Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Mornstein-Zierotin (* 1939)

• narozen v roce 1939 v Brně

• šlechta

• Zierotin

• Mornstein

• konfiskace zámku Bludov

• uvěznění Theodora Podstatského

• invaze vojsk Varšavské smlouvy v Košicích

• v současnosti zámek Bludov

Ing. Karel Mornstein-Zierotin se narodil v roce 1939 v Brně. Pochází ze dvou starých šlechtických rodů a spolu s Richardem Belcredim je jediným šlechticem z Olomouckého kraje, který se po roce 1989 vrátil na rodový zámek.

Nositelé erbu

Oba rodiče Karla Mornsteina-Zierotina měli šlechtický původ. Otec Karel pocházel z rodu Mornsteinů, jenž měl původně sídlo na hradě Mornstein v Bavorsku a do Čech přesídlil s družinou manželky Karla IV. Anny Falcké. Rod pak nějakou dobu sídlil v jižních Čechách, ale jak vypráví pamětník, od 19. století už šlo o víceméně úřednickou rodinu. Pradědeček pracoval jako vrchní školní inspektor a dědeček Vojtěch Mornstein jako hlavní účetní královského města Prahy. Vojtěch Mornstein se prý v roce 1860 účastnil spolu s Miroslavem Tyršem, Jindřichem Fügnerem a dalšími muži ustavující valné hromady zakládající Sokol.

Matka Marie Helena Zierotin pocházela z významného šlechtického rodu Zierotin, jehož původ údajně sahá až do Kyjevské Rusi. K jeho představitelům patřili takoví velikáni jako například Karel starší ze Žerotína nebo Ladislav Velen ze Žerotína. Poslední rodovou rezidencí Zierotinů se stal zámek Bludov na Šumpersku, který Zierotinové zakoupili v roce 1710. Posledním moravským Zierotinem se stal Karel Emanuel Zierotin, jehož smrtí v roce 1934 vymřeli moravští Zierotinové po meči. Jeho dcera Marie Helena Zierotin byla matkou pamětníka.

Konfiskace zámku Bludov

Karel Mornstein-Zierotin se narodil krátce před druhou světovou válkou, a proto jsou jeho vzpomínky na toto období jen neurčité a většinu věcí zná z vyprávění. Jeho otec za války pracoval ve státních službách v Brně a tam se prý také zapojil do odboje. „Snažil se likvidovat různá anonymní udání. Bylo jich hodně. Lidé si tak často vyřizovali osobní účty a někoho křivě obvinili. Za války stačilo, že nadávají na Führera, na Němce, a gestapo už to bralo jako závažný čin a celá řada těch lidí skončila v koncentráku a už se třeba nikdy nevrátila.“

I když rodina bydlela v Brně, velmi často navštěvovala zámek Bludov. Bludov byl českou obcí ležící v oblasti, kde před válkou žilo převážně německé obyvatelstvo. Obec po mnichovské dohodě stejně jako skoro celé pohraničí zabralo nacistické Německo. V té době zámek vlastnila babička pamětníka Zdeňka Podstatská Zierotinová, která ho převzala po smrti manžela Karla Emanuela Zierotina. Je doloženo, že její dcera, sestra pamětníkovy matky, v Bludově pomáhala zatčeným Čechům a rodina nekolaborovala s Němci, a proto je také po válce nezařadili do odsunu. Přesto podle dekretů prezidenta republiky na základě německého občanství majitelům zámek a veškerý majetek zkonfiskovali. Matka pamětníka Helena a její sestra Gabriela byly totiž přihlášeny k německé národnosti. Podle archivních materiálů získaly německou národnost v roce 1930. Nepřihlásily se však samy a zápis bez jejich vědomí provedl jejich otec.

Zkonfiskovaný zámek se dostal pod národní správu. „Místní agilní komunisté prosadili zapečetění téměř všech místností. Takže babička a maminčina sestra žily asi v těch místnostech, které jim nechali dole v přízemí. Samozřejmě ten jejich život nebyl moc příjemný. Snažili se je co nejvíc omezovat, takže to pro ně nebylo nic radostného.“ Pamětníkova babička Zdeňka Podstatská Zierotinová v roce 1947 zemřela a Karel Mornstein-Zierotin si myslí, že chování některých místních komunistů k tomu značně přispělo. „Dokonce jí v zimě zavřeli sklad paliva a v těch studených místnostech mrzla. Bez topení. To bylo nelidské. Tímto způsobem hodně přispěli k jejímu úmrtí.“ Ve stejném roce ze zámku odešla také matčina sestra Gabriela. Provdala se za barona Steina a odstěhovala se do Rakouska. Tím ztratila nárok na polovinu zkonfiskovaného zboží. Otec pamětníka se proti konfiskaci odvolal, ale v roce 1949 úřady jeho žádost zamítly. Jediným výsledkem bylo, že v roce 1950 matce přiznali československé občanství.

Šlechtou za komunismu

Rodiče Karla Mornsteina-Zierotina se rozhodli, že v Československu zůstanou a neemigrují. Jako lidé s modrou krví to ale za komunistického režimu neměli jednoduché. Žili v neustálém strachu, že je odsoudí v nějakém vykonstruovaném procesu. „Když v padesátých letech vypukly různé politické procesy, tak otec byl vyloženě nervózní. Věděl, že se může cokoli stát, že nemá žádnou jistotu, že oni si můžou dělat, co chtějí.“ Zvláště když pak uvěznili jednoho z příbuzných, Theodora Podstatského. „Maminčin bratranec Podstatský z Litenčic byl prakticky účelně strčen do kriminálu. Seděl tři roky ve vyšetřovací vazbě. Prakticky bez obvinění a mezitím mu zkonfiskovali celý majetek. Pak když umřel Gottwald a přišel Zápotocký, tak ho propustili na svobodu s tím, že musel podepsat revers, všechna mezitím učiněná opatření zůstávají v platnosti a pochopitelně mezi nimi byla i konfiskace majetku. Takže odseděl zbytečně pro nic za nic tři roky v kriminále a přišel o celý majetek. Přitom to byl vlastenec, který průkazně podporoval partyzány a pomáhal při odboji – a tak skončil.“

Po válce otec pracoval u vrchní politické správy a po převzetí moci komunistickým režimem ho přeložili na místo archivního referenta na Krajském národním výboru v Brně. Jinak ho však komunistický režim naštěstí nijak razantně nepronásledoval. Pamětník si myslí, že to bylo díky otcovu zapojení do protifašistického odboje a také jeho činnosti ve Svazu bojovníků za svobodu v Brně. „Asi měl štěstí, že z toho svazu protifašistických bojovníků znal celou řadu různých soudruhů, a pokud se proti němu někdo snažil vystupovat, tak stačilo těm soudruhům naznačit a obvykle ty útoky proti němu ustaly. U komunistů to tak fungovalo, že si chránili svoje lidi. Tím pádem otec díky svazu protifašistických bojovníků to až do důchodu doklepal na Krajském národním výboře.“

Rodiče neměli vlastní dům a bydleli v nájemním bytě v Brně. Jak vzpomíná pamětník, i z něj je nakonec vyhnali. „Za komunismu vymysleli osm metrů na osobu. Náš byt byl nadměrný. Jedna místnost měla přes čtyřicet metrů čtverečných. Těch místností bylo v bytě několik. Nejprve nám tam strčili podnájemníka a pak nakonec rodiče vystěhovali do menšího bytu na okraji Brna v Židenicích.“ I peněžně si rodina značně pohoršila. „Žili jsme velice skromně. Otec měl malou penzičku, takže bylo zapotřebí, aby se šetřila každá koruna, abychom vyšli. (…) Vím, že když už bylo opravdu zle, tak otec z těch rodinných cenností něco prodal, abychom se nějak mohli protloukat.“

Karel Mornstein-Zierotin také vzpomíná, jak ve druhé polovině padesátých let na vlastní oči zjistil lživost informací, které komunistický režim podával svým občanům. Tenkrát si rodiče za peníze od tety z Rakouska koupili malý černobílý televizor a zapojili ho do dvou antén. Jedna přijímala signál československé televize a druhá rakouské ORF. Když se potom Karel Mornstein-Zierotin díval na zprávy o konfliktu v kapitalistickém Izraeli, Československá televize na rozdíl od rakouské ORF podávala informace zcela tendenčně. „V československých zprávách jsem si k tomu vyslechl tu omáčku, že prokletý sionismus v područí amerického imperialismu vraždí nevinný arabský lid, a bylo mně jasné, jakým způsobem informuje komunismus veřejnost.“

Karel Mornstein-Zierotin po škole nastoupil na jedenáctiletku a po jejím absolvování se chtěl věnovat historii. Kvůli šlechtickému původu ale skončil na stavební fakultě. „ Samozřejmě jsem se na historii nedostal. Pozvali si mě na fakultu a zeptali se, jestli mně přeskočilo, že se svým šlechtickým třídním původem chci studovat filozofickou fakultu, že to neexistuje. Ale na stavební fakultu jsem se dostal, protože tehdy shodou okolností v ročníku maturantů 57 bylo poměrně málo zájemců o studium na stavební fakultě, takže nás prakticky všechny přijali,“ vzpomíná pamětník, který studium dokončil v roce 1963 a krátce poté dostal umístěnku do Prefy v Košicích. V Košicích se Karel Mornstein-Zierotin seznámil s Magdalénou Železníkovou a v roce 2014 spolu slavili již padesáté výročí svatby. I když Magdalena Železníková nemá šlechtický původ, pamětníkovi rodiče si ji velmi oblíbili. „Otec si moji paní velice oblíbil. Doslova se stala jeho miláčkem. Potom když už rodiče měli vážné zdravotní problémy, tak jsme je přestěhovali za námi do Košic a oba tam s námi žili a v Košicích zemřeli s tím, že jim splníme přání, že pohřeb bude žehem a urna s popelem je uložena tady v bludovské žerotínské hrobce.“

Ve východoslovenské metropoli zažil pamětník také invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dne 21. srpna 1968 tam sovětští vojáci přímo na hlavní ulici zastřelili šest nevinných lidí a přes padesát jich zranili. „V průběhu dne se v Košicích objevovaly tanky. Přímo na náměstí se opravovala nějaká budova a někdo naštvaný začal z lešení házet po těch projíždějících Rusech cihly. Vojáci na to reagovali zběsilou střelbou kolem sebe. Vím, že tam bylo šest nebo sedm obětí.“

Zámeckým pánem

V Košicích Karel Mornstein-Zierotin zažil také sametovou revoluci, již přivítal s obrovským nadšením. Do české republiky se vrátil až po roce 1993. Krátce po revoluci zažádal v restituci o rodový majetek a roku 1999 mu byla polovina majetku navrácena. „Maminka byla nejmladší dcera posledního mužského potomka rodu Zierotinů tady v Bludově a provdala se za otce, a jelikož nemám žádné sourozence, tak jsem sám dědicem obou těchto rodů.“ Dnes už rodina vlastní celý zámek. Jeho polovinu směnila s obcí Bludov za jiný majetek. Zámek nebyl po letech užívání v dobrém stavu a rodina se ho postupně snaží opravovat.

A toto je poselství pro budoucí generace potomka dvou šlechtických rodů Karla Mornsteina-Zierotina, který příjmení Zierotin přidal do svého rodného jména asi před pěti lety. „Stačí dodržovat deset božích přikázání a můžeš si být jist, že život bude mít význam a smysl.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.