Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mladovský (* 1946)

• narodil se 30. září 1946 v Praze jako Jan Mladějovský

• otec Zdeněk Mladějovský vlastnil rodinnou firmu Emanuel Barth vyrábějící zařízení pro potravinářský průmysl

• po únorových událostech roku 1948 byl podnik znárodněn

• otec byl začátkem 50. let odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu na tři roky vězení

• od roku 1962 studoval Jan na Střední odborné škole výtvarné v Praze

• po maturitě pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP), kde se seznámil a sblížil se spolužačkou Annou Fodorovou

• od roku 1968 žije s Annou ve Velké Británii

• studoval Slade School of Fine Art v Londýně a na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně

• v zahraničí a České republice realizoval řadu samostatných výstav v předních muzeích a galeriích, vydal knihu, napsal odborné studie a texty, působí jako kurátor

• z manželství s Annou Fodorovou má dceru Philipu

• trvale žije v Londýně

Druhou polovinu 19. století lze v Čechách bez nadsázky nazvat rozkvětem podnikání. I ve století následujícím se mnoho přičinlivých jedinců svou pílí a houževnatostí dopracovalo k obchodním úspěchům, v jejichž rozvoji pokračovaly i další generace. Obchodní věhlas často doprovázel čilý společenský život, jehož se čeští podnikatelé účastnili. Dva totalitní režimy 20. století však jejich úsilí zasadily citelnou ránu. Rodina Mladějovských provozovala v Praze po několik generací úspěšnou firmu. Nástup komunistů v roce 1948 však dlouhou tradici jejich podnikání definitivně ukončil. Když Mladějovští přišli o svůj majetek, netušili, že všemu zlému ještě zdaleka není konec.

Na zkušenou za velkou louži

Janův otec Zdeněk Mladějovský pocházel ze staré rodiny, jejíž kořeny sahají až do 14. století. Vystudoval strojní inženýrství a koncem dvacátých let odcestoval do Spojených států amerických, aby tam nasbíral nové technické zkušenosti. Čas vyčleněný k pobytu za velkou louží významně překročil a posléze se na naléhání své rodiny vrátil zpět do Československa. Rodina Mladějovských vlastnila v pražských Vysočanech strojírenskou firmu Emanuel Barth vyrábějící zařízení pro potravinářský průmysl, především pro pivovary. Podnik byl založen již v roce 1872. Koncem druhé světové války se Zdeněk Mladějovský seznámil se svojí budoucí ženou Miladou. Představa o budoucnosti nejen rodiny se v čase poválečné euforie jevila optimisticky. Tento předpoklad se bohužel zanedlouho ukázal jako mylný.

Šťastné chvíle nejen s Kaďourem

Jan se narodil na podzim 1946. V rodině stále přežívala protestantská tradice, ačkoli Janův otec nikterak nábožensky založen nebyl. Z respektu ke svým předkům však s českobratrskou komunitou udržoval i nadále styky. Mladějovští s malým Janem obývali vilu v Bubenči. Zdeněk se po návratu z Ameriky stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ačkoli kreslil pouze amatérsky, rád se pohyboval v uměleckých kruzích, zejména mezi výtvarníky. Janova matka udržovala kontakty s hudebními skladateli. Z malířů se osobně znala třeba s Kamilem Lhotákem. Svého syna otec často brával na vycházky do Stromovky, kde se potkával se svými přáteli. „Chodili po Stromovce, diskutovali, a já jako malý kluk jsem chodil mezi nimi a oni se mnou špásovali. Dělalo na mě velký dojem, že jsem byl ve společnosti dospělých a líbilo se mi to. Zpětně se téměř divím, že jsem se nenudil,“ vzpomíná Jan Mladovský na pravidelné špacíry.

Ke svému ranému dětství se Jan vrací rád. Rodiče si už v době druhé světové války vytvořili v Třeboni vazby na místní sedláky. V Třeboni proto se svou matkou trávil celé léto. Jak za války, tak v padesátých letech šlo o jakýsi vnitřní exil. Do Třeboně zajížděly i jiné pražské rodiny, např. Paulovi, Olga Karlíková s dcerou Olgou, Kapličtí: „Honza, pozdější architekt, byl starší a já jsem ho obdivoval. Měl už svoje zájmy. Byl modelář. Stavěl lodě a letadla. Taky tam jezdila rodina architekta Paula, který měl dva kluky. Pamatuju se, jak jsem běhal po náměstí bos. Kaplických měli tzv. Kaďoura, se kterým jsme podnikali tzv. spanilé jízdy. Otec s panem Kaplickým při jízdě dělali různé vtipy. U Třeboně je vesnice Cep a oni se zeptali: ‚Jak se to řekne rusky?‘ Samozřejmě že ‚ser‘. Nebo jsme jeli, pan Kaplický seděl s mým otcem vepředu, najednou se ozvala rána a auto zastavilo. Kaplický říkal: ‚Tak, pane inženýre, podívejte se, co s tím je.‘ Otec se podíval pod auto a řekl: ‚Všichni ven, musí se to nějak opravit.‘ Děti s manželkami se vydaly po silnici pěšky a asi za deset minut nás s velkým hlaholem dorazili.“ Po dlouhém létě nabyl Jan pocitu, že je třeboňský kluk. Do Prahy se rodina vracela obvykle koncem září. Prahu pro malého kluka ztělesňovaly mlhy a smog, Třeboň pak slunce a letní radovánky. V jižních Čechách navíc žili všichni jeho kamarádi. Pražské si našel až s příchodem do první třídy. 

Správcem vlastního majetku

V roce 1948 komunisté rodinnou firmu znárodnili. Zdeněk Mladějovský se vzápětí stal správcem vlastního majetku. „Mám takový dojem, že komunisté tehdy pro znárodněné podniky neměli manažery. Aby dál fungovaly, tak to byl asi jistý systém. Nevím, jak to tehdy probíhalo. Nevím, jestli mohl člověk odmítnout stát se správcem svého majetku,“ přemítá nad osudem rodinné firmy Jan Mladovský.

Návštěvy na Pankráci                

Začátkem padesátých let Zdeňka Mladějovského zatkla Státní bezpečnost. Následoval vykonstruovaný soudní proces, jehož důsledky dopadly na celou rodinu: „Byl obžalován, že nelegálně obchodoval se Západem, čemuž nikdo nerozuměl. Byl to proces i s dalšími správci svých bývalých firem.“ Přes všechny útrapy měl Zdeněk přece jen trochu štěstí. V inscenovaném skupinovém procesu mu soud nepřiřkl velkou roli, ale naopak poměrně podružnou. Komunistická justice jej odsoudila ke třem letům vězení. Maminka se Jana zpočátku snažila před dopady nové reality chránit, a tak synovi řekla, že je otec na brigádě. Během soudu se však již pravá příčina déle zakrývat nedala. Jan s maminkou otce navštěvovali v pankrácké věznici. Nikdy nepřišli s prázdnou a snažili se tatínkovi přilepšit. V takových chvílích však především záleželo na osobě dozorce: „Jestli se díval pozorně, nebo jestli se významně otočil, což znamenalo, že to byl benevolentní člověk, a pod stolem se začaly předávat různé balíčky a všechno možné.“

Dědeček s babičkou zmíněné události nepřežili. Zemřeli krátce po sobě. Mladějovští byli nuceni přestěhovat se do malého bytu v Konviktské ulici, později do Podolí. Po dvou a půl letech se otec dočkal předčasného propuštění. Někdejší přátelé se ale od něj až na čestné výjimky odvraceli: „Přátelé se s otcem přestali stýkat. Pamatuju se, že se nám někdy i vyhýbali. Když jsme je potkali, tak přešli ulici. Výjimkou byli Kapličtí, Sychra, Tittelbach a hlavně skladatel Jan Rychlík. S těmito přáteli styky dál fungovaly. Mé dětství se tedy radikálně změnilo. Převládala melancholie a smutek.“ 

Rozprodávání obrazů 

Prodělané útrapy zanechaly na otcově zdraví trvalé stopy. Onemocněl cukrovkou a zanedlouho předčasně zemřel. Janovi bylo tehdy 12 let. Matka po manželově smrti získala práci v knihovně v Podolí. Kvůli nedostatku finančních prostředků na živobytí rozprodávala poslední cenné věci, které v rodině ještě zbyly, zejména obrazy a starožitnosti. V té době už Jan chodil do školy. Vděčně dodnes vzpomíná na třídní učitelku Truxovou. Samozřejmě neunikl školním povinnostem typickým pro atmosféru povinného budovatelství, jež se nevyhnuly ani dětem: „Měli jsme tam nějaký soubor a vedení školy nás přimělo, abychom v jednom představení zpívali ruské písně a tancovali kozáčka. Nemýlím se, že i v nás dětech to vyvolávalo pocit protestu. Byly mezi námi i děti z komunistických rodin, které tomu věřily. Jeden zapálený pionýr, který byl hlavním tanečníkem, uměl kozáčka opravdu dobře. Při jednom představení vášnivě tancoval, přiblížil se příliš ke konci pódia a spadl. Pamatuju si, že jsme z toho všichni měli srandu.“

Musíš si sám najít, co chceš dělat

Po vychození základní školy měl Jan o dalším studijním směřování jasno. Rád kreslil a díky rodinnému zázemí vyrůstal obklopen výtvarným uměním a díky otci pravidelně navštěvoval muzea a galerie. Velkorysý byl i maminčin přístup formulovaný větou: „Nejdůležitější je, Honzíčku, že si musíš sám najít, co chceš dělat. Pak budeš šťastný.“ Podstatnější kádrové potíže se v souvislosti s přijetím na střední školu naštěstí nevyskytly. „Tím, že moje matka mě vychovávala jako samoživitelka a měla vdovský důchod, tak ten systém to nějakým způsobem zpracoval. Přes mého otce navíc měla známé na výtvarné scéně, takže to taky pomohlo,“ vzpomíná Jan Mladovský na události z počátku šedesátých let. Otcova smrt a výrazný sociální propad rodiny zřejmě v Janově případě tehdejšímu režimu stačily.

V roce 1962 byl přijat na Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. V Československu zatím postupně roztávaly ledy. „Situace se začala uvolňovat do té míry, že jsme začali mít pocit jisté moci, ačkoli jsme byli teenageři,“ vysvětluje Jan Mladovský. Škola sídlila na Hollarově náměstí a vyučovali na ní progresivní profesoři. Za všechny uveďme Libuši Stratilovou a Antonína Viktorína. Názorovým protipólem k těmto osobnostem byl profesor Jaroslav Vondráček, jehož Jan Mladovský charakterizuje jako kovaného komunistu. „Chruščov měl projev, který byl otištěn v Pravdě, a přetisklo ho Rudé právo. Týkal se kulturní diverze ze Západu. Komunista Vondráček svolal schůzi. V ruce držel Rudé právo a velice nespokojen s tím, co se na škole dělo, se nám podle tezí z Rudého práva a z Pravdy snažil dokázat, že odteď se režim na škole změní, že už se žádné svobody pěstovat nebudou a nastaví se zase kulturní režim podřízený dogmatu strany. A my jsme se mu začali do očí smát,“ vzpomíná Jan Mladovský na postupné politické uvolňování.

Jindy žáci dostali za úkol vytvořit plakát k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jan na plakát umístil velkou kaňku a doprostřed vepsal datum revoluce. Práce všech žáků se vystavovaly na chodbě, ale v tomto případě se zdálo, že dílo v lepším případě veřejnost nespatří, v horším bude považováno za provokaci. Nakonec se mezi ostatními plakáty na chodbě přece jen objevilo. Svobodný duch, kreativita a prostor pro diskuzi definovaly v Janových očích výtvarnou školu na Hollarově náměstí: „Dostali jsme za úkol od profesora Viktorína, že máme každý den udělat malý návrh. Cokoli. Bylo to velice chytré, protože to nebylo definované. Každý měl mít šest návrhů a teď jsme si je navzájem předkládali a diskutovali. Dodneška si myslím, že to byl geniální nápad, zvlášť pro uměleckou školu tohoto druhu. Pro střední školu, kdy žáci na jedné straně neměli příliš zkušeností, ale zároveň měli ještě dětskou představivost.“  

UMPRUM

Po maturitě se Jan rozmýšlel mezi studiem na Akademii výtvarných umění (AVU) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Mezi oběma školami panovala určitá rivalita. Při definitivním výběru vycházel z předpokladu, že na AVU hrozí podstatně větší tlak komunistické ideologie. Proto se rozhodl pro druhou alternativu. „Byl jsem v ateliéru grafiky u profesora Antonína Strnadela, kde se dalo dělat cokoli. Škola měla reputaci, že je tam volnější a lepší studium než na akademii,“ dodává Jan Mladovský.

Oproti střední škole však přece jen jisté změny pociťoval, což dokládají následující střípky: „Když se na studia na UMPRUM dívám zpětně, tak výtvarná škola byla dynamičtější. Vysoká škola měla zajetý systém výuky. Začínalo se přípravkou, která sídlila ve Vodičkově ulici. Profesor Havlík nás učil kreslení figuríny. Na jaře jsme chodili kreslit do zoologické zahrady. Myslím, že kreslení zvířat pro nás mělo jistý význam.“ 

Na vysoké škole se Jan setkal také s historikem a pozdějším signatářem Charty 77 Jánem Mlynárikem: „Byl to vynikající člověk. Učil dějiny dělnického hnutí a myslím, že mezi námi zanechal silné stopy. Učil nás, jak skutečně zločinný ten režim je. Už tehdy si vůbec nedělal starosti. Hlavně mu šlo o to, aby jeho hlas byl vyslyšen.“ Skládání zápočtů se obvykle odehrávalo stejným způsobem. Mlynárik zkoušenému nabídl skleničku tvrdého alkoholu, a pokud dotyčný přijal, byl očividně rád. S podobně vřelými pocity vzpomíná Jan Mladovský na učitelku ruštiny Tamaru Saranu, která u studujících narážela na pochopitelnou averzi vůči ruštině. Kromě jazyka se posluchače snažila seznamovat také s ruskou kulturou. Když cítila, že příliš nepochodí, nosila do hodin západní časopisy. Zajímavé články překládala do ruštiny, čímž studenty bezděky přinutila se tímto nepříliš oblíbeným jazykem alespoň trochu zabývat.

Debata s Rudim Dutschkem

Reformním snahám uvnitř komunistické strany Jan nevěřil. Euforii spojenou s jarními měsíci roku 1968 však vnímal intenzivně. Zdůrazňuje, že nebylo možné se této euforie neúčastnit a nepodporovat ji, zejména v kulturní sféře. Podstatnou roli v procesu tehdejšího uvolňování podle Jana sehrál studentský svaz. Mezi důležité milníky tohoto období řadí besedu s Rudim Dutschkem, významným protagonistou západoněmeckého radikálně levicového studentského hnutí, která se uskutečnila na filozofické fakultě v Praze: „Debata na mě udělala dojem. Nepřijel sám, ale ještě se skupinou revolucionářů. Mám dojem, že hledal prostor pro revoluci. Když se to tu začalo hýbat, tak přijel s vizí, že třeba když budou mluvit se studenty, tak zasejí nějaké revoluční semeno, které budou moci podporovat. V Německu asi viděli, že revoluce, jakou si představovali, se neodehraje.“ S prohlubujícím se uvolňováním se v Uměleckoprůmyslovém muzeu začaly najednou vyskytovat umělecké časopisy ze Západu. Této skutečnosti si ze začátku nikdo nevšiml. „Nějak jsem je objevil, aniž mě na ně někdo upozornil. To byl posun, že bylo možné se podívat,“ dodává Jan Mladovský.

Léto ve Velké Británii

Na UMPRUM se Jan seznámil se studentkou Annou Fodorovou, dcerou novinářky a spisovatelky Lenky Reinerové. S Annou se posléze sblížil. Spojovala je podobná rodinná zkušenost s padesátými lety. Lenka Reinerová strávila začátkem padesátých let z politických důvodů 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě. Na rozdíl od Janových rodičů však byla od raného mládí členkou komunistické strany a víry v socialismus a členství v KSČ se nevzdala ani po propuštění z vězení. Reformní úsilí sice podporovala, ale s přítelem své dcery se v zásadních názorech na politiku shodnout nemohla.

Janovi se v druhé polovině šedesátých let poštěstilo dvakrát vycestovat do Velké Británie, kde navštívil dávného přítele své matky. Léto 1967 prožil s Annou ve Francii. O rok později se oba vypravili do Velké Británie za pomoci studentského svazu, který v tomto období organizoval pro studenty letní pobyty na Západě. V Anglii mladý pár zastihl 21. srpen.

Byli jsme chyceni

Po zprávě o invazi pěti armád Varšavské smlouvy do Československa se Jan s Annou přesunuli do Londýna. Ubytování získali na Velehradě, v komunitním, náboženském a sociálním centru, které založil P. Jan Lang v návaznosti na jedno z nejvýznamnějších moravských poutních míst. Z Anglie sledovali dostupné informace o dění doma. První šok nastal po návratu Dubčeka a ostatních protagonistů pražského jara z Moskvy. „Byli jsme jako chycení. U mnoha lidí začalo váhání: ‚Počkáme, co se stane, jak to bude vypadat.‘ A to byl i náš případ,“ vzpomíná Jan Mladovský. V Anglii si naštěstí od UMPRUM s předstihem vyjednal roční stáž. Do začátku roku 1969 s Annou ještě několikrát navštívili Prahu. Zjištění, že atmosféra uvolnění a relativní svobody se definitivně vytratila, bylo šokující.

Nakonec chtěli peníze  

Jan i Anna byli jedináčci. Představa, že by emigrovali a v Praze tak zanechali své rodiče bez možnosti pravidelných návštěv, oba trápila. Do dokončení studia se Janovi dařilo definitivní rozhodnutí o případné emigraci oddalovat. „Studentů s podobnou historií bylo v Anglii samozřejmě víc. Velvyslanectví se s námi snažilo udržovat kontakt a začal bolševický tlak a hrozba, že pokud nevyhovíme jejich výzvám, tak by nás mohli odsoudit a naše rodiče perzekvovat,“ vysvětluje Jan Mladovský tehdejší situaci. Pracovníci velvyslanectví si nakonec studenty pozvali. Celé sezení se neslo ve značně kuriózním duchu: „Přivítali nás a dali nám chlebíčky a pivo. Pak k nám promlouvali, že strana a vláda v nás vkládá důvěru a že nás nechají studovat.“ Po takovém úvodu ve vzduchu přirozeně visela otázka, jakou cenu bude normalizační režim za svou „benevolenci“ chtít zaplatit. Jan se obával, že půjde o nabídku spolupráce se Státní bezpečností. Vyústění však bylo docela jiné: „Nakonec chtěli peníze. Když jsme se rozhodli, že tam zůstaneme, tak místo toho, aby nás odsoudili, chtěli, abychom zaplatili všechno, co nám v minulosti dali, např. studium. Pozvali nás, abychom to projednali a přinesli cash peníze. Když jsme jim dali hromádku peněz, pracovník velvyslanectví je shrábl do šuplíku a zavřel. Tím, že jsme nebyli odsouzeni, jsme mohli navštěvovat rodiče a oni mohli navštěvovat nás.“ 

Z Mladějovského Mladovský

V sedmdesátých letech vystudoval Jan Slade School of Fine Art University College v Londýně a Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. V galerii Studio Marconi poprvé použil své příjmení ve zkrácené formě Mladovský. Změna vyplynula z diskuze s galeristou Giorgiem Marconim a několika umělci patřícími do jeho „stáje“. Jméno Mladějovský by i bez diakritiky bylo pro Italy těžko vyslovitelné a prakticky nezapamatovatelné. V roce 1976 podnikl s ženou Annou cestu po USA, mimo jiné po stopách svého otce po pláních Midwest. Navštívil příbuzné z otcovy strany v New Yorku a ve Washingtonu se seznámil s Janem a Medou Mládkovými. Získal cenu Wilhelma Lehmbrucka, spočívající ve dvouletém rezidenčním pobytu při Wilhelm Lehmbruck muzeu v Duisburgu. Realizoval řadu samostatných a skupinových výstav (Velká Británie, Německo, Itálie, Francie, Island, Japonsko atd. a také mnoho výstav v České republice). V zahraničí se Jan Mladovský začal věnovat také pedagogické činnosti. Působil na evropských univerzitách a vysokých školách (Londýn, Norwich, Trondheim, Oxford, Krefeld, Kiel, Den Haag a po roce 1989 také na AVU v Praze). Organizoval mezinárodní program uměleckých akademií ve Velké Británii, Holandsku, Francii, Německu, Španělsku, Portugalsku, České republice, Řecku a Norsku. Vydal autorskou knihu „Magnet“, různé odborné studie a texty. Tvoří, vystavuje, píše a působí jako kurátor. Jeho práce je předmětem řady článků v odborných a veřejných médiích. V manželství s Annou Fodorovou se narodila dcera Philipa. 

Fascinace depozitáři a archivy

Ačkoli Jan Mladovský s Annou Fodorovou zakotvili v Londýně, do České republiky se často a rádi vracejí. Jan Mladovský je především malíř, zároveň realizuje videoinstalace a prostorové instalace s obrazem, světlem a zvukem. Vytváří také sochy ve veřejném prostoru. Zajímá se mimo jiné o depozitáře a archivy. „Mimo to, že v nich lidé hledají a bádají, tyto sbírky samy o sobě mají aktivitu neživé věci. Zajímá mě, co představují jako objekty a jak můžou ovlivňovat své okolí pouze tím, že existují, že o nich víme. Aniž se vydáme něco zkoumat, tak víme, že to prozkoumat lze,“ neskrývá své nadšení. Poslední dobou (2022) se v této souvislosti zabývá také tématem identity a její role v lidských vztazích. Důležitou úlohu v jeho realizacích hraje participace diváka. Při otázce na životní motto je stručný a vrací se ke slovům své matky: „Být tvořivým dělá člověka šťastným.“