Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Moravec (* 1926  †︎ 2021)

• narodil se 4. dubna 1926 v Čáslavi

• v dubnu 1942 otce zatklo gestapo

• v roce 1943 pamětníka odvedli na práci do Německa – k Technische Nothilfe

• z Německa se vrátil na Vánoce 1943

• v květnu 1945 se domů vrátil i otec

• v roce 1964 pamětník odmítl žádost o spolupráci s StB

• od roku 1990 začal pracovat na rehabilitaci strýce, generála Moravce

• 9. května 1991 generál Moravec vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika

• 1997 – duplikát ztracené Řádové listiny předán Tatianě Moravec Gard, dceři generála Moravce

• zemřel 21. května 2021

Čáslav jako středobod

Velké rodiny bývaly, z různých důvodů, v minulosti běžným jevem. Albína Moravcová, babička našeho pamětníka, porodila dvanáct dětí. Na fotografii z roku 1941 dokumentující oslavu její zlaté svatby se mile usmívá, na klíně drží květiny, stejně jako Alois Moravec, její manžel, který sedí vedle ní. Dětí, které je obklopují, napočítáme pouze osm. Víme, že dvě zemřely v dětském věku, chybí syn František, šéf československé zpravodajské sítě, který musel před příchodem nacistů v březnu 1939 utéct do Velké Británie, a Anna, jež zemřela patrně na leukemii v roce 1930.

Příběh rodiny Moravcových, který se dozvídáme prostřednictvím pamětníka, dnes devadesátiletého Václava Moravce, je částečným doplněním příběhu jeho slavného strýce, generála Františka Moravce, autora plánu atentátu na Heydricha. Portrét svého otce a svůj příběh pro Paměť národa vyprávěla také jeho mladší dcera Tatiana Moravec Gard.

Křestní jména se u Moravcových často dědí, malý počet stejných jmen se opakuje a ztěžuje člověku „zvnějšku“ orientaci. Na vysvětlenou, otcem našeho pamětníka byl rovněž Václav, s titulem PhMr., kterému se v rodině zjednodušeně říká „lékárník“.

Tyto velké rodiny se vyznačovaly, a to platí dodnes, soudržností, obětavostí a samozřejmou pomocí svých členů ostatním, těm, kteří ji potřebovali. Také zůstávaly na stejném místě, nestěhovaly se a neutíkaly, pokud to nebylo opravdu nutné. V domě po prarodičích často bydlely další generace a jejich potomci se scházeli a udržovali pevné vazby. Velké rodiny se vyznačovaly soustředěností na jednu lokalitu. Měly svůj středobod, zachovaly si svoje kořeny a kontinuitu, svoji zakotvenost. Byli to vlastenci se silným morálním kreditem, vyznávající masarykovské ideály.

Pro rodinu Moravcových bylo a stále je tímto středobodem středočeské městečko Čáslav.

Václav Moravec starší, lékárník

Příběh začíná idylicky: ve dvacátých letech 20. století se na malém městě Jindřiška Hůlová, dcera majitele lékárny v Čáslavi, seznámila s Václavem Moravcem. Nastoupil do lékárny jejího otce jako nový zaměstnanec, zamilovali se do sebe a poměrně brzy se slavila svatba. V roce 1924 se Václav do místní lékárny tzv. přiženil. Postupně se jim narodily čtyři děti a až do okupace žila rodina poklidně a šťastně. Zlom nastal v dubnu 1942, těsně před atentátem na Heydricha. Lékárník Václav byl členem Obrany národa (pamětník říká, že „měl na starost pohonné hmoty“) a pomáhal také rodinám vězněných: „Dával jim léky.“ Dne 20. dubna 1942 ho gestapo za odbojovou činnost zatklo. Rok nato si statečná Jindřiška podala žádost, zda by jí bylo umožněno manžela v litoměřickém vězení navštívit. Podařilo se. Získala souhlas a v červnu 1943 jí byla povolena krátká návštěva. Jako politický vězeň prošel lékárník Václav českými věznicemi nejprve v Kutné Hoře, Kolíně a posléze i Malou pevností v Terezíně. Byl souzen v Litoměřicích a poté odvezen do německých věznic v Griebo a Halle a/Saale. Tři a půl roku bez jistoty, že jednou vše skončí a bude zase žít svůj normální život s rodinou, byla dlouhá doba.

Lékárník Václav psal domů, jak nejčastěji to bylo možné, a dopisy, které mu posílala manželka, si schovával. Po válce z nich jeho syn Václav, náš pamětník, sestavil obsáhlý soubor korespondence, vybral úryvky, uspořádal je a místy do nich vložil krátký text se svým doplňujícím komentářem. Vznikl cenný soubor – Dopisy z vězení. Dokumentuje atmosféru, naděje i obavy a silně limitující možnosti, které vězni pro korespondenci měli. Všechny dopisy do vězení i z vězení má rodina schované. Kromě nich sepsal lékárník Václav ve vězení i Deník politického vězně. Končí datem 5. 5. 1945, kdy se lékárník Václav dostal na svobodu. Musel se ovšem z americké zóny dostat domů přes zónu ruskou, což trvalo delší dobu, a proto do Čáslavi dorazil až koncem května. Ihned se zapojil do lokální politiky: stal se členem strany národně socialistické a členem Rady ONV a nastoupil zpátky do lékárny. Únor 1948 znamenal konec života, tak jak ho Moravcovi znali před válkou: lékárník Václav byl zbaven všech politických funkcí, vyhozen z lékárny a nějakou dobu se živil všelijak, třeba „sběrem ovoce na úpatí Železných hor“.

Lékárna byla samozřejmě znárodněna. Po letech byl do práce znovu přijat a pracoval v lékárně až do důchodu jako řadový zaměstnanec. Jindřiška zemřela roku 1975, Václav o pět let později.

Pamětník Václav Moravec mladší

Totální nasazení

Po studiu v Čáslavi se pamětník dostal na průmyslovou školu v Kutné Hoře. Psal se rok 1941 a v srpnu, dva roky nato, byl spolu se spolužáky odvelen do Berlína na práci v tzv. Technische Nothilfe. V létě všichni žáci okresů Čáslav, Kolín a Kutná Hora, kteří právě skončili druhý ročník průmyslovky, museli odjet do Německa k tzv. TeNo. Když přejížděli vlakem hranice do Německa, zpívali českou hymnu. V Německu bylo jejich úkolem především odklízet trosky domů po náletech, sutiny po bombardování na ulicích i v domech a budovat kryty. Byli ubytováni na pokojích po čtrnácti s patrovými postelemi. Václav Moravec vzpomíná, jak sabotovali přidělenou práci, jak byli placeni („dostávali jsme jednu marku normálně a 1,25 M žold od firem“) a že byli oblečeni do přidělených „pracovních uniforem Afrika Korps a vycházkových uniforem německé armády z roku 1922“. Při práci se setkávali se zajatci nejrůznějších národností, dokonce i s černochy. Angličtí a američtí zajatci byli fešáci, v čistých, vyžehlených uniformách, s puky jako břitva. „Nejzbědovanější byli Italové.“ Čeští kluci jim házeli na zem, kudy je vodily stráže, kusy chleba, tak s nimi soucítili.

Neděle, což zní téměř idylicky, patřily zábavě: chodilo se do zoologické zahrady, do kina, kabaretu, Akvária, Zbrojnice, na Olympijský stadion a do Leteckého muzea, na procházky po Berlíně. Hladem netrpěli: „Rychlík Vídeň – Berlín zastavoval kolem 14. hodiny v Čáslavi, aby lokomotiva doplnila vodu, podobně při každé cestě zpět. Kolem 21. hodiny byl rychlík v Berlíně. Takže maminka mně dala na nádraží do vlaku nějakej balíček a my jsme si potom ještě ten den večer došli – měli jsme na nádraží asi jen pět minut – takže ještě večer jsem měl potom bábovku nebo něco podobného.“ Stejným způsobem pamětník posílal domů špinavé prádlo na vyprání nebo droždí, které bylo v protektorátu nedostatkovým zbožím. Systém fungoval skvěle. V listopadu však Václava Moravce čekalo překvapení: jako jediný ze studentů kutnohorské průmyslovky byl vybrán do Abteilung VI nové Kompanie. Dostal pušku, šedozelenou vojenskou polní uniformu a stal se z něj příslušník wehrmachtu. Neuvěřitelné. Nikdo jistě navíc netušil, že jeho otec je v téže době v německém vězení nacistickými soudy odsouzen za činnost proti říši.

S čerstvými „vojáky“ se počítalo pro strážní službu někde v Polsku nebo ve Francii. Denně od 7 do 19 hodin probíhal vojenský výcvik. Pamětník se od počátku snažil službě uniknout: nejdříve si stěžoval na bolesti zubů, potom na problémy se zády, až byl přece jen uznán práce neschopným a dostal se na novou pracovní pozici – v kuchyni škrábal brambory. Vánoce 1943 už slavil doma v Čáslavi. Následovalo další, zkrácené studium na průmyslové škole a maturita v improvizovaných podmínkách v lednu 1945. Jeho popis Květnové revoluce v Čáslavi u sokolovny se čte jako úryvek ze Škvoreckého Zbabělců: poručík Kozák, velmi problematický vlastenec, se později ukáže být nejen rozkradačem státního majetku, ale také agentem StB.

Po válce

Václav Moravec krátce pracuje v továrnách v Kolíně a v kanceláři pražské Jawy. Jednoho dne si na Pankráckém náměstí všimne velké skupiny žen a dětí s taškami s jídlem – celý den čekaly na odpolední veřejnou popravu nacisty Pfitznera, náměstka pražského primátora. Přihlížející byli svědky poslední veřejné popravy u nás.

Další posty v jeho pracovní historii jsou už vždy učitelské, případně vychovatelské. Okamžitě po únoru 1948, přesně 29. února 1948, byl ze svého prvního učitelského místa vyhozen, ale směl odejít do učňovské školy v pohraničí, do Varnsdorfu. Atmosféru na škole ilustruje následující poznámka: „Při nastoupení mi ředitel řekl, abych si dal pozor na nějaké své kolegy, především bratry Jelínky, že chodí donášet a udávat. Když jsem přišel do sborovny, kolega Jelínek mne upozornil, abych si dal pozor na ředitele a jeho zástupkyni ze stejných důvodů.“ Dne 1. října pamětník nastoupil na vojnu, tu ovšem trávil hlavně jako pomocník v kanceláři. Následující vyprávění bude pro Václava Moravce typické – i v profesním životě bude často vykonávat práce za někoho jiného, méně schopného, kdo bude zastávat vedoucí pozici: „Výkonným roty byl četař z povolání, slušný mladík, jehož inteligence a znalosti byly velmi slabé. Proto jsem brzy vykonával jeho práci, vyřizoval poštu, psal rozkazy atd. Četař se hlásil do Vojenské akademie a požádal mě, abych mu pomohl s přípravou na přijímací zkoušky. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale bez výsledku. Nepodařilo se mi ho naučit ani dělení.“

Po svatbě s Martou Doškářovou následuje pro oba řada učitelských zkušeností na učilištích. Někde učil Václav Moravec i dvaačtyřicet hodin týdně, kromě výuky vedl pěvecký a recitační soubor, jinde byla v učebně taková zima, že ani inkoust v kalamáři nerozmrzl. Psal se rok 1951, čas politických procesů se Slánským a spol., a pamětník odešel z učiliště do Kovolisu v Hedvíkově. Načas se stal vedoucím domova mládeže. Později i se svou ženou učil na učilišti ve Vrdech odborné předměty. Byl schopný a pracovitý a brzy na něj naložili jeho představení i vedení a řízení chodu školy včetně sestavování rozvrhu, suplování a zajišťování pomůcek pro výuku. Navíc je předsedou metodické komise pro fyziku a jako metodik chodí na inspekce. K jeho překvapení mu byla v roce 1954 nabízena funkce inspektora. To odmítl. „Bylo mi jasné, že při kádrování by vyšla ve známost moje příbuznost se strýcem, generálem Františkem Moravcem, a mohl bych mít různé problémy.“

Učiliště v Čáslavi

Od roku 1956 do odchodu do důchodu učili manželé Moravcovi automechaniky na učilišti ČSAO v Čáslavi. Pozice v komunistické straně zaručovala dobré postavení a vedoucí funkce, vzdělání potřeba nebylo. „Ředitelem učiliště byl nejdelší dobu Blažek, vyučený zedník a především komunista. Funkce pro něj byla zřejmě za to, že jako zemědělský referent ONV po únoru 48 likvidoval kulaky a zakládal JZD. Ráno, před nástupem na učiliště, se stavil v hospodě na pivo, další piva musel mít připravený v kanceláři. Sáhl vždycky pod stůl pro flašku, bez ohledu na to, zda jednal s někým jiným. Do výuky se nijak nepletl, měl jen zájem, aby se každý vyučil. Když jsme ho upozornili na to, že některý učeň není schopen učivo zvládnout, ředitel si ho zavolal a žádal, aby zazpíval nějakou písničku. Nám pak řekl, že když umí zpívat, musí se naučit i učební látku.“

Praktiky StB

Snaha Státní bezpečnosti zlomit Václava Moravce a přimět ho ke spolupráci měla svůj počátek v letech padesátých a trvala prakticky až do osmdesátých let.

„Na jaře 1954 se na mě obrátila Státní bezpečnost. Navštívili učiliště, že ode mě potřebují nějaké informace na učně. Dali si se mnou schůzku za několik dnů na silnici k Vrdům. Když na mě čekali s autem, dozvěděl jsem se, že chtějí, abych šel na Západ, navázal kontakt se strýcem, generálem Moravcem, a podával jim o jeho činnosti zprávy. To jsem odmítl, že mám rodinu a neumím řeči. Dali mi čas na rozmyšlenou, že o rodinu se postarají a řeči že se do půl roku naučím.“ Když vytrvale odmítal, byl mu přidělen „jejich člověk“. Václav Moravec byl od té doby pod dozorem, předávali si ho různí agenti, „měli mě na starosti“. Zkoušeli na něm svoje metody, střídání výhrůžek a laskavého slova, zvaní do kaváren a nucení ke spolupráci. V osmdesátých letech to konečně vzdali. Aby pamětníkovi uškodili, zajistili, že nedostal platový postup, a odcházel tak do důchodu s nižší výměrou než jeho žena, se kterou učili stejný počet let.

Šedesátá léta

Václav Moravec je neobyčejně činný, pracuje tam, kde je mu dovoleno – píše odborné texty, přednáší odborné předměty, je autorem učebnice, která později vychází také v Bratislavě (v letech 1985 a 1995). V roce 1961 se on i jeho manželka přihlásili k dálkovému studiu na pedagogickém institutu, Václav Moravec na fyziku a Marta na matematiku. Studium ukončili v roce 1964 závěrečnou prací. Pamětník má pověst slušného člověka a jako takový je znám mezi kolegy a zřejmě i vážen a oceňován i mezi těmi, kteří stojí na druhé straně. „V roce 1969 v rámci normalizace při prověrkách na našem učilišti byl předsedou komise Blažek, za KSČ Havel a kolega Vrba. Když jsem byl tázán na moje názory a především činnost v roce 1968, kdy jsem zajišťoval podpisovou akci proti okupaci, jsem se nevymlouval. Řekl jsem, že to byla reakce na moje potíže s StB, která mimo jiné chtěla, abych donášel na kolegy a známé, a především chtěla, abych odešel do zahraničí pracovat proti strýci. Na to mi Blažek řekl: ‚Václave, to bys musel být dobrodruh!‘ A byl jsem prověřen.“ 

Koníčky

Šíře zájmů a koníčků, kterými se pamětník celý život baví, těší a zaobírá, je obdivuhodná. Jako by si vynahrazoval to, čím nemohl být profesně: hraje na housle a zpívá. Absolvuje nesčetné semináře, kurzy a školení filmové a divadelní režie. Na fotografiích vidíme, jak řídí pěvecké soubory, vystupuje s nimi na soutěžích a v omezených možnostech, které poskytují padesátá léta, vede i soubory recitační, sám zpívá v pěveckém souboru Hlahol. Udělal si zkoušky z myslivosti. Pro mnohé učně, kterým se v souborech věnoval, byl jistě inspirací nejen jako vyučující. Rád fotografoval a vedl fotografický kroužek. Po srpnové okupaci v 68. roce zorganizoval množství kulturních akcí. Vzpomíná na tu největší, která svým rozsahem i smělou náplní zdaleka přesáhla hranice čáslavského okresu. „Celý život jsem se zajímal o kulturu. Největší kulturní akce jsem organizoval v letech 1972–1973. K připomenutí 500. výročí narození Mikoláše Koperníka jsem plánoval v Čáslavi větší kulturní akci. Připravovaný program jsem předal na městském výboru Národní fronty, kde jsem získal podporu tajemníka KSČ Skály. S ním jsem se situací seznámil i okresní výbor Národní fronty. Celou akci jsem předtím projednal s Polským kulturním střediskem v Praze. Program byl následující:

1. přednášky a výstavky o Koperníkovi,

2. výstavky o Polsku,

3. koncert poděbradských filharmoniků z děl polských skladatelů,

4. koncert polské zpěvačky Maryly Rodowiczové,

5. promítání polských filmů,

6. soutěž o Koperníkovi a Polsku na školách,

7. veřejná soutěž ve znalostech o Polsku a Koperníkovi mezi zástupci škol II. cyklu, řízená dr. Janem Pixou.

Bylo to období tuhé normalizace a jakákoli iniciativa od nestraníka byla orgánům podezřelá. „V únoru 1973 za mnou přišel ředitel učiliště a řekl, že delegace složená ze zástupců OV KSČ, ONV, předsedy, tajemnice městského výboru Národní fronty má stížnost: Co si to ten Moravec dovoluje dělat! Mne k jednání nepozvali. Ředitel mi pak doporučil, abych se stáhl a že bych mohl přijít o místo. Důsledkem bylo, že proběhly jen některé akce, které již nebylo možné zrušit nebo zkrátit, třeba koncert těch filharmoniků. Důvodem bylo, že se na tom nepodílel okres a že to byla čistě místní akce. To mě vykurýrovalo z toho, abych se snažil o další aktivity.“

Úplně jinou oblastí pamětníkova zájmu je chovatelství. Po léta se věnoval chovu zvířat, například holubů, angorských králíků, exotického ptactva a především drůbeže. Za mnohé z nich získal čestná i vítězná ocenění, a to dokonce mezinárodní. Účastnil se soutěží a výstav a v roce 1999 byl pozván do pořadu České televize Receptář jako host Přemka Podlahy.

Strýc, generál František Moravec

Jedním z nejdůležitějších projektů Václava Moravce byla usilovná snaha o rehabilitaci památky jeho strýce. Ihned po změně režimu, v roce 1990, začal: nejprve drobnou prací – sérií článků, která generála Moravce vrátila do povědomí těch, kteří už zapomněli. Začal lokálně, v Čáslavi, s dílčím cílem uspořádat o strýci výstavu. Materiály k ní mu zčásti poskytl kufr, který strýc před odchodem do emigrace roku 1948 nechal u sestry Albíny. V něm ukryl například dokumenty z pobytu v Anglii za války, dopisy rodině nebo potravinové lístky. Kufr byl později předán pamětníkovu otci do Čáslavi, uschován pod střechou, a po něm ho dostal do opatrování pamětník. Na výstavu přijeli zástupci Vojenského historického ústavu v Praze a také Vlasta Moravcová, manželka generála, a Tatiana Moravec Gard, jeho mladší dcera. „Zároveň jsem napsal žádost prezidentu republiky o navrácení hodnosti strýcovi, kterou mu komunisti odňali. Hodnost mu byla navrácena in memoriam a byl 9. 5. 1991 vyznamenán Řádem Rastislava Štefánika. Strýcova rodina se bohužel vyznamenání nedočkala. To se na velvyslanectví v USA ztratilo. Po dlouhé snaze a pomoci mluvčího prezidenta republiky pana Ladislava Špačka po šesti letech, v roce 1997, dostala teta ke svým 96. narozeninám duplikát Řádové listiny.“

Dnes má generál František Moravec v Čáslavi ulici, jednu z hlavních. Kopie důležitých materiálů jsou uloženy ve Vojenském historickém ústavu. Když v roce 1966 František Moravec nečekaně ve Washingtonu, D.C., zkolaboval na cestě do práce a na srdeční selhání následně zemřel, našel se v jeho peněžence text písničky oslavující Čáslav.