Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adelina Mohrmannová (* 1939)

• narodila se 24. listopadu 1939 v Turdě v Rumunsku, zde zažila konec války

• během postupující fronty museli z Turdy utéct k tetě do sklářské kolonie v Bystré u maďarských hranic

• po válce se rodina vrátila zpět do Čech, otec se rekvalifikoval na taviče skla

• krátce žili s dalšími repatrianty v Anníně, pak dostali práci a byt v Lenoře

• z Lenory otce vyštvali komunisté, rodina se odstěhovala do Teplic

• od 13 let pracovala ve sklárně, vyučila se brusičkou

• 35 let odpracovala v karlovarské sklárně Moser

Na konci války onemocněla malá Adelina spálou. Když přišla do rumunského města Turdy fronta, ležela zrovna v nemocnici. Vzduchem létaly kaťuše, bojovalo se v ulicích. Všichni lékaři i sestry utekli, ve špitále zůstali jen opuštění pacienti. „Mně bylo asi pět let a byl tam se mnou ještě jeden chlapeček. Tatínek mě a toho chlapečka sebral a utíkal s námi pryč. Jídlo nebylo, Němci couvali, už se blížili Rusáci. Maminka plakala a říkala, co já jim dám jíst, vždyť já tady nic nemám!“ vzpomíná pamětnice. Neznámý lékař dal mamince krabici čokolády a radu: Dejte jí každou hodinu tu čokoládu, ona vydrží. „Tak jsem každou hodinu dostala jednu štafličku. Zachráněného chlapečka tatínek vrátil jeho rodičům. Ti se po válce také vrátili do Čech, na Novoborsko. Byl prý moc šikovný, vyučil se v Novém Boru malířem skla,“ dodává pamětnice.

Turda byla překrásné město

V Turdě vznikla ve 20. letech minulého století nová moderní sklárna, která lákala ve světě ceněné české skláře nadstandartními výdělky. Adelininy rodiče, oba z rodin se sklářskou tradicí,  se seznámili již v Rumunsku. Mladá rodina žila v Turdě do konce války. Bylo to, jak vzpomíná pamětnice, krásné město s divadlem, plné života a kultury. Rodiče malou Adelinu často brávali do kina. Rumunsko se však za války přidalo na stranu nacistů (Rumuni byli do 23. srpna 1944 spojencem hitlerovského Německa, až po převratu bojovali na straně spojenců, podíleli se pak i na osvobozování Československa). Rodina musela před postupující frontou utéct na venkov. Útočiště našli u tety v Bystré, sklářské kolonii u maďarských hranic. Tam zůstali do konce války a rodiče zažádali o repatriaci do vlasti. 

Ani jeden syn si nevzal Rumunku

V Bystré byla silná komunita sklářů původem z Čech a Slovenska, která držela pohromadě. „Ani jeden jejich syn si nevzal Rumunku, nebo dcera Rumuna, drželi takhle pohromadě,“ vzpomíná Adelina. „Tak jsme utíkali s frontou až do tej Bystrej, do tej Pădurea Neagră. Slováci tomu říkali Černá Hora, tam bylo hrozně moc Slováků! Lesních dělníků, kteří tam káceli stromy a dělali v lese. Tenkrát se sklárny vytápěly dřevem. Bylo tam mnoho Slováků a Maďarů, ale Rumunů míň, ty dělali spíš v zemědělství, to byli zemědělci, sklárny jim nic moc neříkaly, to ti přistěhovalci, ti dělali ve sklárnách,“ vysvětluje dále. Otec tu brzy sehnal bydlení i dobrou práci. V Bystré žila Adelina s rodiči až do roku 1947, kdy konečně dostali povolení k návratu do Československa. 

Naložili nás do dobytčáků a vysadili v Anníně

Reemigranti z Bytré jeli nejprve do Košic. „Tam nás rozdělili. Někdo šel do Nového Boru, někdo do Teplic... My se dostali do Annína, to byla sklárna u Sušice na Šumavě,“ popisuje Adelina. „Naložili nás do dobytčáků, jeli jsme snad týden. Pro rodiče to muselo být strašně těžké!“ konstatuje pamětnice a podotýká, že maminka byla v tu dobu těhotná. Bratr se narodil už v Sušici. Poválečná republika potřebovala dosídlit pohraničí a posílit průmysl. Odsun vrcholil a zkušení zaměstnanci citelně chyběli nejen ve sklářství. Ve vysídlených obcích však panovaly dva roky po válce tristní podmínky. „Bylo zde ještě plno Němců, kteří čekali na vystěhování, v obci ani nefungovala základní škola, a tak jsme nemohli ani chodit do školy,“ popisuje pamětnice situaci v Anníně. 

Co vy jste to vlastně za národnost

Adelina tak začala chodit do školy až v Lenoře, kam z Annína po pár měsících odešli. Tady dostali rodiče práci a pěkný byt. Protože neznala jazyk, začínala v 10 letech první třídou. Nebyla zdaleka jediná. „My jsme to odnesli, my mladší děti, bohužel pak tu školu těžko doháníte. Třeba babička a děda Kollárů, tatínkovi rodiče, ti mluvili jenom německy. Nebyla to sranda. My jsme mluvili německy s babičkou a s dědou a s maminkou maďarsky. Táta, ten uměl hodně řečí, uměl číst a psát německy, francouzsky, maďarsky ... Ale česky neuměl, jenom mluvit,“ vysvětluje Adelina a dodává: „Oni mluvili, ale byla to taková divná čeština, taková slovensko-česká. Když začal bratr chodit do školy, tak k nám přišel pan učitel a povídá, já se jdu optat, co vy jste to za národnost, ten váš kluk někdy řekne takový slovo, že já nevím, co to je.“  

V Lenoře už bylo líp

Adelina Mohrmannová dodnes vnímá jako největší újmu, že neměla možnost získat vzdělání, po kterém toužila, a stát se zdravotní sestrou. „Pro nás starší děti to bylo hodně těžké, protože učit jsme se nemohli, do školy jsme zatím nemohli a ti starší, 13, 14letí, ti začali dělat rovnou ve sklárnách. Třeba sestřenice dělaly v malírně, malovaly sklo.“ Reemigranti běžně bydleli u Němců, které čekal odsun. Radostné soužití to povětšinou nebylo. „Potom Němci odešli a už to šlo, no. Táta si mezitím udělal v Chřibské rekvalifikaci na taviče skla. Dostali jsme pěknej byt po nějakym panu doktorovi, takže jsme měli i koupelnu, krásnej pokoj s velkýma kachlovýma kamnama, vestavěnou kuchyň. Táta musel mít klid, v noci dělal a ve dne spal, takže ten byt jsme měli opravdu pěknej,“ konstatuje pamětnice.

My v Rumunsku museli všecko nechat, Němci to zase nechali tady 

V Lenoře byl tři roky po válce podle pamětnice z Čechů jen lékař, učitel a policista. Šumavská sklářská osada v tu dobu připomínala Babylon. „Tam se vraceli třeba lidé z Francie, kteří utekli před válkou, nějací Pevní. Ze všech stran se vraceli lidi do vlasti. Němcům se nelíbilo, že musej pryč, ale my jsme za to nemohli! Oni si mohli vzít jenom to, co měli. Kufry.“ Jedna z Adeliných tet měla za manžela Němce, vojáka. „Teta ho po válce našla a odstěhovala se za ním i s dcerou, která byla za války v koncentráku v Čechách. Normálně s těma Němcema šla!“ podivuje se Adelina. „Nejhorší bylo, že my v tom Rumunsku museli všechno nechat a Němci to zase nechali tady, no. Manžel mi později říkal, já bych v životě neutíkal! Tady zas měli na ty naše lidi vztek, asi že jim zabírali místo nebo nevím no,“ přemýšlí.

Vojáci nás málem zastřelili     

Po vítězství komunistů v roce 1948 se situace v Lenoře ještě více zdramatizovala. Západ byl odsud na dosah. „Jako děti jsme jednou šly prozkoumávat baráky po Němcích a vojáci nás málem zastřelili. Vlítli na nás a říkali, tady nemáte co dělat! Hraniční pásmo bylo hned za Vltavou. Utíkalo tudy strašně moc lidí. Hlavně ty mladý ...“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Kolikrát jsme jako děti potkaly lidi, co se ptali, kde jsou hranice. Máma vždycky říkala, prosím tě, nikomu nic neříkejte, nebo  vás můžou oddělat! Koho vojáci chytli, toho zastřelili. Ti lidi, když utíkali, tak se taky bránili, že jo, takže i vojáci někteří byli zastřelení. Dva nebo tři, děvčata starší s nima chodila, tak vím, že jim zastřelili ty vojáky. Ty, co utíkali, těm už nic jiného nezbývalo, museli se nějak za ty hranice dostat.“

Z Lenory nás vyštvali komunisti

Adelina Mohrmannová začala pracovat v necelých 14 letech. Ještě v Lenoře nastoupila do brusírny. „Dělali jsme pomocné práce, jako dítě jste nemohl nic moc dělat, tak jsme myli sklo. Hlavně skleničky, to nebylo tak těžké, horší bylo to vstávání! Ve sklárnách se dělalo od 5 ráno,“ povzdychne si pamětnice a dodává: „Když o tom dnes vypravuji vnoučatům, tak jsou hrozně vyděšení, když říkám, prosím tě, já už jsem v tvém věku rok dělala. To nemohou dnešní děti vůbec pochopit.“ Tatínek jako tavič skla pracoval hlavně v noci. Když v Lenoře začaly mizet propagandistické letáky, byl první na ráně. Komunisté ho obviňovali tak dlouho, až dal výpověď a našel si práci v Teplicích. Plakáty mizely dál. Zjistilo se, že je strhává místní blázen na podpal. „Přijeli pak za tátou, aby se vrátil, ale táta jim říkal, v životě ne! Mezi takový lidi už nepůjdu!“

Sklárnu zatopili a nic se tam dál nedělo

Adelina se s rodiči odstěhovala do Teplic. Tady našli práci ve sklárně v Mtišově. Vyhlášená sklárna, jejíž produkce hutního dekorativního a užitkového skla byla výkladní skříní československého sklářství mezi lety 1956 - 64, ale musela ustoupit dolům. „Bohužel zbytečně. Jen to zatopili a nic se tam dál nedělo. Škoda, ale tak už to v životě chodí,“ uzavírá pamětnice. Mtišovská výroba přešla pod karlovarskou značku Moser a během pěti let byla postupně ukončena. „Moser nám tu dal všem byty, celá sklárna se sem stěhovala.  V roce 1963 jsem sem nastoupila a až do důchodu jsem tam dělala, 35 let. Tenkrát to bylo dobrý, fungovalo to. Dělala jsem hutní sklo, barevné těžké věci - vázy, mísy, svícny, košíky... všechno. Pak se dělaly ty drahý věci, römery, barevný, broušený, zlatem zdobený. Tam se dělaly krásný věci, opravdu nádherný!“

Ve straně jsem nikdy nebyla, ani můj muž

Manžel pamětnice, Pavel Mohrmann, pocházel z Teplic. Měl sklářskou průmyslovku, ale kvůli platu odešel z kanceláře na dílnu. Pracoval jako brusič skla, zavrtával lahve. Adelina vzpomíná, jak ho komunisté marně lákali ke vstupu: „Snažili se, snažili, taky kvůli tomu bylo zle, manžel byl proti straně, takže nemohl nic. Věčně se s nimi hádal, až jsem mu říkala, buď zticha nebo tě ještě zavřou. A v 68. už nemusel do strany nikdo, kdo nechtěl. Tak šli tam, ano, to bylo hodně  lidí, ale manžela nezlanařil nikdo, on se nedal,“ glosuje pamětnice politickou situaci po roce 1968 a dodává: „Manželovi rodiče byli straníci, jeho tatínek se narodil v Rusku. Bydleli v Teplicích, když přišli po válce Rusové, hned je zlanařili, hned byli ve straně. V Teplicích bylo taky plno Němců, takže se nějak museli udržet.“

Ať si někdo zkusí mě nepustit do práce   

Srpen 1968 zastihl Adelinu s manželem na cestě do práce. „Měli jsme televizi s rádiem, ráno jsme si pouštěli vždycky, kolik je hodin, a oni najednou hlásili, že překročili, a manžel říká, zas někdo blbne, kecají. My jsme vůbec nevěděli, že překročili hranice a jdou na nás! Měli jsme dceru na Šumavě v Lenoře u tety na prázdninách a teď to vypuklo! My pořád nevěděli, co se děje, a lidi už se vraceli od Dvorů a říkali, nechoďte tam. Ale neřekli nám, že tam spadl most s dvěma ruskýma tankama. Pršelo. Muj muž říkal, ať si zkusí mě někdo nepustit do práce!  Došli jsme k mostu a most nikde. Přes Rybáře jsme se dostali do fabriky, ale bohužel už se nepracovalo, všecko bylo zblázněný. Bylo zavřeno, tak jsme se vrátili a měli jsme hrůzu - Lenora je na západních hranicích, tak co s dcerou?“ 

V Plzni zmatek a v Lenoře o ničem nevěděli

Manžel se vydal pro dceru na Šumavu, Adelina zůstala doma. „Říkal, zůstaň doma, já tam pojedu sám a uvidím, co se tam děje.“ Když se vrátil s dcerou domů, vypravoval: „V Plzni je zmatek a my jsme přijeli do Lenory a tam nic, tam o ničem nevěděli, tam si asi netroufli vůbec jít! Tak sbalil dceru a hned jel zpátky.“ Pamětnice má v živé paměti situaci ve Varech. „Ve městě všude tanky, Rusáci a všude jim lidi otáčeli ty směrovací tabule, takže oni ani nevěděli, že jsou na kolonádě! Lidi je vytahovali z aut, to byli snad, já nevim, jesi to byli Bulhaři... Manžel říkal, nechte je bejt, oni za to nemůžou,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Za ten život dlouhej hodně zkusíte, ale vy snad ne, vy to budete mít dobrý, vy mladý.“

Doháněli jsme tu válku

Během sametové revoluce ještě oba s mužem pracovali ve sklárně.  „Bylo tam OF, ale my jsme do ničeho nešli. Myslím, že to bylo lepší, lidi si mohli říct, co chtějí, ale my jsme do ničeho nelezli, nestarali jsme se, odpracovali jsme si naše a šlo se domu. Měli jsme jiné starosti. Manžel hrál, chodili jsme do divadla, do Thermálu, tam bylo každou chvíli něco, hodně do Puppu. Manžel hrál v moserovský kapele, přivydělávali si tam s nimi také chlapi ze symfonického orchestru. Bylo to krásné, já na to moc ráda vzpomínám. Manžel hrál na baskřídlovku. Hráli hlavně dechovky, tanga .....nic divokého, ale bylo plno všude. My jsme to hodně využívali, chodili jsme do divadel, asi jsme doháněli tu válku, chtěli jsme si to všechno užít,“ uzavírá vyprávění pamětnice.