Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Mlýnek (* 1934)

• narozen 24. prosince 1934

• skautská přezdívka Šaman

• otec Jindřich Mlýnek (* 20. 6. 1908 – † 3. 5. 1945) byl malířem a natěračem, zahynul při osvobozování Místku

• matka Jaroslava Mlýnková, roz. Kocichová (* 1915 – † 1990)

• tři sourozenci; Jaromír, nar. 1937, Libuše, nar. 1941 a Zdeňka, nar. 1942

• oženil se v roce 1956, s manželkou Marií mají tři děti

• do skautu vstoupil na podzim 1945

• byl členem 11. smečky vlčat Místek

• byl členem 5. katolického oddílu Místek

• 1946 – tábor pod Martiňákem na Horní Bečvě

• 1947 – tábor na Slavíči (Morávka)

• psal s ostatními skauty protikomunistické nápisy a šířil letáky

• leden 1951 – zatčen StB spolu s dalšími skauty za protikomunistickou činnost

• květen 1951 – souzen za spolčování proti republice a záškodnictví

• odsouzen k odnětí svobody na dva roky jako nezletilý

• u Pomocných technických praporů (od roku 1954 do září 1956)

• 1956 – narukoval k PTP do přijímače na dole v Ostravě-Radvanicích (tzv. Kamčatka)

• u PTP působil na dole ČSA v Karviné

• od roku 1956 pracoval na Dole Alexander v Ostravě (18 let u něj zůstal)

• absolvoval záchranářský kurz

• od roku 1962 pracoval u báňské záchranné služby

• vystudoval hornickou průmyslovku v Ostravě

• aktivní účastník druhé obnovy skautingu ve Frýdku-Místku

• vůdcem 3. oddílu Místek

• 1968 – tábor na Hůrkách

• 1969 – tábor ve Skalce pod Velkým Polomem (v obci Mosty u Jablunkova)

• 1970 – vůdcovská zkouška (číslo dekretu 1692/70)

• v roce 1970 přešel k dolu ve Staříči

• 1970 – putovní vodácký tábor (sjížděli Hron)

• srpen 1970 – udělena Medaile díků

• roku 1970 přešel se svým oddílem do organizace TOM při dole ve Staříči

• 1971 – putovní vodácký tábor (sjížděli Vltavu a Lužnici)

• 1978 – zakázána práce s mládeží

• 1989 – odešel do důchodu

• aktivní účastník třetí obnovy skautingu ve Frýdku-Místku

• 1990 – založil skautské středisko Petra Bezruče Místek

• na jaře 1990 zvolen předsedou Okresní rady Junáka ve Frýdku-Místku (v této funci setrval dvě volební období)

• 1990 – tábor u chalupy v Kunčicích

• 1991 – tábor v Baščanských hůrkách (Baška)

• 28. října 1991 obdržel skautské vyznamenání Syrinx stříbro

• absolvent Beskydské lesní školy

• 1992 – tábor na Nové Dědině u Čeladenky

• 1993 – putovní cyklistický tábor „Kolem železné opony“

• 24. dubna 1994 obdržel skautské vyznamenání Řád skautské vděčnosti

• byl členem správní rady Nadace Památník Ivančena

• má skautskou instruktorskou kvalifikaci

• člen Klubu přátel Lysé hory

• metodik odboru KČT Lysá hora

• v současnosti je hospodářem skautského střediska Petra Bezruče Místek

Dušan MLÝNEK – Šaman

Nesouhlasili jsme se zrušením skautské organizace, tak jsme psali protikomunistické letáky, ale byli jsme nezkušení, tak na nás hned přišli

Krátký životopis

Dušan Mlýnek, skautskou přezdívkou Šaman, se narodil 24. 12. 1934 v Místku jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Otec padl v květnu 1945 při osvobozovacích bojích o město.

Po únoru 1948 se zapojil do tzv. protistátní činnosti a Státním soudem Praha byl v roce 1951 odeslán na dva roky do kriminálu za záškodnictví a spolčování proti republice. Po propuštění následovaly dva roky základní vojenské služby u PTP v Karviné. Po odchodu do civilu zůstal pracovat v hornictví a od roku 1962 působil jako profesionální báňský záchranář a podílel se na likvidaci mnoha důlních havárií a nehod.

Členem Junáka je od roku 1945, je majitelem vůdcovského dekretu a absolvoval Beskydskou LŠ. V roce 1968 se podílel na obnově skautingu ve Frýdku-Místku a vedl 3. oddíl Místek. V roce 1970 nepřešel s oddílem do Pionýra, ale pokračoval v činnosti pod hlavičkou TOM až do roku 1978, kdy mu byla práce s mládeží zakázána. V listopadu 1989 obnovil činnost oddílu a v roce 1990 založil středisko Petra Bezruče v Místku. Na prvním okresním sněmu byl zvolen do funkce předsedy ORJ, současně vedl středisko i 3.oddíl. Byl členem správní rady Nadace Památník Ivančena a ve funkci hospodáře se podílel na rekonstrukci skautské mohyly.

Pod jeho vedením se v roce 1991 chlapecká i dívčí hlídka stala vítězem okresního i krajského kola Svojsíkova závodu. V ústředním kole závodu chlapecká hlídka 3. oddílu Místek zvítězila.

Organizoval letní tábory, při kterých s oddílem sjížděli řeky v Čechách i na Slovensku, tábořili v Beskydech, na Šumavě i ve Slovenském ráji. V současné době je činovníkem střediska Petra Bezruče ve Frýdku-Místku ve funkci hospodáře.

Je ženatý od roku 1956 a s manželkou Marií vychovali tři děti.

V současnosti se věnuje cykloputování a na kole projel mnohé oblasti Rakouska, Německa, Itálie, Švýcarska, Polska a Slovenska.

Příběh pamětníka

Mé jméno je Dušan Mlýnek, skautskou přezdívkou Šaman. Narodil jsem se 24. 12. 1934 do prosté místecké rodiny jako nejstarší ze čtyř dětí. Matka byla v domácnosti, otec Jindřich malířem a natěračem.

Vyrůstal jsem částečně v první republice, částečně za protektorátu, kdy byla špatná životní úroveň v důsledku nedostatečného zásobování.

Nejtěžší období pro naši rodinu byl úplný konec války. Můj táta totiž padl při osvobozování Místku 3. 5. 1945. Bydleli jsme na křižovatce cest na Nový Jičín, Palkovice, Frýdek a Ostravu. Němci zrovna ustupovali přes tuto křižovatku a Rusové dorazili k Mariánskému kostelu ve Frýdku, odkud začali ustupující nacisty ostřelovat. Jeden z ruských šrapnelů dopadl i na náš dvůr a střepina z něj otce smrtelně zranila. K nám domů dorazil lékař. Chlapi z okolí chtěli donést mého otce přes frontu do frýdecké nemocnice, ale německý vojenský doktor jim na to říkal, že je to zbytečné. Do hodiny táta zemřel.^[1]

Mé skautování po válce

Hned na podzim 1945 jsem se přihlásil ke skautům, protože kdo tenkrát nebyl v Sokole či ve skautu, tak prostě neexistoval. Vzali mne do 11. smečky vlčat, kterou vedl Čeněk Šimurda – Stonožka.^[2] Pak jsem byl v 5. oddíle katolických skautů, jehož vůdcové byli Leopold Jursa, Milan Hartmann a Ivoš Adámek. Tento oddíl měl svou vlajku s nápisem: „Dědictví otců zachovej nám, pane!“ a vyobrazením svatých Cyrila a Metoděje.

S oddílem jsme vyvíjeli běžnou skautskou činnost a plno zážitků mám samozřejmě z táborů.

Dělali jsme výpravy do okolí, protože tehdy byla ještě všude divočina a dalo se stanovat. Klubovnu jsme měli tenkrát v Elzerově vile a ve sklepě Lidového domu.

V roce 1946 jsme tábořili pod Martiňákem na Horní Bečvě a pro pytel brambor, které nám někdo z rodičů poslal vlakem na Staré Hamry, jsme šli pěšky tam a zpět přes hory a doly.

Na tábor v roce 1947 si velice dobře pamatuji, tábořili jsme tehdy pod Slavíčem na Morávce. Bylo to zrovna v době, kdy přes Československo přecházeli banderovci, a hajný za námi přišel, že nemáme chodit do lesa. Byl to velký tábor, vlčata a skauti tábořili dohromady, dokonce s námi byl i nějaký oddíl ze Starého Města u Frýdku. Tábořiště jsme měli u jedné neobydlené dřevěnky, část obyvatel Morávky totiž dosídlovala pohraničí po Němcích. Dřevěnku jsme využívali jako kuchyň a v seníku někteří z nás spávali, neměli jsme dostatek stanů. Bylo to romantické, ale starší skauti nás, vlčata, dokázali hodně postrašit. V noci měla každá hlídka strach, aby zrovna během jejich služby nepřecházeli ti banderovci! Nakonec se to událo zrovna na mé hlídce. Svítil tehdy měsíc a já viděl asi patnáct postav, které měly samopaly a přes sebe celty. Dostal jsem hrozný strach a utíkal se schovat do té dřevěnice, která byla u našeho tábora. Když jsem vbíhal do dveří, zakopl jsem o koš na dřevo a spadl na zem, kde jsem zůstal ležet a ani nemukal. Banderovci přešli, mne nezahlédli a všichni jsme to ve zdraví přežili.

Na nedalekém Bílém Kříži byla situace dramatičtější. Četníci se dostali do přestřelky s banderovci. Jednoho postřelili a shodou okolností ten banderovec ležel v nemocnici na pokoji s mým bratrem, ve Frýdku na chirurgii. Banderovce hlídali policisté.

Se skautským táborem souvisí i má přezdívka Šaman. Vždycky když se na táboře začínalo sbírat k dešti, tak jsem začal tančit a vyvolávat duchy, ať zastaví déšť. Proto mi začali říkat Šaman.

V roce 1949 už většina skautů vychodila školu a poztrácela se do učení, na vysokou školu do okolních měst. Jiní se odstěhovali. Skautovat se pomalu přestávalo, jelikož Junák začal mít jiný nádech. Začali nás totiž spojovat s Pionýrem, kam museli nejmladší členové.

Někteří starší kluci tehdy přecházeli do jiných organizací, například do dobrovolných hasičů. Mně a ještě několika mým skautským vrstevníkům se nelíbilo, že se přestává skautovat, udržovali jsme spolu stále kontakt a začali psát protikomunistické nápisy a šířit letáky. Z dnešního pohledu banální věci. Psali jsme je ručně a komentovali v nich trochu naivně vnitřní i mezinárodní situaci. Informace jsme získávali ze zahraničního vysílání. Hotové „výrobky“ jsme roznášeli po okolí.

Jenže jsme byli nezkušení, a tak na nás velice brzy přišli. StB nás posbírala v lednu 1951. Jednou v sobotu odpoledne u mě na ulici zastavilo auto a už jsem v něm seděl...

Následovala vyšetřovací vazba, Státní soud Praha, přičemž nás v květnu soudili v Ostravě za spolčování proti republice a záškodnictví. Prokurátorka mi tehdy navrhovala osm let, ale vyšli jsme z toho nakonec docela dobře. Já jsem u soudu spustil, že jsem polosirotek, že otec padl při osvobozování, a tak se nade mnou smilovali a dostal jsem jen dva roky. Zatkli nás šest, ale soudili jen čtyři, přičemž tři šli sedět a jeden dostal podmínku.

Pobyl jsem si v ostravském a opavském kriminále, ale pak nás, mladistvé, z celé republiky posbírali a převezli na zámek Zámrsk. Připadali jsme si tam jako v pevnosti. Dostávali jsme vojenskou výchovu a snažili se nás převychovávat prací. Rozděleni do několika komand jsme pracovali v dílnách (krejčovna, stolárna, zámecká dílna či zahradnictví). Pak tam byly velké pozemky, které jsme měli za úkol obhospodařovat. Chodili jsme také na komanda do Vysokého Mýta, kde byla THZ (Továrna hasicích zařízení) a také KAROSA, kde se vyráběly karoserie.

Ti z nás, kteří měli delší tresty, byli odveleni do Žacléře, kde se museli vyučit hornickému povolání a byli nuceni dělat na šachtě.

Po propuštění z vězení jsem narukoval do přijímače PTP do Ostravy-Radvanic na tzv. Kamčatku, odkud jsem byl převelen na Šumbark.^[3] Fáral jsem na dole ČSA v Karviné až do září 1956.

Po absolvování této vojenské služby v PTP byl zrovna rok 1956 a sovětskou část Evropy ovlivňovalo maďarské povstání. Co jsem měl dělat? Školu jsem žádnou neměl a kriminál za sebou. Ale byl jsem již zaučen v práci na šachtě, a tak jsem v tomto oboru zůstal.

Profesní životopis

Začal jsem pracovat na Dole Alexander v Ostravě, kde jsem setrval 18 let. Udělal jsem si posléze záchranářský kurz a od roku 1962 jsem dělal u báňské záchranné služby, kde však byl požadavek, že musíme vystudovat, neboť se u záchranářů předpokládalo, že až nebudou moci vykonávat aktivně službu, tak budou pracovat v technických funkcích – na úseku bezpečnosti, větrání atd. Naštěstí jsem dostal povolení vystudovat hornickou průmyslovku v Ostravě.

V roce 1970 se začal otevírat Důl Staříč, zažádal jsem si tam o práci a přijali mne. Pracoval jsem tam nejen u báňské záchranné služby, ale také v technické profesi. Komunisté dělali tenkrát čistky ve svých vlastních řadách, tak si nestraníků moc nevšímali. Jenže za tři čtyři roky začali čistku mezi ostatními, musel jsem jít tedy nazpět do dělnického stavu. Vydržel jsem tam jako záchranář a instruktor až do důchodu, který jsem nastoupil během sametové revoluce.

Obnovení skautingu v roce 1968

V roce 1968 obnovil skauting ve Frýdku Jaromír Šlachta, který nás svolal 24. 3. 1968 pomocí novin Nová svoboda, kde podal informaci o chystaném znovuobnovení skautského hnutí v Místku.^[4] Já jsem šel tenkrát na ranní sobotní šichtu a koupil jsem si noviny. V novinách jsem si přečetl zprávu, že se mají skauti z Frýdku-Místku sejít ve dvě hodiny na Staré Rivieře, „U žida“ se to místo jmenovalo. Ani jsem tomu nemohl uvěřit. Nakonec se sešlo asi 150 skautů z Frýdku-Místku, Frýdlantu n. O., Rychaltic, Příbora, Paskova aj., přičemž dorazili někteří pionýři „na čuměnou“, neboť byli zvědaví, co bude. My jako bývalí členové skautských oddílů jsme tam byli povoláni a hned si ti z nás, kteří chtěli pracovat s oddíly, oddíly rozdělili.

V úterý 26. 3. 1968 se konala ustavující schůze skautského střediska v Místku. Nábor měla na starosti má manželka Marie, která se stala tajemnicí střediska.

Třetí oddíl skautů jsem pak založil v dubnu 1968 a započali jsme znovu svobodně skautovat. Tuto dobu považuji za nejšťastnější skautskou éru ve svém životě. Lidé byli k sobě přátelštější. Vždy, když jsem někam přišel a řekl, že potřebuji něco pro skauty, neodešel jsem s prázdnou, protože většinou v různých funkcích podniků seděli pováleční skauti. Přišel jsem třeba do Slezanu a dostal roli hnědé látky na skautské šátky. Maminy je pak přes noc našily a již jsme na prvního máje šli do průvodu jako skauti. A do průvodu jsme chodit museli, aby se vyšší místa smilovala a dostali jsme něco do oddílové kasy. Turbánky jsem tenkrát obstaral tak, že jsem nechal v řemenářství na proužky, na tzv. švihle, nařezat kůži a naučil jsem děcka plést turbánky.

Rovněž děti, které jsem měl v oddíle, byly více aktivní, bylo jednoduché sehnat děti do oddílu, protože můj syn, který měl v té době 12 let, přivedl skoro celou třídu.

Náš oddíl měl i svůj pokřik: „Jsme přírody děti, Místek, oddíl třetí. Zdar, zdar, zdar!“

Na tábor jsme jeli již v roce obnovení, měli jsme jej na Hůrkách. Z Místku jsme šli pěšky, neměli jsme stany a vybavení jsme měli málo, jen to, co každý doma posbíral.

Od okresu jsme dostali na dítě 10 korun na den, ale tehdy tolik stála půlkilová konzerva vepřového masa. Tábory dohromady stály jednoho účastníka přibližně 200 korun.

***

Čtrnáctého března 1969 byla oslava 30. výročí bojů o Czajankovy kasárna. U této příležitosti dostalo 1. středisko Místek poctu nést název „1. středisko 8. pěšího pluku slezského Místek“. Zároveň byla předávána nová středisková vlajka, na kterou z ONV pomohla získat peněžní částku 5000 Kčs má žena a kterou zároveň muselo schválit předsednictvo Národní fronty. Tehdejšímu střediskovému vůdci Jaromíru Šlachtovi předával vlajku ministr národní obrany generálmajor Bedřich. Vůdce střediska Jaromír Šlachta při předávání poklekl, políbil vlajku a hrdě provolal: „My skauti se žádnému okupantovi nevzdáme!“ Lidé, kteří přišli na slavnostní ceremoniál, aplaudovali, avšak Jaromír Šlachta již dále nesměl vykonávat funkci činovníka ve skautském středisku, byl vyhozen z práce. Na post střediskového vedoucího byl proto dosazen Vladimír Pokorný – Pony.

V roce 1969 jsme tábořili ve Skalce pod Velkým Polomem v katastru obce Mosty u Jablunkova mezi 19. červencem a 1. srpnem. Bylo to zrovna během prvního výstupu člověka na Měsíc, který jsme sledovali na televizoru v hájovně, kam nás pozval pan hajný.

Během obnovy skautingu 1968–1970 se stihl uskutečnit Svojsíkův závod, kterého jsem se s mým oddílem zúčastnil. V okresním kole jsme byli druzí, krajské kolo jsme vyhráli a jeli proto na ústřední kolo do Prahy. Tam se nám už nedařilo a skončili jsme čtrnáctí. Vynahradili jsme si to až v roce 1991, kdy jsme všechny soupeře roznesli na kopytech.

Rok 1970, to jsme ještě udělali tábor, ale už každý v našem skautském středisku věděl, že skauti musí končit s činností. Byli jsme nuceni spojit se s Pionýrem. Někteří činovníci se začali bát, hlavně ti, kteří měli dobrá místa, a obávali se, že neprojdou prověrkami, proto začali kličkovat.

Poslední oficiální skautský tábor jsme měli vodácký, proto jsme navázali kontakt s turistickým oddílem, který nám zapůjčil nafukovací lodě a poradil nám, kudy plout a kde hledat tábořiště. Sjížděli jsme Hron^[5], čtrnáct dní jsme byli na Slovensku. Zrovna když jsme se vrátili zpět, začalo přemlouvání, aby oddíly ze střediska přešly do Pionýra. Některé oddíly tam skutečně přešly. Katolické oddíly se ale naopak stáhly úplně, kamsi na faru do farních společenstev a žily v poloilegalitě. Já jsem se svým oddílem přešel do turistických oddílů mládeže (TOM), stejně jako několik dalších oddílů. Dál jsme vyvíjeli skautskou činnost, ale pod hlavičkou jiné organizace. Nové členy jsem již nepřibíral, v oddíle tak zůstali bývalí členové kdysi legálního skautského oddílu plus jejich sourozenci. Rodiče věděli, o co se jedná, a tak jsem měl jejich důvěru.

V roce 1971 jsme však udělali chybu, která se nám mohla vymstít. Jeli jsme na putovní vodácký tábor, na Vltavu a Lužnici. Ocitli jsme se v pohraničí. Všude bylo spousta pohraničníků. S námi jel i jeden tatínek, který měl v oddíle kluky a pomohl nám tím, že zapůjčil v podniku auto a dělal nám zásobování, avšak choval se dost neopatrně, když přišel do obchodu, tak povídal: „Dejte mi pro skautíky to a to.“ Byli jsme tenkrát v pohraničí a v obchodě jistě byly ženy pohraničníků, kteří se tak mohli lehce dozvědět, že jim na hranicích pobíhají skauti. My jsme navíc ještě měli na sobě skautské kroje i s domovenkou. Začali se o nás potom zajímat určití lidé, kteří se chtěli přijít podívat k táboráku a vykládat nám, jak chrání hranici před záškodníky. Já jsem je odbyl a odpověděl jim, že je to úplně obráceně: „Dráty jsou na hranicích, aby nikdo z naší republiky nemohl utéct.“

Pak nám začalo pršet, a když přestalo, rozhodl jsem se, že urychleně sbalíme osychající stany a ukončíme náš putovní tábor prohlídkami Českých Budějovic, Hluboké a Prahy.

Po roce jsem se pak náhodou sešel s jedním vodákem, který tenkrát na šumavském tábořišti Soumarský most tábořil nedaleko nás. Začal se mne vyptávat, jak to s námi tenkrát dopadlo. Nechápal jsem, o čem mluví, pak se rozvykládal, že večer, asi dvě hodiny poté, co náš oddíl odjel, přijeli policisté, anton, zelený autobus, pohraničníci se samopaly a psy. Začali běhat po tábořišti, obklíčili to tam a řvali: „Kde jsou ti skauti!“ Naštěstí nás ten vodák nepráskl, i když věděl, odkud jsme, bavili jsme se tenkrát s ostatními vodáky u společného táboráku a na svých skautských krojích jsme měli domovenky.

Od té doby jsme si dávali už pozor a začali jezdit na Slovensko, na Hron či do Slovenského ráje, kde jsme měli daleko větší klid než v Čechách, na Moravě či ve Slezsku. I když jednou nás tam také honili policisté, byli jsme totiž na Dunajci, na slovensko-polském pomezí, a kluci se moc nestarali, kudy vede státní hranice.

Velice rád na své tehdejší členy vzpomínám. Taková děcka už v životě nenajdu. Někteří z bývalých členů oddílu a střediska jsou lékaři v mém okolí.

V poklidu jsme pak žili až do roku 1978. Pak mne upozorňovali rodiče členů oddílu, že se na mne chodí vyptávat policisté. Na to, jak je možné, že chodím s dětmi do kostela a podobné věci. Odpovídal jsem, a proč bych nechodil, vždyť to přece není zakázané.

Ten turistický oddíl, který jsme měli, byl při Dole Staříč, a když jsme potřebovali peníze, tak nám závodní rada dala peníze na tábor nebo půjčila auto. Také jsme kvůli penězům museli jako tomíci chodit do průvodů na 1. máje a museli jsme přibrat určitý počet dětí ze závodu Důl Paskov na tzv. pionýrskou rekreaci. Zbytek, asi 15 kluků, jsem měl na táboře vlastních členů oddílu. Jednou mi závodní rada přidělila na výpomoc kluka, který dělal závodně vodní slalom. Tento člověk si pak byl u nás v bytě vypůjčit oddílovou kroniku, když věděl, že nebudu doma. Ta kronika byla vedena jako skautská, byl tam modrý život, citace z Foglara, fotografie z naší činnosti. Když získal tu kroniku, odešel s ní asi na StB a ta ji začala zkoumat. Vadila jim skautská výchova a třeba i fotografie katedrály v Ostřihomi, před kterou jsme se vyfotili, když jsme sjížděli Dunaj. A když jsem přišel druhý den do práce, tak si mě zavolal do kanceláře předseda závodní rady a informoval mě, že u něj byla StB a sdělili mu, že mám zakázáno pracovat s mládeží. Odvětil jsem mu na to: „To mi přece musí zakázat soud, to přece nejde, aby mi to někdo jen tak bez soudu zakázal.“ Předseda se mě snažil chlácholit, že to bude třeba jen na rok a pak se na to zapomene a budu zase moci příští rok jet na tábor. Jenže už jsem nejel. Veškeré vybavení, stany, lodě, ruksaky a další jsem musel do týdne odevzdat a toto složitě sehnané vybavení bylo následně rozkradeno. A tu naši kroniku jsem již nikdy neviděl.

Od roku 1978 až do sametové revoluce jsem mohl po horách chodit jen sám.

Skauting po roce 1989

Asi 28. listopadu 1989 se scházeli občané k demonstraci a já jsem vytáhl starou skautskou vlajku 3. oddílu Místek z roku 1931, kterou mám dodnes schovanou a chci ji dát do muzea.^[6] Tuto vlajku jsem navlékl na tyč a šel na manifestaci, vylezl na balkon a provolal, že je skauting obnoven, a informoval lidi, kde se budou skauti scházet. Bohužel mne ostatní skauti přemlouvali, říkali: „Co děláš, ještě je čas, nic nedělejme!“ Snad se ještě báli, ale já už chtěl rozjet oddílovou činnost. Nakonec mne přemluvili a první skautskou schůzku jsme měli až 11. ledna 1990 v 16:00, přišlo na ni 53 zájemců o členství v oddíle.

Na Občanském fóru jsme domluvili, že tam budou rodiče přihlašovat své děti do skautu. A že se jich přihlásilo velice mnoho! Měl jsem v oddíle 50 dětí a byl jsem na to sám. Schůzky jsme měli ve středu a ve čtvrtek, musel jsem to rozdělit na půl. V sobotu jsme chodili na výlety. Dnes já nevím, kde ti skauti jsou, snad sedí u počítačů. Chodím totiž hodně po horách, ale jen výjimečně potkám nějaký skautský oddíl.

Na jaře 1990 byl 1. porevoluční junácký sněm a já jsem byl zvolen předsedou okresní rady, snad proto, že jsem se opravdu podílel na vedení oddílu, takže mne znali. Sám jsem ale z toho mého zvolení byl překvapený, protože jsem nekandidoval. Tuto funkci jsem dělal dvě volební období, ale pak jsem ji přenechal mladším.

Už v roce 1990 jsme se trhli od střediska 8. pěšího pluku a založili vlastní středisko Petra Bezruče společně s Jaromírem Šlachtou. Od střediska 8. pěšího pluku se tak odtrhl 1., 3. a 8. oddíl. Činovníci, kteří vedli oddíly po dobu nesvobody, se nějak nedohodli s těmi, kteří celou dobu seděli „za bukem“ a nyní obsadili vedoucí funkce. Proto jsme vytvořili nové středisko a Petr Bezruč přece patří aspoň trochu k Místku.

Těsně po revoluci byla zvláštní doba, nevědělo se, zda se mají pionýrské domy zrušit nebo ne. Pionýři k nám byli tehdy velice vstřícní. Půjčovali nám své chaty, např. Višňovku nebo chalupu v Kunčicích, kde jsme v roce 1990 tábořili. My měli tenkrát pouze pár stanů, které jsem ukrýval od roku 1970. Na táboře nás bylo okolo 45. Již jsme měli kroje i klobouky, pro které jsem jel do Nového Jičína. Ale už to byla jiná sorta děcek. Děti neměly kázeň jako v roce 1968.

Měli jsme pak v roce 1991 tábor v Bašce, v Baščanských hůrkách, jelikož i v okolí Frýdku-Místku jsou malebná a romantická zákoutí, kde se dá tábořit. Louku nám tehdy zapůjčil sedlák, bývalý skaut.

Po tomto táboře jsme však museli doplňovat oddíl, neboť většina členů mého oddílu byl ročník, který zrovna končil školu, a po prázdninách se rozeběhli do středních škola a už se nesešli.

V roce 1991 byl obnoven i Svojsíkův závod. Z mého oddílu jsem přihlásil do okresního kola tři družiny skautů a ti skončili na prvních třech místech. Rovněž skautky z našeho střediska zvítězily. Krajské kolo jsme rovněž opanovali a během tábora se připravovali na ústřední kolo, které se konalo v Roztokách u Prahy. Dívali se na nás tehdy jako na balíky z dědiny. Pražské oddíly byly vyšperkované, ale za námi se lidé v Praze ohlíželi, neboť jsme kupříkladu měli na batohu pilu, jelikož u disciplíny rozdělávání ohně se muselo řezat dříví. S náskokem jsme nad všemi zvítězili – skauti byli první a skautky třetí.

Pak byl tábor na Nové Dědině u Čeladenky, na kterém jsem předal svému zástupci oddíl, neměl jsem tehdy čas a energii na vedení oddílu, dělal jsem střediskového vůdce a předsedu ORJ. Jenže můj nástupce nedocházel na oddílové schůzky a členů začalo ubývat. Rozhodl jsem se udělat s dětmi ještě jeden tábor. Na vodu jsme už jet nechtěl, protože jsme měli nepříjemnou příhodu na Velikonoce. Jeli jsme tenkrát Bečvu. Ve Valašském Meziříčí jsme nasedali na loď. Rožnovská Bečva byla normální, ale na soutoku byl metrový stupeň, od Vsetína se totiž hnala velká voda. Jak jsme do toho vlítli, tak se jedna loď převrátila. Běžel jsem tenkrát do jednoho stavení, kde nás přijali a uvařili čaj. Jednoho skautíka jsme dokonce museli zabalit do peřiny, neboť se třepal zimou. Nakonec se zavolala sanitka a lékař si tohoto chlapce odvezl do nemocnice. Ale pak jsem byl v dost nepříjemné situaci, jak říci matce, že má kluka v nemocnici.

Proto jsme na vodu nejeli, ale putovní tábor jsme absolvovali na kolech. Nazval jsem to „Kolem železné opony“ a objeli jsme hlavně hranici s Rakouskem. Pohraniční pásmo bylo absolutně netknuté, prostě panenská krajina. Chodili jsme načerno do Rakouska. Rostlo tenkrát spousta hub a byly veliké borůvky. Ujeli jsme spousty kilometrů a dětem se to líbilo, jenže věk se zastavit nedá a já přestal na tábory jezdit.

Když jsem byl předseda ORJ, podařilo se mi získat dotace na některé projekty, zejména

na opravy Staré fary na Pražmě, v Krmelíně byla díky dotaci postavena chata. Také jsem často jezdíval pro vybavení do skladů v Praze, kam jsem jel třeba s Rudolfem Štěpánkem – Jestřábem a nafasovali jsme plný přívěs stanů a celt.

Rovněž jsem byl u mohyly Ivančena nedlouho poté, co se ji někdo pokusil zničit. Můj kolega se domnívá, že to udělali mladí Němci, kteří byli na Lysé hoře, a když šli kolem mohyly, tak údajně viděli, že je to něco protinacistického, tak mohylu poničili.

Ivančena se pak překládala a obnovovala. Rekonstrukce stála 220 tisíc, dostávali jsme na ni příspěvky po stokorunách z celé republiky. Když bylo pak slavnostní odhalení, raději jsem večer předtím na Ivančenu šel hlídat a přespal tam pod širákem.

Měli jsme problémy s klubovnami. Po revoluci jsme vystřídali čtyři klubovny, nakonec jsme skončili ve sklepních prostorách bývalého sekretariátu KSČ, dnes je to komerční centrum. Ta klubovna nebyla špatná, ale nájemné stálo 45 tisíc! Jednal jsem s magistrátem, po neúspěšném jednání napsal dokonce článek do novin. Odpustili nám nakonec dluh, ale museli jsme se vystěhovat.

Dneska je jiná doba. My jsme dovezli na tábor vlečku odkorů a do večera stál tábor. Nyní se většinou najímá již vybudované tábořiště.

Taky jsme častěji chodili na výpravy. V současné době pořád slýchávám od činovníků: „Nemám čas.“ Jak můžou nemít čas na svůj vlastní oddíl? Já pracoval na tři směny, třikrát v týdnu chodil do školy a ještě jsem vedl oddíl, tak jaké nemám čas.

Současným a budoucím generacím skautů vzkazuji, vraťte se do přírody! Zahoďte GPSku a naučte se pracovat s kompasem a mapou, orientovat se podle slunce a hodinek. Zkuste rozdělat oheň v dešti i na sněhu. Uvařte čaj nebo polívku pro celou družinu. Možná že se u toho zamažete a do kotlíku vám napadá jehličí. Po čase na to budete vzpomínat a vašim dětem a vnukům budete vyprávět, jak jste lovili bobříka odvahy, o nočních hlídkách na táboře a o mrazivých nocích ve stanu na Klondyke. Vzpomenete si na rána na řece a večery u táborového ohně, na chvíle, kdy jste skládali skautský slib, tak, jak si na to vzpomínám dosud i já.

Pro potřeby projektu Skautského století natočil a zpracoval Tomáš Foldyna – Drákula.

Použité prameny a literatura:

KALMUS, Bedřich. Historie skautingu v Místku. Místek, 74 s.

Kronika 3. oddílu Místek za rok 1990

MLÝNEK-ŠAMAN, Dušan. Obnovení skautingu v roce 1968 - Místek. In: KOLEKTIV AUTORŮ. Historie skautingu v Pobeskydí: 1935–1995, s. 28–30. Vilém Vlk. Mirek Juna. Palkovice: Nákladem Viléma Vlka-Mauglího, 1995, 48 s.

Rozhovor s Dušanem Mlýnkem – Šamanem vedený Tomášem Foldynou-Drákulou ve Frýdku-Místku dne 2. 7. 2012.

Dohledané materiály Archivem bezpečnostních složek (Oddělením operativních svazků a vyšetřovacích spisů):

Dohledán vyšetřovací spis s archivním číslem V-2770 Ostrava.

Dohledán materiál s archivním číslem 830843 MV.

Veden materiál s registračním číslem 21964 Ostrava, který byl v roce 1989 skartován.

---