Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Dagmar Moravcová (* 1950)

• narozena 15. března 1950 v Praze

• její matka Jarmila, roz. Táborská, pocházela z venkovské rodiny z okolí Berouna

• její otec Miroslav Giebl pocházel z rodiny moravských Němců, přijal české občanství, aby nemusel za války narukovat do říšské armády

• v roce 1950 se její rodiče pokusili ilegálně emigrovat na Západ – pomáhal jim místní šumavský převaděč, skupina však byla prozrazena

• oba rodiče odsoudili za pokus o neoprávněné opuštění republiky

• otec odsouzen k pěti letům nucených prací v uranových dolech

• matka odsouzena na devět měsíců; trest nastoupila asi týden po porodu dcery Dagmar

• Dagmar Moravcová byla na tuto dobu umístěna do kojeneckého ústavu

• rodině byl zabaven veškerý majetek, který se nikdy nepodařilo získat zpět

• pamětnice vzpomíná na návštěvu otce v příbramském lágru Vojna

• otec utrpěl život ohrožující úraz, byl propuštěn ze „zdravotních důvodů“

• rodiče jí vyprávěli o praktikách v komunistických věznicích a lágrech

• Dagmar kvůli svému původu zažívala ve škole šikanu ze strany učitelek i dětí

• na vysokou školu nastoupila v roce 1968, kdy se nekontrolovaly posudky o třídním původu studentů

• podepsala manifest Dva tisíce slov, zúčastnila se pohřbu Jana Palacha, účastnila se studentských protirežimních demonstrací

• vystudovala matematiku a fyziku, působila jako učitelka

• po revoluci v roce 1989 se angažovala ve spolku Dcery politických vězňů 50. let

„Člověk si musel udělat svůj vlastní svět, aby nemusel kapitulovat na život,“ hodnotí život v kleci komunistického režimu Dagmar Moravcová, dcera politických vězňů 50. let. 

Nevěrná žena myslivcova

Dagmar, rozená Táborská, později po otci Gieblová a nakonec provdaná Moravcová, se narodila 15. března 1950 v Praze. Její matka Jarmila Táborská, narozená v roce 1922, pocházela z poměrně chudé venkovské rodiny z obce Lštěň – Hostomice u Berouna; kořeny rodu sahaly až k Husitům. Její otec Miroslav Giebl, narozený roku 1913, pocházel z rodiny moravských Němců z Loštic na Moravě – sám byl po matce Němec, po otci Čech. „Když měl [za války] narukovat k Hitlerovi, vzal si české občanství,“ upřesňuje rodinnou historii Dagmar Moravcová.

Miroslav Giebl byl inženýr ekonomie, působil jako vrchní respondent pro nizozemskou firmu lékárenského a drogistického materiálu Sunlight. Po únoru 1948 měl na starosti vývoz veškerých firemních zásob kopra – rozemletého jádra kokosového ořechu – z Československa, než je čerstvě komunistický režim znárodní. „Tatínek měl odejít jako jeden z posledních na Západ, a to po železnici, v sudu na plzeňské pivo, v rámci dodávky. Ale někdo to tam prozradil,“ popisuje Dagmar. Na otce byl vydán zatykač, nějaký čas se skrýval po známých. Skrývat se mu pomáhala i jeho partnerka Jarmila, tou dobou již těhotná s dcerou Dagmar.

V roce 1950 se oba rodiče pokusili o ilegální přechod hranic přes šumavské lesy. Převaděčem jim byl místní myslivec, který však měl tu smůlu, že měl nevěrnou ženu. Smůla myslivcova byla pohromou pro skupinku utečenců – manželka měla důvěrný poměr s místním policistou a plán na útěk z již hlídaného Československa prozradila. Skupina byla dopadena, neúspěšní uprchlíci postaveni před soud.

Ve jménu ochrany republiky

Oba rodiče byli souzeni dle nově vzniklého § 40 zákona ze dne 6. října 1948, č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky neboli Neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu. Jarmila Táborská dostala trest devíti měsíců odnětí svobody s odkladem do porodu. Miroslav Giebl byl mj. vyslýchán v Bartolomějské ulici v Praze, později vzpomínal na kruté bití i psychické týrání. Dostal pět let nucených prací – byl totiž obviněn i z hospodářského deliktu, když zajistil vývoz skladových zásob firmy Sunlight, které tím pádem nemohly být znárodněny.

Než byl převezen do uranových dolů na Jáchymovsku a posléze na Příbramsku, prošel si věznicemi v Ostrově nad Ohří, Chebu, Praze Pankráci i Ruzyni. „Byl vězněný na Pankráci, jeho spoluvězněm byl někdo ze skupiny Milady Horákové. Říkal, že se museli učit hrozné věci nazpaměť, a když je neuměli, tak je strašlivě týrali,“ vypráví Dagmar Moravcová.

Jarmilu Táborskou nechali v březnu porodit dceru, dokonce ji nechali vzít si dceru z porodnice domů – do bytu v Žerotínově ulici na Žižkově. „Maminka mi pak vyprávěla, že ten byt byl napůl vykradený, když jsme tam přišly. Estébáci hledali nějaké papíry a přeházeli všechno možné,“ vypráví Dagmar. Státní bezpečnost (StB) si odnesla mj. vkladní knížky, důchodové spoření ve švýcarské bance či originály obrazů, které měla rodina jako pojistku – kdyby bylo nejhůře, měli obrazy prodat. „Byly jsme tam jen pár dní, protože dostala příkaz, že se musí okamžitě vystěhovat z toho bytu, že musí pryč z Prahy,“ pokračuje Dagmar. Měly se přestěhovat do bytu v Kostelci nad Vltavou, ten však byl již obsazen. Matka s týdenní dcerou neměla kam jít.

Dcera nepřítelem státu

Situace se pro matku s dcerou ještě zhoršila, neboť záhy si pro Jarmilu přišli s tím, že musí nastoupit devítiměsíční trest. Doufala, že se o novorozenou Dagmar postará její matka, která žila v nedaleké vesničce Lštěň.

„Babička nesdílela komunistické názory – měli s dědou malé hospodářství, to jim zabavili, odvedli kravičku a prasátko. Ale byla to vesnická žena, která politice nerozuměla, dělala celý život na poli. V té vesnici bylo silné JZD [jednotné zemědělské družstvo], vládli tam komunisté. A ti jim vyhrožovali, že pokud se budou stýkat s nepřáteli státu, bude zle. Pro ně byla moje maminka zrádkyně, co má nemanželské dítě se zločincem,“ přibližuje atmosféru počátku 50. let, tedy doby vykonstruovaných politických procesů a následných politických vražd, Dagmar rozená Táborská.

Novorozené dítě tedy umístili do kojeneckého ústavu, kde setrvala do svých přibližně devíti měsíců, než pustili matku z vězení. „Pro mámu to muselo být šílené, ta trpěla strašně v tom vězení,“ vypráví Dagmar.

Zatímco byli oba rodiče uvězněni za nezdařený pokus o opuštění nově totalitního Československa, StB jim vzala i zbytek majetku. „Sebrali všechno. Maminka, když se po tom po revoluci pídila, tak na Praze 3 našla v archivech dokument, kde stálo, že všechen majetek byl navrácen. Ale ten dokument byl z doby, kdy byli naši oba ve vězení, a ten podpis byl fingovaný. Estébáci to rozkradli. A protože to byl trestný čin, tak nebyl nárok na restituci, a trestný čin byl po těch letech už promlčený,“ popisuje dohru kauzy Dagmar Moravcová.

Po propuštění Jarmily z vězení opět vyvstala otázka, kam s ani ne roční dcerou jít. Tentokrát je vzala na milost matka, potažmo babička ze Lštěně, která za tu dobu alespoň trochu nahlédla, co je komunistický režim zač.

Přežít zdravotní důvody propuštění

Jednou byla Jarmile povolena návštěva manžela v lágru Vojna na Příbramsku. Miroslav měl poprvé uvidět svoji dceru. „Jely jsme vlakem do Lešetic a z nádraží pěšky. Maminka mě vyparádila – dala mi bílé punčocháčky a šaty, co mi upletla ze zbytků nějaké vlny. Pro mě to byla strašlivá cesta, protože mi nebyly ani tři roky. Šly jsme lesem, strašně dlouho, a když jsme tam přišly, byla tam taková budka, kde nás prověřili, ptali se atd. No a potom, za nějakou dobu, nám řekli, že táta má nějaký trest a že má zakázanou návštěvu. Takže já si pamatuju zase tu šíleně strastiplnou cestu zpátky na to nádraží, jako malá holčička. A to ve mně dodneška vyvolává takový docela děs,“ vzpomíná Dagmar.

Pak se tatínek najednou objevil před babiččinou chalupou ve Lštěně. „Moje první setkání s tátou bylo úplně šílené. Byly mi tři roky, ten výjev mám dodnes v paměti. Přivezli ho sanitkou, celého ofačovaného v bílém. Bála jsem se ho. Měl ošklivý zával – v dole ho zavalila ruda. Jednu nohu měl úplně přeseknutou, do konce života na ni špatně chodil,“ vzpomíná Dagmar Moravcová na návrat svého otce z nucených prací v příbramských uranových dolech. „Vůbec se nevědělo, zda přežije, či nepřežije, byl v tak strašném stavu. Takže ho propustili ‚ze zdravotních důvodů‘.“

„Zločinec v chalupě, to pro tu babičku nebylo,“ shrnuje atmosféru po propuštění otce Dagmar Moravcová. „Ale dostával se z toho pomalu. Ještě to léčení nás tam babička všechny přetrpěla, pak naši požádali o byt.“ Po propuštění Miroslava Giebla z vězení se mohli s Jarmilou v roce 1953 vzít, Dagmar se nyní jmenovala po otci Gieblová.

Byla jim přidělena místnost o výměře 4 x 4 m na půdě domu v nedaleké vesnici Nový Knín, kde Dagmar začala později chodit do školy. „Dneska se nedivím těm majitelům, kterým ten rodinný dům zabavili, že nás neměli rádi, to všechno chápu. Ale tehdy, jako malá holka, jsem se bála projít barákem. Paní domácí byla starší a ne zrovna přívětivá dáma,“ vzpomíná Dagmar, již Gieblová, na nový domov. Nový domov, kde však nebylo topení ani tekoucí voda. V zimě tam mrzlo, Dagmar těžce onemocněla na plíce, z čehož jí zůstalo astma.

Raději se nevidět

Na doporučení lékaře odjela rodina do Jeseníků, do vesnice Heřmanice, kde pobývali rok. Pro rodiče bylo však problematické najít si zaměstnání – oba byli trestáni, a to ještě k tomu za zločiny proti republice. Otce, i přestože měl trvalé následky z přeražené nohy, navíc neuznali za invalidu. V té době jim dle vzpomínek Dagmar hodně pomáhaly jeptišky, které byly pro změnu v důsledku perzekuce církví a řeholních řádů intervenovány v klášteře v nedaleké obci Javorník.

Z Jeseníků se rodina vrátila do svého nepříliš útulného domova v Novém Kníně v roce 1960, Dagmar pokračovala v povinné školní docházce. „Ze začátku to celkem šlo, i když ne se všemi jsem byla kamarádka – ty děti byly instruované. Kamarádila jsem s tzv. lékárníkovic Aničkou, jmenovala se Kellnerová, jim zabavili lékárnu, takže její rodiče věděli, o co šlo. Když jsme se pak vrátili z těch Jeseníků a šla jsem do čtvrté třídy, naše paní učitelka vedla komunistickou organizaci na té škole. Ta mě postavila na stupínek a řekla: ‚Děti, s tou nekamaraďte, její tatínek je nepřítel našeho státu,‘“ vzpomíná Dagmar, tou dobou Gieblová, na profesionalitu pedagogů v rovnostářském komunistickém Československu. „Nejradši bych se neviděla.“

Rodiče, co se velice milovali

Naštěstí se o rok později rodina přestěhovala do Příbrami. Rodiče našli práci v rámci podniku Restaurace a jídelny – měli na starost provoz restaurace Modrý Hrozen. Dagmar dokončila základní školu a úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium do matematicko-fyzikální třídy, kam nastoupila v roce 1965. Ani tam ale nebyla oblíbenkyní třídní učitelky, neboť i ta byla vedoucí školní komunistické organizace. „Vykřikovala před celou třídou: ‚Gieblová, vy se nikam nehlaste, vy se stejně na žádnou vysokou školu nedostanete. Buďte ráda, že jste se dostala sem a že jste tady,‘“ vzpomíná na nepochopitelné výroky středoškolské pedagožky Dagmar. Rodičům nezbývalo než jí začít odkrývat minulost.

„Maminka byla na Pankráci, říkala, že je nechávali spát na betonu na holé zemi. Nemohla potom už mít další děti. Típali jim cigarety o prsa, maminka měla jizvy na prsou,“ vzpomíná Dagmar. „Tatínek říkal, že byl svědkem v Jáchymově, že když dozorci byli ‚trošku‘ opilí, tak vzali nějakému vězni čepici, hodili ji do drátů a řekli mu: ‚Běž pro ni!‘ A pak byl ‚zastřelen na útěku‘. A nebyl prý jediný. Říkal, že je tam hodně bili, že jim nechávali přes celou noc rozsvíceno, nutili je celou noc stát. Když se kdokoli provinil nebo udělal nějaký úšklebek, tak je nechali stát celou noc v těch radioaktivních fárákách, v mrazu, až do rána. Ráno zase šli dělat. Museli plnit normy, aby jim nezadržovali dopisy. Dopisy jim cenzurovali, vyškrtávali celé věty. Psal, že má hlad, jestli by mu poslala ponožky nebo teplé rukavice. To všechno maminka pletla z nějakých zbytků vlny. Pravda je, že ne všechno se k němu dostalo. Ale oni hodně věcí vyškrtali, takže on pak psal takové vzkazy, aby tomu nerozuměli. Psal mamince třeba věty z nějakých filozofů a oni tomu nerozuměli, takže takhle si naši předávali zprávy,“ vzpomíná Dagmar Moravcová. 

Její rodiče se velice milovali, jak Dagmar vzpomíná, což bylo podle ní i jedním z důvodů, proč společně zvládli tak těžký osud. Z dopisů z lágru bylo navíc zřejmé, že Miroslav měl svoji dceru velice rád. Přesto k němu dlouho cítila jistý ostych – přece jen jí ve třech letech vpadl do života jako cizí chlap. Společné dlouhé procházky a vyprávění otce o všem možném jejich vztah utužily.

Naházet na hromadu a spálit

Na jaře roku 1968 Dagmar Gieblová odmaturovala a s pomocí otcova vzdáleného příbuzného „proklouzla“ na vysokou školu. Toho roku, jako snad jediného, se totiž tolik nehledělo na posudky. Než však nastoupila do prvního ročníku strojní fakulty na ČVUT v Praze, jela s partou vedenou středoškolským tělocvikářem splavit Dunaj. Psal se srpen 1968.

„My jsme splavovali Dunaj a rodiče mě a ještě jednoho kluka z Příbrami nabrali a vezli nás zpátky z Rumunska domů. Jeli pro nás, a udělali jsme si tam dovolenou. Okupaci jsme zažili na hranicích s Rumunskem – táta s mámou se chtěli urychleně vrátit, ale zavřeli hranice,“ vzpomíná Dagmar. Na hranicích zůstali asi dva týdny, než jim bylo dovoleno vrátit se do vlasti. „Tehdy spousta lidí emigrovala do Rakouska přes Jugoslávii, protože ty hranice byly pro nás otevřené. Táta s mámou se rozhodovali, jestli tam jet, ale protože jsme měli s sebou cizí dítě, tak jsme tehdy do Vídně neodjeli. Nemohli odvézt cizí dítě,“ vysvětluje Dagmar. Když se po více jak dvou týdnech vrátili do Čech, okupační vojska z měst už zmizela. Zůstala však v Brdech a na dalších vojenských základnách, a to až do roku 1990/1991.

„Když jsem nastoupila na výšku, okamžitě jsem se zúčastňovala těch vysokoškolských stávek. Politici, herci, všichni chodili po vysokých školách, a protože tehdy měly vysoké školy ještě autonomii, policajti a estébáci tam nesměli. Promítaly se všechny možné filmy, diskutovalo se, prostě jaro 1968. Pro mě to bylo to, v čem jsem byla vychovávána,“ vzpomíná Dagmar Moravcová na první rok na vysoké škole, kdy studovala v Praze na ČVUT a bydlela na kolejích na Strahově. Účastnila se pohřbu Jana Palacha v lednu 1969, podepsala protiokupační dokument Dva tisíce slov. „Dokonce došlo k tomu, že na beton na Strahově – tam, kde se shromažďovali spartakiádníci, studenti vyházeli všechny marxistické učebnice a všechno to zapálili. Pak byl ten pochod na Prahu,“ popisuje první výročí sovětské okupace Dagmar Moravcová a demonstraci pověstnou brutálním zásahem SNB a Státní bezpečnosti.

Vlastní světy, nebo rezignace

V roce 1970 se Dagmar Gieblová poprvé vdala. „V Praze jsem cítila, že potřebuju zázemí, chyběla mi rodina. V té pookupační době jsme nesměli číst, co jsme chtěli, nesměli jsme poslouchat, co jsme chtěli, nesměli jsme nikam jezdit. Bylo to, jako když jste v kleci. Měli jsme přednášky marxismu-leninismu o vědeckém komunismu, ty jsme vynechávali, a oni si moc dobře pamatovali – ti profesoři –, kdo na tu přednášku chodil a kdo nechodil. Člověk si potřeboval udělat svůj vlastní svět, aby nemusel kapitulovat na život,“ vysvětluje Dagmar důvody, proč se brzy vdala.

V roce 1973 přestoupila z ČVUT na dálkové studium pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, aby se mohla věnovat kantořině. O rok později přežila vážnou autonehodu, ze které se dlouho zotavovala, v roce 1976 se jí narodil syn Lukáš. V roce 1979 se podruhé provdala a porodila dceru. Diplom získala v roce 1982 a nastoupila na místo učitelky matematiky, fyziky a angličtiny na druhém stupni základní školy v Příbrami.

Nedočkat se svobody

Miroslav Giebl zemřel roku 1986. „Celý život čekal na to, až komunismus padne. Celý život. Vroucně si to přál. To, že zabavili všechen majetek a že se nic nevrátilo, to ho nemrzelo tolik, jako ho mrzelo to, že tady není svoboda myšlení, že člověk nemůže říkat, co chce, že se nemůže cestovat, že se nemůže podnikat. Bylo mu 73 let, zemřel na následky uranu. Zemřel na rakovinu jater, odešly mu všechny vnitřnosti. Doktor, náš známý, říkal, že jsou to důsledky toho ozáření,“ vzpomíná na smutný závěr života svého otce, který prožil téměř celý svůj dospělý život v nesvobodném režimu, jež nesnášel.

Matka pamětnice Jarmila Gieblová manželovu smrt nesla velmi těžce. „Zachránilo ji narození mé dcery, o kterou se pak starala,“ vzpomíná Dagmar. Po listopadové revoluci v roce 1989 se zapojila do aktivit Konfederace politických vězňů České republiky (KPVČ). Zemřela v roce 2000. Oba rodiče byli rehabilitováni, náhradu majetku, který jim komunistický režim ukradl, nikdy nezískali. Druhý manžel Dagmar zemřel začátkem roku 2020 během covidové pandemie.

Zvrhlo se to

Dagmar, podruhé provdaná Moravcová, zůstala v Příbrami, kde se věnovala kantořině. Z polistopadového režimu je, jako mnozí pamětníci, do jisté míry zklamána. „Ze začátku to vypadalo dobře, věřili jsme, že to vezme správný směr. Ale pak mi vadili ti čeští překabátníci. Věděli jsme všichni, že byli prověření komunisti, věděli jsme, že první senátor z Příbrami, který byl zvolen, byl u estébáků, i když to zatloukal. Tohle mi hodně vadilo a vadí mi to dodneška – ta česká malost a lež za účelem úspěchu. Zvrhlo se to,“ hodnotí polistopadový vývoj Dagmar Moravcová.

„Historie, ve které se děly zločiny – u nás, přímo tady, na občanech za jejich názory, za jejich příslušnost, by se měla učit. Ty děti by o tom měly vědět. Měly by se seznámit s lidmi, kteří to prožili, kteří prožili koncentrační tábory, kteří prožili lágry, už jich zas tolik není. Je to i na vedení škol a učitelů, aby se nebáli tohle do toho vzdělávání začleňovat. Je to důležité pro další vývoj naší společnosti, protože pokud se tohle zapomene, tak se ty chyby v budoucnosti můžou opakovat,“ uzavírá kantorka s více než čtyřicetiletou praxí Dagmar Moravcová.