Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mišák (* 1928)

• narodil se 16. října 1928 v Bylnici

• otec Josef Mišák spolupracoval s Obranou národa při převádění uprchlíků na Slovensko

• otec zatčen a do roku 1945 vězněn v Dachau

• v letech 1944–1945 nuceně nasazený na zákopech u Kunovic

• absolvent Baťovy školy práce

• v období 1948–1969 členem komunistické strany

• přestěhoval se do Přerova

• pracoval ve strojírenství

Františka a Josef Mišákovi žili v Bylnici na Valašsku, kde je stejně jako mnoho dalších rodin v kraji živilo rodinné hospodářství. Měli pole, kus lesa, louku a dobytek. „Měli jsme se dobře až do zahájení druhé světové války. Přesně do té chvíle, kdy měl tatínek od dubna roku 1940 jiné bydliště, koncentrační tábor Dachau,“ říká o svém otci Josef Mišák, který se narodil v roce 1928 jako druhý nejstarší z devíti dětí.

Tatínek se zapojil do Obrany národa

Když v roce 1939 bezprostředně po napadení Polska nacistickým Německem vznikla na území protektorátu Čechy a Morava odbojová organizace Obrana národa, Josef Mišák starší se okamžitě zapojil do ilegální činnosti. Spolu se svými příbuznými z Přerova pomáhali s přechodem hranic na Slovensko těm, kteří se rozhodli z okupované země uprchnout. Často se jednalo o vojáky předválečné československé armády. Mnozí z nich se pak zapojili do zahraničního odboje. Josef Mišák starší se podílel na převedení asi třinácti uprchlíků. A protože jeho rodina žila v Bylnici v těsné blízkosti vily, kterou obsadilo gestapo, neměli to muži v dlouhých kožených kabátech při jeho zatýkání daleko. Psal se rok 1940 a Josef Mišák starší zatím netušil, že svoji rodinu spatří až za pět let.

Tatínkovi příbuzní skončili v Mauthausenu

„Dva z těch uprchlíků chytili někde v Maďarsku a oni pak to gestapo přivedli až k nám na dvůr,“ říká Josef Mišák. Zatýkání prý předcházela noční návštěva místního policisty, který přišel Josefova otce varovat a poradil mu, ať na gestapu řekne, že má velkou rodinu a že převáděl pro peníze. Nakolik tato rada zachránila Josefa Mišáka staršího od ještě horšího údělu než od internace v koncentračním táboře Dachau, se dnes lze jen domnívat. Jisté však je, že ač sám odhalen, obstál při výslechu, a svého bratrance a sestřenici z Přerova, s nimiž se na převádění podílel, nevyzradil. „Oni ale tím, že byli napojeni na odboj, stejně později skončili v Mauthausenu. Na konci války je nechali někde zmrznout na pochodu smrti,“ uzavírá Josef Mišák.

V Dachau viseli pověšení za ruce

Otec později vypravoval jen zřídka, co všechno v koncentračním táboře prožil. Josef si útržkovitě vybavuje jeho silný odpor ke kuřákům. Jednoho dne v Dachau si prý na cimře jeden z vězňů zapálil cigaretu. Záhy se na to přišlo a za trest museli všichni obyvatelé baráku viset mnoho hodin pověšení za ruce. Josef Mišák starší byl v koncentračním táboře zařazený jako mlynář pepře. „To by bylo pro něj smrtelné, kdyby neměl to štěstí, že si ho vyžádal nějaký Dvořák z Olomouce na práci k půdě, které tatínek jako zemědělec dobře rozuměl. Vdechovat dlouhodobě pepř má totiž smrtelné následky,“ vypravuje pamětník, jak otce v Dachau přeřadili na zemědělské práce.

Vězni v Dachau prý trpěli hladem, a když tábor na konci dubna roku 1945 osvobodily americké jednotky, našly zde na třicet tisíc k smrti vyhladovělých vězňů. Mnoho z nich pak zemřelo na to, že jejich zesláblá těla si neuměla poradit s náhlým přísunem tučných potravin, které Američané rozdávali. „Když se otec vrátil domů, byl jsem já ten poslední, kdo se s ním přivítal. Zrovna jsem pásl krávy. Když jsem večer přihnal domů, objali jsme se,“ uzavírá Josef Mišák.

My jsme ty nálety měli jako divadlo

Během let, co otce věznili v Dachau, to zbytek rodiny neměl jednoduché. Na velkém hospodářství chyběla mužská síla. „Pomáhal nám tehdy, kdo měl ruce a nohy,“ říká Josef Mišák, který sám jako druhý nejstarší sourozenec nastoupil již v roce 1942 do Baťovy školy práce ve Zlíně, kam jej vzali do učení jako strojaře. O dva roky později měl Josef Mišák štěstí. Učební obor se rozšiřoval a studentům nabídli, že v případě zájmu se mohou přestěhovat do nedalekých Otrokovic. O Josefově štěstí lze mluvit z toho důvodu, že nabídku přijal, a díky tomu se v listopadu roku 1944 vyhnul masivnímu bombardování Zlína spojeneckými svazy, které mělo pro mnoho lidí katastrofální následky. „My jsme ty nálety měli jako divadlo. Dvacet minut houkaly sirény, fabrika se vylidnila a my jsme byli schovaní v lese. Bylo vidět letadla, hodně letadel. A najednou se taková patnáctičlenná skupina oddělila a šla nízko. Viděli jsme, jak to tam všude vybuchuje a kouří,“ vzpomíná na dramatické události Josef Mišák.

Kopali jsme protitankové zákopy

S přibývajícími úspěchy spojenců na západní i východní frontě rostla urputnost nacistického Německa. Na přelomu let 1944 a 1945 našel Josef Mišák ve schránce Vorladung – předvolání k nástupu na totální nasazení. „V rámci tohoto ročníky dvacet sedm a dvacet osm zachraňovaly Říši tak, že kopaly zákopy. Já jsem od ledna roku 1945 kopal v Kunovicích,“ vypravuje pamětník. Spolu s dalšími nuceně nasazenými vrstevníky byli ubytováni ve škole, kterou sdíleli spolu s příslušníky Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Šlo o organizaci založenou již v květnu 1942, jež si dle vzoru německých Hitlerjugend kladla za cíl vychovávat československou mládež v intencích národněsocialistických idejí. „Ti byli mnohem horší než ten starý vysloužilec, co nás při kopání hlídal,“ vzpomíná na ideologický zápal svých krajanů Josef Mišák. Kopání zákopů bylo fyzicky náročné, totálně nasazení vstávali do časné ranní tmy a jen s největší námahou dobývali zmrzlou půdu. Přišly Velikonoce a Josef Mišák se rozhodl, že uteče.

Na kunovické nádraží se vydal hned po práci. Neměl doklady. Již zdálky mu bylo jasné, že jinak smělý plán má rezervy. Na nádraží stála hlídka a občas někoho legitimovala. K Josefovi se přidala krásná mladá žena a navrhla mu, ať společně předstírají, že jsou milenci. Šance na odhalení se tím značně snížila, nacisté přece nebudou mileneckou dvojici kontrolovat. „Byla odněkud ze Slovenska a nejspíš také utíkala. Nikdy v životě jsem ji už neviděl,“ říká Josef Mišák. Domů se dostal kolem třetí ráno. Uběhlo několik dní a v Bylnici se objevil první rumunský voják. Válka pro Josefa skončila.

Jako komunisti jsme byli úplně na nic

Josef Mišák se ve Zlíně vyučil a nastoupil zde i k dalšímu studiu na vyšší střední průmyslové škole. Dva roky před maturitou jej zastihl Vítězný únor a s ním i nástup Komunistické strany Československa k moci. „V té době jsem závodně vesloval v Otrokovicích a náš trenér byl zároveň i mistr ve fabrice, kde jsme pracovali. A on nás do té komunistické strany přihlásil. A my jsme mu to podepsali, byli jsme hrozní blbci. Navíc jsme ani nechodili na schůze, nic jsme neplatili, zkrátka byli jsme blbí a jako komunisti úplně na nic,“ vzpomíná Josef Mišák.

Hned po maturitě v roce 1950 přišel Josefovi povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Nastoupil k tankovému útvaru do Nového Jičína. O rok později jej navrhli do funkce místního předsedy komunistické strany a Josef to přijal: „Předsedou strany jsem byl od července 1951, takže jsem zažil ten další rok, kdy jsme v rámci politických procesů jedenáct komunistů pověsili. Když jsem se potom zúčastnil stranické schůze naší divize, byl jsem jediný voják, co se nahlas zeptal, jak je možné, že soudruh Gottwald neví, že jeho nejbližší spolupracovník má vazby na Ameriku,“ naráží pamětník na proces s Rudolfem Slánským, po němž došlo k popravě oběšením právě jedenácti odsouzených. „Pod stolem mě někdo kopl tak silně, že jsem mu to chtěl vrátit, a dál už jsem se na nic neptal. Ty procesy jsme tehdy tak brali, že to je ten sovětský styl – vyvraždit.“

Tatínek umřel vestoje

Josef Mišák se po vojně na prosbu otce vrátil do rodné Bylnice, aby mu zde pomohl s hospodářstvím. Zároveň nastoupil v MEZu Brumov jako konstruktér. Josef Mišák starší, ačkoli jej přesvědčovali, nikdy své hospodářství neodevzdal jednotnému zemědělskému družstvu (JZD). Pamětník se domnívá, že jeho otec byl v Bylnici jako jediný během války v koncentračním táboře, a proto mu komunisté jeho nechuť k vstupu do JZD tiše promíjeli. Rodinný statek však i přesto postupně upadal. „Táta umřel v roce padesát osm. Ještě stihl osekat půl stromu a maminka ho tam našla ležet,“ dodává pamětník. O hospodářství se potom už neměl kdo starat. Louky a pole zarostly plevelem.

Odmítl jsem vstup do Lidových milicí

Ještě když jeho otec žil, dostal Josef Mišák nabídku ke vstupu do Lidových milicí: „Já jsem jim velmi kvalifikovaně řekl, že to je na hovno, že to je zbytečná organizace, protože máme tři sta padesát tisíc vojáků a za zády Sovětský svaz, a tím skončila i moje kariéra v Brumově. Doma pak říkám: ,Tati, dneska jsem mohl být slavný, mohl jsem vstoupit do milice.‘ ,Už bys neměl kde spát,‘ řekl on.“ V brumovském MEZu pak pracoval až do roku 1963, kdy se s manželkou Josefou odstěhovali do Přerova a Josef zde nastoupil jako konstruktér v Přerovských strojírnách.

Josef Mišák nakonec z komunistické strany sám vystoupil. Došlo k tomu asi rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po prověrkách, které následovaly, jej za trest sesadili z vedoucí pozice a snížili mu platovou třídu. Když po dalších dvaceti letech komunistický režim padl, Josef Mišák to vítal s radostí. „Po revoluci mi dokonce chtěli platit nějaké odškodnění, ale to jsem odmítl, protože si dobře uvědomuju, jak jsem byl blbej, že jsem do tý strany vůbec lezl,“ usmívá se pamětník.