Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Moravec (* 1941)

• narozen v roce 1941 v Horních Počernicích

• vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT

• posléze pracoval u spojů v Hradci Králové, na konstrukci v počernické továrně Pal, v Narexu v Šestajovicích

• roku 1989 během sametové revoluce vstoupil do Občanského fóra

• zvolen do zastupitelstva v Horních Počernicích

„Narodil jsem se v roce 1941 v křesťanské rodině a dětství jsem měl velice pěkné, protože jsme si všichni tak nějak vyhovovali a byli jsme spokojení,“ začíná své vyprávění Jan Moravec. Právě křesťanská víra a tradice, za kterou se nikdy nestyděl a vychovával k ní i své děti, se v jeho příběhu ještě několikrát objeví – třeba když se po opakovaném přemlouvání rozhodne podat přihlášku do komunistické strany a je odmítnut.

Maminka byla pánská krejčová, tatínek pracoval u firmy Beneš v pražských Holešovicích, tatínkův bratr byl truhlář a později pracovali spolu až do okamžiku, kdy jim byla živnost znárodněna. Mezi vzpomínkami z raného dětství, které Jan Moravec prožil v nynějších Horních Počernicích, se objevují epizody z období druhé světové války. Pamětník vypráví: „Na Květnou neděli jsme šli z kostela a začalo bombardování, tak jsme honem utekli do nějakého baráku, kam nás pustili. Vím, že v té době jeden můj kamarád přišel o maminku – jak utíkali do polí, tak letadla shazovala držáky na bomby a to je zabilo, respektive rozmlátilo.“ Také si velmi dobře pamatuje, jak jako kluci sledovali, když „sestřelili německé letadlo – to letělo, hořelo a spadlo tady na Bílém vrchu“. Vybavuje si i konec války: „To bylo velké nadšení, to se trhaly a lámaly bezy – ono to ještě nebylo ani pořádně rozkvetlé – a házelo se jim to na ty tanky a oni nám zase házeli čokolády, které starší lidi rozebrali a každému nám kousek dali.“

Od útlého dětství chodili s rodiči do chvalského kostela, kde byl vikářem František Štverák, pozoruhodná osobnost nejen církevních dějin. Když pamětník začal v roce 1947 chodit do školy, lákali jej do Pionýra, kam však nikdy nevstoupil. Do SSM sice vstoupil, ale působil jen jako řadový člen. Vystudoval průmyslovku, posléze elektrotechnickou fakultu a po zdlouhavé anabázi s umístěnkou nastoupil do Hradce Králové ke spojům, odkud po čase přešel do ústředních spojů do Prahy. Jeho další zaměstnání bylo v Palu na konstrukci, kde „už to bylo na vyšší úrovni“ a kde už za ním chodili s nabídkami, že „by mohl dělat šéfa na konstrukci nebo by mohl dělat v technologii“, aby tedy vstoupil do strany. Jan Moravec ale tyto nabídky odmítal slovy ve smyslu: „Já jsem ještě mladý, já tomu nerozumím.“ Poté kvůli problémům s očima přešel do Drůbežnictví Xaverov, kde dělal „dělníčka přes telefony a podobné věci“ a kde nikomu nevadilo, že je nestraník. V roce 1970 následovalo zaměstnání na pobočce Narexu v Šestajovicích. „Když mě zvali na nějaké bolševické schůze do Prahy, tak jsem tam zajel, když to bylo potřeba. Pochopitelně mi taky říkali, abych vstoupil a přemlouval další lidi do strany, ale v mém podniku žádný komunista nebyl, tak tam byl v tomto ohledu klid. Po revoluci se majetek v Šestajovicích vrátil původnímu majiteli, podnik zrušili, a tak jsem to dotáhl v mateřském závodě v Praze.“

Doba temna

Po roce 1948 se hodně hovořilo o situaci, která rodinu postihla. Jednak šlo o zrušení Spolku na postavení kostela v Počernicích, jehož byl tatínek jednatelem. Peníze z fondu komunisté zabavili a pozemek na kostel stejně tak. Změny se také dotkly rodinného podnikání. „Tatínek měl truhlárnu a najednou načapali souseda, jak jim tam vlezl do baráku a poslouchal pod oknem; to byli takoví šmíráci, podle mě to byla doba temna, na to nebyl nikdo zvyklý. My jako malí jsme to brali – dobře, ty jsi pionýr, tak jsi pionýr. My jsme se tomu prostě tak nějak vyhýbali a ani jsme o to neměli zájem. Já jsem byl před tím v Junáku, tam jsme měli hezkou skupinku, byli jsme i na táboře, to byla pěkná vzpomínka, ale když to pak skončilo, bylo nám to sice líto, ale o nic dalšího jsme se nepokoušeli.“ Továrnu bratrům Moravcovým nakonec znárodnili a tatínek ještě chvíli pracoval, než onemocněl a živobytí pro celou rodinu musela obstarávat maminka.

Charakteristický je příběh tchána Jana Moravce. „Rodina mého tchána, to byli zemědělci, kteří přišli o všechno – potom se jim něco sice vrátilo, nějaký ten mrtvý a živý inventář, ale zničili jim život, protože pantátu vyhodili, respektive nezavřeli, ale dali ho do sléváren a on lil, chudák, olovo nebo nevím, co všechno. Zemědělec, který měl lásku ke koním a ke zvířatům. Říkal: ‚Já jsem do toho chtěl skočit, do toho rozžhavenýho železa.‘ Tak ho to prostě bralo.“

Vikář František Štverák

Jedna z postav, která ovlivnila život Jana Moravce, byl místní vikář František Štverák. Tento obdivuhodný muž prožil velice pohnutý život. Po studiích bohosloví se stal knězem a postupně ho osud zavál do kostela ve Chvalech, což je dnes součást Horních Počernic. Pamětníkovi rodiče se s ním seznámili a přátelili se, také je oddával. Po roce 1939 se farář okamžitě zapojil do odbojového hnutí, za což byl nakonec zatčen gestapem a krutě vyslýchán. Nikoho ze svých spolupracovníků neudal, i když byl posléze poslán do Terezína, Dachau, Sachsenhausenu a zpátky do Dachau. S podlomeným zdravím se dočkal konce války, a patřil dokonce k několika Čechům, kteří svědčili u norimberského soudu. Jeho přátelství s pozdějším kardinálem Josefem Beranem se mu stalo po válce osudným. V roce 1949 byl opět zatčen, tentokrát komunistickou mocí, obviněn ze špionáže pro Vatikán, tvrdě vyslýchán a odsouzen, po odpykání trestu po tři roky ještě internován v Hájku u Prahy a v Želivě. Zemřel v roce 1956.

Jan Moravec na něj vzpomíná jako na úžasného muže, plného života, na osobnost, která se vymyká obvyklým charakteristikám. „Zajímalo ho všechno – dělal třeba střelectví, měl dva psy, takový velmi zajímavý člověk,“ a vybavuje si jednu z prvních příhod, které s ním zažil. Udála se při jedné návštěvě fary, kde „tehdy chlapíci hráli karty“, čemuž se „pan vikář taky nebránil, tak si dávali mariáš“. (...) „Jednou jsme tam takhle byli, to mi bylo asi pět let, a pan vikář tam měl slečnu, která mu vařila, tam dole se prostě hrálo, ženský si povídaly, jak to chodí atd., a ona mě vzala za ruku a povídala: ‚Pojď, já ti něco ukážu!‘ Tak mě vzala za ruku, odvedla mě nahoru, po schodech do velkého sálu, a to bylo něco pro malýho kluka, samý zbraně! On měl celou sbírku – flinty, meče, šavle, kanonky, brnění, revolvery atd., prostě spousta věcí. A tak jsem si to prohlížel, osahával a jeden jsem si vzal. Takhle jsem za ním pak přišel a říkám: ‚Heleďte, co jsem tam našel!‘ A on povídá: ‚Tobě se líbí, viď?‘ Já povídám: ‚Líbí.‘ ‚Tak si ho nech!‘“

Jak už bylo napsáno, rodiče se s panem vikářem dobře znali a chovali k němu vřelý vztah. „Byl to náš rodinný přítel.“ Podobně jako pan vikář, i rodiče Jana Moravce byli v Počernicích „náplava“ odjinud, snad i proto si tak dobře rozuměli. Když byl v padesátých letech zavřený, „rodiče se snažili s ním vždy setkat, ať už to bylo v Hájku, nebo v Želivě“. Již od dětství, kdy se s panem vikářem setkával i jako s duchovním, chodil pamětník do kostela a byl členem katolické církve. Ani v dospělosti nepřestal, ačkoliv o svém pocitu říká, že „člověk byl takový vystrašený, věděl, že je sledovaný“. Se svou ženou pak „nechtěli dráždit“, a tak jezdili v neděli do kostela jinam než do Chval.

Myslivost

Jana Moravce vždycky zajímala příroda, zvláště choval velkou lásku ke koním a přes strýce se dostal k myslivosti, které se věnuje dodnes. Na své členství ve spolcích myslivosti vzpomíná: „Bylo to tam bolševické jako všude. Když mě nechali, tak jsem si mohl koupit brokovnici, ale kulovnici ne, na to byla speciální povolení, na to musel být člověk prověřený, tak jsem o ni ani nežádal, protože jsem tak nějak věděl, že by mi ji nedali... Pochopitelně měli taky stranickou buňku, předseda nebo hospodář museli být ve straně a u nás byli snad všichni ve straně, ale nikomu nijak neubližovali, byla to parta, která prostě měla v zájmu myslivost.“ Přesto se někdy ukazovalo, že někteří členové „si mysleli, že oni jsou ti páni“. A pak přirozeně schůze, „tam si to hlídali – třeba na začátku byl pokaždé nějaký bolševický referát“. Pamětník zmiňuje jednu příhodu z roku 1968: „Byl tady učitel Koubelka a ten při tom referátu začal s Masarykem, asi si myslel, že už je to ta doba, a to mu tedy dali!“

Snad hledají slušné lidi

„Měl jsem asi pocit, že se to v těch osmdesátých letech mění, myslel jsem si, že jsem slušný člověk, že jsem nikdy nikomu neublížil. A tak, když mě v roce 1987 bolševici v Praze pořád přemlouvali – já jsem to nepotřeboval a ani jsem to nechtěl – došlo to tak daleko, že jsem si říkal: To je zajímavé, že chtějí takového člověka, jako jsem já – zřejmě o mně věděli všechno – divil jsem se tedy, že mi nabízejí vstup do strany. Tak jsem jim odpověděl, že když myslí, tak bych to třeba zkusil. Došlo to tak daleko, že mi dali přihlášku a já jsem ji vyplnil a teď jsem byl na rozpacích, co tam mám napsat, respektive byla tam jedna zajímavá otázka: Jaký je tvůj názor na náboženství? A já jsem tam napsal prostě to, co jsem si říkal, že všichni lidé vždycky věřili tomu, že je něco vyššího než chvilku se proběhnout po tomto světě, proč by to tedy mělo v tomto smyslu být jinak; člověk věří, že je prostě něco vyššího než jen chození tady po světě a umřít a po smrti je větší doba než jenom to, co tady člověk prožije. Tak jsem to tam takhle nasumíroval, dal jsem jim to a v pořádku. Potom asi za měsíc velký humbuk, zavolali mě, že co jsem jim to provedl, jestli tahle otázka, co tam dali, se týká mě. Já odpověděl, že samo sebou. Oni se z toho zhrozili, toho předsedu strany málem vyhodili a měl jsem od nich pokoj. Věřím tomu, že snad mi v tomhle Pán Bůh nějak pomohl.“

Takové nadšení!

„V roce 1989, to bylo takové nadšení, že se to snad ani nedá vyprávět. Mně neublížili, ale člověk se snažil, aby po něm nešli.“ I pro Jana Moravce to tehdy bylo „velké vydechnutí“. Vzpomíná, že „chodil na všechny mítinky do Prahy“, byla to pro něj velice emotivní doba. „Na Letné nás tehdy byla pořádná horda, tak byla dokonce obava, aby ještě neprovedli nějakou lumpárnu. Říkalo se, že třeba přiletí se stíhačkama a něco tam shodí a tak.“

Zároveň se také podílel na změnách v Počernicích. „Sešli jsme se v tělocvičně na manifestaci, kde se říkalo, co bude a nebude, byl tam taky hlouček bolševiků, ti tam do toho pískali a dělali kravál.“ To však nikterak nepřekáželo v dalších aktivitách: „Vylepovali jsme plakáty a snažili jsme se vzít věci do vlastních rukou – bylo to prostě revoluční, revoluční bez střílení. Byl to zajímavý kousek, taková epizoda, lepší, jiná.“

V Občanském fóru se Jan Moravec zapojil „maximálně, jak jsem mohl“, v Počernicích byl zvolen do zastupitelstva, kde pak přišla „práce a práce – Počernice byly velmi zanedbané, chyběla tady kanalizace, nebyly chodníky, byly tady prašné silnice, takže za tu dobu, když se člověk podívá zpátky, tak ačkoliv tady nebylo moc peněz, to tady vzkvetlo“. V místním zastupitelstvu sice zůstalo několik komunistů, ale „byli to normální, slušní lidé, takže nedělali žádné překážky, táhli jsme za jeden provaz. Na obci je to něco jiného, tady se na to stranictví moc nehraje.“

Jan Moravec zároveň lituje, že se v době po revoluci nepodařilo dobře vyrovnat s minulým režimem – nelíbí se mu zejména vyrovnání s členy strany: „Já si představoval, že když bude konec bolševismu, tak se řekne: ‚Ano, pánové bolševici, vy dostanete minimální mzdu a všechno, co vyděláte navíc, půjde zpátky, protože jste to tady rozbili, jak se dalo.‘ To se nestalo a nestane, asi jsou to takové dětské představy.“ (...) „Komunismus je něco, co tady nemá být. Nechci nikomu brát jeho přesvědčení, ale po těch zvěrstvech, co provedli, je zřejmé, že to není spolek pro slušné lidi.“ (...) „Člověk si to uvědomuje až teď – když jsme v tom vyrůstali, tak jsme se o to moc nestarali. Všichni jsme samozřejmě věděli, že jsme nemohli říkat, co jsme slyšeli doma, podle toho jsme se všichni zařídili, ale brali jsme to, že to tak prostě má být. Jak se říká: Co se doma upeklo, to se doma snědlo.“ Žilo se v napětí, „určitě se to projevovalo tím, že lidé byli uzavřenější. Pak přišla doba, kdy se začali vytrácet – kupovaly se chaty a chalupy, takže se lidé ztráceli z dosahu svého bydliště jinam, kde byli svobodní; utíkali od svých hlídačů.“

Když se Jan Moravec zamyslí nad tím, jaké životní heslo vyznává, odpoví: „Chovej se k ostatním tak, jako si myslíš, že se oni mají chovat k tobě. Být slušný a poctivý, to je, myslím, to hlavní.“