Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Motejlek (* 1942)

• narozen 17. dubna 1942 ve Vysokém nad Jizerou

• vyrůstal v Harrachově

• od dětství lyžoval

• vyučil se obráběčem kovů v Tanvaldu

• od roku 1959 závodníkem ve skocích na lyžích za Duklu Liberec

• reprezentoval na OH v Innsbrucku (1964), kde skončil 10. na velkém můstku

• v roce 1964 byl držitelem světového rekordu ve skoku na lyžích (142 m), který dosáhl v německém Oberstdorfu

• po úrazu v roce 1969 již nezávodil

• vystudoval trenérství na FTVS

• působil jako trenér Dukly Liberec a československé reprezentace

• se svými svěřenci získal na olympiádách a mistrovstvích světa jedno zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy

• po olympiádě v Sarajevu 1984 ho sledovala Vojenská kontrarozvědka

• vyšetřován kriminálkou kvůli údajnému nelegálnímu obchodování se sportovním vybavením

• skoro rok nesměl cestovat do demokratické západní Evropy

• zbavili ho funkce hlavního trenéra národního týmu

• obvinění se ukázala jako neopodstatněná a k československé reprezentaci se vrátil

• po návratech z kapitalistické ciziny musel chodit podávat hlášení na Vojenskou kontrarozvědku, jež ho vedla jako důvěrníka

• v jeho spise s krycím názvem Rogalo nejsou žádné důkazy, že by s Vojenskou kontrarozvědkou spolupracoval a udával lidi ze svého okolí

• v roce 1988 se stal trenérem reprezentačního týmu skokanů v USA, kde zůstal až do roku 1992

• od konce 70. let do druhé poloviny 80. let byl členem KSČ

• byl průkopníkem skoků na lyžích v Jižní Koreji

• věnoval se mládežnickému týmu skoků na lyžích Jiskra Harrachov

• v roce 2022 žil střídavě v Karlštejně a v Harrachově

Jako výborný skokan na lyžích a reprezentant vyhrával velké světové závody, vytvořil světový rekord v letech na lyžích, ale medaile z olympiády a mistrovství světa mu unikla. Když ho na začátku osmdesátých let 20. století jmenovali trenérem národního týmu, Dalibor Motejlek si všechno dosyta vynahradil.

„Udělali jsme výbornou partu a kluci dokázali, co mně se nepovedlo,“ říká pamětník. „Po letní olympiádě v Tokiu 2021 se probíralo, že střelci a oštěpaři byli poprvé ve dvou lidech na stupních vítězů. Ale trochu se zapomnělo, že nám se to povedlo už v roce 1988 na zimní olympiádě v Calgary. Na středním můstku skončil Pavel Ploc druhý a Jirka Malec třetí.“

V období, kdy Dalibor Motejlek reprezentaci trénoval, medaile z olympiád a mistrovství světa jen pršely. První přišla v roce 1983 na mistrovství světa v letech v Harrachově, kde Pavel Ploc získal stříbro a vytvořil světový rekord výkonem 181 metrů. Jen na okraj, jeho trenér Dalibor Motejlek se ozdobil „svěťákem“ o devatenáct let dříve.

Na olympiádě v Sarajevu 1984 vybojoval Pavel Ploc na velkém můstku bronzovou medaili. Na mistrovství světa družstev na velkém můstku získali se stejném roce Čechoslováci bronz.

Na stupních vítězů měli převahu Češi

Napřesrok si vylétal Pavel Ploc bronzovou medaili na mistrovství světa na mamutím můstku v jugoslávské Planici. V roce 1987 se stal Jiří Parma mistrem světa na malém můstku v Oberstdorfu a pak následovala Plocova stříbrná a Malcova bronzová medaile na malém můstku z olympiády v Calgary 1988.

Z Motejlkovy práce těžil československý skok ještě několik let poté, co v roce 1988 u národního družstva skončil a odešel trénovat reprezentaci USA. Jeho bývalí svěřenci vybojovali bronz v soutěži družstev na mistrovství světa 1989 ve finském Lahti a Jiří Parma patřil do týmu bronzových olympijských medailistů ve francouzském Albertville 1992.

Věřili kelímkům s energií od zarostlého léčitele

Před Calgary 1988 poznali Dalibor Motejlek a jeho skokanská parta velikou sílu čarovné energie, se kterou je seznámil jeden český léčitel. „Před odletem jsme měli sraz v hotelu International. Přišel tam chlap v dlouhém kabátě s kloboukem, celý zarostlý, vypadal jak bezdomovec. Říkali, že je léčitel a pracuje se sjezdaři. Ale začal se bavit i s námi skokany,“ vzpomíná Dalibor Motejlek. „Postavil jeden prázdný skleněný kelímek s vodou a asi pět nebo deset metrů od něj druhý. Ani jednoho se nedotknul, silou vůle posunul plný kelímek k prázdnému a rozbil ho. Tak jsem řekl, že si s sebou ty kelímky s energií vezmeme. Léčitel tvrdil, že nám dají sílu, že budeme dobří. Přímo na olympiádu nám poslal dopis. Psal v něm, že nemáme jen na Fina Mattiho Nykänena, který byl skoro neporazitelný. Kluci mu věřili a na středním můstku skončili druhý, třetí, pátý a jedenáctý.“

Energie od léčitele pomohla hlavně Jiřímu Malcovi, největšímu „nervákovi“ z družstva. Kelímek s energií si dal pod postel. Jeho účinek pociťoval i sáňkař Petr Urban, který s Jiřím Malcem spal na pokoji. „Tréninky v Calgary jsem jezdil mezi nejlepšími,“ prohlašuje Petr Urban. „Když přiletěl další skokan Jež, dali kelímek k němu a už mi to tak nejezdilo. Ale je pravda, že taky přišla obleva a na měkké dráze jsem nikdy neuměl moc jezdit.“

Pro čarovný kelímek vlezl do popelnice

Petra Urbana vybrali Jiřímu Malcovi jako spolunocležníka, poněvadž pozdější slavný kreslíř-humorista uměl svého kolegu z Dukly Liberec rozptýlit svými vtípky. Kombinace uvolněné atmosféry a energie v kelímku vynesla Jiřímu Malcovi bronzovou medaili.

„Jirka Malec měl kelímek s energií pod postelí. Načež přišla uklízečka, vzala kelímek a vyhodila ho do smetí. Jirka se ptal: ‚Kam jste to hodila?‘ A vlezl do velké popelnice, kelímek našel a šoupnul si ho zase pod postel,“ prozrazuje Dalibor Motejlek.

Netušil jsem, že jsem důvěrník rozvědky

Osmdesátá léta však pro něj nebyla pouze dobou slávy a úžasných trenérských úspěchů. Po zimní olympiádě v Sarajevu 1984 čelil trestnímu stíhání kvůli údajnému protizákonnému obchodování se sportovním vybavením. Sledovala ho Vojenská kontrarozvědka a založila na něj spis s krycím názvem Rogalo. Obvinění Dalibora Motejlka se však ukázala jako falešná a očistil své jméno.

„Během vyšetřování mi ale sebrali cestovní doklady a nesměl jsem s národním týmem jezdit do západní Evropy. V roce 1985 mě nepustili na mistrovství světa do rakouského Innsbrucku,“ tvrdí pamětník.

Ve druhé polovině osmdesátých let ho Vojenská kontrarozvědka vedla jako svého důvěrníka. Po příjezdech ze západní Evropy, ze Skandinávie, z USA a Kanady ho jako všechny sportovce a trenéry předvolávala na pohovory a zjišťovala, s kým se v nepřátelské kapitalistické cizině stýkal. „Vůbec jsem netušil, že jsem nějaký důvěrník. Kdybych se to dozvěděl, to by na kontrarozvědce nepřežili,“ prohlašuje pamětník.

Skokanský můstek byl na horách skoro všude

Dalibor Motejlek se narodil 17. dubna 1942 na cestě mezi Roprachticemi a Vysokým nad Jizerou. Z podkrkonošské české obce se jeho rodiče po válce přestěhovali do sudetoněmeckého Harrachova, kde otec založil první český hostinec U Motejlků. Navzdory znárodňovací lavině po komunistickém převratu, který v roce 1948 zlikvidoval demokracii a v dalších letech také svobodné podnikání, vlastnili Motejlkovi harrachovskou restauraci až do roku 1953.

„Motejlkova rodina pochází z Roprachtic, měla velké pole, statek. Táta vlastnil tři restaurace a dobře hospodařil. V roce 1953 šel dělat skladníka,“ prozrazuje Dalibor Motejlek. „Maminka brala stovku měsíčně důchod a otec musel až do smrti pracovat. Pamatuji, že jsem s ním doma ležel v posteli, okna zatažená, a poslouchali jsme tajně rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.“

Dalibor Motejlek vyrůstal v době, kdy se v Krkonoších, Podkrkonoší a Jizerských horách tyčil jeden skokanský můstek vedle druhého. Harrachov, Vysoké nad Jizerou, Jilemnice, Špindlerův Mlýn, Desná, Tanvald, Plavy, Vlastiboř, Janov nad Nisou, Liberec, Lomnice nad Popelkou... O přírodních můstcích ani nemluvě. Další skokanské bašty se nacházely na Šumavě, v Beskydech, ale také v Jeseníkách nebo na Českomoravské vysočině. Kdo z kluků alespoň na jeden můstek nevylezl a neskočil si, byl ostatními považován za bačkoru.

„V dorostu nás skákalo sto čtyřicet, musely být kvalifikace a do závodu se dostalo jen osmdesát kluků,“ připomíná pamětník dávno zašlé časy. V roce 2022 závodilo v Česku mnohonásobně méně skokanů a o úspěších z Motejlkovy závodnické i trenérské éry si mohli nechat pouze zdát.

Po olympiádě skočil světový rekord

Kvůli snaze propracovat se mezi československou špičku nešel pamětník na střední školu a raději se učil na soustružníka v Tanvaldu, položeném nedaleko od Harrachova. V továrně mu vycházeli vstříc a v roce 1960, kdy se konala zimní olympiáda v severoamerickém Squaw Valley, porážel v kvalifikačních závodech ve svých osmnácti letech zkušené skokany Jáchyma Bulína a Zdeňka Remsu. Olympiáda v USA však byla pro chudé Československo příliš drahým špásem, a poslalo na ni proto jen malou výpravu. Nedostalo se ani na Dalibora Motejlka, řekli mu, že nemá pro cestu do Squaw Valley vyřízené doklady.

Olympiády se dočkal v roce 1964, kdy v Innsbrucku obsadil na velkém můstku desáté místo a na středním můstku skončil devatenáctý. Ve stejném roce vytvořil při letech na lyžích v západoněmeckém Oberstdorfu světový rekord výkonem 142 metrů.

„Noc předtím jsme moc nespali, mysleli jsme na velikost můstku a jeho prudký nájezd,“ říká Dalibor Motejlek. Přesto hned v prvním kole skočil 133 metrů, čímž překonal tehdejší československý rekord. Před druhým kolem si ho vzal trenér Zdeněk Remsa stranou a řekl mu, že má formu na „svěťák“.

„Odrazil jsem se, letěl jsem a cítil, jak mě nadzvedává tlak teplého vzduchu stoupajícího z masy šedesáti tisíc diváků. Už jsem myslel, že půjdu na doskok, ale znovu jsem vystoupal nahoru. Když jsem nakonec doskočil do telemarku, bylo takové ticho, že jsem slyšel šustění svých lyží. Pak ohlásili světový rekord. Diváci mě přes bariéru objímali, byl to báječný, nádherný pocit,“ vzpomíná Dalibor Motejlek.

Dařilo se mu rovněž v sezoně 1964/65, kdy vybojoval na německo-rakouském turné (dnešním Intersportturné) třetí místo.

Také ve druhé polovině šedesátých let se řadil mezi elitní československé skokany, nicméně na olympiádu v Grenoblu 1968 odcestoval kvůli velké konkurenci v týmu pouze jako předskokan. Mohl se však radovat ze zlaté a stříbrné medaile svého kamaráda Jiřího Rašky.

Partu měli skvělou, ale kazili ji udavači

„Pod trenérem Zdeňkem Remsou jsme byli vynikající parta, přáli jsme si, nezáviděli si a pomáhali si,“ připomíná pamětník. Jako reprezentant komunistického Československa se však musel se svými kolegy vyrovnávat s řadou nepříjemností, které se vyhýbaly jejich největším soupeřům ze Skandinávie a z alpských zemí.

„Chodil jsem v Harrachově do školy s klukem, jmenoval se Walter Wilkuss, táta mu padnul za Německo ve válce, snad někde v Rusku. Žil jen s maminkou a legálně se vystěhovali do západního Německa. Přijel za námi na turné, fandil nám, ale nemohl jsem s ním jít ani na pivo,“ upozorňuje pamětník. Komunistickým funkcionářům styky sportovců s lidmi z nepřátelské kapitalistické ciziny vadily, a na závody proto posílali s národním týmem i fízly – takzvaná očka.

„Když skončil poslední závod v Bischofshofenu, koupil Walter pro dvě děvčata Kosovy zlaté řetízky s přívěskem. Znal je od nás. Jedna z holek se mu líbila a poprosil mě, abych řetízky sestrám Kosovým dal,“ uvádí Dalibor Motejlek. „Holky byly šťastné. Ale uplynul týden a hned mě volali na výslech do Semil na policii. Říkali, že v řetízkách mohly být tajné šifry. Zapůsobilo to na mě hrozným dojmem.“

Noclehy s bezdomovci, buzerace na celnicích

Na závody cestovali českoslovenští reprezentanti vlakem.  Stávalo se jim, že někam dojeli o půlnoci a další vlak jim jel až ráno. „Chodili jsme po městě nebo jsme seděli na nádraží. Trenéru Remsovi ale vadilo, že jsme na závody přijeli unavení, a jednou nám sehnal nocleh na ubytovně Červeného kříže, kdy spali bezdomovci,“ tvrdí pamětník. „Pamatuju se, jak jsem tenkrát dostal po někom ještě teplou deku.“

Za totality probíhaly na celnicích s kapitalistickými zeměmi Rakouskem a Německou spolkovou republikou přísné kontroly. Přes hranice se smělo dovážet jen omezené množství nakoupených věcí, přidělené peníze stačily sportovcům jen na drobné dárky. A tak se pokoušeli získat zahraniční měnu na černém trhu. Někdy se návrat do Československa obešel bez problémů, jindy procházeli skokani na hranicích martyriem.

„Vzpomínám si, jak nám celníci říkali: ‚Pojďte, vy hajzlové, ať si vás zkontrolujeme!‘ Měli jsme výborné výsledky, ale stejně nám prohlídli batohy, lyže, vaky na lyže. Všechno rozebrali,“ prohlašuje Dalibor Motejlek. „Člověk se už těšil domů, a teď se stávalo todleto. Říkal jsem si: Tohle přece není možné! Vracel jsem se a bál jsem se, co na hranicích přijde.“

Rodné hory byly víc než bohaté Rakousko

Nejdobrodružnější překročení hranic s Rakouskem si však pamětník nespojuje s celníky, nýbrž se sovětskou armádou. V srpnu 1968 mělo reprezentační družstvo soustředění u Jaderského moře v Chorvatsku.

„Všechno bylo nádherné, ale dvacátého prvního srpna ráno nás vzbudili, že nás okupují Rusové. Hrůza, nevěřili jsme. Poslouchali jsme rozhlas, prodloužili nám pobyt, mohli jsme okamžitě do hotelu, bydleli jsme předtím pod stany,“ popisuje Dalibor Motejlek. „Domů jsem se vracel přes Rakousko, na Semmeringu jsem dvakrát vyhrál závody a znali mě tam. Pan Mayer, co tam závody sponzoroval, říkal, že můžu v Semmeringu zůstat. Nabízel mi měsíční plat šestnáct tisíc šilinků, kvartýr a ještě vlek k tomu.“

Šestnáct tisíc šilinků bylo více než desetkrát tolik, co si Dalibor Motejlek vydělal v Československu. V Rakousku nicméně nezůstal.   

„Nebyl jsem na to stavěný, odjakživa jsem měl rád naše hory, Harrachov, Vysoké. Na druhou stranu člověk nevěděl, co ho doma čeká, když nás okupují Rusové. Před odjezdem ze Semmeringu jsme nafasovali od Rakušanů brambory a nevím, co ještě,“ svěřuje se. „Domů jsme to vzali přes jižní Čechy. Na hranicích nám celníci říkali: ‚Proč se vracíte, co blbnete? Vraťte se do Rakouska!‘ Ale my jeli dál na Jindřichův Hradec. U něj jsme viděli jabloňovou alej, ale všechny stromy byly uřezané. Stály tam ruské tanky a jako maskování si daly na laufy jabloně. Vypadalo to jako sad, ale byl to samý tank, po silnici všude tanky. Hrůza hrůzoucí! Přijížděl jsem k přejezdu přes koleje. Říkal jsem si: Jede vlak, nejede? Jeden voják mi ukázal, abych jel, ale nevěřil jsem mu. Rusi jsou Rusi.“

Sovětský svaz? Nahoře huj, uvnitř fuj

Dalibor Motejlek se znal se sovětskými skokany a vycházel s nimi dobře. Jeho zkušenosti ze Sovětského svazu ale už tak příjemné nebyly.

„V Petrohradě jsme šli na návštěvu k olympijskému vítězi, který bydlel na Něvském prospektu. Zvenčí vypadal dům krásně, ale uvnitř hrůza. Podlaha v kuchyni hliněná, jen jeden pokoj, kam nás vzal, měl vybavený jak někde u cara,“ uvádí pamětník. „V Moskvě jsme zase vyrazili do mauzolea na Rudém náměstí. Ještě tam vedle sebe leželi Lenin i Stalin. Než jsme se do mauzolea dostali, snědli jsme s Raškou každý asi tři kila zmrzliny. Pak zjistili, že jsme inostranci (poznámka autora – cizinci), a pustili nás v dlouhé frontě dopředu. Vylezli jsme ven, trenér Remsa otevřel lahev vodky a hned dostal od milicionářů dvě rány. Na Rudém náměstí se alkohol pít nesměl.“

Následující rok 1969 přinesl Daliboru Motejlkovi další ze série zranění, která patřila ke skokům na lyžích v šedesátých letech mnohem více než o padesát let později. Skokani měli větší nájezdovou rychlost, létali o několik metrů výš nad bubnem můstku a nepoužívali přilby.

Přežil proražený hrudník i prasklé obratle

Kariéru Dalibora Motejlka poznamenal úraz kolena, vyhozené rameno, proražený hrudní koš a při přípravě na mistrovství světa 1970 si ve Vysokých Tatrách po pádu na tréninku poranil dva obratle na páteři. Uzdravil se, ale se skákáním už raději skončil. Začal studovat trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a po ukončení vysoké školy se začal věnovat skokanům v Dukle Liberec.

Medailová léta československého skoku na lyžích skončila na mistrovství světa v letech na lyžích v Kulmu, kde Karel Kodejška získal titul mistra světa. Po čtvrtém místu Jaroslava Balcara na olympiádě v Innsbrucku 1976 českoslovenští skokani vypadli z nejužší světové špičky. „Příprava na olympiádu v Lake Placid byla mizerná a říkal jsem, že bude zázrak, když kluci skončí do třiceti. Povedlo se jim to jen taktak,“ říká pamětník.

Sám medaili neměl, a tak ji chtěl pro své kluky

Po neúspěšné olympiádě následovala výměna trenérů. Místopředseda Československého svazu tělesné výchovy Rudolf Dušek rozhodl, že skokany povede Dalibor Motejlek. Předtím se staral o mládežnickou reprezentaci a působil jako asistent hlavního trenéra národního týmu mužů Jáchyma Bulína. „Dušek prohlásil něco v tom smyslu: ‚Tak to Motejlkovi dáme, aby se ukázal, když má tolik řečí,‘“ prozrazuje pamětník.

Nový trenér si nechal v týmu zkušenější závodníky Josefa Samka, Františka Nováka či Jána Tánczose a přidal k nim nadějné mladíky Pavla Ploce, Jiřího Parmu, Ladislava Dluhoše a Vladimíra Podzimka. „Zase vznikla vynikající parta. Říkal jsem si: Sám jsem medaili neměl, ale s kluky ji musím docílit,“ podotýká pamětník.

Na úvod angažmá Dalibora Motejlka u národního týmu přišel politický malér, v létě 1982 emigroval do Rakouska tehdy nejznámější československý skokan na lyžích Josef Samek. S manželkou a dcerou odjel na dovolenou k moři do Jugoslávie, odkud přešel do Rakouska.

Po mistrovství světa v Oslu 1982 vystoupil Josef Samek z armády, aby mohli vzít s manželkou dceru na ozdravný pobyt do Jugoslávie. V dobách totality totiž nesměli vojáci z povolání k moři cestovat na dovolenou jinam než do socialistických zemí východního prosovětského bloku, kam Jugoslávie nepatřila.

Jeden utekl „za kopečky“, druhý skočil rekord

„Před odjezdem do Jugoslávie se přišel Pepa Samek rozloučit ke mně domů,“ vzpomíná Dalibor Motejlek. „Tušil jsem, že chce emigrovat, ale nechal jsem si to pro sebe. V západní Evropě se Pepa chytil, ze začátku tam závodil a pak byl trenér. Dařilo se mu a šel dělat do Švýcarska trenéra reprezentace.“

Útěk Josefa Samka do demokratického a hospodářsky vyspělejšího světa trenér Dalibor Motejlek ustál. V příštím roce navíc jeho pozice posílila, poněvadž československý skokan získal po osmi letech znovu světovou medaili. Pavel Ploc ji vybojoval doma v Harrachově při letech na lyžích a byla stříbrná. Jiří Parma obsadil šesté místo a Pavel Ploc navíc skočil světový rekord 181 metrů.

V roce 1984 se konala zimní olympiáda v Sarajevu, kde Pavel Ploc skončil na velkém můstku třetí. Pak ještě českoslovenští skokani získali bronzové medaile na mistrovství světa družstev v Engelbergu. Dalibor Motejlek si velmi rychle splnil své předsevzetí, že dosáhne se svými svěřenci na medaile, k nimž se jako skokan nedopracoval.

Prodával dárky od západních firem, málem ho zavřeli

Znovu se však ukázalo, že průvodkyní slávy bývá závist. V létě a na podzim se o Dalibora Motejlka začala zajímat Vojenská kontrarozvědka a kriminální policie.

„Udělal jsem letní přípravu a pak mi najednou odebrali služební cestovní doklady. Ptal jsem se proč, ale nikdo mi nic neřekl, ani velitel Dukly Liberec Ota Janoušek nic nevěděl,“ tvrdí pamětník. „Pak policajti sebrali mou manželku, na ulici ji naložili do volhy. Zjistil jsem, že se proslýchá, že jsem prodával tenisové rakety, lyže, lyžařské boty, helmy nebo brýle. Dostával jsem je jako dárky od firem Kneissl nebo Adidas. Po sezoně nám je dávali za dobré výsledky, klukům i mně. Udržoval jsem dobré vztahy se zástupci sportovních firem Kurtem Matzem nebo Petrem Müllerem.“

Československý skokanský tým neměl na rozdíl od doby po pádu komunistického režimu žádné smlouvy se sponzory. Západní sportovní firmy, od nichž odebíral vybavení, mu nemusely nic platit, což pro ně bylo výhodné. Darované lyže a další sportovní vybavení se jim vyplatily. „První smlouvu s Petrem Müllerem jsme napsali na tácek v hospodě. Domluvili jsme se, že za první místo budou mít kluci tři tisíce šilinků, za druhé dva tisíce, za třetí tisíc. A Petr peníze klukům na začátku příští sezony opravdu dal,“ konstatuje pamětník.

Jelikož dostával víc dárků, než mohl využít sám nebo rozdat v rodině, nabízel je ve svém okolí. Šlo o nedostatkové zboží ze západní Evropy a chtěl za ně buď peníze, nebo protislužby. „Dostavoval jsem v Harrachově barák, a tak jsem dvoje lyže vyměnil za pomoc na stavbě. Dva známí mně tam týden pomáhali,“ vysvětluje pamětník. „Za peníze za prodej dárků jsem nakupoval cihly nebo cement.“

Šířily se fámy, že pašoval lidi do ciziny

Policejní vyšetřování se neutajilo, šířily se fámy a občas se rozrůstaly do obludných rozměrů. „Od tety jsem dostal dopis, že se dozvěděla, že jsem převážel do západní Evropy lidi v pytlích na skokanské lyže,“ prohlašuje Dalibor Motejlek. Kriminálka v jeho případě zdokumentovala desítky případů prodeje sportovního vybavení za téměř padesát tisíc korun.

„Při vyšetřování jsem nic nezalhal, nakonec za mnou přijel vojenský prokurátor z Litoměřic a osobně mi řekl: ‚Pane Motejlek, nezlobte se, ale lidská závist je hrozná, tím končíme,‘“ tvrdí pamětník. „Pak si mě zavolal Oto Janoušek, velitel Dukly Liberec, seděl tam i politruk. A že prý mě musí potrestat a nesmím to už nikdy udělat. Dali mně nějaký vojenský kázeňský trest. Když jsem pak zůstal s Janouškem sám, zeptal se mě: ‚Já hraju teď tenis. Nemáš ještě dvě rakety?‘“

Vinou vyšetřování vedeného kriminálkou a Vojenskou kontrarozvědkou nemohl Dalibor Motejlek cestovat zhruba rok do kapitalistické západní Evropy. Jako trenér se nedostal ani na mistrovství světa 1985 v Innsbrucku. „Druhý trenér Petr Schlang neudržel v družstvu pohodu a medaili jsme neměli,“ poznamenává pamětník.

Dalibora Motejlka pouštěl komunistický režim jenom na závody do východního komunistického bloku, kde však leckdy nebylo o co stát. S výběrem vojenského oddílu Dukla Praha odcestoval během osmdesátých let jako trenér na Spartakiádu spřátelených armád do Sovětského svazu.

Sověti chtěli vyhrát podvodem

„Dal jsem dohromady dobré družstvo, všechny jsme porazili a už jsme oslavovali. Ale pak nám řekli, že družstva vyhráli domácí skokani. Nevěřil jsem jim a zjistil jsem, že Rusové přepsali výsledky, změnili známky za styl a byli o půl bodu lepší než my,“ tvrdí pamětník. „Velitel Dukly z Banské Bystrice mě přemlouval, abych to nechal být, ale nedal jsem se a přepsali jsme všechno zpátky.“

Potíže úspěšného, leč odstaveného trenéra skončily ve druhé polovině roku 1985, kdy ho přestala sledovat kriminálka i Vojenská kontrarozvědka. V Dukle Liberec měl tehdy hodnost majora a byl členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Vstoupil jsem tam, abych mohl u reprezentace pro kluky prosadit líp některé věci,“ vysvětluje pamětník. Na druhou stranu existují svědectví, že členství v KSČ mu přinášelo i osobní výhody.

Po návratu Dalibora Motejlka do funkce hlavního trenéra národního týmu přišla jediná československá zlatá skokanská medaile z mistrovství světa. V roce 1987 ji získal v Oberstdorfu na středním můstku Jiří Parma. V dalším roce následovala stříbrná a bronzová medaile z olympijských her v Calgary v podání Pavla Ploce a Jiřího Malce.

Nahlásil to kluk, se kterým jsem hrál dvacet let fotbal

Předtím ale Vojenská kontrarozvědka začala vést Dalibora Motejlka jako svého důvěrníka. Což znamenalo, že si ho po návratech z kapitalistických zemí zvala na pohovory a vyptávala se ho, s kým se potkal a o čem hovořili. Z jeho spisu s krycím názvem Rogalo vyplývá, že hlášení sice podával, nicméně nikoho neudal a nikomu neublížil.

„Kdokoliv vyjel do západní Evropy, ptali se ho na Vojenské kontrarozvědce, s kým mluvil a co si koupil. Myslím, že jeden, nevím už, jak se jmenoval, tak si myslel, že budu mít takovou morálku, že řeknu: Jo, tenhle tamhle řekl to a to. Ale k tomu nedošlo,“ upozorňuje pamětník. „V Kanadě nebo v Americe jsem se bavil s emigranty, kteří fandili sportu. Ať to byl kdokoli. A třeba jsem to nenahlásil. Oni mně pak po návratu na pohovoru řekli: ‚Ty jsi mluvil s tímhle a s tímhle...‘ Pak jsem zjistil, že jim to nahlásil kluk, se kterým jsem hrál dvacet let fotbal. Nebo jsme přespávali cestou na závody v západním Německu ve Stuttgartu u Heinze Mňuka. Kdybychom jeli dál přes noc, kluci by byli nevyspalí a měli by horší výkonnost. Heinz se narodil v Jizerkách, do Německa se vystěhoval a fandil nám. Jednou s námi jel na závody předseda lyžařského svazu, vzali jsme ho k Heinzi Mňukovi na přespání s sebou. Dostali jsme večeři, snídani, popili jsme a popovídali jsme si. A předseda svazu pak všechno udal.“

Bydlení v Lake Placid mu zařídil český emigrant

Po velmi vydařené olympiádě v Calgary 1988 vyhrál Dalibor Motejlek konkurz na trenéra národního týmu USA. Poněvadž ale neuměl anglicky, přihlášku do výběrového řízení mu napsal zaměstnanec z harrachovské sklárny, který sloužil během druhé světové války v britské armádě. Jeho angažmá ve Spojených státech však překáželo členství v KSČ. Díky svému známému ze strany bez jakýchkoli dopadů vystoupil.

„Manželku hned do USA nepustili. Navíc musela podepsat, že bude dělat ve sklárně jenom dělnici, až se vrátíme. V Americe jsem měl štěstí na dobré závodníky. Mike Holland vyhrál pod mým vedením závod Intersportturné v Bischofshofenu, dobře skákali Jim Holland, Ted Langlois,“ svěřuje se pamětník. „Bydlel jsem v Lake Placid v mobilhomu od pana Miloše Vobořila. Utekl v roce 1952 z Československa na Západ. I po skoro čtyřiceti letech mluvil česky tak dobře, že jsem si myslel, že je to špion. Byl to vlastenec, jezdil k nám závodit na Jizerskou padesátku.“

Do listopadu 1989, kdy padla v Československu totalita, se Vojenská kontrarozvědka vyptávala Dalibora Motejlka rovněž na Miloše Vobořila. Jeho syn sloužil u armády USA v západním Německu a odposlouchával československé vojenské útvary v pohraničí. Podle spisu Rogalo ale Dalibor Motejlek nesdělil kontrarozvědce nic důležitého, co by oba Vobořily ohrozilo.

Během revoluce volal z USA známým. Pokládali telefony

O pádu komunistického režimu na konci roku 1989 se pamětník dozvěděl z televize při pobytu v USA. „Volal jsem domů kamarádovi, bývalému hokejistovi Láďovi Šmídovi, nebo předsedovi národního výboru do Harrachova, ať jedou do Prahy, kde se demonstruje,“ prozrazuje. „Ale ještě se báli a raději mi položili telefon.“

Z USA se Dalibor Motejlek vrátil v roce 1992. Mezinárodní trenérskou kariéru ukončil v Jižní Koreji. Posléze se věnoval začínajícím skokanům v Jiskře Harrachov. Když se zamýšlí nad svým sportovním i osobním životem, svěřuje se: „Měl jsem vždycky rád lidi a doufám, že lidi měli rádi mě. Myslím, že když mě chtěli v roce 1985 vyhodit od reprezentace, nebo dokonce zavřít, ptali se i kluků z nároďáku, jestli mě jako trenéra chtějí. Někteří řekli, že ano. Zastal se mě i Pavel Ploc.“