Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Morgenstern (* 1942)

• narodil se 3. prosince 1942 v Palestině

• jeho rodiče 13. března 1939 utekli před nacisty z Československa

• řada jeho příbuzných zemřela v koncentračních táborech

• jeho otec, právník, se v Palestině živil jako zemědělec

• vystudoval ekonomii a politické vědy

• pracoval na ministerstvu zemědělství v Izraeli

• jako vysoký úředník působil v dalších státních institucích Izraele

• dva a půl roku sloužil jako voják izraelské armády, padesát let byl veden jako záloha

• celý život se zajímal o vše, co se týká holocaustu a pátral po osudech předků zavražděných nacisty

Pravděpodobně by neexistoval, kdyby rodiče v březnu roku 1939 neodjeli z Československa. Většina jeho příbuzných skončila v koncentračních táborech. Vše, co se týká holocaustu, ho velmi zajímá a léta pátral po osudech svých předků.

Rodina Morgensternových bývala na Mělnicku velmi vážená a movitá. Danielův otec Karel Morgenstern byl právník, v advokacii pracoval i Danielův dědeček. Měli pěkný dům i auto s řidičem, což si v té době mohli dovolit jen velmi zámožní lidé. V roce 1939 se Karel Morgenstern oženil s Hanou Strakovou a dohodli se, že se odstěhují do Palestiny. Měli obavy ze sílícího nacistického Německa a usoudili, že jim coby příslušníkům židovské rodiny hrozí nebezpečí.

„Vzdali to a 13. března 1939 opustili Prahu. Cestou už viděli konvoje německých aut a tanků. Jeli do Terstu. Tam čekali na loď do Palestiny. Přijeli tam 14. dubna 1939. Tím se zachránili. Kdo zůstal doma, šel skrz komín nahoru,“ říká Daniel. Příběh zná z vyprávění rodičů. Narodil se až v Palestině, 3. prosince 1942. Jeho rodiče tehdy ještě netušili, jaké hrůzy prožívali ve stejné době příbuzní, kteří v Československu zůstali.

Daniel vypátral až v roce 1990, že babička a dědeček Morgensternovi zahynuli v koncentračním táboře dva měsíce před jeho narozením, přesně 6. října 1942. Zjistil i to, že jeho dva strýcové byli uvězněni v Terezíně. Ví, že kamarádka jeho maminky Hana Němcová z Mělníka jim tam dokázala dodávat jídlo a přebírat od nich vzkazy pro příbuzné. Oba bratři Morgensternové přežili v Terezíně celou válku jako členové tamního hasičského sboru. Zemřeli až těsně po jejím konci, jeden na tuberkulózu a druhý na tyfus. Smrt našla v koncentračních táborech i řada jeho dalších rodinných příslušníků a přátel jeho rodičů.

Dětství v Palestině

Daniel mezitím prožíval dětství v Palestině. Dětství šťastné, i když ve velmi skromných podmínkách. Jeho rodiče totiž začali pracovat v zemědělství. V Palestině nikoho nezajímalo, že Karel Morgenstern byl v Československu právníkem. Diplom schoval do zásuvky a šel pracovat na pole. Žili ve vesnici, která už zanikla. Tehdy ji tvořilo několik stavení, jejichž obyvatelé tvořili komunitu a vzájemně si pomáhali. Část z nich dělala maskovací sítě pro spojeneckou armádu, část pracovala v zemědělství.

Daniel na tu dobu vzpomíná takto: „Z táty se stal sedlák a maminka pracovala na poli s ním. Chovali slepice. Měli tři kozy, drůbež, králíky. Já s nimi pracoval na poli už od čtyř let. Když mi bylo pět a půl, začal jsem jezdit autobusem do školy do města. Když jsem se odpoledne vrátil, měl jsem doma přichystané jídlo. Rodiče byli stále na poli. Já se převlékl do pracovního a hned jsem jim šel pomáhat. Večer jsem pak dělal školní úkoly.“

Vznik státu Izrael

Daniel si rovněž vybavuje události spojené se vznikem Izraele v roce 1948. Bylo mu pět let. Vzpomíná si, že viděl, jak přes vesnici jeli američtí a australští vojáci. „Tenkrát jsme zalepili okna v domě papíry, aby se neroztříštilo sklo, a také jsme kolem domu kopali ochranné příkopy. Musely se dělat patroly a hlídat. Tatínek byl v civilní obraně. Bylo mu tehdy čtyřicet čtyři let, takže byl starý člověk a nemusel narukovat. Byl v Hagana, to byla civilní milice,“ vypráví. Z té doby má jasnou vzpomínku: „Na konci vesnice byly vysoké stromy a za nimi vždy seděli beduíni. Jednou ráno jsme se vzbudili a beduíni byli pryč. Utekli. Nechali všechno za sebou. Prázdné plechové stánky, ve kterých žili, i zvířata. Prostě utekli.“

Zájem o holocaust

V padesátých letech vnímal, že se ve společnosti hodně mluví o tom, co se za války stalo židovským obyvatelům Evropy. „Lidé hledali své příbuzné. Máme něco, co se nazývá židovská agentura. Ta tehdy měla v rádiu každých pár dnů čtvrthodinu vysílání, ve kterém lidé hledali příbuzné. Lidi, kteří se ztratili. Tak jsme se pomalu dozvídali, kolik jsme jich ztratili. Kolik jich zahynulo,“ vypráví.

Do té doby se o hrůzách války v jeho okolí nemluvilo. Říká, že když byl na střední škole, učitelé studentům vysvětlovali dějiny jen do roku 1914. „Tehdy u nás končila historie. Víc jsme se neučili,“ podotýká. Pak ho ovšem začalo vše, co se týká holocaustu, zajímat. Četl na to téma spoustu knih, vzdělával se v historii, pátral po příbuzných z Československa. Několikrát se tam vypravil. „I když jsem byl mladý, velmi mě to zajímalo. Vždyť my jsme ztratili třetinu našeho národa. My jsme ztratili celé židovské náboženství,“ říká.

Proces s Adolfem Eichmannem

Danielovi rodiče se vypravili do Evropy v roce 1960. Vrátili se i na místo, ze kterého utekli před nacisty. Po Evropě cestovali přes dva měsíce. Daniel se mezitím staral o rodinné hospodářství. Rodiče mu přivezli tranzistorové rádio. „To tady nikdo neznal. Tranzistor bylo něco. Tak jsem seděl a poslouchal v něm proces s Eichmannem. To byla hrůza. To mě hrozně rozčilovalo, protože jsem se ptal, proč ti lidé neutekli, proč nedělali něco proti. No dobře, dnes se už ví, že byli partyzáni. Ale židovský národ vždycky doufá. Celou historii doufal. I když mu bylo hodně špatně, vždycky doufal, že to bude lepší,“ říká.

Proces s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem, který byl nakonec v roce 1961 odsouzen v Izraeli k trestu smrti, Daniel sledoval bedlivě až do konce. Vzbudil v něm ještě větší zájem o historii. Proces měl pro něj velký význam a domnívá se, že podobně to vnímala většina obyvatel Izraele: „Ten proces změnil společnost. Vyšlo najevo utrpení konkrétních lidí, kteří tím vším prošli. Od té doby už to, co se dělo v koncentrácích, není tajemství.“

Nasazení v šestidenní válce

Daniel vystudoval ekonomii a politické vědy na vysoké škole. V roce 1961 byl povolán do armády. Jako voják se účastnil šestidenní války v roce 1967, kdy Izrael napadly sousední arabské státy. Sloužil v malé jednotce na hranici Izraele a Egypta. Jeho úkolem bylo rozmisťovat miny, aby se egyptská armáda nedostala na izraelské území. „Najednou slyším hrozně silný zvuk letadel. Koukám nahoru. Bombardéry letí směrem do Sinaje plné bomb. Ty sundaly egyptskou armádu. No tak se nám zadařilo. Potom naše izraelská armáda jela do Sinaje s náklaďáky a s autobusy. Neměli jsme dost vozidel, tak jsme posílali i autobusy. Všechna auta byla mobilizována, i dodávkové vozy z mlékáren, z pekáren,“ vypráví.

Jeho jednotka poté v poušti pátrala po přeživších egyptských vojácích a hledala jídlo, benzín, naftu a munici, kterou tam egyptská armáda zanechala. Z té doby má Daniel zážitek, který se mu vryl do paměti: „Přišli jsme někam a našli egyptskou polní nemocnici. V ní byli vojáci, kteří tam leželi. Vykrváceli. Zemřeli, protože je personál nemocnice opustil. To by se v naší armádě nikdy nestalo. Ale oni tam leželi vykrvácení na těch polních lehátkách. Takovou věc jsem viděl. Nebylo jednoduché se na to dívat.“

Na Sinajském poloostrově sloužil ještě další dva měsíce. Poté pracoval jako státní úředník. Vystřídal různé významné pozice. Pracoval na ministerstvu zemědělství, na ministerstvu práce dělal ekonomického plánovače, zabýval se statistikou. Svého času vedl oddělení ministerstva, které mělo na starost přístavy a železnice.

Přitom byl padesát let veden jako záloha izraelské armády. V případě nutnosti byl mobilizován. Došlo k tomu například v roce 1974, kdy arabské země napadly Izrael v den svátku Jom kipur, podle něhož se tento válečný konflikt nazývá.

Ztráta manželky a návraty do Česka

Daniel se v roce 1973 oženil, stal se otcem čtyř dětí. Dvacet let poté jel s manželkou na dovolenou do Thajska. Tam došlo k tragédii. Jeho paní utrpěla při nehodě na motocyklu tak těžká zranění, že se ji nepodařilo zachránit. „Tři děti už byly dospělé, ale nejmladší syn měl tehdy ani ne pět let. Těžké to bylo,“ podotýká Daniel.

Celý život cítil pouto k České republice, ze které pocházeli jeho rodiče a rád se do ní vracel. A nikdy nezapomněl na prozíravé rozhodnutí matky a otce utéct před nacisty. Velmi dobře si uvědomuje, že kdyby to tehdy neudělali, s největší pravděpodobností by se nenarodil.