Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Morozovičová (* 1941)

• narodila se 25. srpna 1941 v Praze Martě a Oldřichu Makešovým

• má dvojče Evu a mladšího bratra

• válku prožili v Brně

• v roce 1948 měl na rodinu dopad zatčení a odsouzení strýce Ervína Kolenatého (matčin bratr)

• otce Oldřicha Makeše vyhodili z práce, lepší už nikdy nenašel, a děti nesměly studovat

• pamětnice se svým dvojčetem Evou se mohly vyučit jen na zednici či jeřábnici

• oběma sestrám se nakonec podařilo odmaturovat

• Jana Morozovičová celý život pracovala ve Výzkumném ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy jako laborantka a poté jako výzkumná pracovnice

• Ervína Kolenatého propustili na amnestii v roce 1964

Jana Morozovičová, rozená Makešová, se narodila 25. srpna 1941 v Praze, má sestru, dvojče Evu, a o čtyři roky mladšího bratra. Tatínek Oldřich Makeš pracoval v exportním ústavu, a protože zjistil, že má v rodokmenu vzdálené židovské předky, necítil se s rodinou v Praze bezpečně. „V roce 1942 jsme se z tohoto důvodu odstěhovali do Brna a tatínek, i když byl právník, tam pracoval v mlékárně,“ vysvětluje pamětnice.

Mohly jsme se vyučit leda zednicemi či jeřábnicemi

Po skončení války v roce 1945 se rodina vrátila do Prahy-Dejvic. Sestry Jana s Evou chodily do osmileté základní školy, po jejímž absolvování je však čekal šok.

„Bylo nám řečeno, že se nedostaneme na žádnou školu, můžeme se prý vyučit leda jako zednice nebo jeřábnice.“ Psal se rok 1955 a na čtrnáctileté dívky dolehla událost, která se týkala jejich strýce, Ervína Kolenatého.

Strýc byl odsouzen k trestu smrti

„Náš strýc, bratr mé maminky, kterého jsme si sotva pamatovaly, se za války angažoval v protinacistickém odboji a po válce dostal trest smrti za převaděčství,“ vzpomíná Jana Morozovičová.

Ervín Kolenatý se účastnil třetího, protikomunistického odboje, když spolupracoval se zpravodajskou službou Velké Británie. Pomáhal převádět emigranty přes hranice. V roce 1948 ho zatkli a od 8. dubna 1949 ho věznili.

„Dostal trest smrti. Pamatuji si, že k nám v letech 1949 a 1950 chodívali estébáci a něco hledali. My děti jsme vždycky musely odejít z bytu, kde se šťáralo. Strýc seděl v cele smrti šestnáct měsíců. Maminka ho mohla po velkém vyjednávání výjimečně navštívit, ale vůbec ho nepoznala, jak strýce zdevastovalo mučení. Zhroutil se, měl hysterický záchvat a zdemoloval vyšetřovnu. Metody výslechů byly strašné.“

Jana Morozovičová vzpomíná, že když maminka usilovala o milost svého bratra, vyšetřovatel si před ní hrál s Ervínovými hodinkami. Z bytu mu odnesli všechny cennosti a jeho ženu zavřeli na devět let.

Sestře Ervína Kolenatého se nakonec povedlo zvrátit rozsudek smrti a dostal doživotí.*

Otce vyhodili z práce

Spolupráce Ervína Kolenatého se třetím odbojem měla dopad i na širší rodinu. Otec pracoval na ministerstvu školství jako právník, ale jakmile jeho švagra zavřeli, nesměl přijít druhý den do práce. Marta Makešová dříve pracovala v administrativě, avšak se třemi dětmi zůstávala doma. Rodina se tak ze dne na den ocitla v nouzi a přátelé se na ni solidárně skládali.

Nakonec Oldřich Makeš našel práci v ČKD Stalingrad v rámci akce „70 tisíc do výroby“, jejímž cílem bylo oslabit vrstvu české inteligence. „Tatínek byl manuálně docela nešikovný a v továrně se těžce zranil na hlavě. Nakonec se dostal do kanceláře za minimální mzdu. Nikdy už nenašel dobrou práci a vždy měl podřadná kancelářská místa,“ vzpomíná Jana Morozovičová.

Jak odmaturovat, když máte špatný kádrový posudek

Čtrnáctileté sestry Jana a Eva nesměly studovat a vyhlídky na práci zednice či jeřábnice se jim ani trochu nelíbily. Ještě netušily, jak těžce si budou muset svoje místo na slunci vybojovat. Pomohla však babička, důchodkyně a bývalá zaměstnankyně Výzkumného ústavu zemědělského. Zeptala se ve výzkumném ústavu v Roztokách u Prahy, zda by se tam nenašla dvě místa na praxi pro absolventky základní školy. Měly štěstí, Janu s Evou přijali na několik měsíců a práce je bavila. Studovat přesto chtěly, ale bez dobrých kádrových posudků to nebylo možné.

„Jedinou možností pro nás bylo dva roky někde pracovat a pak jít do večerní školy,“ vzpomíná Jana Morozovičová. Dívky tedy dál pracovaly v Roztokách ve výzkumném ústavu a hned po práci jezdívaly do Prahy do večerní střední školy chemické v Křemencově ulici. „Ráno v pět jsme vstávaly do práce a pak hned odpoledne jsme uháněly do školy, výuka probíhala od 15 či 16 hodin do 19 hodin večer.“

Kdybych si mohla vybrat, tančila bych

Po absolvování tříleté střední školy chemické bez maturity pokračovaly další tři roky dálkově na průmyslovce, kde se Jana Morozovičová specializovala na kvasné procesy. Po šesti letech tak konečně mohly dívky odmaturovat.

„Nebylo to lehké, ale my jsme si to nepřipouštěly, protože jsme byly mladé a nic jiného nám nezbývalo. Měly jsme prostě trochu jiné starosti než naše vrstevnice. Ale třeba taneční jsme si neodepřely, tanec byla moje vášeň, a kdybych měla na vybranou, usilovala bych o konzervatoř,“ vzpomíná.

Jana Morozovičová se do svého chemického oboru o to víc zahloubala. Ve výzkumném ústavu na výrobu penicilinu v Roztokách pak zůstala celých čtyřicet let. Začínala jako laborantka a končila jako výzkumná pracovnice. V osmdesátých letech byla například spoluautorkou patentu na zjednodušení jedné fáze výroby penicilinu.

Kdo nebyl v KSČ, měl nižší plat

Jana Morozovičová se nikdy politicky neangažovala a odolala i nátlaku vstoupit do KSČ. „Několikrát mě chtěli přihlásit jako kandidátku, ale bylo mi to strašně nepříjemné. Vykrucovala jsem se, že se na to ‚ještě necítím‘. Jak řekli, byl to důvod mého nižšího platu, než mají mé kolegyně – členky strany. Mně to ale bylo jedno.“

Strýc se vrátil po šestnácti letech na amnestii

Strýc Ervín Kolenatý se vrátil na amnestii v roce 1964 s podlomeným zdravím, nemocným srdcem a po tuberkulóze. „Maminka vůbec nečekala, že se vrátí, a najednou zazvonil ve dveřích. Byl to radostný šok. Tehdy jsem se s ním vlastně začala více seznamovat.“ Pracoval pak ve skladu i v kanceláři. Zemřel v roce 1969, když ho na ulici ranila mrtvice. Po revoluci 1989 byl rehabilitován.

Ani tatínek Jany Morozovičové se bohužel listopadu 1989 nedočkal, zemřel v říjnu 1989.

* Podle publikace „Na frontě studené války“ (viz dodatečné materiály) byl Ervín Kolenatý odsouzen na 25 let. (Je možné, že mu byl trest snížen.)