Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikomu jsme nic neudělali
politická vězeňkyně narozená 10. února 1924
pochází ze starého evangelického rodu
v únoru 1952 společně s otcem zatčena pro ukrývání hledaného J. Němečka
v květnu 1952 odsouzena k 10 rokům těžkého žaláře
propuštěna v roce 1959
nadále sledována StB
Květoslava Moravečková pochází ze starého evangelického rodu. Narodila se 10. února 1924 jako jediné dítě malínského hospodáře Jaroslava Fuksy a jeho manželky Marie. Láska k dětem ji přivedla ke studiu na rodinné škole a učitelském ústavu v pražské Křížovnické ulici. „Já jsem totiž zatížená na malé děti. To bylo moje. Po studiích jsem tedy šla učit.“ Pedagogickou dráhu učitelky mateřské školy započala v Barchovicích, následovaly Pučery a Kouřim. Až do svého zatčení prožívala krásné životní období, které narušovalo jen nepovedené manželství. „Můj první manžel byl komunista. A on vždycky říkal, když jsme třeba povídali i s maminkou: ‚Já tadyhle budu mít plný talíř, a vy nebudete mít nic. A mně to bude jedno. Hlavně že já mám.‘ A to je komunismus. To ve mně zůstalo, a proto jsem já proti nim.“
V prosinci 1950 se na otce paní Květoslavy obrátil příbuzný Václav Žďárský s prosbou, zda by mohl ukrýt Státní bezpečností hledaného Jaroslava Němečka. Později zatčený (12. listopadu 1951) a v dubnu 1952 k doživotnímu těžkému žaláři Státním soudem v Praze odsouzený Jaroslav Němeček se v Malíně u Fuksových ukrýval téměř jeden rok. Dne 7. února 1952 se Květoslava Moravečková, tehdy ještě Vosátková, již nevydala do svého zaměstnání. Po Malíně se totiž začala šířit zvěst o hromadném zatýkání. V devět hodin ráno byl nejprve zatčen otec Jaroslav, pro paní Květoslavu si příslušníci StB přišli v půl čtvrté odpoledne. „Po zatčení jsme byli na okrese, kam nás dovedl příslušník StB Husa. Když mne vedl, tak mi povídá: ‚Mladá paní, tady stál před chvílí Váš tatínek. Já, kdyby nebyl tak starej, tak jsem vzal jeho hůl a přerazil ji o něj.‘ Tatínek totiž nosil hůl, ale jenom tak pro parádu. A já jsem mu povídala: ‚A za co, pane Husa, vždyť jsme nikomu nic neudělali.‘“
Více než tříměsíční vyšetřovací vazbu prodělala ve věznici v Kutné Hoře, kde ji kromě výslechů sužovala i velká zima. Ve dnech 16. až 17. května 1952 se přímo v Malíně konalo soudní přelíčení s devítičlennou skupinou, do které byl vedle paní Květoslavy zařazen i její otec. Pečlivě prověřené obecenstvo si po dvoudenním hlavním líčení vyslechlo rozsudky Státního soudu v Praze. Paní Květoslava Vosátková byla pro trestný čin pomoci k velezradě odsouzena k 10 rokům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na dobu deseti let. Otec Jaroslav, kterému v té době bylo téměř 68 let, dostal ještě o dva roky delší nepodmíněný trest. V odůvodnění rozsudku je „nepřátelská“ činnost paní Květoslavy Vosátkové mimo jiné charakterizována následovně: „Plně se doznala i po stránce subjektivní, že má nepřátelství k našemu zřízení, a i její vystoupení před soudem bylo v tom směru přesvědčující. Jako motiv uvedla dále, že měla manžela, příslušníka KSČ, s kterým se nesnášela, a svoji averzi přenášela na celou KSČ a na stát. (...) Zmínila se také o tom, že těžce nesla jednání veřejných činitelů s jejím otcem, který pro svůj reakční postoj odmítl vstoupit do JZD a byla prý mu bez náhrady odňata půda.“
Rozsudek paní Květoslava přijala smířlivě, k čemuž napomohla i pevná víra v brzký pád komunistického režimu. Ten se však nekonal a pro paní Květoslavu tento fakt znamenal téměř sedm let v komunistických věznicích a pracovních táborech. Na první pracovní komando v jilemnickém Technolenu se dostala přes Pankrác a Liberec. Jilemnice pro ni nebyla neznámým místem, často zde totiž před zatčením trávila část zimy na lyžích. Díky tomu tady měla i řadu přátel, kteří, když se o jejím věznění dozvěděli, ji podporovali a zásobovali potravinami. Počátkem ledna 1953 byla paní Květoslava eskortována a pracovně zařazena ve Varnsdorfu, kde pracovala v tkalcovně. Následoval Zlín (gumárna) a Minkovice (broušení korálků). Nerada vzpomíná zvláště na práci v gumárnách v tehdejším Gottwaldově, kde ji od všudypřítomného zápachu gumy zachránil až vězeňský lékař, který ji ze zdravotních důvodů přeřadil z výroby ke kontrole, díky čemuž se občas mohla nadýchat čerstvého vzduchu. To nejtěžší však mělo teprve přijít.
V květnu 1955 přišel převoz do slovenských Žielezovců a práce na nekonečných lánech polí. To vše při nedostatečné stravě a hygienických podmínkách. „Nejtěžší okamžiky jsem prožila v Žielezovcích, to bylo nejtěžší.“ Během dvou let, které strávila v Žielezovcích, si vzpomíná i na období maďarského povstání. „Jednou jdeme v Žielezovcích, já jsem tam totiž byla v roce 1956, když bylo v Maďarsku to pozdvižení, a slyšíme střelbu. A jedna trestanka říká: ‚Pane veliteli, co to tady je, že tady takhle střílejí?‘ A on povídá: ‚Toho si nevšímejte, tady jsou mramorové doly a to tam odstřelují.‘ A tak povídám: ‚Ach, to jsem ani nevěděla, že tady jsou mramorové doly.‘ A velitel jenom: ‚Buďte ticho, buďte ticho!‘ Tak jsem si říkala, že v tom bude nějaký zádrhel. Vtom přijdeme na pracoviště a tam byl hospodář (gazda) a on dovedl německy. A tak se ptal, kdo z nás se domluví německy, a já jsem se ho tedy zeptala, co je to za střílení. A on mi povídá: ‚Děvčata, v Maďarsku je revoluce.‘ A my na to udiveně: ‚Jo?‘ Kdyby jste viděl, co tam bylo vojska, našich vojáků i Rusů.“
Posledním místem, kde byla paní Květoslava vězněna, byly Pardubice. Pracovala na „švadlárně“ a setkala se zde i s národněsocialistickými poslankyněmi Fráňou Zemínovou a Antonií Kleinerovou. Návratu na pomyslnou svobodu se dočkala 7. února 1959, když jí byl z rozhodnutí prezidenta republiky v březnu 1955 trest zkrácen o tři roky. Doma ji však podle jejích vlastních slov čekal druhý kriminál, protože část jejich malínské chalupy obývali nechtění nájemníci. Než se je za pomoci druhého manžela paní Květoslavy podařilo od Fuksů vystěhovat, prožívala celá rodina opravdové martyrium. Rovněž sehnat přijatelné zaměstnání nebylo nikterak snadné. A tak paní Květoslava zakusila práci v pivovaru a na státním statku. Později sehnala místo svačinářky v Konstruktivě, kde se seznámila se svým druhým manželem Oldřichem.
Ani Státní bezpečnost se nepřestala zajímat o život bývalé politické vězeňkyně a v roce 1961 na ni zavedla pozorovací svazek, přičemž pomocí agenturního rozpracování v rámci akce „Učitelka“ sledovala její potenciální „protistátní“ činnost. Svazek byl nakonec pro nedostatek důkazního materiálu o dva roky později uložen a akce byla ukončena.
Život paní Květoslavy Moravečkové byl vnějšími okolnostmi opakovaně bolestivě poznamenán, přesto nikdy neztratila svoji křesťanskou víru a je ráda za to, že se vždy snažila neublížit.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Jindra)