Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Missberger (* 1945)

• narozen v roce 1945 v Horním Maršově

• pochází z rodů Missbergerů, kteří v Krkonoších žijí od pol. 17. století

• v roce 1945 velká část rodiny odsunuta z Československa

• po roce 1948 přišli o hospodářství

• okupaci v roce 1968 prožil v Praze

• po roce 1989 získal zpátky rodinný majetek v restitucích

Antonín Missberger pochází z rodiny s dlouhou historií. Rozvětvený rod Missbergerů, původem z jižních Tyrol, se usadil ve východních Krkonoších už v polovině 17. století. Z větší části selský rod tam hospodařil v dnešní obci Horní Maršov. Rodiče Antonína, Wenzel a Hilda Missberger, spolu nejprve žili ve vesnici Temný Důl a ve 30. letech se přestěhovali do rodinného statku po Wenzelově strýci. Ten byl postaven před více než 250 lety.

Otec Antonína měl osm sourozenců. Za druhé světové války se v početné rodině vedly veliké spory kvůli jeho politickému smýšlení. ,,Táta byl sociální demokrat neboli spíš levicového zaměření. V té rodině docházelo k velikým diskusím mezi nimi, a to dost vášnivým diskuzím, protože podléhali samozřejmě atmosféře, která v té době byla vyvolaná. Táta o tom mluvil dost často, že ho sourozenci chtěli nechat zavřít,“ vypráví Antonín. Právě levicové smýšlení jeho otce asi přispělo k tomu, že se jako sudetští Němci nemuseli po válce přestěhovat. Zároveň tomu pomohlo i to, že otec pracoval v místních papírnách a byl váženým odborníkem. Stejné štěstí ale neměli ostatní příbuzní, a tak v Československu zůstal Antonínův otec jako jediný ze sourozenců. Ostatní, včetně jejich matky, byli s rodinami po roce 1945 odsunuti do Německa. Wenzel se s rodinou viděl v Německu v 50. letech a Antonín za příbuznými mohl vycestovat až v roce 1991.

Otec jim do podpatku dával peníze

Antonín Missberger se narodil 28. listopadu roku 1945 na rodinném statku v Horním Maršově. Na dobu, kdy jeho příbuzní museli opustit Československo, si nemůže pamatovat, ale zná ji z vyprávění svých rodičů. Na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše o odsunu německého obyvatelstva byla po válce velká část Antonínovy rodiny odvezena do sběrného tábora v Kalné Vodě. Nevěděli, kde skončí a s sebou si toho mohli vzít jen málo. Množství věcí měli omezené na 20 kilo a nesměli si brát žádné cenné věci. ,,Pokud to měli, ve sběrném táboře byl vždy někdo, komu se to líbilo a sebral jim to. Absolutně to byli lidi bez práva, nemohli se k ničemu ohradit. Mohli jen poslouchat a být rádi, že jim nenatlučou a nebo je nezastřelí,“ říká Antonín. Aby měli příbuzní na cestu alespoň nějaké peníze, Antonínův otec jako vyučený švec vymyslel řešení. ,,On oddělal podpatek a dal jim tam nějaké peníze, ať už zlaté mince nebo něco takového… Mám jednu takovou minci schovanou, kde je ještě vidět hřebík, on se netrefil a trefil se do ní.” Někteří otcovi sourozenci skončili ve východním Německu a některým se podařilo dostat do západního, včetně jejich matky.

Antonínova rodina díky otcově práci v papírnách mohla v Československu zůstat. S nástupem komunismu a nařízenou kolektivizací ale přišli o velikou část jejich hospodářství - stroje, lesy, pole a zvířata. V obci v roce 1948 také udělali kravín, kde skončily i jejich krávy. ,,Byly zvyklé na nějaký rituál, aby dávaly mléko. Noví lidé to nevěděli, no tak máma vždycky smutně vyprávěla o tom, že kráva nedávala tolik, kolik měla, tak ji umlátili. Ale to nevím jistě, já jsem u toho nebyl.“

Němec v české škole

Do první třídy šel Antonín už v pěti letech, protože po válce byly slabé ročníky. Nižší věk ale pro něj nebyl takovou překážkou jako to, že nastoupil do české školy a uměl jen německy. Stejně na tom byli i jeho sourozenci, a tak k nim domů chodil učitel, který je doučoval česky. Ještě ve čtvrté třídě měl Antonín z češtiny čtyřku, postupně to ale dohnal a stejně tak i jeho dva bratři se sestrou. 

I přes perfektní češtinu ale starší sourozenci nemohli studovat to, co chtěli, a to kvůli svému původu. ,,Sestra vyšla německou školu, pak českou, udělala zkoušky na ekonomickou školu v Trutnově, ale protože původem byla Němka, měla smůlu. Když přišla první den do školy, tak jí řekli, že může jít zase domů, že ji tam nechtějí. Starší bratr, nepředstavitelně hudebně nadaný člověk, musel být jen dělníkem.“ 

Ukazoval mi stokorunu, kterou ta střela prolétla

Pro Antonína už pak původ nebyl ve škole komplikací, protože od války uplynul delší čas. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Novém Městě nad Metují a pak se dostal na České vysoké učení technické v Praze. Při studiích se v hlavním městě setkal i se svojí láskou z dětství Marií, kterou si později vzal za ženu.

Jako vysokoškolský student zažil hrozné podmínky na pražských kolejích. ,,Po zkouškovém období se vyklidily pokoje a přijeli tam turisti z východu, neboli Rusové... Oni s sebou v kufrech přivezli štěnice a ty pokoje byly prolezlé štěnicemi. Když my jsme se nastěhovali, tak spousta kluků byla poštípaných. Já jsem měl štěstí, že na mě nelezly.“ To a mnoho dalšího, jako výpadky elektřiny a zima, ve studentech jenom přiživovalo frustraci z režimu, která vyústila na konci 60. let ve studentské nepokoje.

V Praze pamětník také zažil okupaci Československa v srpnu roku 1968. Jakmile z kolejí v Podolí viděl se spolužáky tanky a vojáky, běžel do centra. Byl u Českého rozhlasu a na Václavském náměstí, kde se při střelbě schovával v obchodech. Mezi Jindřiškou ulicí a Nekázankou pak viděl, jak tank projel ulicí plnou aut, které  sešrotoval. Okupace mu přinesla ale ještě mnohem horší zážitky: ,,Jeden spolužák přišel o život a druhého střelili. Ten mi ještě po letech ukazoval, střelili ho do zadku, ukazoval mi stokorunu, kterou ta střela prolétla.“

Shledání po letech

Po škole nastoupil Antonín na rok na vojnu a poté začal pracovat jako technik v ZPA Trutnov, kde prošel různými odděleními. Za normalizace je v zaměstnání prověřovali, zdali jsou dostatečně kvalifikovaní pro svoji funkci. ,,Mě třeba prověřoval člověk, který dělal u vrtačky,“ vypráví pamětník. Zároveň se ho v té době snažili přemluvit ke spolupráci s StB, ale podle svých slov z toho vyvázl. 

Po roce 1989 se rozhodl, že už nechce pracovat v továrně, a tak se svým bratrem začal provozovat pilu v Horním Maršově, kterou vlastnili až do roku 2008, kdy ji prodali. Se změnou režimu také začal zjišťovat, co všechno patřilo jeho rodičům, a díky restitucím majetek získal zpátky. Rozdělil se mezi něj a jeho sourozence a lesy Antonín přenechal Krkonošskému národnímu parku.

Se svými příbuznými v Německu se viděl až po sametové revoluci v roce 1991. Dodnes vlastní rodinný statek v Horním Maršově, ve kterém se narodil. S manželkou má Antonín Missberger dvě děti a v době natáčení v roce 2022 bydlel v Trutnově.