Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Josef Morávek (* 1939  †︎ 2024)

• narodil se 16. ledna 1939 v Sudkově na Šumpersku

• v 18 letech vstoupil do armády, absolvoval učiliště Pohraniční stráže

• byl členem KSČ

• v letech 1960–1965 velel jednotce pohraničníků na vlakovém hraničním přechodu v České Kubici

• v letech 1965–1968 velel v hodnosti kapitána zpravodajské skupině v Rozvadově

• jako zpravodajec získal kritičtější náhled na praktiky tehdejšího režimu

• podporoval obrodný proces roku 1968

• 22. srpna 1968 přejel na motorce do Západního Německa

• spolupracoval se západoněmeckými a americkými orgány a zpravodajci

• pod příslibem beztrestnosti se v říjnu 1968 vrátil za rodinou do Československa

• byl propuštěn z armády a vyloučen z komunistické strany

• pracoval u povrchových dolů ve Vintířově

• v září 1973 byl zatčen a za vyzvědačství odsouzen k dvanáctiletému trestu

• odseděl si deset a půl roku, z toho většinu ve Valdicích

• po propuštění v roce 1984 znovu nastoupil do dolů ve Vintířově

• zemřel v březnu 2024

Josef Morávek přišel na svět v předvečer druhé světové války, 16. ledna 1939. Vyrůstal v Sudkově nedaleko Šumperka. Šlo o oblast Sudet, kterou krátce předtím Československo postoupilo nacistickému Německu. Část Josefových předků mluvila německy. Zatímco tatínek, formální katolík, byl Čech, maminka – evangelička, jež o nedělích chodívala do kostela, pocházela ze smíšené česko-německé rodiny. Její matka, Josefova babička, byla Němka, přesto podle Josefa „inklinovala k českému národu“.
 
Za války byl otcův bratr Jaroslav nasazen na práci do Německa, kde ho v roce 1944 zastřelili, a další strýc – manžel matčiny sestry František Stuchlý – byl vězněn v Terezíně. Nejvíc však Josefovi utkvěl v paměti transport zajatců, jež Němci během poslední válečné zimy hnali přes Sudkov směrem na Šumperk. „Zajatci byli nalehko oblečeni, zabaleni do dek, nohy měli ovázané pytli. Transport měl délku asi kilometr, po obou stranách těch ubožáků šly německé stráže s namířenými zbraněmi. Když někdo upadl a nebyl schopen jít dál, zastřelili ho a hodili na kraj do příkopu. Za nimi jelo auto a sbíralo a odváželo mrtvé lidi,“ popsal Josef Morávek hrůznou scénu, které přihlížel jako šestiletý.

Měl rád les, přihlásil se k Pohraniční stráži

Po válce nastoupil do první třídy. Od roku 1946, kdy škola sehnala katechetu, začínal každý vyučovací den modlitbou. To se mělo brzy změnit, Josef však přestal na náboženství chodit asi v devíti letech, prý ještě z vlastního rozhodnutí.

Únor 1948 znamenal zlom. Ze Sudkova bylo vystěhováno několik sedláků, kteří odmítali odevzdat své statky družstvu, nakonec jim je vyvlastnili násilím. Přesto prý většina Sudkovských komunistům důvěřovala. Josef Morávek zmiňuje typickou rozpolcenost, v níž tehdy vyrůstal: jinak se mluvilo doma, a jinak se muselo mluvit ve škole. „V hlavách dětí to dělalo zmatek, i když některé se tím nezabývaly,“ podotýká. „Já jsem vyrůstal, dá se říct, v proletářské rodině, majetek jsme neměli. Strejda Jarek zahynul za okupace v Německu a strejda Franta byl v koncentráku,“ naznačuje, že určité předpoklady k sympatiím k poúnorovému vývoji v rodině existovaly.

Jako dospívajícího hocha ho však politika příliš nezajímala. Měl rád přírodu a les, a tak když se v roce 1954 rozhodoval, kam po měšťance, volba padla na lesnickou školu v Bílé u Starých Hamrů na Frýdecko-Místecku. Po dvouletém studiu šel na praxi do Lesního závodu Zábřeh – pracoval zde v lese s dřevorubci, kterým pomáhal s kácením a příjmem dřeva. Poté se však pod vlivem dívky, do které se tehdy zamiloval, rozhodl pro jinou budoucnost a v 18 letech nastoupil na přípravku pro vojenskou akademii v Jindřichově Hradci.

Když zhruba po roce studia přišli do přípravky náboráři z bruntálského učiliště Pohraniční stráže, zdálo se mu, že služba na hranicích se pro něho hodí. „Říkal jsem si: ‚Lesy mám rád, na hranicích bude hodně zvěře.‘ Tak jsem se přihlásil. Absolvoval jsem přijímací zkoušky a začal jsem studovat na škole ministerstva vnitra.“

Jako zpravodajský důstojník začal zjišťovat, že něco není správně

V blíže neurčené době vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1960 ho již v hodnosti poručíka přidělili na oddělení pohraniční kontroly v České Kubici. Ta byla součástí přísně střežené železné opony, na druhé straně železničního hraničního přechodu trať pokračovala do bavorského Furth im Waldu.

Josef Morávek byl podle svých slov do České Kubice převelen, aby napravil špatnou kázeň mezi pohraničníky v jednotce, což se mu prý časem podařilo. „Zjistili případy vykrádání vlaků, zjistili různé styky s cizinci, nedobré vztahy s celníky. Byl jsem tam pět let, jednotka za tu dobu třikrát získala titul ‚Vzorná jednotka‘ a já jsem byl mimořádně povýšen na kapitána.“

V té době již byl pamětník ženatý, s manželkou Jarmilou a dvěma malými syny bydleli přímo v České Kubici. Život v těsné blízkosti železné opony a práci u pohraničníků líčí jako idylické období, kdy své synky brával k vojínům na útvar a ti jim pokaždé „naplnili kapsy bonbóny“. „Skoro každou neděli jsme se zúčastňovali filmového představení na PVS, politicko-výchovné světnici. Večer se dělaly táboráky. Bylo tam několik hřišť, v zimě jsme mohli lyžovat. Bylo to pěkné.“

Co obnášela ostraha hranic, jež totalitní stát přísně střežil a na nichž se nezřídka také umíralo, o tom bohužel Josef Morávek na nahrávce pořízené v roce 2014 v rámci dokumentaristické soutěže pro veřejnost Příběhy 20. století nemluví. V roce 1965 byl za dobré výsledky převelen ke zpravodajské skupině na hraniční přechod Rozvadov, kde pak zpravodajsky zajišťoval službu několika rot.

Teprve koncem šedesátých let se podle svých slov začal více zajímat o politiku – mimo jiné díky dokumentům, ke kterým se jako zpravodajský důstojník měl možnost dostat. „Dozvídal jsem se, co komunisti zavinili a kolik bylo nešťastných lidí. Viděl jsem, jaké akce se dělaly proti lidem. Že se vysílali falešní agenti, aby vyzvěděli jména lidí, kteří se chystali utéct. Z toho jsem měl husí kůži a začal jsem zjišťovat, že něco není správně.“

Slíbili mu americké občanství

Přiklonil se k Dubčekovu reformismu. Zamlouval se mu prý akční program strany, z něhož nabyl dojmu, že komunistická strana má zájem napravit své chyby. „Začal jsem organizovat mladé důstojníky, byl jsem jejich mluvčí. A příchodem 21. srpna 1968 jsem viděl, že je konečná. Že nemohu být v takovém politickém uskupení, jako byli komunisti.“

Již druhý den invaze se situace mezi ním a prosovětskými důstojníky vyhrotila. „22. srpna vznikla akce proti mně – že budu postaven ke zdi a zastřelen, protože jsem se postavil proti nim,“ říká Morávek. Krátce před polednem proto nasedl na služební motorku, navštívil ještě manželku v práci – požadoval, aby odcestovala za svou matkou na Moravu, kde právě pobývali jejich dva synové – a poté oblečen v civilu, ale vyzbrojen samopalem a dvěma pistolemi přejel přes nedaleký přechod Železná do Západního Německa.

Tam se ho ujali němečtí zpravodajci. Vyslechli ho a odvezli do Norimberku, kde strávil dva dny na policejní stanici. Pak si ho převzali američtí zpravodajci a převezli do Frankfurtu nad Mohanem. Ubytovali ho ve vojenském hotelu a vystavili mu falešný pas na jméno Josef Müller. Přes Američany, s nimiž spolupracoval, mohl také poslat dopis své ženě. „Napsal jsem, že mi nabízejí americké občanství a okamžité převezení do Ameriky. Že má přijet za mnou a že kluky dostanou na druhou stranu. Odepsala, že za mnou nemůže přijet, protože má nemocnou maminku. A že je vlastenka a v žádném případě by nemohla žít jinde.“

To měnilo situaci. Asi po dvou týdnech navíc prý obdržel písemné ujištění, údajně podepsané Dubčekem, že se lidé jako on mohou vrátit a nic se jim nestane. Rozhodl se, že to udělá. „Američani mi říkali, že je to škoda. Protože můžu dostat trest smrti, a přinejmenším že dostanu 12 let. A to se taky potvrdilo, i když až za pět let.“

Zpátky přes železnou oponu ho Američané předali oficiálně a nechali si prý jeho předání potvrdit. „To bylo z toho důvodu, aby naše strana nemohla říct, že na druhé straně mě někdo zabil. Takže měli potvrzené, že jsem byl předán. Na hranicích už na mě čekala kontrarozvědka, odvezli mě do Plzně, kde jsem byl ve vazbě.“

Jeho obhájce se mu snažil pomoci tím, že požádal o přezkum jeho psychického stavu v období srpna. Tři týdny tak strávil v psychiatrické léčebně Bohnice, poté byl na základě zprávy, že v období srpna 1968 „nebyl schopen rozpoznat nebezpečí“, propuštěn na svobodu. Vyhodili ho z práce i z armády a vyloučili z komunistické strany. Vánoce roku 1968 ale strávil se svou rodinou.

Dvanáct let v třetí nápravné skupině

Najít si novou práci nebylo snadné, se škraloupem, jaký měl, ho nikde nechtěli přijmout. Nakonec získal zaměstnání u povrchových dolů ve Vintířově, kde se po roce manuální dělnické práce zaškolil na řidiče elektrické lokomotivy.

Celou dobu však zároveň tušil, že Státní bezpečnost na něho nezapomněla. Klec spadla v roce 1973. Jednoho dne počátkem září u něho zastavilo auto, v něm několik mužů včetně jeho známého a ptali se na cestu. Nasedl, aby je navigoval, auto se však rozjelo jinam. Odvezli ho rovnou do vazby v Praze na Ruzyni.

Ve vyšetřovací vazbě strávil několik dalších měsíců. 6. března 1974 pak Vyšší vojenský soud Příbram rozhodl o jeho vině v trestném činu vyzvědačství. Za to, že „vyzradil při výsleších před policejními orgány NSR a poté před zpravodajskými orgány USA armády v Norimberku a Frankfurtu n/M. některé skutečnosti o útvarech PS“, byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody v třetí nápravně výchovné skupině.

Většinu trestu – deset a půl roku – si odseděl ve Valdicích. „Tolik lidské krve, co jsem tam viděl! Toho utrpení a muk těch lidí!“ říká a vypráví o spoluvězni, který si přímo na cele podřezal žíly, protože nevydržel psychický nátlak, nebo o jiném, kterému se podařilo cestou z šichty vylézt na komín a vyvěsit prostěradlo s nápisem SOS – aby upozornil veřejnost na nelidské podmínky ve Valdicích.

Zatímco fyzické mučení již nebylo tak běžné jako v padesátých letech, psychický teror byl podle Morávka naopak čím dál propracovanější. Mezi metody psychického nátlaku patřila například i snaha odtrhnout odsouzené od jejich rodin. Na Josefa Morávka tak ve vězení naléhali, aby se nechal rozvést. „Nutili mě několikrát, i manželku nutili. Říkali jí, že bude mít lehčí život a kluci nebudou mít problémy. A naopak že když se mnou zůstane, udělají z ní kurvu a z kluků kriminálníky.“

Kromě Valdic prošel i Mírovem, Minkovicemi a Bory. Jeho věznění se podepsalo na jeho synech. Syn Jaroslav byl jako vojín základní služby odsouzen vojenským soudem k podmíněnému trestu kvůli „nadávání na komunisty“ poté, co vězněnému otci nebylo umožněno zúčastnit se jeho svatby. Jaroslava to vůči režimu zatvrdilo, stal se z něj organizátor protirežimních akcí a po revoluci získal osvědčení účastníka třetího odboje.

Josef Morávek se na svobodu dostal nakonec v roce 1984 – pustili ho na amnestii prezidenta Husáka rok a půl před vypršením celého trestu – a znovu nastoupil do dolů ve Vintířově.

Zemřel v březnu 2024.