosti vyšetřovatele svědčí rovněž jeho iniciativa, v rámci níž pozval všech osm set studentů, kteří se zúčastnili prvního výjezdu do Velké Británie, do Prahy, aby je jednoho po druhém vyslechl.

Při porevolučním pohledu do oficiálních i tajných vyšetřovacích spisů se Josefovi potvrdilo to, co v 70. a 80. letech mohl pouze tušit. Dle jeho svědectví se na stránkách dokumentů StB objevuje s překvapivou frekvencí formulace: Za každou cenu kriminalizovat. Svědčí o tom i další soudní případ, který Josefa zasáhl v roce 1975. Šlo o kauzu zapříčiněnou politickým tažením proti přidruženým výrobním podnikům. Josef v jednom z nich pracoval jako koordinátor studentských brigád úklidu po interiérové výmalbě. Ve chvíli, kdy se vyšetřovatelé zaměření na nesrovnalosti v účetnictví dozvěděli o tom, že zaměstnancem je i jistý Motyčka, rozhodli se celý případ nafouknout a Josefa nejprve jako svědka, později však i jako obžalovaného donutili přijít na sto dvacet šest stání. Ta se stejně jako v případě prvního procesu táhla déle než čtyři roky a skončila uzavřením celého případu bez vynesení rozsudku.

Josefovo nahlížení do vlastních spisů StB po roce 1989 nebylo náhodné. Dělo se tak především díky otištění jeho jména v Cibulkových seznamech, které se objevily v roce 1992. Údajný agent s krycím jménem Hráč měl podle záznamů donášet na komunitu kolem undergroundové kapely DG 307, včetně jejího člena a též kapelníka známějších Plastic People Milana Hlavsy. Josef se o křivém záznamu dozvěděl až o dva roky později z úst svého bratra Dušana. Celou věc začal proto neprodleně studovat, nashromáždil potřebné důkazy a zahájil soudní řízení, které zanedlouho vyhrál.

U soudu se objevil i samotný Hlavsa, který dosvědčil, že se s Josefem neznají a během stání se vidí poprvé v životě. Podrobnosti celé záležitosti pak odkazují spíše k tomu, že se Josefova složka hodila jistým estébákům jako zdroj, přes který mohli do spisů undergroundové komunity zanášet informace s neověřeným obsahem. Samotný vázací akt, který byl falešně podepsán bez Josefova vědomí, se dle záznamu odehrál na neexistující žižkovské adrese. Agent Hráč ovšem v Cibulkových seznamech, které po svém vydání nebyly nikdy aktualizovány, figuruje dodnes. Josef je tak jedním z mnoha, které tento dokument poškodil a kteří se pravděpodobně nikdy nedočkají nápravy. „Horší urážku jsem nikdy nezažil,“ říká rozlíceně.

 

Greenhorns v USA

V době, kdy se Motyčkovi vrátili z vězení, vzrostla popularita country kapely Greenhorns, kvůli normaliazační politice toho času používající počeštěný název Zelenáči, do nečekaných rozměrů. Josef a Eva se jako velcí milovníci trampské kultury a bluegrassové hudby vydali na jeden z tradičních každotýdenních salónů, na kterých kapela vystupovala i s nově příchozím zpěvákem Michalem Tučným. „Tenkrát jsme seděli v první řadě. Michal nejdřív řekl, že vítá kamarády, kteří se vrátili, a potom v jedné písničce nahradil slova ‚richmondské vězení‘ spojením ‚ruzyňské vězení‘. S manželkou jsme rovnou začali plakat, protože se to nedalo vydržet. Druhý den ho v novinách nařkli, že oslavoval kriminálníky,“ vzpomíná Josef na zážitek, který jej na dlouhá následující léta spojil s kapelou a zapříčinil, že se stal jejím manažerem.

Josef byl velkým fandou bluegrassu odjakživa a inklinace ke kultuře Spojených států mu po tom, co s ním normalizační režim na přelomu 60. a 70. let udělal, začala dávat větší smysl než kdy předtím. Se Zelenáči zažil období jejich největší slávy, ale také cenzurních vstupů, které se svobodné muzikanty a trampy snažily stále více omezit v jejich projevu a neváhaly jim zasahovat i do textů písní. „Zakázali nám třeba i písničky Pepíka Šimka ‚Já jsem vandrák a karbaník‘ nebo ‚Zkouřenej jsem nehezky‘. To všechno se muselo nahrát až po devadesátém roce,“ říká Josef a dodává, že Greenhorns díky vnitřnímu nastavení nikdy nezahráli ani na Festivalu politické písně v Sokolově.

Díky své angažovanosti se Josef stále více přibližoval společenským kruhům na ambasádě Spojených států. Na konci 70. let stál mimo jiné u myšlenky pořádání společných baseballových turnajů či organizace koncertu kultovní bluegrassové kapely McLain Family Band, které tuzemské úřady nakonec znemožnily vystoupit veřejně, a celá akce se tak musela přesunout právě na půdu velvyslanectví. Z Josefova vyprávění je patrné, že tyto nově nabyté vazby nebyly nikterak cílené, nýbrž vycházely z hlubokého osobního zájmu. I přes to všechno však v roce 1984 vycestovala jeho žena a syn do USA, kde požádali o politický azyl, který jim byl přidělen. Výjezdní doložku jim tehdy obstaral Josefův rodinný přítel pracující na Správě pasů a víz. Josef v Československu setrval ještě rok a nakonec se stal jedním z posledních vyhoštěných v rámci akce Asanace. Před odjezdem se na jeho počest pořádal večírek v invazním člunu na Vltavě, kde měli Greenhorns své zázemí. Při té příležitosti jim slíbil, že to budou právě oni, kteří jako první pojedou na turné po Severní Americe ve chvíli, kdy totalitní režim ve východním bloku padne.

To, co manažer své kapele slíbil, také splnil. Byla to totiž právě legendární country formace z Československa, která hned v létě roku 1990 obrazila velkou část krajanských spolků na své šňůře po Spojených státech a Kanadě. Mezitím však uplynulo šest let, kdy museli Motyčkovi začít v cizí zemi úplně od začátku. Josef se v počátcích živil jako dělník na kalifornských stavbách a stejné to bylo i v Austrálii, kam se celá rodina vypravila za pozváním krajana Leoše Války. Právě u něj se nechal na rok zaměstnat. Náplní jeho směn se stala výšková oprava mrakodrapů v Melbourne. Kluk z dětského domova, který si vždycky uměl poradit, se tak houpal desítky metrů vysoko nad obřími bulváry. S vrtačkou v pravé ruce a kbelíkem těsnící hmoty v levé fixoval panely, které hrozily pádem na střechy jedoucích aut hluboko pod ním.

Po sametové revoluci neváhali Motyčkovi ani vteřinu a začali se do Československa pravidelně vracet. Už jejich první příjezd v roce 1990 je přesvědčil o tom, že by se do Prahy měli přestěhovat natrvalo. Učinili tak a v 90. letech to byli právě oni, kteří začali organizovat vůbec první výměnné pobyty, díky nimž se mohli čeští studenti vysokých škol ocitnout na několik měsíců v rodině žijící ve Spojených státech. To, v čem Josefovi zabránila nastupující normalizace, dokončil o dvacet let později s takovou samozřejmostí, jako by šlo o pokračování druhého dějství divadelní hry. „Mám výbornou manželku, bez ní bych to nedokázal,“ odpovídá bez dlouhého přemýšlení na otázku pátrající po jeho neutuchající energii a motivaci.