Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Moravcová (* 1930)

• narodila se 18. srpna 1930 v Sedlčanech

• Sedlčany byly v letech 1943–1945 částečně vysídleny, protože se nacházely na území vojenského cvičiště SS

• v letech 1943–1944 navštěvovala poslední ročník základní školy v civilním pásmu Sedlčan

• v roce 1944 obsluhovala v jídelně pro německé vojáky

• v roce 1945 nastoupila do učení na dámskou krejčovou

Mládí v Sedlčanech

Vlasta Moravcová se narodila 18. srpna 1930 v Sedlčanech v rodině dělníka a posluhovačky Karla a Jany Janotových. Město Sedlčany, které kdysi tvořilo nejsevernější část rožmberského panství, leží v ryze zemědělském kraji a před válkou v něm žila jen nepatrná německá menšina. Podle vzpomínek Vlasty Moravcové žilo v Sedlčanech před válkou jen minimum německých rodin a ze školy si nepamatuje jediného německého školáka. Po absolvování základní školy v roce 1944 měla nastoupit do učení na dámskou krejčovou, ale specifický vývoj sedlčanského kraje a samotného města změnil život jeho obyvatel včetně mladé Vlasty. „Když jsem vyšla školu, měla jsem nastoupit do zaměstnání, ale podmínky na to nebyly. Tak mě teta vzala do kanceláře soukromého uzenářství a řeznictví, abych měla alespoň nějakou tu korunu. (…) Na švadlenu jsem se šla učit až 18. ledna 1945.“

Vystěhování Sedlčan

Vybrané vesnice a města ve Středočeském kraji včetně města Sedlčan postihla mezi léty 1942–1945 rozsáhlá stěhovací akce, která byla součástí realizace německého plánu na germanizaci českého prostoru. Nešlo však o ojedinělou událost. Vysídlení českého prostoru mělo být zahájeno nejprve vytvořením tzv. německého zemského mostu od severu k Praze, což by znamenalo poněmčení území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále se počítalo s německými ostrovy kolem velkých měst Brna, Olomouce a Jihlavy. Český národ tak měl být postupně rozdělen do malých celků a v budoucnu asimilován německým živlem. Velkolepé plány ale byly zmařeny příliš „brzkým“ koncem války. V praxi byla tato okupační politika zahájena nejprve rozšířením stávajících vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd a v roce 1942 se rozběhla největší vysídlovací akce v dějinách českých zemí. Při ní bylo v několika etapách vysídleno 65 obcí v oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby na získaném území byla vytvořena cvičiště zbraní SS. Podle prvního návrhu z roku 1939 byly vojenskými experty stanoveny hranice vysídleného území takto: na západě měla tvořit hranici řeka Vltava, na jihu silnice Líchovy, Dublovice, Sedlčany, na východě trať Tábor, Votice, Benešov, Praha a na severu část silnice Benešov, Týnec, Kamenný Přívoz, Sázava. Tento návrh pak byl v poměrně nezměněné podobě realizován. V letech 1941–1945 byla stejná akce provedena i na Moravě, kde bylo na Vyškovsku, Boskovicku a Prostějovsku vystěhováno 33 obcí. Na uskutečňování plánů se podílely jednotky SS, Osídlovací úřad, Německá osídlovací společnost a Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, zřízený v dubnu 1942. Potřebná půda byla získávána na základě platného československého zákona č. 131/1936 Sb. z roku 1936 o opatřování půdy pro potřeby branné moci. V průběhu války tak bylo vyvlastněno až 85 311 ha půdy.

Právě okresní město Sedlčany bylo vysídlením postiženo nejvíce, neboť z něho muselo odejít přes 2000 obyvatel. Vystěhování Sedlčan a okolí spadalo do 4. a 5. etapy, tj. od 1. srpna 1943. Vystěhováno bylo osmnáct obcí úplně a tři částečně.

Průběh stěhování

Průběh stěhování měly určovat vyhlášky vydávané Osídlovacím úřadem a vyvěšované na náměstích a návsích. Nařízení hlásil i městský rozhlas. „Nejdřív se vyvěšovaly vyhlášky a pak přišel definitivní dopis, do kdy máme opustit území.“ Ze Sedlčan se však nestěhovali všichni, zůstali především ti, kteří pracovali ve službách, jako to bylo v případě Moravcových: „Tatínek pracoval u firmy Holoubek, která tady zůstala, takže jsme ty dva roky zůstali bydlet v civilním pásmu, za kostelem.“

Lhůta k vystěhování byla naštěstí poměrně dlouhá na to, aby si mohli lidé najít náhradní ubytování. Paní Moravcová mluví až o dvou měsících.

Sedlčany byly rozděleny  na civilní a vojenské pásmo, přičemž lidé se museli ze svých původních obydlí vystěhovat v případě, že bydleli v nesprávném pásmu: „Nás taky vystěhovali z toho našeho baráku a bydleli jsme v domě po odsunutých Židech. Ještě tam nastěhovali jednu rodinu, ti se jmenovali Čechovi a měli pro civilní obyvatelstvo obchod s potravinami.“ Vyhláškou bylo zakázáno při odjezdu ničit kamna, krby, kolny, zařízení koupelen, elektrické vedení, zasypávat studny apod. Nábytek a osobní věci si všichni mohli vzít s sebou: „My jsme neměli tolika věcí, tak jsme to dali na vůz tažený koňmi a přestěhovali do jiné části města.“

Okolní vesnice tak zažily nebývalý nápor přistěhovalců: „Většina se snažila něco si sama najít k ubytování v těch vesnicích. Pak tam byli strašně stísněný. Třeba jim uvolnili jen jednu místnost.“

Pro to, aby člověk mohl zůstat alespoň v civilní části města, byla výhodou také znalost němčiny: „Moje maminka uklízela německým vojákům. Protože moje maminka pocházela  ze Sudet, tak uměla trošku německy a domluvila se.“ Ostatně, většina žen byla v době německého záboru Sedlčan zaměstnána jako uklízečky, myčky nádobí, pomocnice ve vojenských kuchyních nebo spravovala po práci vojákům oblečení.

Také Vlasta pracovala krátký čas ve službách pro německé vojáky: „Každý den po práci v kanceláři jsem ve čtyři hodiny obsluhovala německý vojáky. V řeznictví se jim podával bramborovej guláš. Nikdo tam nechtěl na plac jít. Já jsem jim tam byla skoro pro smích, mně bylo čtrnáct let.“

Život ve vysídlených Sedlčanech

Válka byla v Sedlčanech pociťována několikanásobně. Nejenže mizeli židovští sousedé, mnoho mladých lidí bylo odváděno na nucené práce, řada občanů perzekvována za protinacistický odboj nebo za drobné přestupky, např. za neplnění zemědělských dodávek, ale navíc byl veškerý život omezen jen na civilní pásmo. Kulturní a společenský život civilistů přestal téměř existovat nebo byl alespoň eliminován. Do jediných zachovaných podniků měli civilní obyvatelé omezený přístup a taneční zábavy byly zakázány úplně. Kino hrálo jen německé filmy a počet míst pro Čechy byl opět jen omezený. „Nebyla tady žádná kultura. Bylo tady kino, ale my jsme tam nesměli, protože jsme byli mladiství a hrozně málo lístků nechali pro civilní obyvatelstvo. Většinou si to rozkoupili němečtí vojáci. (…) Tak my jsme se bavili tím, že jsme chodili ke známým a při svíčce jsme se učili tancovat. Ale v devět hodin muselo být zatemněno a nesmělo být skulinkami vidět světlo.“

Pohyb obyvatel po městě a do okolních vesnic byl pochopitelně také omezen: „Když se jede na Příbram, tak tam byly kruhové šraňky a tam stál německý voják, a kdo neměl Ausweis, tak prostě sem nesměl.“ Ausweisy byly zvláštní průkazy, které museli nosit všichni obyvatelé včetně dětí, kteří zůstali na zabraném území. Bez těchto průkazů se nikdo nedostal ze záboru a jejich nenošení bylo přísně trestáno.

Ostatně, důvod pro chození po městě ani nebyl. Úřady byly přesunuty do Sedlce (daňový úřad), do Votic (okresní úřad) nebo na Vysoký Chlumec (okresní záložna). Obchodů bylo pro civilní obyvatelstvo jen několik a nacházely se v civilním pásmu. Všechny školy byly zredukovány v jednu školu při tamní faře, kterou navštěvovala i Vlasta Moravcová, která byla v posledním ročníku: „Tady na faře byly asi jen dvě třídy. (…) Kdo zůstal bydlet v Sedlčanech, tak chodil na tu faru. V budovách škol byli totiž také ubytováváni němečtí vojáci.“

Život na lístky

I v Sedlčanech fungoval pochopitelně přídělový systém. Žilo se na potravinové lístky a šatenky. K potřebě obyvatel fungoval v civilním pásmu jen jeden obchod: „Obchod byl jeden, všechno bylo na lístky, muselo se s tím vyjít. A kousek od nás byl obchod s textilem, ale on nic nedostával, nám tak propadly všechny šatenky, tam nic nebylo. Takže on měl obchod, ale bylo to prázdný.“

Vyjít s potravinovými příděly nebylo vůbec jednoduché: „Maminka si to musela vypočíst, aby to vyšlo, museli jsme na ten měsíc s těma lístkama vystačit.“

Nedostatek potravin podporoval rozmáhání černého obchodu. Ten kvetl i mezi německými vojáky, kteří postrádali typické nedostatkové válečné zboží: cigarety, alkohol a jídlo. Civilní obyvatelé obchodovali s lidmi z nezabraných vesnic, kteří tolik nouzí netrpěli. Tzv. šmelina ale byla pod nejtvrdšími tresty a rodiče Vlasty Moravcové se k ní raději příliš neuchylovali: „Rodiče měli známý v Solopyskách a ti měli krávy. A naši tam chodili jednou za čas pro mléko a pro chleba. Ale víte, co to bylo za strach? Když naši tam šli třeba navečer po starý silnici a teď uslyšeli to cvakání bot, oni si museli lehnout do příkopu, protože by to bývali nepronesli. Tohle se nesmělo nosit, to byla černota.“

V případě nedostatku bylo samozřejmě štěstím, když někdo pracoval pro Němce a mohl vypomoci rodině, jako mladá Vlasta, která tři měsíce posluhovala v jídelně pro vojáky a dostávala domů jídlo.

Pobočka velitelství SS

V červenci 1943 zahájila v Sedlčanech činnost pobočka velitelství SS - cvičiště Benešov. Velitelem pobočky byl nadporučík Kahlayss, jeho zástupcem byl poddůstojník Kühlewind. Komandatura sídlila v budově bývalého okresního úřadu na náměstí. V okolí města byla zřízena cvičiště a z velkostatků byly vytvořeny tzv. SS-Hofy, kam musela řada českých obyvatel záboru docházet na práci. Zákopy, cvičení a předělávání budov na ubytovací zařízení či muniční sklady narušilo osevní postupy, zničilo půdu a zdevastovalo vzhled vesnic.

Přítomnost německých vojáků měla za následek také jediné dvě oběti záboru. V obou případech šlo o děti, jejichž smrt však byla způsobena nešťastnou náhodou: „Tady u té zdi přimáčkli jednu školačku, Tancibudková se jmenovala. Šla do školy a vojáci v tanku to nestačili vytočit a přimáčkli jí ke zdi.“ Paradoxně mnohem víc obětí přinesl konec války, kdy bylo na silnicích zastřeleno mnoho nevinných lidí mstícími se vojáky. Stejný podtext měly i dva masakry mladých lidí na Živohošti a v Sedlci.

Vlasta Moravcová však popisuje chování vojáků jako bezproblémové: „Chovali se slušně. My si jich nevšímali, oni nás také ne. (…) I ten jejich velitel byl slušný.“ Poněkud jiné dojmy měl však kronikář Jan Pavelka, který v Kronice města Sedlčan, která je zachována v archivu v Příbrami, popisuje chování obou velitelů – Kahlaysse a Kühlewinda jako arogantní a pánovité. Zástupce velitele Kühlewind musel být za výtržnosti dokonce ze Sedlčan odvolán.

Konec války a odchod vojáků

V polovině roku 1944 začala i na zabrané Sedlčany doléhat přibližující se fronta. Jasným projevem konce války byly letecké poplachy. Ačkoliv ale byla v Sedlčanech značná přítomnost vojáků, poplachů podle Vlasty Moravcové nebylo mnoho. Sama však jeden nebezpečný zažila mimo město. Vlasta Moravcová jezdila poslední válečné měsíce vlakem do Votic do pokračovací školy. „Jednou jsme takhle jeli do těch Olbramovic a z Olbramovic jsme chodili pěšky do Votic, protože tam nebylo tenkrát žádné spojení. Tenkrát lítaly letadla a říkalo se jim hloubkaři. A ti bombardovali jenom mašiny. A my už přijížděli do Olbramovic a viděli jsme, jak se to letadlo sneslo, pak jak odlítlo a zase se sneslo. Tak ten strojvedoucí zastavil a křičel: ‚Všichni si vystupte, protože budou určitě bombardovat!‘Tak my jsme vystoupili a letěli jsme do polí a tam jsme si lehli. A oni opravdu tu mašinu úplně rozstříleli.“

Ve dnech 6.-8. května Němci postupně opouštěli město Sedlčany a okolní vesnice. Podle Vlasty Moravcové se tak dělo poklidně a bez větších incidentů: „Ti se stěhovali snad tři noci. To jsme slyšeli v noci, jak odcházejí, jak jim cvakají boty. V klidu, my jsme je nijak neprovokovali. Rodiče nám říkali, radši ani nechoďte na hlavní ulici nebo se nekoukejte, protože nevíte, kdo by proti vám použil třeba nějakou zbraň.“

Dne 10. května 1945 dorazila do Sedlčan Rudá armáda: „My jako děvčata, na šaty jsme si daly trikolóru a šly jsme na náměstí vítat Rudou armádu.“ Po oslavách ale obyvatelům nastaly problémy s obnovou poničeného majetku. Němečtí vojáci často neměli s čím topit, a tak vytrhávali dřevěné podlahy, dveře a trámy. Řada obyvatel především vesnických domů tak nacházela po návratu domů jen ruiny. „V našem domě to vypadalo hrozně. Ploty byly pryč, na dvoře stálo nákladní auto, a jak nepoužívali vodu, tak se nám ztratil pramen. (…) Kdo něco našel, helmy, samopaly, tak to se odevzdávalo na Národní výbor.“

„Blahobyt nebyl, ale nějak se to přežilo“

Poválečná obnova území byla tedy spjata nejen s radostí nad koncem okupace, ale také s novými problémy, především hospodářskými. „Všechno to trvalo, než se to dalo zase do pořádku. Lidi se vraceli.(…) Každej se snažil, aby měl zase nějakou tu práci.“ Města a vesnice na Sedlčansku, Neveklovsku a Benešovsku prodělala za války a krátce po ní mimořádné změny v národnostním a sociálním složení a především v držení majetku. Migrace a majetkové přesuny jsou sice typickými průvodnými jevy válečných dob, ale širší veřejnost je má spojeny spíše s pohraničím. Není však záhodno dělat z vysídlení Sedlčan to nejhorší, co český národ během nacistické okupace postihlo. Z psychického hlediska to bylo jistě těžké, především kvůli pocitu nejistoty, co bude dál, ale i pamětnice Vlasta Moravcová přiznává, že se jim nevedlo tak špatně jako třeba jiným obětem války. „Nemám ani pocit, že by mi to zkazilo mládí. Já jenom lituju toho, že jsme museli opustit ten náš dům a že ti Němci tady působili, ale jinak toho nelituju. (…) Ostatně větší starost měli rodiče s tím, kdy a kam se vrátíme.“ Přesto Vlasta Moravcová považuje dobu vysídlení Sedlčan za ojedinělou zkušenost a myslí si, že mladí lidé by si neměli stěžovat na současnost.