Eliška Mišunová (* 1925  †︎ 2019)

Eliška Mišunová

 

Lidé by k sobě konečně měli najít cestu

 

Eliška Mišunová, rodným příjmením Vaculíková, se narodila v roce 1925 v Ostravě. Dětství ale prožila na Jesenicku, kde otec získal místo na dráze. V této pohraniční oblasti se tehdy hlásila naprostá většina obyvatel k německé národnosti a Vaculíkovi tam byli jednou z mála českých rodin. Až do roku 1938 prý neměli s místními Němci žádné problémy. V době předmnichovské krize se ale všechno změnilo. Ze strachu z přetrvávajícího národnostního napětí rodiče evakuovali dvanáctiletou Elišku s jejími dvěma sourozenci k příbuzným do vnitrozemí. Sami zůstali ve svém nádražním bytě v Kobylé, kde je 22. září 1938 přepadla skupina ozbrojených ordnerů. Matce se podařilo uniknout, ale otce ‒ a s ním i českého poštmistra Karla Mročka ‒ ordneři málem ubili. Svým včasným zásahem jim prý zachránil život místní německý řídící učitel Tauc. Válečné období prožila rodina na Vsetínsku, kde se Eliška Mišunová také provdala. Ještě v roce 1945 se všichni vrátili na Jesenicko ‒ rodiče zpět do Kobylé a pamětnice do Jeseníku, kde její manžel nastoupil k dráze. Po únoru 1948 manželé Mišunovi nezapadali do představ komunistického vedení místních železnic, protože pravidelně chodili do kostela a manžel vytrvale odmítal vstoupit do komunistické strany. V zaměstnání se tak stal nepohodlným a nakonec prý na něj nalíčili past s protistátními letáky. Za jejich „šíření“ byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Z útoku ordnerů v roce 1938 si otec odnesl celoživotní následky. Pamětnice je přesvědčena, že právě tato událost přispěla k sebevraždě, kterou spáchal v pozdním věku na konci sedmdesátých let.

 

 

Jedni z mála

 

V roce 1923 odešel Eliščin otec z Ostravy do Velké Kraše (německy Gross Krosse), kde získal v místní části Hukovice (německy Haugsdorf) práci staničního dělníka. O něco později se tam za ním přestěhovala manželka s dcerkou, která pak nastoupila do české menšinové školy ve Vidnavě (německy Weidenau). Kromě státních zaměstnanců a jejich rodin žili v této oblasti prakticky jen německy hovořící obyvatelé. Do české menšinové školy, která sloužila pro více než dvoutisícovou Vidnavu a okolní obce, tak chodila jen hrstka dětí. „Byla to velká německá škola a my Češi jsme v té samé budově měli jednu třídu. Já jsem byla v páté třídě jediná. (…) Zajímavé bylo, že tam s námi byli dva němečtí chlapci. Mluvili perfektně německy, ale uměli i česky a jejich rodiče je poslali do české školy,“ vzpomíná Eliška.

 

V roce 1934 se Eliška s rodiči přestěhovala do nádražního bytu v Kobylé (německy Jungfemdorf, dnes Kobylá nad Vidnavkou), kde maminka získala místo pokladní. V Kobylé pak k Elišce přibyli dva sourozenci. Pamětnice vzpomíná, že jak v Hukovicích, tak v Kobylé výborně vycházeli s místními Němci. Několik z nich dokonce pravidelně chodilo na nádraží hrát s otcem karty a Elišku jejich rodiny brávaly na výlety. Vůbec jim nevadilo, že Eliščin otec je nadšený masarykovec a že obraz tehdejšího prezidenta visí na nejviditelnějším místě jeho bytu. „Němci jezdili na poutě nebo na zájezdy a brávali mě s sebou. Za celou dobu jsme s nimi neměli žádné problémy. (…) Byli jsme tam velice spokojení, i když jsme tam byli jediní Češi. Až po nějaké době tam přišel listonoš a to byl Čech.“

 

 

Černý rok 1938

Oním listonošem byl poštmistr Karel Mroček, který někdy v třicátých letech nastoupil na poštu v Kobylé a Vaculíkovi ho později ubytovali ve svém nádražním bytě. V roce 1938 se během předmnichovské krize vztahy některých Němců k rodině Elišky zcela změnily. Kobylá ležela na Javornicku nedaleko hranic s nacistickým Německem, kde se již od března 1938 organizovala protistátní činnost a shromažďovaly se zbraně pro chystané povstání. Vznikla teroristická organizace Freikorps (SFK), jejíž členové zvaní ordneři podnikali ozbrojené výpady v pohraničních územích Československa. Eliška vzpomíná, že si jako dítě zpočátku žádného nebezpečí nevšimla. Rodiče si ho ale byli dobře vědomi, protože v nočních hodinách jim místní Němci klepali na okna, aby jim dali najevo, že nejsou v obci žádoucí. Nepomohly ani časté kontroly českých četníků. Jednoho dne jeden z německých sousedů Elišku upozornil na blížící se nebezpečí. „Chodila jsem v Kobylé do pekárny, kterou měli Buchmanovi. Paní Buchmanová dokonce byla mojí kmotrou u biřmování. Pár dní předtím, než se to stalo, jsem tam byla nakoupit. Jejich syn mně tenkrát říkal, abych spěchala domů, a kdybych někde slyšela křik, abych vůbec nevycházela ven. Přišla jsem domů a řekla jsem to mamince. Zvedla telefon a hned volala tatínkovi do Hukovic. Ten nám přikázal, ať se zamkneme. To bylo všechno, co jsem zjistila, než to vypuklo.“

Situace na Javornicku již byla tak nebezpečná, že místní Čechy začaly úřady evakuovat do vnitrozemí. Dne 17. září 1938 naložili Elišku se spolužáky přímo z české školy ve Frývaldově do vlaku mířícího do vnitrozemí. V další stanici, Dolní Lipová, do vlaku přistoupil i bratr Zdeněk s maminkou. Pro bratra Otakara, který ten den odešel předčasně ze školy, a proto nebyl evakuován, se matka vrátila druhý den. Děti pak zůstaly u příbuzných v Drahotuších u Hranic a matka se vrátila za otcem do Kobylé.

Předmnichovská krize na Javornicku vyvrcholila ve dnech 19.‒22. září 1938, kdy členové Freikorpsu napadli několik finančních (pohraničních) oddělení a úřadů, a v blízké Vidnavě dokonce dva členy finanční stráže zavraždili. Ráno 22. září obklíčili ordneři i nádraží v Kobylé. „Podle tatínka byla zastávka najednou plná Němců. Byli všude ‒ před nádražím i po stranách, jen koleje byly volné. Otec řekl mamince, aby utekla. Utíkala po kolejích jen tak v šatech a v zástěře. Neměla s sebou ani dvacet haléřů, ani blbej kapesník. Utíkala po trati směrem na Žulovou, protože jí tatínek nejspíš řekl, že tam bude moci nasednout do vlaku, který odveze Čechy z Vidnavy a Javornicka.“

Maminka musela jít až do Žulové (tehdy Frýdberk, německy Friedberg), protože obrněný vlak evakuující ohrožené Čechy z Vidnavy zastavili v nedaleké Velké Kraši ordneři. Než dorazila do cíle své cesty, zažila chvíle plné strachu. „Ordneři ani nevěděli, že utekla. Když přiběhla do Tomíkovic, tak ve vesničce Žlíbek, kde byla zastávka, na ni pokřikovali: ,Ty svině česká, než dojdeš do Friedbergu, tak tě zabijou.‘ Tak škaredě na ni pokřikovali. Ona říkala, že se nedívala ani doprava, ani doleva, jenom utíkala, aby se dostala do Žulové na vlak,“ vypráví Eliška.

Neozbrojeného otce mezitím ordneři postřelili do ucha a potom skoro ubili k smrti. Nutili ho, aby ihned vyvěsil německou vlajku a přísahal na ni, jinak ho pověsí na třešeň stojící před nádražím. „Mlátili ho, tahali ho po zemi a pak ho vedli na řetězu, protože si vzpomněli, že na poště je český listonoš. Tam mu prý poručili, aby šel dovnitř a vyvedl toho českého pošťáka ven. Tatínek za ním šel a řekl: ,Karle, pojď, musíme jít.‘ On říkal: ,Ne, já nepůjdu.‘ Byli tam ještě dva čeští vojáci a ti hned z pošty zadem utekli. Ordneři na poštu stříleli. Mroček řekl tatínkovi: ,Franto, lehni si pod okno, ať se zachráníme.‘ Ale nepomohlo to. Potom vyšli ven a oni je zase začali mlátit. Při přestřelce tam padl jeden Němec. Ale toho podle tatínka ordneři zastřelili sami, protože tatínek ani pošťák žádné zbraně neměli. Doneslo se to do školy v Kobylé, kde bydlel řídící učitel Tauc, a ten podle tatínkovy výpovědi přiběhl k poště a udělal kravál. Ordneři museli přestat. Tatínka s pošťákem ošetřili, protože byli celí zkrvavení, a odvezli je do nemocnice ve Frývaldově. Řídící učitel jim vlastně zachránil život. Z Frývaldova převezli otce do železniční nemocnice v Olomouci a listonoše do Ostravy.“

 

Otec pak strávil několik týdnů v nemocnici, než se opět setkal s rodinou v Drahotuších. „Čekali jsme ho, když se vracel z nemocnice domů, a viděli jsme jenom sádru. Bylo to strašné. Nemůžu na to zapomenout. Pořád to mám před očima.“ Z událostí v Kobylé zůstaly otci celoživotní následky. „Ucho už mu zůstalo špatné. Měl ho jakoby pokousané a na hlavě měl velkou, asi deseticentimetrovou jizvu.“

 

 

Návrat

 

Z Drahotuší se rodina přestěhovala na Vsetínsko, odkud otec pocházel a kde získal místo na dráze. Až do roku 1945 potom bydleli v malé obci Lužná. Odvážná matka se prý ještě za války do Kobylé vrátila pro věci, které tam museli zanechat. Protože bylo Jesenicko v té době již za protektorátními hranicemi, zažádala si na úřadě ve Frývaldově o navrácení majetku. Kupodivu dostala od německé správy povolení, a dokonce jí byl přidělen doprovod. „Když přijela do Kobylé, bylo skoro všechno už rozkradené, takže se vrátila jen s několika věcmi. Potkala se tam s Němci a ti se před ní odvraceli. Nechtěli se s ní setkat. Buď se báli, nebo nechtěli.“

Eliška dokončila měšťanskou školu ve Vsetíně a potom nastoupila do zaměstnání v tamní zbrojovce. V roce 1944 se provdala za Františka Mišuna. Válečné období se prý rodiny již výrazně nedotklo a i osvobozující vojska Lužnou jen projela.

Už v červnu 1945 se rodina rozhodla pro návrat na Jesenicko. „Manžel vyhrál konkurz na místo v železniční stanici Frývaldov, která se měla obsazovat Čechy, a on byl ve Vsetíně zaměstnancem drah. Měl tam na starosti nákladní pokladnu. Dostali jsme byt tady v Jeseníku a moji rodiče v Kobylé. Němci k nám začali nosit ukradené věci. Někdo přinesl váhy, ale rodičům vrátili i krásný obraz, který si strašně šetřili. A když šli naši po vesnici, tak se Němci snažili o český pozdrav a říkali ,Topry ten.‘ Vítali, ruku podávali. (…) Myslím, že jim muselo utkvět v hlavě, že to, co udělali ordneři, bylo zbytečné. Že když tam otce nechtěli, tak ho měli nechat odjet, ale nemuseli ho mlátit.“

Eliška Mišunová se odstěhovala do Frývaldova (od roku 1947 přejmenovaného na Jeseník), kde manžel získal zaměstnání jako pokladník nákladní železniční dopravy. Pamětnice vzpomíná, že to bylo divoké období, protože do Frývaldova přicházelo mnoho lidí jen proto, aby se obohatili majetkem Němců. I když měla Eliška pádné důvody Němce nenávidět, necítila k nim prý žádnou zášť. „Měla jsem velice dobré německé kamarádky. Když jsme se po válce znovu setkaly, byly jsme strašně šťastné, že se vidíme.“ Mišunovi dokonce odmítli přidělený byt, ze kterého by musela být odstěhována německá rodina. „Šli jsme se na ten byt podívat, a když jsme vešli do domu, tak jsme slyšeli hrozný křik. Úředníci zrovna stěhovali jednu rodinu z vrchního do spodního bytu. Museli se vystěhovat během půl hodiny. Měli dvě maličké děti. Jedno bylo v postýlce a druhé drželi v náruči. Ten křik si nedovedete představit. Ne těch dětí, ale jejich rodičů. Co si mají vzít? Mohli si vzít jen třicet kilo. Teď jsme tam přišli my, a když jsem je viděla, tak jsem řekla: ,Jdeme pryč.‘ To bych nikdy neudělala, abych takhle vyhodila lidi z bytu. Oni by se také museli za půl hodiny vystěhovat, abychom si ho mohli vzít. To se přece takhle dělat nedá. Uměla jsem německy, a tak jsem se s nimi mohla bavit. Jedna paní přišla za mnou a prosila mě, ať jim dáme alespoň hodinu nebo dvě. Řekla jsem jí: ,Nebojte se, my se sem stěhovat nebudeme.‘ Sebrali jsme se a šli jsme pryč.“ Nakonec manželé získali prázdný nezařízený byt naproti nádraží. Eliška vypráví, jak bylo v té době těžké nechat si udělat nábytek. Znala sice několik německých řemeslníků, ale nikdo z nich jí nemohl nic vyrobit, protože jim zkonfiskovali všechen materiál.

 

Eliška pak nastoupila do obchodu jako prodavačka a vzpomíná, že místní Němci si ji pamatovali a hlásili se k ní. „Němci, co k nám chodili nakupovat, se se mnou zdravili podáním ruky. I když byli o hodně starší než já, tak se ke mně hlásili. Všechno bylo v pohodě, úplně v pohodě,“ vypráví Eliška Mišunová o německých obyvatelích, z nichž naprostá většina byla v roce 1946 odsunuta do okupačních zón v Německu.

 

Neškodilo by, aby zkusil, co jsou doly

Pohoda, o které se zmiňuje Eliška, definitivně skončila v únoru 1948, kdy moc ve státě převzali komunisté. Mišunovi byli věřící a pravidelně chodili do kostela. Jejich přesvědčení se tedy nemohlo slučovat s komunistickou ideologií a František Mišun se stal pro nové vedení drah v Jeseníku nepohodlným. „Soudruzi věděli, že jsme jiní než oni. Viděli nás chodit do kostela a věděli, že děti vychováváme tak, jak jsme chtěli my, ne oni. Když manžela žádali, aby vstoupil do strany, řekl jim: ,Nezlobte se na mě. Já jsem byl vychovávaný jinak. Svoji práci si přece dělám.‘ ‒ ,Ano, ty svojií prací zakrýváš nekalé úmysly, nekalé činy. Jsi proti režimu a zakrýváš to prací.‘ Prostě proti němu začali brojit. ,Neškodilo by, abys zkusil, co jsou doly.‘ Měli takové a podobné narážky.“

Nakonec Eliščina manžela vyhodili z místa pokladníka nákladní dopravy a ke všemu na něj ještě nalíčili past s protistátními letáky. „Když ho vyhodili ze zaměstnání, jezdil po okolních staničkách a zaskakoval za chybějící kolegy nebo za ty, co byli na dovolené. V Jindřichově za ním přišel nastrčený zaměstnanec, který pocházel ze stejné vesnice jako manžel, a řekl mu: ,Franto, nechceš se k nám přidat? Podívej, mám zbraň, mám letáky. Dám ti letáky, roznes je.‘ Manžel mu řekl: ,Prosím tě, dej mi pokoj a vypadni.‘ Jelikož v kanceláři byli ještě dva lidé, pomocník a výpravčí, tak manžel vzal ty letáky a hned je před nimi hodil do kamen, aby měl svědky. To ovšem nepomohlo,“ vypráví Eliška Mišunová a dodává, že Valtra Ž., který nalíčil past na manžela, velmi dobře znala a pamatovala si ho ze Vsetínska jako kolaboranta, který se přidal k Němcům.

Přednosta stanice v Jeseníku, který se jmenoval Všetečka, Františka Mišuna prý několikrát varoval, že se na něj něco chystá ‒ a měl pravdu. Odsoudili ho ke dvěma letům vězení za protistátní činnost. Jesenickým komunistům se tak opravdu povedlo dostat ho do dolů. Než byl propuštěn na amnestii, strávil rok v pracovním táboře u uhelných dolů ve Zbýšově. Psal se rok 1953 a Eliška se musela sama starat o tři děti a ještě k tomu při měnové reformě přišla o všechny úspory.

 

Shodou náhod manžela umístili do stejného pracovního tábora jako Němce, který v roce 1938 organizoval útok na nádraží v Kobylé, za což byl po válce odsouzen. „Jednou jsem jela s tatínkem navštívit manžela a ten Němec seděl o tři místa dál. Tatínka poznal. Manžel měl prodlouženou návštěvu, ale přišel jeden z hlídačů a řekl mu, že se má okamžitě vrátit. My jsme nevěděli proč...“

I po propuštění zůstal manžel na indexu nepohodlných osob. Přijali ho sice zpět k Československým státním drahám, ale každý den musel dojíždět do vzdálené Loučné nad Desnou a měl velmi nízký platový výměr. Až v roce 1968 ho přemístili na mnohem lepší a lépe placené místo v Olomouci.

 

Zůstalo to v něm

Otec s matkou zůstali v Kobylé. Eliška vypráví, že otec byl celý život poznamenán událostmi z roku 1938. Právě ony možná předznamenaly jeho předčasný odchod ze světa, když na konci sedmdesátých let spáchal sebevraždu. „Mám dojem, že se mu to ve stáří vracelo a pořád na to myslel. (…) I paní doktorka říkala, že se na jeho chování podepsaly ty události.“

Pamětnice žije dodnes v Jeseníku. O politiku se prý nikdy moc nestarala, přesto se vytrvale odmítala účastnit komunisty organizovaných manifestací pracujícího lidu. „Nechodila jsem ani na 1. máje. Když mi kamarádka řekla: ,Prosím tě, přijď do průvodu, nebo ti udělám křížek,‘ odpověděla jsem jí: ,Udělej si tam třeba tři křížky, ale já do průvodu nepůjdu. Mám děti a práci doma.‘ V průvodu jsem nebyla ani jednou. Měla jsem na tyhle věci tvrdou hlavu, i když jsem politice příliš nerozuměla.“

Eliška Mišunová, která skoro celý život prožila v krásném, ale někdy dost nebezpečném jesenickém pohraničí, končí své vyprávění tímto poselstvím: „Aby se lidé věnovali trochu víc lásce k vlasti a dějinám, protože je potřeba vědět, co bylo dobré a co je špatné, a aby k sobě konečně našli cestu.“

KNOPP, T., Předkládám na vědomí. Hnutí brontosaurus Ještěr, Jeseník 2004.

PROCHÁZKA, P., Příběhy z pohraničí. Hnutí brontosaurus, Jeseník 2007.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.