Ivan Mohorita

„Pokud jsme byli ve vězení, tak jsme nepracovali. Byli jsme zavřeni normálně jako vězni. Žili jsme v podmínkách vězeňských v té první fázi. Pak nás vezli do hloubi, na Ukrajinu a dál. (A to bylo kam například z té Stanislavi?) Novočerkassk, jo. Já jsem jel do Novočerkasska. To město je tam někde u… za Kyjevem dál ještě. (Novočerkassk leží v Rostovské oblasti na jihu Ruska, pozn. red.) No a tam jsme čekali každej půl roku nebo rok, jo, poněvadž ty soudy prostě byly všelijaký, dlouho prostě trvaly, pak nám to vyhlásili a teprve teď začal prostě život teda… Co vám budu říkat! Lepší, když vám povím, že já odhaduju, že v té době, kdy jsem odešel já, tak odešlo se mnou – teda vedle mě a po mně – v průběhu tak půl roku nebo roku 1939 až 1940 odešlo takových 50 až 60 000 takových jako já. Mladých lidí, kteří prostě byli plni života, plni síly a šli s takovou nadějí, že ve velké slovanské zemi najdou pomoc, že nám půjčí zbraně, že půjdem zpátky dobýt Podkarpatsko, Československo. My jsme byli od počátku vlastenci Československa. Nás nikdo prostě nemusel v té době vychovávat, nikdo.“

„Podkarpatská Rus se dostala do situace, kdy severní hranice okupovali Rusové. Šel jsem se skupinou bývalých studentů z Chustu a myslel jsem si, že bych v Sovětském svazu mohl najít svou druhou domovinu. Když se ptali, kam jdeme nebo co chceme, říkali jsme, že chceme žít v Rusku. Vyslýchali nás celý den a celou noc – chtěli se dopátrat toho, že jsme špioni. Za to jsem dostal pět let. Stejně to dělali i s Poláky a všemi ostatními národy: koho zatkli, toho obvinili a odvezli na Dálný východ nebo na Sibiř. Takto jsem se octl na severu za polárním kruhem.“

„(Na co se vás ptali při výslechu?) Ptali se, kdo nás tam poslal a co, jaký máme úkol, no prostě nesmysly. Jaký máme úkoly špionážní, zjistit, já nevím, kde jsou vojska sovětská a takový voloviny prostě, které... Když mi to říkali, ten kluk, co to vyšetřoval, ten tomu taky nevěřil. Já jsem cejtil prostě, že on to dělá, protože to musí udělat, jo. Ale jinak – že by tomu věřil, že kluci, který měli 18 let, jako bylo mně, nechá svoji vlast a jde k velké zemi slovanské o pomoc při boji, tak to je přece nesmysl...“

„Se dokonce stalo jednou… Němci při ústupu na nádraží zanechali cisterny medu. A můj pucák, víte, to je ten, co… (No sluha vlastně.) Sluha. To byl takovej malej kluk, jo, takovej žulik, tak ten tam šmejdil někde a ten med objevil. Tak vzal nějaký vědro od koní, utíkal tam prostě na to nádraží, a poněvadž on byl malej, a když vylezl na tu cisternu a tam chtěl s tím vědrem podčerchnut prostě med, tak uklouzl a pomalu spadnul do toho medu. Oni ho vytáhli tamti další. A teď tu scénu vidět, když on přišel s tím medem k nám, k jednotce, a říká: ‚Trošku jsem se namočil.‘ Do toho medu, jo. Tak v každý válce byly vyloženě někdy momenty, kdy byla vyloženě legrace. Prostě nečekaná náhoda. Bohužel jsme šli dál. Ale teď jsme jeli tenkrát… Děti vystupovaly taky v tom a teď musely z něho brát ten med, sundávat, poněvadž on byl v tom medu namočenej. Tajstr se jmenoval kluk. Péťa se jmenoval, Péťa.“

„Ve vesničce Vorkuta po vypuknutí války našli uhlí. Rusové tam začali vozit pracovníky z celé země – bylo potřeba dobýt uhlí, postavit železnici a uhlí dovést do mateřského Ruska. Když jste plivl na zem, spadl kus ledu, takový tam byl mráz. Čtyřicet pět stupňů pod nulou! Většina pracovníků pocházela z Polska, Československa, Rumunska, Maďarska a tak dále. Na takové mrazy nebyli zvyklí, takže úmrtnost byla vysoká. Ale rychle jsme si zvykli. Já jsem pracoval v nemocnici jako sanitář. Lidé trpěli avitaminózou, teprve pak se přišlo na to, že z kvašeného jehličí se dá připravit nápoj bohatý na vitamin C.“

„Když jsem se z Pardubic potom vrátil domů, toho 21. března 1939, tak jsem se musel na policejní stanici – tam už byli Maďaři u nás – musel jsem se hlásit každých 14 dní, že jsem tady, že ještě žiju, že nic špatnýho pro Maďarsko nedělám, poněvadž viděli prostě, že my jsme dělali všechno... Už jsme se grupovali, skupovali a tak dále a chtěli jsme jít přes Karpaty, poněvadž v té době sovětská vojska stála na severní hranici Karpat. Pokud víte z dějin, že došlo k rozdělení Polska, něco si tam… Prostě se posunula hranice Sovětského svazu, Ukrajiny dál na západ a celá hranice Podkarpatska se octla u jižní hranice Sovětského svazu. A v horách se vyznáme…“

„V té nemocnici do druhé ruky večer mi vždycky vpálili 20 kubíků lihu. Samozřejmě že se mi hned… Zpíval jsem, sestry mě musely držet, poněvadž… No prostě způsob léčení prostě ještě byl takovej, jako byl: buď přežiješ – nebo nepřežiješ. Ten doktor Burděnko, ten chirurg, co mi to dělal, ptal se mě, jestli jsem na frontě hodně pil. Říkám: ‚Hodně ne, ale pil jsem to jako vodu.‘ Já jsem pil šálkem někdy líh, když jsem… Jsme ředili trošku vodou. Říká: ‚Chorošó!‘ Já jsem nevěděl, proč se ptá, jestli jsem pil na frontě. A on mi potom řekl, že kdybych to nedělal, tak jsem nežil. Poněvadž těch 20 kubíků lihu jsem (tj. bych) nesnesl. A tohleto se mně… To (by) byl konec mého života. A takovým způsobem… A to jsem musel desetkrát podepisovat papír, že odmítám udělat amputaci. Poněvadž on, když to viděl, říkal: ‚Co s tím?‘ Ale já jsem říkal: ‚Ne, já umřu, já nikoho nemám, já jsem svobodnej, buď budu mít ruku, nebo nic.‘“

„Já jsem se narodil ve Volovém, to je v horách. Ale žili jsme v Chustu, dole, to je okresní město. A matka žila jenom z toho, co si vychovala kolem chalupy. Ale měla nějaký důchod. Poněvadž otec umřel jako válečný invalida. Ona pobrala nějakých pár stovek tenkrát jako důchod a z toho důchodu vychovala dva syny na gymnáziu. (A vy jste teda tatínka moc nezažil, jestli tomu dobře rozumím?) Jak myslíte? (Myslím, že tatínka jste moc nezažil. Kdy asi umřel?) Ten umřel… Já jsem… V roce 1936, to jsem byl ještě ve třetí třídě gymnázia zrovna, jo. Ale on stejně nebyl doma, byl po nemocnicích, měl těžkej zápal plic, těžkou tuberkulózu, takže ty léta, co já ho pamatuju, to se točilo jenom kolem nemocnic atd.“

„A při tom jednom nočním… Šel jsem na štáb jako, a šel jsem vlastně k Němcům v noci. (Omylem, situace byla nepřehledná – pozn. red.) A on se leknul, jak tam seděl za tím těžkým kulometem – takových možná 20 metrů – a vzal to ode mě. Takže mi chytil jenom ruku a sám se dostal živej. A to je to štěstí prostě, které se stalo, prostě že… A pak jsem tam začal krvácet silně, poněvadž to byla nějaká střela dum-dum nebo co, poněvadž to jsem měl ránu jako hrom. Tak byl problém zastavit krvácení. A protože to ještě bylo v září, tak jsme ještě měli košile, prostě ne ty bundy, ale košile, tak jsem si našel klacek a našrouboval jsem tu košili. Protože ta košile byla z anglické látky, pevné a tvrdé, tak se mi podařilo utáhnout cévy a krevní oběh tak, že jsem to krvácení zastavil. A teď jsem tam čekal, až se rozední, poněvadž jsem se bál, tak jsem se šoupal trošku, to jsem mohl, takovým žlabem prostě dolů, až mě našli sovětští ženisti ráno.“