Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Leoš Mlčák (* 1948)

• narodil se 15. září 1948 ve Velkých Losinách

• dědečkovi Ludvíku Mlčákovi, výrobci valašských papučí, byla po roce 1948 znárodněna živnost

• pamětník vystudoval FF UPOl, obor teorie a dějiny umění, a dějiny architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze

• celý život pracoval v oboru památkové péče na severní a střední Moravě

• při své práci se pohyboval v prostředí církevních tajemníků i perzekvovaných duchovních

• v osmdesátých letech vyšel v časopisu Tribuna štvavý článek podepsaný jménem Leoše Mlčáka, jenž nebyl jeho autorem

• pamětník napsal řadu odborných publikací

• roku 2023 žil v Olomouci

Psal se rok 1985 a Leoš Mlčák se chystal do práce ve Středisku památkové péče jako obvykle. Toho dne ale mělo být všechno jinak. Když přišel mezi kolegy, sesypali se na něj s dotazy, jak mohl napsat tak příšerný článek. Vzápětí začal zvonit telefon a volali kolegové z různých institucí se stejnou otázkou. Netušil, o jakém článku to mluví. Když se k němu konečně dostal, byl jako odborník zabývající se církevními památkami zděšen. Článek vyšel v časopisu Tribuna a jeho obsah urazil téměř všechny, kdo jej četli. Podepsán byl Leoš Mlčák, který si dodnes stojí za tím, že s jeho autorstvím neměl nic společného. Trvalo několik měsíců, než dění kolem vydání utichlo a podařilo se mu dosáhnout mlhavé omluvy od šéfredaktora. Leoši Mlčákovi tato aféra zasáhla do osobního i profesního života a poškodila mu odbornou pověst. Kdo měl článek na svědomí a za co se chtěl pomstít, se pamětník nikdy nedozvěděl. Tušil však, že se jedná o pokus o diskreditaci památkové péče, která v té době byla spíše trpěna. Do oprav památek se téměř neinvestovalo, staré mělo ustoupit novému a betonová výstavba se postupně zakusovala do historických měst.

Dědeček byl po válce místními viněn z kolaborace

Leoš Mlčák se narodil 15. září 1948 ve Velkých Losinách jako starší ze dvou synů manželům Anně a Františkovi Mlčákovým. Matka Anna, rozená Brňovjáková, pocházela z Bystřičky z rodiny traťmistra, měli malé hospodářství. Předkové jeho otce Františka, Mlčákovi, pocházeli z Podhradní Lhoty, odkud se časem přemístili do Kelče. Patřili k místním výrobcům dýmek. Pro jejich zručnost je oslovila pobočka firmy Thonet ve Vsetíně, kam se rodina přestěhovala. Dědeček Ludvík Mlčák vyráběl valašské papuče. Dle vyprávění Leoše Mlčáka šlo o vynalézavého muže, který mimo jiné založil Reklamní ústav pro Valašsko. Tato podnikatelská činnost stála na vlastnictví jednoho motocyklu s reklamní cedulí a vývěsky. Ve třicátých letech se dědeček rád obklopoval známými herci a osobnostmi, které hostil u sebe doma či na chatě. Za války k němu chodívali i Němci, kteří zde nechávali šít boty svým ženám. Nevyhovět jim nebylo dost dobře možné.

Po válce pak místní dědečkovi vyčítali, že hostil nepřátele, což zřejmě přispělo k rozhodnutí přemístit živnost do pohraničí. Volba padla na Šumpersko. S rodiči odešel i otec Leoše Mlčáka, který začal vařit pivo v hanušovickém pivovaru. Psal se rok 1946. „Můj dědeček byl velmi legrační, když byly ty kritické volby, svolal si rodinu a rozdělil jim strany, otec si vylosoval tu špatnou kartu a vstoupil do KSČ, ani nevím, v kterém roce. Byl to velmi vlažný soudruh, nikdy nedosáhl žádné kariéry. Zabýval se muzikou, hrával v orchestrech. Když přišel rok 1968, ze strany vystoupil.

Rodinu postihla kolektivizace i znárodnění

Dědeček po přestěhování na Šumpersko provozoval papučářskou dílnu, která mu však byla záhy znárodněna. Pracoval pak v tuhových dolech v Malém Vrbně, nedaleko Starého Města. Matčiny rodiny se dotkla kolektivizace, na jejímž základě přišli o hospodářství. Zůstaly jim pouze záhumenky. Leoš jako malý jezdil každé prázdniny pomáhat při žních. Vzpomíná si, že ještě koncem padesátých let měla rodina problém plnit vysoké dodávky, předepsané družstvem. Došlo dokonce k sebevraždě manžela jedné z matčiných sester.

Díky otcovu povolání prožíval Leoš dětství v prostředí hanušovického pivovaru. „Když vidím film Postřižiny, skutečně všechno, co se tam objevuje, jsem zažil. Chodili jsme se tam koupat, protože v té době sprchy nebo vany v některých domech nebyly,“ vybavuje si. Důležitým místem byla řeka Morava, sousedící se zahradou domku, kde bydleli. S kamarády trávili u vody spoustu času, nevadilo jim, že část řeky je znečištěná splašky z papíren v Jindřichově. Aby doma nedostali vyhubováno, sušili mokré věci v evangelickém kostele, od nějž měl jeden z kamarádů klíče. Punčocháče ale na kamna přikládali tak horlivě, až do nich propálili díry.

Prvních sedm let školní docházky pamětník absolvoval v Hanušovicích. Otci, který si na Šumpersku nikdy úplně nezvykl, se časem naskytla příležitost vrátit se do Vsetína, kam se rodina záhy přestěhovala. Školní léta provázela i Leošova láska k chemickým pokusům, jež měla za následek i několik výbuchů. Přesto se mu podařilo přesvědčit otce, aby mu dovolil přihlásit se na chemickou průmyslovku do Ostravy. Přijímací pohovory se skládaly z větší části z matematiky, což jej odradilo. Gymnázium mu otec dovolit nechtěl, přihlásil se proto na strojní průmyslovku ve Vsetíně. Studium ho nakonec docela bavilo, měl štěstí na učitele češtiny a dějepisu, svých oblíbených předmětů. Už na střední škole se zabýval výtvarným uměním, psal básně. Po průmyslovce, kterou dokončil roku 1967, chtěl studovat vysokou školu. Ani to otec nepovolil. Narukoval tedy na vojnu do Jihlavy, do poddůstojnické školy pro tankisty. V té době byl zamilován do děvčete, kvůli kterému se nechal přeložit z Jihlavy do Šumperka.

Nechybělo mnoho a v Šumperku se začalo střílet

V srpnu 1968 se pamětník nacházel u bojové jednotky v Šumperku, kde zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Dostupné zdroje uvádějí, že v posádce tankového pluku, který měl tehdy 105 profesionálních vojáků a asi 450 vojáků základní služby, panovalo napětí. Velení armády nefungovalo, a rozhodnutí, jak postupovat, tedy bylo na veliteli posádky, podplukovníkovi Josefu Veleckém. Nakonec dal povel připravit se k obraně, což zřejmě přispělo k tomu, že o dva měsíce později musela posádka předat kasárny Sovětům. V Šumperku docházelo k masivním protestům místních. Jediným štěstím zřejmě bylo, že do Šumperku přijeli polští vojáci. Dokázali se s posádkou domluvit a stáhli se pak i s tanky do Rapotína na cvičiště. Do chodu města nijak nezasahovali. „Prožívali jsme šok a strach, člověk může být hrdina, ale nikdo nechce ve dvaceti letech umírat v takové absurdní situaci. Sledovali jsme vývoj a věděli jsme, že to nemůže dobře skončit, že Rus tuto zemi nepustí. Po zkušenostech z Mnichova jsme si říkali, že není možné, aby někdo ze západních států zasáhl, skončilo by to válkou,“ vzpomíná Leoš Mlčák.

V Šumperku žila Leošova teta, která mu v té době sdělila, že má nějaké kontakty v Kanadě, pokud by chtěl emigrovat. Vážně se tím zabýval, měl dokonce našetřené peníze, nachystané civilní oblečení, hranice se tou dobou daly překročit ještě poměrně snadno. Nakonec však zvítězila láska k dívce a vědomí, že jako dezertér by se těžko mohl vrátit. Zůstal a další příležitost odjet už nepřišla.

Přijímací pohovor na vysokou školu dělal ve vojenské uniformě

Celá jednotka byla z Šumperka přeložena do Kežmarku. Sešlo se zde více lidí se zájmem o výtvarnou činnost. Vojákům se podařilo sehnat místnost, kde se věnovali tvorbě. V té době byl Leoš Mlčák převelen do Humenného. Díky kamarádovi, který mohl jako písař zasahovat do denních hlášení, se brzy ocitl zpět. Při opušťáku si promluvil s matkou a společně se jim podařilo přesvědčit otce, aby synovi dovolil jít studovat vysněnou vysokou školu. Ještě ve vojenské uniformě absolvoval přijímací pohovory na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Byl přijat na uměnovědu a bohemistiku.

Pražské jaro strávil na vojně. Ve volnu chodil na výstavy a do divadla, dosud vzpomíná na výstavu konkretistů v Jihlavě v roce 1968, která jej ovlivnila. Poznal i olomouckou atmosféru konce šedesátých let, studoval v letech 1969–1974. Patřil k členům univerzitního filmového klubu, miloval básně. Chodíval do Divadla hudby, populární byla v té době i studentská hospoda Študáč, nedaleko Horního náměstí.

Během normalizace, která vystřídala krátké období společenského uvolnění, se i jejich oboru dotklo nesmyslné kádrování. Uměnověda byla označena za buržoazní pavědu a jako taková nemohla být vyučována. S kolegy proto museli v průběhu studia několikrát měnit obor. Leoš Mlčák nakonec vystudoval teorii a dějiny umění.

Nechtěl jsem pořádat výstavy potentátům

S příchodem normalizace probíhaly změny i na univerzitě. Studenty zapojené do organizací protestů vyhodili. Odejít museli i někteří profesoři. Na jejich místa nastupovali vyučující bez potřebné odbornosti, avšak s dobrým kádrovým profilem. I tehdy se ale našli lidé s pevnými hodnotami. „Pan docent Zikmund nám dělal přednášky v pracovně, kde jsme probírali světové umění, to bylo výborné. Profesor Králík přednášel staroslověnské věci. Přednášky o Máchovi, Bezručovi, to byly pravé vysokoškolské přednášky,“ vzpomíná Leoš Mlčák.

Na univerzitě se díky jednomu z docentů dostával i k samizdatové literatuře. Až po revoluci se dozvěděl, že dotyčný měl spolupracovat s StB. Nikdy mu nijak úmyslně neublížil, ale samotný fakt, kdy člověk nevěděl, na čem je, mnohdy ani mezi svými nejbližšími, dobře dokresluje tehdejší dobu.

V roce 1973, ve čtvrtém ročníku vysoké školy, si pamětník vzal studentku psychologie Janu Vlachovskou. Téhož roku se jim narodila první dcera. Školu dokončil Leoš Mlčák v roce 1974. V diplomové práci se věnoval baroknímu malířství v Olomouci. Manželka Jana dostala, už jako těhotná, umístěnku do Ostravy, kam ji Leoš Mlčák následoval. V letech 1976–1978 vystudoval dějiny architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Zvažoval zaměstnání v ostravské galerii, ale nakonec raději zvolil památkovou péči. „Říkal jsem si, že budu blíž památkám a nebudu muset dělat výstavy potentátům, o jejichž umění jsem měl své mínění. Nakonec jsem nastoupil do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody,“ vzpomíná Leoš Mlčák. V rámci své práce jezdil po celé Moravě, později jej začali nadřízení posílat i do Olomouce, kde mu nabídli místo na Okresním středisku památkové péče. Se ženou a dětmi se znovu stěhovali. V Ostravě mu byl nabízen i vstup do KSČ, který tehdy odmítl.

Faráři byli perzekvováni a zbavováni státního souhlasu

V rámci své práce se věnoval hlavně církevním památkám, v sedmdesátých a osmdesátých letech navštěvoval s kolegy fary v Olomouckém kraji. Přicházel do styku s řadou farářů perzekvovaných režimem i těmi organizovanými v Pacem in terris. „Běžně se dělo, že jsme přijeli a farář tam nebyl, v lepším případě jej přeložili nebo mu odebrali souhlas. Nedalo se proti tomu nic dělat, vyřizoval to církevní tajemník,“ vzpomíná Leoš Mlčák.

Roku 1985 si zažil několik nepříjemných měsíců po zveřejnění výše zmíněného článku v časopise Tribuna. Článek mimo jiné spílal pomníkům svatých, které zabírají místo pomníkům sovětských hrdinů osvoboditelů, a pro Leoše Mlčáka znamenal nedůvěru institucí, se kterými profesně spolupracoval, i studentů. Po několika měsících se mu podařilo dosáhnout omluvy šéfredaktora Kojzara, která snad ani omluvou nebyla. V časopise vyšla věta ve smyslu: Autor uvádí, že není autorem článku.

Svoboda přinesla nové možnosti

Revoluční dění roku 1989 prožíval intenzivně, účastnil se setkání na náměstí, podporoval spolu s kolegy stávkový výbor. V prvních dnech převládaly spíše obavy podpořené zkušenostmi z roku 1968. Po revoluci se otevřely nové možnosti a s kolegou z oboru založili roku 1992 Ateliér pro průzkumy, dokumentace, rekonstrukce a restaurování památek. Podnikání v oboru památkové péče však nebylo jednoduché. Po několika letech jej ukončili, s kolegou se nerozešli v dobrém, pravděpodobně nechal Leoši Mlčákovi vykrást kancelář.

Od roku 2002 pamětník pracoval jako kurátor a kunsthistorik v Muzeu umění Olomouc, nejprve v Arcidiecézním muzeu v Olomouci a poté v Kroměříži. Situace nebyla ideální, nemohl se v té době věnovat odborné činnosti, pracoviště se stěhovalo, měl problémy s dojížděním. V té době mu zemřeli rodiče. Psychická zátěž si vybrala svou daň a u Leoše Mlčáka se objevily deprese, podpořené nevhodně zvolenými léky. Manželka psycholožka mu zařídila pobyt na psychiatrii vojenské nemocnice na olomouckém Hradisku. V Kroměříži nakonec pracoval čtyři roky, které patřily k těm hezčím v jeho pracovní kariéře. Kromě podnikání se po revoluci věnoval publikační činnosti, mezi jeho díla patří i publikace Zvony na Moravě a ve Slezsku. Spoustu míst, o kterých psal, osobně navštívil. Při průzkumech se ocital i v nebezpečných situacích.

Je redaktorem kulturně historické revue Střední Morava, v omezené míře dosud provádí stavebně historické průzkumy. Celý profesní život se věnuje také baroknímu malířství. Je autorem Průvodce Olomoucí, srdcovým místem je pro něj klášter Hradisko. „Myslím, že jsem trochu přispěl k tomu, že Hradisko vstalo z mrtvých, moje poslední publikace z tohoto prostředí jsou Dějiny kostela svatého Štěpána,“ popisuje pamětník. Za pomoci místního faráře se mu podařilo objevit ostatky Přemyslovců v prostorách zdejší sakristie. Zatím posledním pracovním počinem je chystané vydání knihy o sv. Pavlíně, patronce Olomouce.

S manželkou vychovali dvě dcery, Markétu a Kateřinu. První se věnuje speciální pedagogice a druhá jde v otcových šlépějích. V roce 2023, v době natáčení pro Paměť národa, žil Leoš Mlčák v Olomouci.