Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mlčoch (* 1953)

• narozen 26. února 1953 v Praze

• vystudoval střední průmyslovou školu v Praze

• v roce 1972 začal pracovat v depozitáři Národní galerie

• od roku 1974 se začal zabývat konceptuálním uměním

• od roku 1978 byl archivářem v nakladatelství Odeon

• za totality se stýkal s řadou lidí, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem

• nesměl cestovat do zahraničí ani tam vystavovat

• je uznávaným teoretikem umělecké fotografie

• působí jako kurátor sbírek fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze

Jan Mlčoch se narodil 26. února 1953 v Praze-Podolí. Vyrůstal tam v pěkné vile, kterou postavil jeho dědeček Josef Mlčoch. Ten se jako bývalý legionář znal s řadou významných osobností, včetně T. G. Masaryka, a byl také sběratelem umění. Janův otec Lubomír Mlčoch pracoval jako asistent na Českém vysokém učení technickém, matka Marie byla úřednice. Jeho rodiče vstoupili do KSČ, přestože otci jeho matky, Janu Hlavsovi, komunisté zabavili řeznictví. „Otec vstoupil do komunistické strany po válce, v roce 1945, matka také a nakonec i děda Josef Mlčoch. Přitom večer ladili Hlas Ameriky,“ vzpomíná.

Vyrůstal v dostatku. „Měli jsme auto, starou tatrovku, a jezdili jsme na chalupu na Šluknovsku. Rodiče ji koupili za pár korun po válce. Tam jsem si jako dítě hrál vedle hraničního pásma. Tehdy jsem jako dítě z komunistické rodiny nechápal, co se v tom kraji stalo,“ vypráví. Bral jako samozřejmost, že je kolem něj spousta prázdných zdevastovaných domů po Němcích, kteří museli odjet, protože prohráli válku. 

Podivná doba, která špatně dopadla

Sám se označuje za příslušníka teplákové generace. Dětství prožil při venkovních hrách s kamarády a nepřemýšlel nad tím, co by jej v životě zajímalo, čím by chtěl být: „Byl jsem obyčejné dítě s průměrnými výsledky ve škole.“ Nakonec vystudoval střední průmyslovku.

Jeho okolí se v druhé polovině 60. let radovalo z uvolnění poměrů ve společnosti, on však období, označované jako pražské jaro, chápe s odstupem času jinak: „Tehdy jsem to vnímal jako podivnou zvláštní dobu, kdy se mnoho věcí najednou mohlo. Obojek se povolil, někteří lidé se mohli nadechnout, ale bylo to pořád spojováno s komunistickou stranou, s takovými kašpary, jako byl Alexander Dubček. Tak mě nepřekvapilo, že se to pak všechno podělalo.“

Z té doby si taky pamatuje na článek o Václavu Havlovi. „Byl to takový naducánek s rolákem, nějaký řetěz měl na krku. Oni se ho ptali, co si myslí o současném vývoji, a tehdy Havel napsal něco v duchu, že se nemůže zbavit dojmu, že to špatně dopadne. A ono to špatně opravdu dopadlo,“ konstatuje. Jeho dědu i matku z komunistické strany po srpnové invazi vyloučili. „Komunisté chtěli do hlav lidem vložit krátké spojení: Nechejte to na nás, my to vyřešíme,“ shrnuje.

Krásná práce v galerii

Při jednom posezení s kamarády v restauraci se náhodou seznámil s akademickým malířem Antonínem Svárovským. Díky němu se dostal k brigádě v depozitáři Národní galerie. Možná, že se v něm projevil vliv jeho dědečka, kterého umění vždy zajímalo. Možná i to, že vyrůstal v podolské vile, ve které se umělci scházeli, a bylo v ní hodně obrazů. Prostředí depozitáře mu učarovalo a v roce 1972 se mu tam podařilo získat stálé
zaměstnání. Často navštěvoval antikvariáty, začal se o umění více zajímat, seznámil se s řadou lidí, kteří se kolem něj pohybovali.

Vzpomíná, že měl krásnou práci. Dostal na starost depozitář v Anežském klášteře. Jeho rukama procházely v galerii obrazy a plastiky nejrůznějších epoch, stylů a autorů. Obklopovala ho nejcennější a nejkvalitnější díla, jaká se v tehdejším Československu vyskytovala. Mohl si je prohlížet zblízka, dotýkat se jich. Říká, že ho to významně ovlivnilo a umění začal milovat. „Já si mohl klidně vytáhnout šedesát děl Františka Kupky a prohlížet si je,“ říká. V galerii mu nabídli, že mu dají doporučení na vysokou školu, ale odmítl. Jednak nechtěl přijít o zajímavou práci, jednak to zdůvodňuje takto: „Tehdy slušní lidé ze škol spíše odcházeli.“

Umění nebo provokace?

V roce 1974 se sám začal zabývat uměleckou tvorbou. Přesněji, druhem umění, kterému se říká konceptuální. „Psal jsem si deníky, zapisoval jsem si sny. Jednou jsem si dal výstup na horu Kotel. Udělal z toho několik fotek a zápis a to byla moje první akce,“ vysvětluje. Jeho umění spočívalo v tom, že vytvořil nějakou situaci, a udělal z ní stručný fotografický a písemný záznam. Například se nechal zavřít v noci do kanceláře v cizí budově. Připravil si magnetofon a asistent mu přivezl výtahem jednu ženu, která byla pozvána na setkání umělců, ale nevěděla, o co přesně půjde. Hodinu ji pak vyslýchal. Vyptával se jí, proč tam je, a vytvořil záznam toho, jak překvapená a nic nechápající žena odpovídá. Jindy si lehnul na zem a hodinu plival do vzduchu. Jednou si lehnul na ostrůvku v pražské Troji, přikryl se plachtou a krmil ptáky. Pro něj to bylo konceptuální umění, pro policejní hlídku něco nepochopitelného. Lehnout si jen tak na ostrůvek a přikrýt se plachtou byla za totality věc nevídaná, a tak skončil u výslechu na policejní stanici.

Dalším jeho projevem byla například akce, při které celou hodinu pomalu psal podpis, ale ani za tu hodinu ho nedokončil. „To bylo v roce 1977 a byla to taková, řekl bych, dobovka. Tehdy měl podpis obrovskou váhu, na jednom podpisu se lámaly charaktery. Buď člověk podepsal Chartu, nebo nepodepsal. Podepsal antichartu, nebo nepodepsal. Tehdy to opravdu bylo: Řekni ďáblovi ne,“ vypráví.

Týden v Paříži

Díky svým akcím začal být známý, takže směl v roce 1977 na doporučení historika umění a kritika Jindřicha Chalupeckého vyjet na bienále mladých umělců do Paříže. Strávil tam týden a byl to jeho jediný výjezd do zahraničí za socialismu. Poté byl pozván, aby jednu ze svých akcí provedl v Amsterdamu, ale tam mu už úřady vyjet nepovolily. Janovy akce totiž nezapadaly do toho, co socialističtí funkcionáři považovali za umění. Jeho cílem bylo vytvářet situace, které vyvolávají otázky, napětí, reagují na problémy. Navíc se stýkal s lidmi, kteří dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Nosil vlasy do půl zad, což v té době bylo bráno jako znamení protestu. „Nepatřil jsem však přímo do undergroundu, byl jsem spíše stranou. Mělo to jeden pragmatický důvod. Já totiž nepochlastával pivo a nechodil do hospodských společností. Jednoduše, já už desetiletí nepiju,“ vysvětluje.

Mezi jeho přátele patřila zpěvačka Zuzana Michnová, muzikanti Vlastimil Třešňák, Jan Hutka, Vladimír Merta, výtvarník Milan Knížák a řada lidí, kteří měli problémy s komunisty. Přátelil se se signatáři Charty 77, sdílel s nimi pocit beznaděje v bezútěšné době normalizace. Sám však Chartu nepodepsal. „Nebyl jsem tak odvážný, abych Chartu podepsal, ale zároveň jsem nebyl takový kripl, abych podepsal antichartu,“ říká. 70. léta v Československu označuje výrazem močál. 

Studnař i archivář

Z Národní galerie odešel, pracoval jako studnař u stavebního podniku v Benešově. Pak si našel práci jako bezpečnostní technik a archivář v nakladatelství Odeon. V té době už měl pocit, že má o něj zájem StB, což se potvrdilo: „Jednoduše mě dvakrát odvezli do hotelu Moráň, kde mně vysvětlovali, že mám blbej plat, rodinu a že bych si mohl polepšit tím, že je budu informovat o dění v Odeonu. Paradoxem je, že je zajímalo vedení. Když k domluvě nedošlo, soudruh řekl, že se tedy rozejdeme, ale abych o tom jednání pomlčel. Řekl jsem, že mlčet nemůžu, protože jsem samozřejmě v podniku řekl, že jdu na jednání s nimi. Když jsem se do podniku vrátil, šel jsem na ředitelství a normálně jsem kádrovačce napráskal toho fízla,“ vypráví.

Tvrdí, že nikdy neměl ambice se uměním živit, pořádat výstavy, zkrátka být slavný. Nikdy nevystavoval v oficiálních výstavních síních, nechodil na komise, které za totality schvalovaly umělcům jejich díla, neúčastnil se soutěží, jež tehdy Svaz umělců vypisoval. „Nechtěl jsem být členem žádných spolků, družstev. Na to jsem rezignoval. Výhodou našeho typu umění bylo, že to, co po něm zůstalo, byla fotka a kratičký text. To se dalo strčit do obálky a poslat pryč. Tak jsme byli v kontaktu se světem a svět s námi, protože pošta i v 70. letech ještě jakžtakž fungovala. I když to samozřejmě znamenalo pořád nějaká martyria s fízlama,“ vysvětluje.

Postupně s pořádáním svých provokativních akcí přestával. Byl ženatý a starost o rodinu převážila nad potřebou dělat umělecká gesta. Navíc se tento typ umění začal vyučovat na zahraničních vysokých školách, stala se z něj umělecká metoda, a tak jej přestal zajímat: „Ve chvíli, kdy věc přestává být osobní, přestává mě bavit. A tak celé moje umělecké dílo tvoří vlastně jen pár pásek kinofilmů a pár papírků s textem.“

Osobnost fotografie a výstava v Národní galerii

Z nakladatelství Odeon přešel do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Dostal tam za úkol vybudovat sbírku fotografie, stal se jejím kurátorem. Zorganizoval řadu velkých fotografických výstav a v roce 2005 dostal ocenění Osobnost české fotografie. V oboru je považován ze jednoho z největších českých odborníků, přestože nikdy nevystudoval vysokou školu.

V 90. letech Národní galerie projevila zájem o jeho umělecká díla, tedy záznamy jeho akcí ze 70. a 80. let. Byly vystaveny v Jízdárně Pražského hradu. Návštěvníci tam psali, že nechápou, proč byla výstava uspořádána, proč se vyhazují státní peníze za práce takových lidí, jako je on. A že by měl být zavřený v blázinci. „Půvabné na tom bylo, že tehdy Národní galerie vystavovala mé věci, které jsem v Národní galerii dělal. Já totiž nebyl mezi umělci, kteří celý život toužili prodat nějaký obraz do Národní galerie, já v ní byl odjakživa,“ říká a naráží tím na fakt, že prostředí Národní galerie bylo jeho pracovištěm a například se právě tam zavěšoval na lano pod strop.

Svůj postoj k životu v době totality vystihuje větou: „Nikdy jsem se neptal, co smím a co ne.“ Spolu s kamarády, kteří se zabývali konceptuálním uměním, se celý život vymezoval vůči takzvaně oficiálnímu uměleckému proudu. „Paradoxem je, že mnozí z bouráků, kteří si tehdy užívali slávu u toho, že mají obrazy na Hradě nebo ve Valdštejnské jízdárně, dnes nejsou zařazeni v Dějinách českého výtvarného umění. A my tam jsme,“ uzavírá.