Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Moťovič (* 1927)

• narozen 17. ledna 1927 v Chustu, Podkarpatská Rus

• židovská rodina, tři děti

• studium na českém gymnáziu v Chustu

• 15. července 1941 děti s matkou deportovány do Jasini a Tlustého (ukrajinsky Tovste)

• rodina unikla masakru v Kamenci Podolském, návrat do Chustu

• v létě 1944 do ghetta v Chustu

• červen 1944 – deportace do Osvětimi

• koncentrační tábor Mauthausen, pracovní tábor v Eibensee

• květen 1945 – osvobození, otec krátce před osvobozením zemřel

• návrat do Chustu, setkání s matkou a sourozenci

• 1945 – stěhování do Československa

• studium na gymnáziu a na lékařské fakultě

• 1953 – absolvoval lékařskou fakultu, práce na chirurgii v nemocnici v Krči

• 1965 – emigroval s manželkou a dcerami přes Jugoslávii do Izraele

• práce v oboru dětské chirurgie v Izraeli

• 1998 – oceněn Kafkovou medailí

Antonín Moťovič jako chlapec vyvázl s maminkou a sourozenci z chystaného hromadného vraždění Židů, podařilo se mu vrátit se tajně domů, projít selekcí v lágru a přežít kruté podmínky v pracovním táboře. Aby to nebylo všechno, jeho pozdější emigrace do Izraele v šedesátých letech byla také poměrně dobrodružná. Na Československo, které opouštěl, má dobré vzpomínky a tvrdí, že „tato zem z něj, kluka ze Zapadákova, udělala člověka“.

Narodil se v roce 1927 v Chustu na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí Československé republiky. Pochází ze židovské rodiny, židovská menšina byla vedle maďarské, české a slovenské národnosti mezi rusínským obyvatelstvem na Podkarpatské Rusi velmi početná. Otec obchodoval se dřevem a matka byla v domácnosti, kromě Antonína v rodině Moťovičových vyrůstal starší bratr a mladší sestra. Rodina byla židovská, ale ne ortodoxní, přesto dodržovala tradiční košer domácnost a pravidelně navštěvovala synagogu. Pamětník po pěti třídách obecné školy přešel do českého gymnázia v Chustu. „České ovšem gymnázium zůstalo jen jeden rok, po okupaci Maďary v roce 1939 bylo rozděleno na rusínskou část a maďarskou část,“ vysvětluje.

Masakr v Kamenci Podolském

Rozpad Československa, vznik Slovenského státu a maďarský zábor Podkarpatské Rusi měly podstatný vliv na postavení obyvatel včetně rodiny Moťovičových. „Otec z nějakého důvodu nepožádal o maďarské občanství, a automaticky ho nedostal. Musel narukovat do maďarské armády, ovšem jako pomocná technická síla,“ uvádí. Maďarská fašistická vláda se snažila zbavit se lidí bez státní příslušnosti, což dopadlo i na pamětníkovu rodinu. „Dne 15. července 1941 nás, tedy maminku a tři děti, sebrali a naložili do vozů. Odvezli nás do Jasině na Podkarpatské Rusi, kde bylo jakési sběrné místo. Odtamtud nás druhý den nahnali do nákladních aut maďarské armády a převezli přes řeku Dněstr, která tvořila hranici,“ vzpomíná Antonín Moťovič a upřesňuje: „Skončili jsme ve městě Tlusté (ukrajinsky Tovste, pozn. ed), tehdy to bylo území obsazené nacisty. Chtěli se nás zbavit.“

V okupovaných oblastech východní Evropy docházelo k brutálním masovým vraždám především židovského obyvatelstva, které prováděly nacistické úderné jednotky Einsatzgruppen. Jeden z hromadných masakrů se odehrál na konci srpna 1941 v Kamenci Podolském, kde měl skončit i život rodiny Moťovičových. Jako zázrakem se jim však podařilo dostat se pryč. „Už jsme byli nastoupeni a připraveni, že nás naloží do aut a odvezou. Najednou nás někdo vytáhl pryč. Nevím dodnes, kdo to byl, ale rozhodně to zařídil matčin bratranec, který byl v maďarské armádě jako řidič zásobovač a věděl, co se děje. Když matku a nás viděl, okamžitě řekl: ‚Za každou cenu se musíte dostat odsud pryč a já vám pomůžu a poradím jak.‘ Skutečně nás zachránil, a jsme tak jedni z mála, kteří masakr v Kamenci Podolském přežili,“ upozorňuje pamětník.

Kilo cukru nám zachránilo život

Matčin bratranec jim dal cukr, který získal jako zásobovač, a poradil jim, aby se nechali za úplatu převézt od místních přes řeku Dněstr, a s pomocí převaděčů se pak měli snažit přes Karpaty dostat zpět na Podkarpatskou Rus, do Chustu. Tvrdil, že se to několika lidem podařilo a jistě se o návrat mají pokusit za každou cenu, protože měl informace o hromadných vraždách Židů. Matka spolu se třemi dětmi se nakonec – sice dobrodružně a až na druhý pokus – vrátila do Chustu. „Kilo cukru, které nám příbuzný dal, nám tedy zachránilo život,“ shrnuje Antonín Moťovič.

V Chustu se na nějakou dobu rodina vrátila k „normálnímu“ životu, mamince se dokonce podařilo zařídit pro pamětníka načas soukromou výuku od evangelického faráře. Situace se razantně změnila po okupaci Maďarska Německem – tehdy začala druhá vlna deportací Židů. „V Chustu vzniklo ghetto, kde se Židé měli soustředit. My jsme tam nechtěli, měli jsme své zkušenosti, ale nakonec jsme všichni do ghetta, které bylo v cihelně vedle nádraží, v létě 1944 šli. Za pár dní jsme odtamtud odjížděli do Osvětimi. Jeli jsme přes Košice, kde nám tajně nějaký nádražák sdělil, že se Spojenci vylodili a že se otevřela západní fronta. Co nám to ale tehdy bylo platné, když jsme byli v transportu?“ vzpomíná Antonín Moťovič.

Osvětim a Eibensee

Selekcí v Osvětimi prošel spolu s tatínkem a po několika dnech v Osvětimi pokračovali do tábora v Mauthausenu. „Tam nás registrovali a někdo nám poradil, abychom neříkali, že jsme otec a syn. Tatínek se tedy nechal zapsat jako ‚Maťovič‘, snad to pomohlo. Rodiče a děti se Němci snažili rozdělovat,“ vysvětluje Antonín Moťovič. Byli přiděleni na práci do tábora Eibensee v rakouských Alpách, kde měli kopat horské tunely. Zde se od spoluvězňů dozvěděli o Osvětimi a tamní továrně na smrt. O mamince a sestře neměli žádné zprávy, naposledy se s nimi setkali právě v Osvětimi. „Od té doby jsem bez náboženství a víry v Boha. Mohl toto dopustit?“ uvažuje pamětník. V táboře Eibensee se dočkal osvobození, ovšem bez tatínka, který zemřel na následky útrap začátkem května 1945. „Vážil jsem tehdy 28 kilo a bylo mi 18 let. Krátce jsem pobyl v lazaretu v Linci, ale pak jsem chtěl domů,“ říká.

Doma v Chustu se setkal s maminkou, sestrou i starším bratrem – všichni přežili válku v pracovních táborech. Podkarpatská Rus po válce připadla Sovětskému svazu, ale rodina Moťovičových nechtěla zůstat na sovětském území a snažila se dostat do Československa. „Propustky se vydávaly v Užhorodu, kam se maminka s námi vypravila. Neměla ale žádné doklady a nemohla dokázat, že jsme Čechoslováci, a už to vypadalo špatně. Nevím jak, ale od nějakého vojáka, kterému se asi v zoufalství svěřila, dostala účtenku z české čistírny, kterou měl v kapse kabátu. Ukázala ji na komandatuře a ta účtenka posloužila jako důkaz. Dostali jsme povolení k cestě do Čech,“ vypráví pamětník.

Nechtějí mě a já nechci je

Antonín, jeho sestra a matka se usadili v Teplicích, kde žili matčini příbuzní, kteří také přesídlili z Podkarpatské Rusi. Bratr mezitím odešel do Palestiny, kde v řadách Hagany bojoval za vznik budoucího židovského státu. Pamětník se díky profesorovi z gymnázia v Teplicích dostal na Ruské gymnázium v Praze – mohl zde bydlet na internátu a měl lepší podmínky ke studiu než v teplickém bytě, kde žilo mnoho příbuzných pohromadě. Byl to úspěšný a pracovitý student a rozhodl se pokračovat ve studiu medicíny v Praze. Po vzniku Státu Izrael v roce 1948, kdy byl ve druhém ročníku, sice uvažoval, že by se vystěhoval, ovšem chtěl nejdříve dokončit studium. Promoval v roce 1953 a poté nastoupil jako chirurg do nemocnice v Krči.

Na léta v nemocnici vzpomíná rád. V komunistickém Československu se ovšem nehledělo jen na schopnosti, ale i na kádrový profil, příbuzenstvo, angažovanost ve straně a podobně. „Jednou na nějaké oslavě se opila naše kádrovačka a zcela upřímně mi řekla: ‚Je mi tě líto, Antoníne. Nebudeš nikdy přednostou oddělení, i když jsi schopný, protože máš bratra v Izraeli. Sestra ve Spojených státech nevadí tolik jako bratr v Izraeli,‘“ líčí dnes s úsměvem pamětník. Tehdy už měl rodinu, s manželkou Alicí vychovávali dvě dcery, a snažil se z Československa vystěhovat. „Začátkem šedesátých let vydala vláda rozhodnutí o scelování rodin. Maminka i my s manželkou jsme tedy požádali o vystěhování do Izraele – já jsem tam měl bratra a žena sestru. Bylo nám to zamítnuto. Šel jsem se zeptat do Bartolomějské, ale arogantním způsobem mi řekli, že mi důvod sdělovat nemusí. Tehdy jsem se rozhodl, že chci odejít stůj co stůj. Když mě tu nechtějí, nechci ani já je,“ vypráví Antonín Moťovič.

Za tři dny v Izraeli

„Manželka se tehdy zašla poradit na izraelské velvyslanectví v Praze a jakýsi tajemník jí poradil, aby si sehnala vlastní auto a koupila si zájezd do Jugoslávie. Že upozorní kolegy na izraelské ambasádě v Bělehradě a ti nám umožní výjezd do Izraele,“ vysvětluje pamětník. Se sestřinou pomocí manželé v roce 1965 dostali peníze na auto a manželka, která pracovala v Čedoku, koupila pro celou rodinu zájezd do Jugoslávie. „Odjeli jsme, ale na ambasádě v Bělehradě nebyl člověk, který o nás měl vědět. Prý ať přijdeme za měsíc. Strašná situace, ale do Bělehradu přijel i manželčin bratr z Izraele a nakonec nám výjezdní povolení do Izraele dali. Jeli jsme pak do Terstu, loď do Haify nám málem ujela, ale nakonec jsme byli za tři dny v Izraeli,“ vypráví Antonín Moťovič.

V Izraeli nastoupil do nemocnice jako chirurg. „Dětská chirurgie jako svébytný obor tehdy v zemi ještě nebyla, tu otevřeli až začátkem sedmdesátých let,“ doplňuje pamětník, který od roku 1979 pracoval na prvním oddělení dětské chirurgie založené v Izraeli. Do penze odešel v roce 1993. V roce 1998 byl Antonín Moťovič oceněn českou společností pro dětskou chirurgii Kafkovou medailí. S manželkou Alicií vychovali dvě dcery a v lékařské tradici pokračuje pamětníkova vnučka. „Studuje chirurgii v Praze a to mi dělá velkou radost,“ spokojeně uzavírá rozhovor Antonín Moťovič.