Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Mišík (* 1947)

• narodil se 8. března 1947 v Praze

• rockový zpěvák a kytarista

• matka Alžběta Mišíková pocházela ze Slovenska, otcem byl Američan John Gaughan

• v roce 1964 se vyučil uměleckým truhlářem, celý život se ale živil hudbou

• působil ve skupinách The Matadors, Blue Effect, Flamengo, Etc..., s níž hraje dodnes

• v roce 1977 odmítl podepsat Antichartu

• v letech 1982–1984 měl zákaz veřejného vystupování z politických důvodů

• odmítl spolupráci s StB

• v listopadu 1989 podpořil stávkující studenty, zpíval na demonstraci na Letenské pláni a působil v Občanském fóru

• v letech 1990–1992 byl poslancem za OF v ČNR

• v roce 2016 se při natáčení filmu Nechte zpívat Mišíka poznal se svými americkými sourozenci, o nichž neměl tušení

Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 v Praze rodačce ze slovenských Tovarníků Alžbětě Mišíkové. Vyrůstal jen s maminkou jako jedináček, v domnění, že jeho otec, americký voják, s nímž se maminka seznámila na konci války, padl v padesátých letech v korejské válce. Válečný příběh jeho rodičů a stejně tak pohnutý osobní život jeho maminky vydírané StB se pamětníkovi v plné nahotě odhalil až v roce 2016, při natáčení celovečerního dokumentu Nechte zpívat Mišíka. Díky filmu se totiž rozjelo pátrání po jeho otci. Úspěšné bylo mimo jiné kvůli nalezeným výslechovým protokolům StB, při nichž byla Alžběta Mišíková donucena vypovídat o svém soukromém životě. Nakonec se podařilo složitými cestami vypátrat nejen identitu jeho tatínka, ale také jeho devět amerických sourozenců, o nichž do té doby neměl ponětí.

Maminka

Alžběta Mišíková se narodila v roce 1918 v Tovarníkách v chudých poměrech do rodiny kočího. Jak vyjevily archivní materiály z Ústavu pro studium totalitních režimů, za války pracovala v Topolčanech jako vychovatelka a v Bratislavě v krejčovském závodě. V roce 1944 se však kvůli náletům na Bratislavu vrátila do rodných Tovarníků, kde si našla práci v kanceláři továrny na prádlo. Kvůli zlomenině nohy o místo přišla, nemohla najít práci, až ji konečně po několika měsících, koncem roku 1944, přijali jako pomocnou sílu v nemocnici v Topolčanech. Jednalo se o lazaret wehrmachtu.

Nedlouho poté, v březnu 1945, když se z východu začala blížit osvobozenecká fronta, nacisté německý lazaret i s veškerým personálem evakuovali do Rakouska, do Freistadtu u Lince, a odtud se pak přesouvali dále. Alžbětu již pod patronací americké armády spolu s dalšími cizími příslušníky personálu internovali v rakouském Sv. Gothardu, kde byla zhruba tři měsíce. V červenci 1945 se přesunuli do západoněmeckého Wiesbadenu, kde byla Alžběta internována spolu s dalšími asi patnácti Slováky do ledna 1946.

„Vyprávěla mi, že s německým lazaretem prchali před sovětskou armádou a dostali se do nějakého prostoru, kde byla řeka a demarkační čára. Za nimi sovětská armáda a před nimi američtí vojáci, kteří prý na ta děvčata z lazaretu mávali. Prý k Američanům za dramatických okolností přeběhly a snad jim přitom šlo i o život. Pak se začal odvíjet příběh, který mě poznamenal na celý život, protože jsem svého otce nikdy nepoznal,“ vypráví Vladimír Mišík.

Setkání s Johnem

V době, kdy šestadvacetiletá Alžběta na konci roku 1944 nastoupila jako pomocná síla do topolčanského lazaretu, zatím v americkém Springfieldu ve státě Massachusetts narukoval do armády stejně starý John Gaughan. Prošel výcvikem a jako důstojník byl 25. listopadu 1945 povolán sloužit do Německa. Byl jedním z důstojníků, kteří měli patronát nad personálem lazaretu, a někdy po listopadu 1945 se seznámil s Alžbětou Mišíkovou. Působil ve 3. policejním pluku, jenž měl základnu ve Wetzlaru, kam později přesídlila i Alžběta.

Láska však neměla trvat déle než půl roku. Dne 23. července 1946 byl John Gaughan odvelen zpět do USA a Alžběta odjela do Frankfurtu projednat svou repatriaci. Ta se uskutečnila v prosinci 1946, kdy se vlakem vrátila do Československa. Zde bydlela měsíc v hloubětínském repatriačním táboře a pak v Libni u známé v podnájmu. V té době byla již v šestém měsíci. Syn Vladimír Jan Mišík se narodil 8. března 1947.

„To druhé jméno Jan mi prý maminka dala jako připomínku na otce Johna. Víc jsem se o něm ale nedověděl. Jen jakousi legendu o tom, že snad padl v korejské válce. Maminka o něm nechtěla moc vyprávět. Vím, že ho považovala za svou osudovou lásku, a už se nikdy neprovdala. Navíc když jsem byl malý, byla padesátá léta, ona pracovala na americké ambasádě a každou chvíli se hroutila z toho, že ji zvali na nějaké výslechy. Bývala z toho opravdu hodně špatná, nervózní až vzteklá na mě, a já nevěděl proč. Nemohl jsem vědět, o co jde. Jednou se dokonce ocitla i v Bohnicích, kde byla zhruba týden, a starali se o mě sousedi. Takže mi o otci ani o pobytu v Německu nevyprávěla, i když mě to zajímalo. Prostě o tom nechtěla mluvit,“ říká Vladimír Mišík.

Vydírána StB přes syna

Alžběta si po porodu našla práci na inzerát a nastoupila jako hospodyně k zaměstnanci amerického velvyslanectví v Praze Winifredu Lucasovi. Když v roce 1948 odjel zpět do USA, nastoupila v říjnu téhož roku na americké velvyslanectví v Praze, kde ji díky dobré angličtině zaměstnali ve snack baru. Vařila obědy pro americké i české zaměstnance.

V roce 1953 se o ni začala zajímat StB. Chtěli využít toho, že Alžběta vaří také pro Američana slovenské národnosti Jana Hvastu, špiona, který utekl z Leopoldova a americká ambasáda mu poskytovala dočasný azyl. Pouze Alžběta mu směla nosit jídlo do jeho izolované místnosti, a StB ji proto chtěla využít jako informátorku.

„Že máma spolupracovala s StB, jsem se dozvěděl až při natáčení dokumentu, kdy jsem měl možnost nahlédnout do spisů. Dozvěděl jsem se také, že ji vydírali tím, že mě jí seberou, a to pro ni muselo být hrozně stresující,“ říká Vladimír Mišík.

S Johnem Gaughanem se Alžběta už nikdy nesetkala. Vyměnili si pár dopisů, v nichž slíbil materiální pomoc pro svého syna. Z Ameriky přišel jednou či dvakrát balík věcí. Poté se však navždy odmlčel, Alžbětě se vracely dopisy zpět – adresát neznámý...

Padesátá léta

Tísnivou atmosféru padesátých let pamětník jako dítě moc nevnímal, nepříjemné napětí však prožíval přes matku. „Byla pořád taková vystrašená a podrážděná a já jsem nechápal proč. Pak měla takové chvilky, kdy mě objala, což nedělala tak často. Spíš mě mlátila, protože jsem nebyl takový ten hodný chlapeček, utíkal jsem za kluky na fotbal a tak podobně,“ vzpomíná Vladimír Mišík, který prošel celým školským výchovným systémem od jeslí přes školku až po družinu.

S maminkou žili v jedné místnosti, která se nacházela v rozděleném bytě v Praze na Letné. Nesnadné soužití s cizími lidmi v jedné bytové jednotce provázely konflikty, které řešil i uliční výbor. Zde pamětník poprvé zažíval psychický stres z toho, že by měl říkat něco, s čím nesouhlasí. „Máma po mně chtěla, abych říkal proti sousedům něco, co jsem tak nevnímal; nepovažoval jsem to za pravdu. Najednou jsem měl lhát, abych nebyl proti mamince, a nevěděl jsem, co s tím. Byl jsem z toho hodně rozhozený,“ vypráví pamětník. Jako malý kluk nerozuměl vícero věcem. Například proč ho nevzali do Pionýra a proč ho maminka do školy obléká do tesilek, když má americké džíny.

Řemeslo má zlaté dno, ale muzika je lepší

Už od základní školy ho chemie, fyzika a matematika nechávaly chladným, o to víc ho bavilo psaní slohových prací, tělocvik a výtvarná výchova. Ačkoli už tehdy mlátil do kytary po parcích a muzika ho chytla, ještě v ní neviděl perspektivu. Po základní škole se hlásil na výtvarnou školu Václava Hollara, kam ho nevzali, a tak se šel na návrh maminky učit na truhláře do filmových ateliérů Barrandov. „Byť to bylo řemeslo, bylo přitažlivé, protože nemělo od kumštu daleko, a docela mě to bavilo,“ říká pamětník, který ale stejně většinu volného času věnoval muzice a hraní v prvních kapelách, jako byl například Uragán. V barrandovských ateliérech pracoval po svém vyučení v roce 1964 jen jeden rok. Pak už se živil celý život hudbou.

„Já jsem vlastně uprchl do východního Německa už poslední ročník učňáku, když jsem měl dělat závěrečné zkoušky, na které jsem se nedostavil. Hrál jsem tehdy už i s The Matadors a jeli jsme na šňůru do východního Německa k moři. Hráli jsme opravdový bigbít, měli jsme dobré vybavení od jednoho východoněmeckého soukromého podnikatele, který vyráběl varhany Matadors, kapela se po nich pojmenovala. Vyráběl i aparaturu, my jsme ji měli od něj propůjčenou a bylo to úžasné,“ vypráví Vladimír Mišík.

Šedesátá léta

Šedesátá léta byla dobou politického uvolnění. Pamětník se o politiku příliš nezajímal, žil hlavně muzikou a už na začátku šedesátých let hrál s Uragánem vypalovačky převzaté ze Západu. Největším hitem byl Hippy Hippy Shakes a nikoho nevzrušovalo, že do zkušeben a klubů zřízených SSM skrze hudbu zavál duch Západu. „Připadalo nám to přirozené, bylo to prostředí, ve kterém jsme vyrůstali a žili, a nijak se to neřešilo. Nejhorší zlom ale nastal v roce 1968, když sem vtrhla vojska. To jsme jako mladí a nevědoucí začali chápat, že komunismus není reformovatelný. Předtím už to vypadalo, že se blížíme skoro k demokracii, byla zrušená cenzura, v novinách se člověk dočetl věci, které byly předtím nemyslitelné. Svobodu jsme vnímali také skrze to, že jsme mohli hrát svobodně, nebyla žádná repertoárová omezení. S tím vpádem vojsk se to ale začalo radikálně měnit. Začaly všelijaké zákazy,“ vypráví Vladimír Mišík.

V roce 1968 spolu s Jiřím Kozlem a Radimem Hladíkem spoluzaložil skupinu Blue Effect, jejíž název byl odvozen od skutečnosti, že ani jeden z členů skupiny neprošel vojnou a všichni měli modrou knížku. Jediný Vladimír Mišík si k vojně přičichl na tři měsíce, než ho propustili kvůli astmatu.

1968: střelba na Pražském hradě

Předvečer vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl pro pamětníka, jak říká, standardní, neboť jamovali v uzavřené společnosti muzikantů ve vršovickém New Clubu. Cestou domů, dlouho po půlnoci, potkávali ozbrojené příslušníky VB, což přičítali nějaké klasické honičce na máničky a takřka očekávali, že budou opět nuceni se ostříhat. „Ale to se nedělo, nechali nás být. Najednou nějaká babka otevřela okno a křičela na celou ulici: ‚Okupujou nás! Rusáci nás okupujou!‘ Zdálo se nám to neuvěřitelné. Nějak jsem se dostal domů, na chvilku jsem usnul a pak asi kolem páté v ulici Obránců míru [dnes Milady Horákové] začaly jezdit transportéry. Ráno jsem to nevydržel a šel jsem na ulici. S davem rozrušených lidí jsem se dostal na Hrad. Tam už bylo dělo a zakopaní Rusové. Megafonem sdělovali pseudočesky, abychom se rozešli, což jsme neudělali. Pak zazněl nějaký povel a oni začali střílet. Stříleli ostrýma, sice nad ten dav, ale můžu říct, že jsme prchali velmi rychle. Kryli jsme se tam za zdmi u plotu. Ten pocit strachu z těch svištících kulek do smrti nezapomenu,“ vzpomíná Vladimír Mišík.

Návratu jsem nikdy nelitoval

V roce 1968, již po okupaci, vyrazil s tehdejší přítelkyní Helenou do Paříže a pak do Londýna na několikatýdenní cestu. „To byl pro mě šok. Měl jsem pocit, že to tam opravdu funguje. Kina hrála až do čtyř do rána, když ve dvě v noci zavírali kavárnu, tak nám doporučili jinou, ještě otevřenou. V klubech hráli muziku, kterou jsem měl rád. Londýn byl ale ultrašok, protože tam jsem mohl jít konečně na ty kapely, které jsem tady obdivoval a znal je jen z desek. Zjistil jsem, že na jevišti hrají stejně dobře jako na těch deskách. Měl jsem rád černošský folklor, stejně jako český a moravský, ale pak taky autentické bluesmany se skřípavým zvukem, co uměli svým zpěvem vyprávět,“ říká pamětník. Na otázky svých anglických známých, proč se chce s přítelkyní vrátit do Československa, odpovídal, že je tam doma. „Viděl jsem to ještě pořád naivně idealisticky a optimisticky a měl jsem za to, že odejít by měli ti, kteří zemi okupují. Ne já,“ vypráví Vladimír Mišík, který se vrátil v srpnu 1969. Nedlouho poté zavřeli komunisté neprodyšně hranice. Další cesta už nebyla možná, ale jak říká, svého návratu nikdy nelitoval.

„Začalo jít do tuhého, vyvalil se ten humus. Různé vyhazovy z práce a tak. Když to člověk sledoval okolo, začalo narůstat přesvědčení, že to nikam nevede. Do života zasahovaly uliční výbory a takzvaní domovní důvěrníci, kteří donášeli, a to se stále stupňovalo, až jsem si uvědomil, že žijeme v pracovním lágru obehnaném ostnatým drátem, který když chtěl někdo opustit, tak ho zatkli a zavřeli,“ říká Vladimír Mišík.

Přehrávky, pohovory, zákazy

V roce 1970 odešel z kapely Blue Effect do Flamenga, kde hráli hlasitý blues rock a pamětník tam začal prosazovat autorskou tvorbu. V tomto období se například osobně setkal v Dobříši s básníkem Josefem Kainarem, který otextoval jejich muziku. „Pustili jsme mu demáče a líbilo se mu to. Byl skvělý muzikant, klepal si do rytmu. Vyprávěli jsme mu, jaké máme potíže, jak nás zakazují, a on, že to zná, že za války oni zase nemohli hrát jazz. Bylo to zvláštní, on takový komunista a my nekomunisti jsme si kvitovali v tom, jak to ti muzikanti mají v různých režimech komplikované. Vzešla z toho deska Kuře v hodinkách,“ říká Vladimír Mišík. Flamengo se záhy rozpadlo a pamětník v roce 1974 založil kapelu Etc..., s níž hraje dodnes (2018).

První náznaky omezování svobodného uměleckého projevu Vladimír Mišík pocítil na začátku sedmdesátých let, když kapely musely procházet ponižujícím procesem schvalování. Před komisí hudebníci museli napsat písničku v notách, předvést, zda umějí hrát a zpívat, a nechyběl ani pohovor, který měl zjistit kulturně-politický přehled. „Měli takové záludné otázky, že když se jim zachtělo, tak se na nich dalo ztroskotat. Například kdo je ministr kultury Albánie či východního Německa. Nikdo z nás to nevěděl, ale oni kdyby chtěli, tak by nám kvůli tomu nemuseli dát povolení, že se můžeme živit muzikou, a tudíž mít v občance svobodné povolání,“ vypráví pamětník. Další novinkou bylo schvalování programů a komponovaných pořadů, které ovšem kapela porušovala, a pokud ji někdo udal, následoval zákaz, například na měsíc.

Nechte zpívat Mišíka

Tvrdý postih a úplný zákaz veřejného vystupování zasáhl pamětníka v roce 1982, po vyprodaném koncertě v Lucerně, kde promítli školní dokument kamaráda, který na FAMU studoval kameru. Hlavním protagonistou filmu byl Vladimír Mišík. „Bylo to na téma Můj den a byla to spíš taková legrace o tom, jak trávím den. Končilo to večer na Špejcharu, kam jsme chodili na pivo, já jsem tam stál opřený o takové umakartové stolky a povídal jsem něco v tom smyslu, že dříve tam byly takové krásné dřevěné stoly a lavice, a teď že jsou tady ty umakarty a že to napovídá něco o tom, že budoucnost naší společnosti je taky taková umakartová. To se soudruhům asi nelíbilo, a protože promítání filmu nebylo povolené, tak řekli, že to už je opravdu moc, a dali mi úplný zákaz,“ vypráví Vladimír Mišík.

Po třech měsících za ním přišel šéf techniky spolupracující s StB s nápadem, jak by se to dalo vyřešit, a pozval pamětníka na schůzku do Reduty. „Seděl tam nějaký chlap z StB a jeho nabídka byla taková legrační – prý ani ten Elvis Presley by nebyl Elvis bez CIA a že mí hudební souputníci také spolupracují. Já ale řekl, že já nebudu. Bylo to pro mě docela dramatické, nebyl jsem žádný hrdina, klepal jsem se, a teprve když jsem vypadl ven, oddychl jsem si. Ten šéf techniky, který to setkání zprostředkoval, vyběhl za mnou ven a říkal: ‚Neblni, Vláďo, vždyť si to posereš, vždyť tě nenechají, budeš v prdeli.‘ Tak v prdeli jsem byl, ale jenom dva roky.“

Zákaz veřejného vystupování prožíval těžce, a jak říká, bylo to temné období dekadence, punku a hospod. Jedinou morální vzpruhou a náznakem podpory zvenčí mu byly nápisy, které se objevovaly v ulicích: „Nechte zpívat Mišíka.“

Navzdory zákazu měl pamětník v občanském průkazu stále razítko, že je svobodným umělcem, a tak mu nehrozil paragraf za příživnictví. Peníze z dosud vydaných desek mu zatím stačily a nemusel si hledat práci. Zatím. V té době žil s první ženou Katarínou a synem Martinem a jejich byt byl stále otevřený přátelům a známým. Nikdo nevěřil, že by se mohl režim zhroutit, pamětník žil ze dne na den a peníze docházely...

Návrat na pódia

Po dvou letech mu nečekaně zavolal dramaturg Pražského kulturního střediska s tím, že by mohl zase začít hrát.

„Znali jsme se, tykali jsme si, byl to takový fajn chlapík. Říkal, že to vypadá dobře, ledy praskají a rýsuje se možnost, že budu moct fungovat. Jenže ředitel Němec měl podmínku, že budu muset jet do Sokolova na festival politických písní. Kdybych to neudělal, zákaz by pokračoval,“ vypráví Vladimír Mišík, který se nakonec rozhodl do Sokolova jet, ovšem sám, bez kapely.

„Nechtěl jsem do toho nikoho dalšího zatahovat, ale náš bubeník Ivan Kadaňka se nabídl, že tam pojede se mnou, odehrajeme jednu písničku a půjdeme se někam ožrat. Nebyl jsem na tom psychicky dobře, ale zahrál jsem písničku Obelisk a uklidil se do zákulisí. Na závěr pak měla být hromadná estráda, kdy zpívají všichni účinkující společně nějakou radostnou píseň, a to se mi udělalo opravdu blbě. Tak jsem si vzal pivo a odnesl si ho na záchod, kde jsem seděl a pil. Když jsem vyšel, oslovil mě nějaký chlap, evidentně estébák, a říkal: ‚Pane Mišíku, vy si neustále zahráváte. To by se vám nemuselo vyplatit!‘“

Opět hrát směl jen s repertoárem seškrtaným na polovinu a pouze v klubech, tedy s omezeným počtem hráčů i publika. Členové Etc... se během dvouletého zákazu rozutekli, pamětník hrál nějakou dobu v triu a kapela se obnovovala postupně. „Nebyli jsme underground ani disent a součástí profesionálního života tedy bylo nutně i hraní na Prvního máje a různých zpolitizovaných akcích. Tomu se tehdy nedalo vyhnout. Přesto jsme ale byli svobodnější v rámci toho, co bylo povolené,“ říká Vladimír Mišík.

Byli jsme zmrzlí, ale atmosféra by se dala krájet

Když 17. listopadu hřměla Národní třída první velkou demonstrací, pamětník právě v nedalekém studiu dokončil desku 20 deka duše. V následujících dnech už byl ale ve víru dění, na pořadu dne bylo podepisování petic, mítinky, podpora stávkujících studentů a nakonec vystoupení před statisíci demonstranty na Letenské pláni s Olinem Nejezchlebou a dalšími. „Byli jsme zmrzlí, že se nedalo hrát, ale atmosféra se tam dala krájet. Stát se ještě pořád mohlo cokoli. Kolem Prahy byly ještě tanky. Byl to silný, srdcový zážitek,“ vypráví pamětník.

Přátelé z Občanského fóra ho oslovili, aby pomohl v severních Čechách s kampaní OF, a ačkoli neměl v úmyslu vstupovat do politiky, v roce 1990 byl zvolen poslancem za OF do České národní rady.

V říjnu 2013 odmítl převzít státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana, jehož nikdy nepovažoval za seriózního a hluboce nesouhlasí s jeho výstupy.

Otec John Gaughan

V roce 2016 při přípravě filmového dokumentu s názvem Nechte zpívat Mišíka tým režisérky Jitky Němcové rozkryl tajemství jeho otce Johna Gaughana, které pamětníka odjakživa zajímalo: Kdo byl jeho otec a co se s ním stalo?

Klíčovou roli ve finále pátrání sehrála vstřícnost Johnových dosud žijících dětí, které díky fotografiím a dalším informacím, jež odpovídaly reáliím, příliš nezpochybňovaly, že by mohly mít v Praze desátého sourozence, což genetické testy nakonec potvrdily.

Nově objevení příbuzní navštívili Vladimíra Mišíka v Praze při premiéře filmu a ti jeho rodinu zase pozvali do USA.

Dozvěděl se, že John Gaughan poté, co se rozloučil s Alžbětou, odešel do civilu a vrátil se ke své manželce Grace a svým malým dětem. O tom, že již měl rodinu, Alžběta zřejmě neměla tušení. John prožil krásný a naplněný život, byl letcem Pan American Airlines, hrál golf, jezdil na koni na svém ranči, hrál na kytaru, měl výtvarné nadání a se svou ženou měl celkem devět dětí. Zemřel v roce 2007.

„Nevěřil jsem, že bych se ještě někdy dozvěděl celý příběh. Vyrůstal jsem sám, otec neznámý, a přitom jsem měl v Americe tolik sourozenců. Bylo to pro mě hodně emotivní zjištění a důležité to bylo i pro můj vnitřní vztah s maminkou, kterou jsem celý život moc nechápal. Náš vztah nebyl moc radostný. Netušil jsem, čím vším si prošla. Zemřela v roce 1992,“ uzavírá své vyprávění Vladimír Mišík.