Thomas Morel

„Auto se postavilo nebo připravilo a my jsme s tím letěli do Utahu a v Utahu je jezero, které se jmenuje Salt Lake. Proč se jmenuje Salt Lake? Protože je velice slaný. To jezero každý rok, část toho jezera, vyschne. Když to vyschne, tak je to úplně bílý jako sníh a je to mnoho kilometrů každým směrem úplně rovný. A na tom jezeře se každý rok, a je to v září a říjnu, se na tom může jezdit. Každý rok jsou tam závody motocyklů, aut, náklaďáků, snaží se zlomit rekordy každej rok. Tak v tom roce 1970 jsme tam taky přijeli. Přijeli jsme tam v září a začlo se testovat. Každý den se jelo, nejdřív pomalu, pak rychleji, přidával se plyn. Taky se nevědělo, jestli se to nerozbije, začne letět, jestli to je stabilní, pomalu a rychleji, rychleji. A jednoho dne to vybuchlo, museli jsme to spravit. Nikdy se nevědělo, jestli to udělá ten rekord nebo ne, bylo to velice napínavý. Jeden den to zlomilo rekord. A musí se jet dvakrát. Jede se jedním směrem, otočit a vrátit se. A musí se to udělat v jedný hodině. Jsme zlomili jednou rekord, otočili se, něco bylo špatně, rychle to spravili, ale neudělali to v jedný hodině. Tak se muselo znova. A každej den znova. A nakonec jednoho dne jsme odjeli jedním směrem, odjeli druhým směrem. Tam je na to organizace, která tam stojí, stop watch, je to velice regulovaný. A řekli ‚world record‘. Měli jsme velkou radost. Ten večer se šlo do kasina, velká sláva. Pilo se, jedlo, velká sláva. A když vstali next day, jako příští ráno vstali, podívat, venku sníh. Auto bylo pod sněhem, sníh všude, což znamenalo, že to byl konec sezony, kdy se může jezdit. Kdyby to neudělalo ten rekord ten den, tak příští den by už nemohli a neměli peníze, aby mohli přijet příští rok.“

„Poslal jsem dopisy na různé univerzity a vybral jsem tu univerzitu tady v Chicagu, která se jmenuje Illinois Institute of Technology. Slíbili, že mě budou podporovat finančně, protože jsem neměl žádné peníze. Odjel jsem z Prahy a měl jsem pět dolarů. To bylo víc peněz než dneska, to bylo třeba jako patnáct dolarů. Ale patnáct dolarů to taky není tolik, že jo. Přijel jsem do školy a přišel jsem první den do kanceláře toho mého departmentu a pozvali mě, abysme si promluvili. Říkal jsem: ‚Jsem tady, já mám to stipendium.‘ A oni říkali: ‚Jaký stipendium? To byl nějakej omyl, vy žádný stipendium nemáte.‘ Ale naštěstí ta hlava toho departmentu byl Čech, nebo nebyl Čech, on to byl Maďar, ale on si vzal Češku za manželku a žili v Praze nějakou dobu. A on taky odjel před válkou do Ameriky. Vyštudoval tady a byl tady hlava toho departmentu. Tak on viděl, že mám problém. Že nemám žádný peníze, tak se ptal různých lidí, co bych mohl dělat. Tak mi dal nějakou práci, dělal jsem různé (věci), postavil jsem regály, dělal jsem různé pomocné práce a mezitím mi dali půjčku.“