Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Molnár (* 1961)

• narozen 31. ledna 1961

• pochází z rodiny evangelického faráře

• kvůli rodinnému původu nebyl doporučen ke studiu gymnázia

• vyučil se ručním sazečem

• v Praze se sblížil s undergroundovou komunitou

• zažil několik výslechů na StB a následné perzekuce

• sedm let pracoval v pražském antikvariátu v Dlážděné ulici

• účinkoval v kapele Žabí hlen

• dálkově si doplnil maturitní vzdělání na střední knihovnické škole

• koncem osmdesátých let vystudoval teologii a stal se evangelickým farářem

• dodnes působí na farnosti v Trutnově

V každé době se najdou rebelové, i když dnes se zdá, že se málem už není proti čemu bouřit. Všechno je dovoleno. Můžeme být, čím se nám zlíbí. S vlasy dlouhými nebo úplně bez vlasů, nikoho nic nepřekvapí. Nelíbí-li se nám tady, můžeme jet někam jinam. Celý svět je nám otevřený. Dokonce, i když je člověk chudý, což znamená, že nemá peněz nazbyt, a touží se podívat někam do ciziny, jak se tam žije, má šanci to změnit. Může pracovat a trénovat, zdokonalovat se a překročit svůj stín. Tak jako to ukazují některé americké filmy. Je to tak jednoduché? Co je a co není pravda? To není dnes tak jisté…

V době, která mě zajímá, ještě existovali rebelové. Bylo proti čemu se bouřit, zvlášť v totalitním státě, tehdejším Československu. Píše se rok 1968, přesněji 21. srpna, a sedmiletý Tomáš stojí na trávníku s očima upřenýma k obloze. Přelétávají po ní sovětská letadla. Máma, táta a další dospělí jsou vystrašení a cítí bezmoc a vztek. Chlapec sice nechápe ještě úplně přesně, co se bude dít dál, ale má také vztek. Míří na letadla a představuje si, že je dokáže sestřelit. Právě se rodí rebel.

Za živým plotem obětuje Abrahám Izáka

Tomáš Molnár se narodil 31. ledna 1961 v Praze-Bubenči manželům Molnárovým z Lysé nad Labem. Tatínek Dalibor Molnár, evangelický farář pocházející ze staré evangelické rodiny, ve které byla duchovní služba tradicí (jeho předek Peter Molnár přišel do Čech z Maďarska na konci 18. století), se v Lysé zapsal hlavně jako kazatel. Měl elán a nadání pro práci s lidmi.

Tomášova maminka Alice Molnárová, rozená Šlechtová, byla podle všeho praktická a silná žena. Tomáše doma čekali dva starší sourozenci, Štěpán a Renata, která je dnes jáhenkou v Teplé u Mariánských Lázní. Nejstarší dítě v rodině, bratr Štěpán, byl handicapovaný a maminka, která byla školená zdravotní sestra, s ním zůstala doma. Kromě toho bohatě využívala dovedností získaných v rodinné škole a sama šila na děti oblečení a starala se o velkou zahradu, která k faře patřila. Stupňové záhony byly plné zeleniny a ovocné stromy plodily dostatek ovoce – to bylo přilepšení k malému platu faráře. Tomáš svoje rané dětství prožil v této zahradě. Byl to takový jeho mikrosvět.

Tatínek Molnár byl výborný vypravěč. Biblické příběhy, které dětem vyprávěl, se v Tomášově fantazii odehrávaly právě ve farské zahradě. Bylo tam hodně tajemných zákoutí, ze kterých mu vystupovaly postavy ze Starého i Nového zákona. Tamhle za živým plotem právě obětuje Abrahám Izáka a uličkou mezi kostelem a kamennou zdí vede Mojžíš zástupy...

Do roku 1966 spadá skutečnější vzpomínka. Malý Tomáš sedí v rozsoše lísky, louská ořechy a pozoruje děti, jak jdou ráno do školy. Se smutkem si uvědomuje, že ho to za rok také čeká. (Součástí farského areálu je i bývalá evangelická škola, v Tomášově době tam sídlily první dva ročníky základní školy.)

Tahle předškolní léta jsou poklidná. Prezidentem je Antonín Novotný a ve společnosti je cítit uvolnění – uvolnění oproti padesátým letům, kdy lidé měli velký strach. Mohl vás udat třeba soused, když vás neměl v lásce, a ve vězení se dalo lehce přijít o zdraví nebo o život. A dýchalo se volněji než potom po roce šedesát devět. Po tomto roce se strach pomalu vracel, ale jiný. Ne už strach o život jako spíše o kariéru, budoucnost dětí, postavení nebo pohodlí.

Takže když tento „bezstarostný čas“ skončil vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, lidé ještě nějakou dobu doufali a někteří se s tím i nechtěli smířit, ale většina mlčela. A mlčení znamená souhlas.

Tomáš začal chodit do školy, a i když se nestal oblíbencem paní učitelky, jak říká, našel si kamarády. Dali dohromady partu Rychlých šípů, sice ne kompletní, ale vedli si kroniku a určitě zažívali dobrodružství srovnatelné se svými vzory.

Bohužel jedním z lidí, kteří se nejenom smířili s novými poměry, ale rychle se v nich zorientovali, byla i Tomášova paní učitelka. Na třídní schůzce doporučila rodičům spolužáků, aby zakázali svým dětem s Tomášem se kamarádit. Syn faráře byl nepřítel. Rodiče to doma svým dětem vysvětlili a Tomáš ztratil nadlouho všechny kamarády. To ho naučilo do života, že si nemá dělat iluze o lidech.

Na druhém stupni vyčlenění z kolektivu pokračovalo. Paní učitelka si na něm, podle jeho slov, vylepšovala kádrový profil. To znamená, že někdo využije příležitosti zalíbit se nadřízeným tím, že začne horlivě bojovat proti tomu, co se nadřízeným nelíbí, a tím získá výhody. Třeba lepší plat, poukaz na dovolenou nebo povýšení.

Do této doby se datují dvě příhody, ze kterých je vidět, že Bůh pamětníka neopustil. V té první se učitelka pokusila „zničit“ nepohodlného žáka mimořádným přezkoušením z matematiky. Ona, vybraný nejlepší žák a Tomáš měli před ředitelkou a rodiči vypočítat stejný příklad. K překvapení všech jediný, komu se to povedlo, byl Tomáš.

V druhém případě, v ruštinářské soutěži, byl jediným žákem, který se zapomněl připravit k soutěži „Co víš o V. I. Leninovi“. Práci si musel opsat od aktivnější spolužačky. Potom se losovalo o hlavní cenu, knihu. Co čert nechtěl, vylosován byl Tomáš!

Autobus sledovala černá volha

Moc si přál jít na gymnázium a být vzdělaný. Ke studiu ale nedostal doporučení, a tak mu rodiče našli čtyřletý učební obor bez maturity – ruční sazeč v tiskárnách Svoboda v Praze. Jezdil do učení s odporem, začal kouřit a nechal si narůst dlouhé vlasy. V té době policie často perzekvovala lidi jen pro odlišný vzhled a jiný hudební vkus, než byl průměr! V Praze Tomáš našel spřízněné duše a stala se z něj, jak se říkalo, „mánička“.

V Americe sice bylo hnutí hippies živé hlavně v šedesátých letech, ale k nám přišlo až později a splynulo s drsnějším stylem sedmdesátých let. V Československu vládla normalizace a mezi dlouhovlasou rebelskou mládeží byly „in“ skupiny jako Plastic People of the Universe nebo DG 307. Být jejich fanouškem bylo něco víc než jen obdivovat jejich hudbu a styl. Člověk tím zaujímal politické stanovisko, byl proti režimu.

Tomáš se vydržel učit v tiskárnách celé čtyři roky. (Pracoval jako učedník ještě postupně v Benátkách nad Jizerou, Poděbradech a Mladé Boleslavi.) Zastihl ho tam i rok 1977, kdy bylo vydáno prohlášení Charta 77. Lidé, kteří byli kritičtí vůči režimu, to jejím podepsáním dali veřejně vědět. Podepsalo ji hodně umělců, vědců či spisovatelů. Do té doby se „ututlávalo“ a stačilo se tvářit nenápadně, zato teď začal stát se zastrašováním a zatýkáním. Mezi lidmi byl strach a vyhýbali se nepříjemnostem, které mohly být způsobeny třeba známostí s chartistou nebo vzdáleným bratrancem chartisty, příbuzným emigranta nebo synem faráře.

V té době skoro všichni mladí s dlouhými vlasy měli společnou revoltu a společného nepřítele. „Harmonika společnosti“ k sobě přimáčkla i lidi, kteří by se normálně názorově dost lišili. Věřící, máničky, bohémové i ti, kteří hledali svobodu únikem do světa drog.

Do pozornosti StB se dostala i skupina „mániček“ z Lysé nad Labem. Začali je vozit k výslechům, a na základě obvinění byli dokonce tři z nich odsouzeni a strávili ve vazbě čtyři měsíce. Poté byli na amnestii propuštěni. Příkladem absurdity estébáckého myšlení je to, že když v té době jezdil pamětník autobusem na praxi do Mladé Boleslavi, černá volha Státní bezpečnosti neváhala každý den následovat autobus cestou do Boleslavi a odpoledne zase celou cestu zpátky do Lysé.

Antikvariát v Dlážděné ulici

V době kolem procesu s Plastic People of the Universe strávil Tomáš měsíc v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Pobyt na psychiatrii znamenal jednak pokus vyhnout se povinné vojenské službě, jednak možnost seznámit se s osobnostmi undergroundu. (Vzpomíná na Ivana Jirouse, zvaného Magor, kterého jednou v zimě s kamarády navštívili.) Tím, že v Lysé měl kapelu a pověst „nepřítele státu“ a byl doma v evangelických kruzích, ve kterých bylo hodně mladých farářů tzv. bez souhlasu (to znamená, že vystudovali teologickou fakultu, ale stát jim nedal povolení vykonávat duchovní službu jako povolání), jako například Sváťa Karásek, Bohdan Pivoňka nebo Jan Keller, přirozeně do prostředí undergroundu vplul. V té době končil učiliště a už měl jasno o tom, kde by chtěl pracovat. Byl to antikvariát v Dlážděné ulici v Praze.

Byl to vyhlášený antikvariát už za první republiky a představoval takový ostrov svobody a vzdělanosti. Pracovala v něm spousta zajímavých lidí (např. básník Zbyněk Hejda nebo písničkář Vlasta Třešňák) a ještě zajímavější lidé do něj chodili nakupovat (malíř Jiří Kolář, herec Národního divadla Josef Kemr, kritik Jan Lopatka, básník Andrej Stankovič aj.).

Pamětník v něm strávil sedm šťastných let a doplnil si vzdělání. Nejen že vystudoval během té doby dálkově Střední knihovnickou školu a konečně získal maturitu a hodně toho přečetl, ale určitě na něj měli vliv i lidé, které potkával. Získal tady vzácné přátele a objevil verše ruského básníka Osipa Mandelštama.

Žabí hlen

Jednoho dne ho oslovil kolega Vláďa Zadrobílek, jestli nechce hrát v hudebním tělese Žabí hlen. Jednalo se o volné hudební uskupení, které se zaměřovalo na spontánní hraní, neomezené nějakým žánrem. Obsazení se měnilo a hrál, kdo měl ruce, nohy a nějaký nástroj. Byla to úplná improvizace. Šlo asi spíš o sehrání, sladění členů, společné experimentování a o to, inspirovat se navzájem. Žabí hlen odehrál jen několik koncertů, nejslavnější byl jeho první koncert (a zároveň jeho první zkouška) na Pražských jazzových dnech v roce 1978, pořádaných tehdy ještě legálně Jazzovou sekcí svazu hudebníků.

Během osmdesátých let se Tomáš Molnár rozhodl jít studovat teologii. Fakulta se pro něj stala dalším z jeho ostrovů. Nakonec se stal farářem a pokračuje tak v rodinné tradici. V současnosti žije a působí jako farář v Trutnově. Pořád rád hraje a zpívá a pořád má nějakou skupinu, jak říká. A zdá se, že je pořád tak trošku rebelem.